Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Napětí  ›  Spící panna

Spící panna

Autor:
Jeffery Deaver
Originální název:
The Sleeping Doll
Překlad:
Jiří Kobělka
Série:
Kathryn Danceová
Pořadí knihy v dané sérii:
1
Žánr:
Napětí
ISBN:
978-80-7498-104-3
Počet stran:
640
Datum prvního vydání:
03. 09. 2007
Datum vydání dotisku:
04. 11. 2015

Kliknutím zvolte variantu

349 Kč 279 Kč 

Nakupte ještě za 2000 Kč a získáte DOPRAVU ZDARMA!

Spící panna

Popis: Spící panna

Může být devítiletá dívka korunním svědkem proti několikanásobnému vrahovi na útěku?

Agentka Kathryn Danceová, odbornice na kinezickou analýzu, dokáže odhadnout lež a vytušit myšlenkové pochody vyšetřovaného s takovou jistotou, že si vysloužila i uznání věhlasného newyorského kriminalisty Lincolna Rhyma. Nyní Danceová řeší závažný případ v rodné Kalifornii: Daniel Pell, několikanásobný vrah, jenž dokáže ostatním snadno vnutit svou vůli, utekl pomocí geniálního triku z vězení a začíná realizovat svůj zrůdný plán.

Chce-li Kathryn Danceová dopadnout Pella dříve, než zmaří další životy, musí získat ke spolupráci lidi z jeho minulosti: trojici žen, které žily pod jeho sadistickou vládou v sektě, a zejména malou holčičku přezdívanou Spící panna. Ta byla jediným člověkem, kterému se podařilo přežít, když Pell ve svém běsnění povraždil celou jednu rodinu.

Podaří se Pellovi, tomuto velmistrovi v manipulaci s okolím, realizovat své hrůzné záměry? Anebo zvítězí pronikavý úsudek a dokonalý pozorovací talent Kathryn Danceové a jejích kolegů? Na to si, jak je u Jefferyho Deavera obvyklé, budeme muset počkat až do úplně poslední stránky.


Dotaz k produktu Spící panna

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Jeffery Deaver

Jeffery Deaver

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli. V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů.

Mezi jeho prvními vydanými kriminálními romány (Voodoo a Always A Thief jsou dnes vzácné sběratelské kousky, které se dalších vydání nedočkaly) a dneškem uplynulo rovných pětadvacet let. Za ono čtvrtstoletí Deaver pomalu, ale jistě stoupal rytmickým krokem jednoho románu ročně na žánrovou špici. Vstup na pomyslný Olymp mu velkou měrou zajistila originální postava kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea. „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi, který zatím vystoupil v hlavní roli devíti jeho románů. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví."

Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.

Pro spisovatele jsou ale tohle všechno až druhotná měřítka úspěchu: „K psaní mě inspiruje čtenář. Jemu chci dávat všechno, co ho baví a co mu přináší vzrušení. V téhle branži je naprosto nezbytné, aby autor znal svého čtenáře a měl ho při psaní neustále na mysli."

ROZHOVOR S JEFFERYM DEAVEREM

Chtěl jste odjakživa být spisovatelem?

Ano. Svou první knihu jsem napsal v jedenácti letech.

Jakým způsobem hledáte a nacházíte nové nápady?

Na to se mě lidé ptají docela často. Abych mohl na tuto odtázku odpovědět, musím vysvětlit, v čem jako autor thrillerů spatřuji svůj hlavní úkol: musím čtenáři nabídnout co nejnapínavější příběh, jaký dokážu vymyslet. Inspiraci tedy nehledám v novinách nebo časopisech. Právě naopak. Většinu času, kdy se začínají rýsovat kontury příští knihy, sedím v temné místnosti a načrtávám si v hlavě linii příběhu, která dostojí tomu, co čtenáři od Deavera očekávají: silné postavy (nikoli však dokonalé), vyšinuté padouchy, kteří se neštítí ani nejhorších zločinů, krátký časový rámec (obvykle osm až osmačtyřicet hodin), spoustu dějových zvratů a scén, při nichž prudce graduje napětí.

Jste popisován jako autor "psychologických thrillerů". Považujete toto označení za správné? Odpovídá skutečnosti v tom smyslu, že se ve svých knihách do hloubky věnuji psychologii zločinu i jeho odhalování: nabízím nahlédnutí do mysli zločince i jeho lovce. Velkou pozornost věnuji také psychologickému propracování postav. Jinými slovy: hrdinové mých knih nejsou karikaturami a čtenář může mým prostřednictvím vstoupit do jejich mysli. Ale určitě bychom měli zmínit také to, že zejména v sérii Lincoln Rhyme poskytuji velký prostor forenzní kriminalistice, která má s psychologickým profilováním jen velmi málo společného.

