Jak vzniká kniha 3: Redakční zpracování

Na konci minulého vyprávění o vzniku knihy udělal překladatel tečku za rukopisem a odeslal nám ho vytištěný do redakce. Ano, vytištěný. Samozejmě víme, že se dají úpravy v textu dělat počítačově. Ale na druhou stranu víme i to, že na papíře a s tužkou v ruce odvede redaktor lepší práci. Tak nějak líp vidí chyby a jiné nedostatky, dalo by se říct. S elektronickou verzí textu samozřejmě pracuje také, ale ta má funkci pouze pomocnou.

Redigovat knihu totiž není stejné jako tutéž knihu číst. Čtenář se chce začíst a nechat se pohltit dějem, jazykový redaktor to má přísně zakázáno. Když si rukopis přebírá k prvnímu čtení, dostane od odpovědné redaktorky veškeré nezbytné informace o knize samotné, o autorovi, o překladateli... a také si společně podebatují o tom, na co je třeba dávat obzvlášť velký pozor, případně co upravit či lehce pozměnit tak, abychom dodrželi základní pravidlo z minula: aby měl český čtenář z knihy naprosto stejný zážitek jako čtenář originálu.

Redaktor si rukopis i originál odnese domů a může začít pracovat. Překlad čte paralelně s originálem; vlastně se dá říct, že při prvním redakčním čtení se stává jakýmsi spolutvůrcem překladu. Hlídá celou řadu věcí, například jestli hrdinka historického románu nepoužívá předmět, který v té době ještě neexistoval. Jestli všechny postavy mluví jazykem, který odpovídá jejich věku, společenskému postavení i situaci, v níž se právě nacházejí. Jestli náhodou někdo nezavírá dveře, které už někdo jiný zavřel o dvě stránky dřív. Jestli je pro českého čtenáře srozumitelný kulturní kontext, do něhož cizokrajný autor zasadil významnou pasáž děje. A tak dále. Kdybychom chtěli v tomto výčtu pokračovat, byl by to velmi dlouhý článek.

Při prvním redakčním čtení se klade důraz zejména na tyto stylotvorné aspekty. Jakmile má redaktor hotovo, odešle popsaný rukopis zpátky překladateli, který upraví text v duchu redaktorových připomínek a podnětů a poté udělá to, čemu se říká autorská korektura. To znamená, že si svůj překlad pečlivě pročte a vycizeluje k dokonalosti, protože to je naposledy, kdy to může udělat. Když se totiž setká se svým dílem setká příště, bude už z něj hotová kniha.

Finální verzi rukopisu odevzdáme typografovi k sazbě (o něm si budeme povídat příště, dnes ho jen tak letmo zmíníme). Ten upraví text do podoby, kterou bude mít v hotové knize, a vytiskne ho pro druhé redakční čtení. Znovu nastupuje jazykový redaktor, který nejprve zkontroluje, jak si text stojí v porovnání s rukopisnou verzí, a pak se může pustit do druhého čtení. Neměl by se už pouštět do rozsáhlých úprav a přepisovat celé odstavce, protože by tím rozhodil sazbu. Naopak - hledá-li synonymum pro výraz užitý třikrát na jedné straně, snaží se najít takový, který bude mít shodný nebo velmi podobný počet písmen. A podobným způsobem piluje další nedokonalosti, které zná běžný čtenář z hodin českého jazyka: chybnou větnou stavbu, interpunkci... 

Typograf následně tyto zásahy zanese do vysázeného textu, poopraví to, co se kvůli redakčním zásahům posunulo nebo přehodilo, a může text vytisknout znovu, pro korektora. To je člověk, který hlídá poslední "maličkosti". Dávám to do uvozovek, protože to jsou paradoxně nejviditelnější chyby: nejčastěji překlepy. Většina korektorů pracuje tak, že si knihu polohlasem předčítá, poněvadž tímto způsobem kontrolují správnost textu hned dvěma smysly (a zvyšují tím pravděpodobnost, že jim žádná chybka neunikne). 

