Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Napětí  ›  Tanečník

Tanečník

Autor:
Jeffery Deaver
Originální název:
The Coffin Dancer
Překlad:
Jiří Kobělka
Série:
Lincoln Rhyme
Pořadí knihy v dané sérii:
2
Žánr:
Napětí
ISBN:
978-80-7498-142-5
Počet stran:
504
Datum prvního vydání:
07. 07. 1999
Datum vydání dotisku:
10. 02. 2016

Kliknutím zvolte variantu

339 Kč 271 Kč 

Nakupte ještě za 2000 Kč a získáte DOPRAVU ZDARMA!

Tanečník

Popis: Tanečník

Prvotřídní nájemný zabiják přezdívaný Tanečník má během pětačtyřiceti hodin zlikvidovat nepohodlné svědky v případu vlivného obchodníka se zbraněmi. V tomto podnikatelském oboru se točí vskutku velké peníze, a tak se od Tanečníka očekává čistě a profesionálně odvedená práce. Zadavatel smrtící zakázky si rozhodně nechce nechat kazit byznys lidmi, kteří moc mluví...

Tanečníkovým protivníkem je geniální kriminalista Lincoln Rhyme, po úrazu trvale upoutaný na lůžko. Mezi oběma muži na protilehlých stranách zákona se rozpoutává nelítostná psychologická válka: za Rhymem sice stojí celý policejní aparát a ambiciózní policistka Amélie Sachsová, ale Tanečník zase umí obratně využít slabosti ostatních lidí a ovládá umění splynout s prostředím.

Začíná typická deaverovská hra kdo s koho, nabitá nečekanými zvraty. Nervy drásající příběh dává čtenáři nahlédnout do světa nejmodernějších kriminalistických postupů, ale také do duševního světa chladnokrevného profesionálního zabijáka. Je tedy téměř jisté, že čtenář se dostane k poslední stránce dříve než za pětačtyřicet hodin, které má Tanečník na splnění své krvavé mise.

 


Dotaz k produktu Tanečník

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Jeffery Deaver

Jeffery Deaver

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli. V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů.

Mezi jeho prvními vydanými kriminálními romány (Voodoo a Always A Thief jsou dnes vzácné sběratelské kousky, které se dalších vydání nedočkaly) a dneškem uplynulo rovných pětadvacet let. Za ono čtvrtstoletí Deaver pomalu, ale jistě stoupal rytmickým krokem jednoho románu ročně na žánrovou špici. Vstup na pomyslný Olymp mu velkou měrou zajistila originální postava kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea. „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi, který zatím vystoupil v hlavní roli devíti jeho románů. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví."

Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.

Pro spisovatele jsou ale tohle všechno až druhotná měřítka úspěchu: „K psaní mě inspiruje čtenář. Jemu chci dávat všechno, co ho baví a co mu přináší vzrušení. V téhle branži je naprosto nezbytné, aby autor znal svého čtenáře a měl ho při psaní neustále na mysli."

ROZHOVOR S JEFFERYM DEAVEREM

Chtěl jste odjakživa být spisovatelem?

Ano. Svou první knihu jsem napsal v jedenácti letech.

Jakým způsobem hledáte a nacházíte nové nápady?

Na to se mě lidé ptají docela často. Abych mohl na tuto odtázku odpovědět, musím vysvětlit, v čem jako autor thrillerů spatřuji svůj hlavní úkol: musím čtenáři nabídnout co nejnapínavější příběh, jaký dokážu vymyslet. Inspiraci tedy nehledám v novinách nebo časopisech. Právě naopak. Většinu času, kdy se začínají rýsovat kontury příští knihy, sedím v temné místnosti a načrtávám si v hlavě linii příběhu, která dostojí tomu, co čtenáři od Deavera očekávají: silné postavy (nikoli však dokonalé), vyšinuté padouchy, kteří se neštítí ani nejhorších zločinů, krátký časový rámec (obvykle osm až osmačtyřicet hodin), spoustu dějových zvratů a scén, při nichž prudce graduje napětí.

Jste popisován jako autor "psychologických thrillerů". Považujete toto označení za správné? Odpovídá skutečnosti v tom smyslu, že se ve svých knihách do hloubky věnuji psychologii zločinu i jeho odhalování: nabízím nahlédnutí do mysli zločince i jeho lovce. Velkou pozornost věnuji také psychologickému propracování postav. Jinými slovy: hrdinové mých knih nejsou karikaturami a čtenář může mým prostřednictvím vstoupit do jejich mysli. Ale určitě bychom měli zmínit také to, že zejména v sérii Lincoln Rhyme poskytuji velký prostor forenzní kriminalistice, která má s psychologickým profilováním jen velmi málo společného.

Píšete snadno? Přepisujete hodně?

Neřekl bych, že píšu snadno, ale užívám si to. A přepisuju opravdu hodně. Nakladateli umožním nahlédnout do rukopisu obvykle až po dvacáté či třicáté revizi textu – a to skutečně nehovořím o drobných úpravách. Kde rád píšete? Dokážu psát kdekoli – v letadle, v hotelovém pokoji, kdekoli doma. (V pracovně mám občas takový nepořádek, že se musím přesunout do kuchyně. Jakmile zaneřádím poznámkami i kuchyň, dostává se na řadu koupelna. Přál bych si mít větší dům.) Vyhovuje mi psát v tichu, jen občas si tlumeně pouštím jazz nebo vážnou hudbu. A především potřebuju přítmí – zhasnu světla, zatáhnu rolety, zavřu oči a promítám si scénu, kterou se chystám psát. Ano, umím psát poslepu všemi deseti. Má to jen jedno negativum – někdy nasadím prsty na klávesnici špatně a pak na monitoru nacházím text, který ze všeho nejvíce připomíná kryptogram.

Dostihne vás někdy tvůrčí blok?

Často říkám, že tvůrčí blok neexistuje; správnější je nazvat tento problém ideovým blokem. Pokud člověk ovládá řemeslo, jazyk a základní techniky psaní, je schopen psát – pokud ovšem ví, co chce sdělit. Nechci však tuto autorskou strast zlehčovat, protože přijít na to, co vlastně chcete říct, je po čertech těžký úkol. Kdykoli při tvorbě zamrznu, ať už je to při psaní krátké pasáže nebo při vytváření celkové linie knihy, obvykle je to tím, že se snažím do textu vměstnat nápad, pro nějž tam není místo. A právě tehdy se sám sebe ptám: co tím chci říct? Pokud na tuto otázku nenaleznu odpověď nebo pokud mě ta odpověď neuspokojí, pak musím od onoho nápadu upustit a vydat se jiným směrem.

Proč je podle vás forenzní analýza v současných thrillerech a detektivkách tak populární?

To není nový jev, jeho kořeny sahají k Sherlocku Holmesovi. Současný nárůst zájmu nepochybně souvisí s rostoucím využitím moderních technologií v policejním vyšetřování. Pachatel může zmást nejlepší psychology nebo detektor lži, ale ze shody DNA se nevyvleče.

Kolik času věnujete rešerším? A jak při nich postupujete?

Rešerše a vypracování základní dějové linky mi zaberou přibližně osm měsíců. Většinu informací čerpám z knih a z internetu. Pochopitelně se také scházím s odborníky na daná témata, musím si ovšem dávat pozor, abych neměl informací příliš. Na hlubokém vhledu do problematiky není samozřejmě nic špatného, ale problém nastává, když získanými informacemi zahltíte knihu. Technické detaily jsou tady od toho, aby obohatily děj. Pokud tomu tak není, musí pryč.

Forenzní detaily bývají leckdy děsivé. Jak určujete hranici, kterou nesmíte překročit, abyste čtenáře neodradil?

To je těžká otázka. Ano, píšu krimipříběhy, takže musím popisovat násilí a jeho následky. Čtenáři (a lidé obecně) jsou fascinováni určitou mírou morbidity. Setkal jsem se ale se čtenáři, kteří mi řekli, že mě kvůli drastickým scénám - řekněme ve Sběrateli kostí – přestali číst, zatímco jiní mi říkají "ta scéna s krysami byla vážně skvělá" (jedna z nejdrsnějších, jaké jsem kdy napsal). Osobně si myslím, že méně je někdy více a že pokud čtenář mou knihu odloží, protože ji dál číst nedokáže, pak jsem vůči němu nedostál svému autorskému závazku.

Jak vybíráte místa, kde se bude odehrávat děj?

Pravidlo číslo jedna: piš o prostředí, které dobře znáš. Pokud zasadím děj mimo New York, kde jsem dvacet let žil, nebo mimo místo, kde žiju teď, vypravím se tam a strávím tam pár týdnů. Umožní mí to vnést do knihy barvy a náladu místa, ale i v tomto ohledu je méně více. Příliš mnoho místních popisů odtrhává čtenářovu pozornost od samotného děje.

Býval jste folkový zpěvák. Co vás k tomu přivedlo?

Ach, hudba je můj živel! Umí být svůdná, pohltí mě, zaplaví emocemi, je nekonečně proměnlivá... Zpíval jsem tenkrát vlastní písničky. Nedisponuju obzvlášť velkým hudebním talentem, ale hudební tvorba má pro mě nepopsatelné kouzlo. Spojit obsah i formu do jednoho kompaktního celku... to pro mě bývala velmi příjemná výzva. Hrál jsem v hudebních klubech okolo San Francisco Bay a v Chicagu, taky jsem tam učil. Ale už je to pryč a koncertování se dávno nevěnuju. 

Líbí se vám filmové zpracování Sběratele kostí? Podílel jste se na vzniku toho filmu?