Jakmile korektor dokončí svou práci, zanese typograf jeho opravy a my v redakci naposledy zkontrolujeme, jestli je všechno opraveno tak, jak má. Teprve nyní, po čtvrté kontrole, lze text považovat za způsobilý k odevzdání do tiskárny. Někdy následují ještě další čtení, ale to je výjimka: například u náročných historických publikací s rozsáhlým poznámkovým aparátem nebo u překladů, které se překladateli želbohu moc nepovedly a bylo je třeba do větší či menší míry víceméně přepsat, přepracovat (a to je hrozná práce, věřte, mnohem náročnější než překlad samotný!).

Standardní jsou však ony čtyři kroky redakčních úprav. Celý proces trvá dva až tři měsíce, než můžeme ve výrobním harmonogramu zaškrtnout políčko "hotovo". V dnešním vyprávění jsme však vynechali důležitou součást této fáze vzniku knihy: grafiku. Samozřejmě že nejdůležitější je děj, ale kdybychom nevěnovali pozornost tomu, jak kniha vypadá a jak je "čtenářsky přívětivá", určitě bychom o část čtenářské přízně přišli. Ostatně - určitě už jste v knihkupectví sáhli po nějaké knize jen proto, že vás zaujala její obálka, je to tak? A možná vás jiná kniha odradila tím, že má příliš drobné písmo...

Ale o všech těchto grafických rozhodnutích a pracích si budeme opravdu vyprávět až příště.

 

Archiv novinek »


Vložit komentář

Komentáře

#1

14. 09. 2015  |  Komentoval: korektor

Díky za krásnou sérii článků ke vzniku knihy, jako korektor vytýkám jen pravopis slova vyjímka (!) a anglické úvozovky v českém textu ...
#2

11. 01. 2014  |  Komentoval: DOMINO (Karin Lednická)

Pro Moiru - děkujeme za slova chvály a omlouvám se, že reaguji až dneska. To víte, Vánoce...

Když zachytíme v originálu drobnou chybičku, samozřejmě ji opravíme (neboť víme, že i autor a jeho redaktoři jsou jen lidé, a jako takoví se mohou dopustit chyb, které pak v knize zůstanou).

Když narazíme na něco většího, co si podle našeho názoru žádá významnější zásah do textu, obracíme se s dotazem přímo na autora a zásah s ním konzultujeme.

Nemusí ale jít jenom o chyby - někdy zkrátka potřebujeme zkonzultovat kupříkladu to, "co chtěl touto metaforou autor říci". I v takových případech samozřejmě konzultujeme text s autorem, není to tak zřídkavý úkaz:-)
#3

25. 12. 2013  |  Komentoval: moira

"...hrdinka historického románu nepoužívá předmět, který v té době ještě neexistoval..."

skvělý článek! Jen mě napadlo... při překladu se může do knihy zasahovat natolik, aby se například mohl zaměnit předmět, který nějaký hrdina používá a používat by, u těch historických románu, vlastně ani nemohl? V tom případě pak mohou být některé knihy v překladu o mnoho kvalitnější, než ty v originálu. :D
#4

16. 12. 2013  |  Komentoval: Richard Spitzer - Centrum detektivky

Myslím, že je tu velmí dobře ukázáno, že příprava knihy není v žádném případě pohodlné sezení v kanceláři a vychutnávání si příběhu. Sám vím, jak mám někdy co dělat s pochopením spletitého děje, ale mohu si dovolit jít dál, protože nejsem zodpovědný za kontrolu souvislostí.

S tím, že se nejvíc chyb zachytí když je text vytištěný na papíře, z vlastní zkušenosti naprosto souhlasím.
#5

01. 12. 2013  |  Komentoval: Lenka

Po přečtení tohohle článku už nikdy neprohlásím proč musím tak dlouho čekat až to vyjde u nás. Věděla jsem že to trvá kvůli překladu, ale že je to až takhle zamotaný mi nějak nedocházelo. Jsem ráda že jste sem tyto články zařadili člověk si aspoň pořádně uvědomí že nikdo není všemocný :D

Vložit komentář

Přezdívka:   povinné pole
Váš názor:   povinné pole