Myslím, že ten film je dobrý. Pár věcí bych asi udělal jinak, ale já se vyznám v psaní knih, ne v natáčení filmů. Filmová režie je neskutečně náročná profese a já bych to nedělal za žádné peníze. Nechal jsem filmaře, aby si dělali svoje, a já jsem si dělal taky svoje. To považuju za dobré uspořádání věcí. Takže abych přímo odpověděl i na vaši druhou otázku – ne na vzniku filmu jsem se nepodílel.

Jak relaxujete?

Vařím a pak své kulinářské výtvory předkládám přátelům. Rád zkouším i velmi neobvyklé kuchyně, například středověkou nebo starořímskou. Když máte osamělou práci, musíte si to ve volném čase vynahradit.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Závěr knihy je tak šílený/geniální, že si ji budete chtít přečíst znovu!

22. 08. 2013  |  Recenzoval: Richard Spitzer - Centrum detektivky

Edward Carney se jednoho krásného dne před odchodem do práce rozloučí doma s manželkou. Ta by normálně jela s ním — oba totiž pracují jako piloti v malých soukromých aerolinkách, jenže silná migréna manželku tentokrát přinutí zůstat doma. Ed si před domem všimne zaprášené dodávky s poznávací značkou z jiného státu. Ta stojí poblíž jejich domu již několik dní.

Hned z letiště volá Ed domů, protože mu manželčiny bolesti hlavy dělají starosti. Telefon ale nikdo nebere. Později to zkouší ještě několikrát, dokonce i po vzletu, z paluby letadla, ale vždy se stejným výsledkem. Ozývá se pouze vyzváněcí tón…

Nebývá zvykem popis děje ukončit již v těchto místech, ale tady to udělat musím. Jeffery Deaver je známý svými dějovými zvraty, a jeden takový na vás čeká hned na konci úvodní kapitoly a já vás o něj nechci připravit. Jistě si totiž budete podle řádků myslet, že víte, jak se děj bude vyvíjet dál, ale…

Úvod tedy přeskočím a prozradím, že se po Sběrateli kostí měli čtenáři v tomto románu možnost setkat podruhé s geniálním kriminalistou Lincolnem Rhymem a jeho krásnou pomocnicí, policistkou Amélií Sachsovou. Nechybějí i některé postavy z prvního románu — ošetřovatel Thom, agent FBI Dellray, detektiv Sellito či laboratorní expert Cooper. A samozřejmě nechybí ani geniální protivník — tentokrát je to elitní nájemní zabiják, který si říká Tanečník. Rhyme s ním má dokonce nevyřízené účty, protože před pár lety zabila bomba nastražená Tanečníkem jednoho ze členů Lincolnova týmu.

Nyní půjde o ochranu důležitých svědků, kteří mají za pětačtyřicet hodin svědčit v soudním procesu proti obchodníkovi se zbraněmi, který si — jak se zdá — Tanečníka najal. I když se doba do procesu nezdá tak dlouhá, ani Lincoln, ani Tanečník nepromarní žádnou minutu. Lincoln si musí přiznat, že je jeho protivník mimořádně silný a přirovnání souboje dvou geniálních mozků (byť je každý na jiné straně zákona) k šachové partii není vůbec od věci, protože nestačí plánovat „já udělám tohle a on udělá to“, nýbrž „já udělám tohle, on na to určitě neskočí a udělá naopak tohle a na to já právě čekám“. Napínavá hra úkladů, léček, předvídání a geniálních dedukcí může začít.

Podobně jako ve Sběrateli kostí je děj přesně vyvažován mezi forenzní pátrání v Lincolnově bytě a dramatické události „tam venku“, tedy v New Yorku a okolí. Pokud byste se báli nudy při popisu kriminalistických postupů, pak vězte, že tentokrát je tahle část románu o něco pestřejší, dojde totiž i na popis různých taktických pravidel, přičemž je vidět, že se Jeffery na svou knihu jistě patřičně připravoval. Samozřejmě o odměnu v podobě pořádné akce nepřijdete. Za všechny bych snad mohl uvést tu na palubě letadla, která si svou dramatičností nezadá s nejlepšími díly ze známé dokumentární série Letecké katastrofy (Mayday).

Jefferymu však jde i vytváření zajímavých postav. Především těch, u kterých nevíte, jaké k nim máte zaujmout stanovisko. Zatímco ve Sběrateli to byl agent Dellray, tady je to jedna z hlavních ženských postav jménem Percey. Během čtení knihy k ní můžete pocítit ledacos — lhostejnost, pohrdání, účast, smutek i obdiv a sympatie.

Mnozí z nás mají tendenci být k pokračováním románů skeptičtí, ale druhá kniha ze série Lincoln Rhyme představuje rozhodně důstojného nástupce. Dokonce bych se nebál souhlasit s mnohými názory v různých diskusích, že jde o jednu z nejlepších Deaverových knih. A to ani nemluvím o závěrečném zlomu, který je tak šílený (nebo geniální?), až je diskutabilní (bude zajímavé přečíst si knihu podruhé), ani o dalším překvapivém odhalení, které už by v tak zvraty nabitém románu ani nemusel být.


Ukázka z knihy Tanečník