Píšete snadno? Přepisujete hodně?

Neřekl bych, že píšu snadno, ale užívám si to. A přepisuju opravdu hodně. Nakladateli umožním nahlédnout do rukopisu obvykle až po dvacáté či třicáté revizi textu – a to skutečně nehovořím o drobných úpravách. Kde rád píšete? Dokážu psát kdekoli – v letadle, v hotelovém pokoji, kdekoli doma. (V pracovně mám občas takový nepořádek, že se musím přesunout do kuchyně. Jakmile zaneřádím poznámkami i kuchyň, dostává se na řadu koupelna. Přál bych si mít větší dům.) Vyhovuje mi psát v tichu, jen občas si tlumeně pouštím jazz nebo vážnou hudbu. A především potřebuju přítmí – zhasnu světla, zatáhnu rolety, zavřu oči a promítám si scénu, kterou se chystám psát. Ano, umím psát poslepu všemi deseti. Má to jen jedno negativum – někdy nasadím prsty na klávesnici špatně a pak na monitoru nacházím text, který ze všeho nejvíce připomíná kryptogram.

Dostihne vás někdy tvůrčí blok?

Často říkám, že tvůrčí blok neexistuje; správnější je nazvat tento problém ideovým blokem. Pokud člověk ovládá řemeslo, jazyk a základní techniky psaní, je schopen psát – pokud ovšem ví, co chce sdělit. Nechci však tuto autorskou strast zlehčovat, protože přijít na to, co vlastně chcete říct, je po čertech těžký úkol. Kdykoli při tvorbě zamrznu, ať už je to při psaní krátké pasáže nebo při vytváření celkové linie knihy, obvykle je to tím, že se snažím do textu vměstnat nápad, pro nějž tam není místo. A právě tehdy se sám sebe ptám: co tím chci říct? Pokud na tuto otázku nenaleznu odpověď nebo pokud mě ta odpověď neuspokojí, pak musím od onoho nápadu upustit a vydat se jiným směrem.

Proč je podle vás forenzní analýza v současných thrillerech a detektivkách tak populární?

To není nový jev, jeho kořeny sahají k Sherlocku Holmesovi. Současný nárůst zájmu nepochybně souvisí s rostoucím využitím moderních technologií v policejním vyšetřování. Pachatel může zmást nejlepší psychology nebo detektor lži, ale ze shody DNA se nevyvleče.

Kolik času věnujete rešerším? A jak při nich postupujete?

Rešerše a vypracování základní dějové linky mi zaberou přibližně osm měsíců. Většinu informací čerpám z knih a z internetu. Pochopitelně se také scházím s odborníky na daná témata, musím si ovšem dávat pozor, abych neměl informací příliš. Na hlubokém vhledu do problematiky není samozřejmě nic špatného, ale problém nastává, když získanými informacemi zahltíte knihu. Technické detaily jsou tady od toho, aby obohatily děj. Pokud tomu tak není, musí pryč.

Forenzní detaily bývají leckdy děsivé. Jak určujete hranici, kterou nesmíte překročit, abyste čtenáře neodradil?

To je těžká otázka. Ano, píšu krimipříběhy, takže musím popisovat násilí a jeho následky. Čtenáři (a lidé obecně) jsou fascinováni určitou mírou morbidity. Setkal jsem se ale se čtenáři, kteří mi řekli, že mě kvůli drastickým scénám - řekněme ve Sběrateli kostí – přestali číst, zatímco jiní mi říkají "ta scéna s krysami byla vážně skvělá" (jedna z nejdrsnějších, jaké jsem kdy napsal). Osobně si myslím, že méně je někdy více a že pokud čtenář mou knihu odloží, protože ji dál číst nedokáže, pak jsem vůči němu nedostál svému autorskému závazku.

Jak vybíráte místa, kde se bude odehrávat děj?

Pravidlo číslo jedna: piš o prostředí, které dobře znáš. Pokud zasadím děj mimo New York, kde jsem dvacet let žil, nebo mimo místo, kde žiju teď, vypravím se tam a strávím tam pár týdnů. Umožní mí to vnést do knihy barvy a náladu místa, ale i v tomto ohledu je méně více. Příliš mnoho místních popisů odtrhává čtenářovu pozornost od samotného děje.

Býval jste folkový zpěvák. Co vás k tomu přivedlo?

Ach, hudba je můj živel! Umí být svůdná, pohltí mě, zaplaví emocemi, je nekonečně proměnlivá... Zpíval jsem tenkrát vlastní písničky. Nedisponuju obzvlášť velkým hudebním talentem, ale hudební tvorba má pro mě nepopsatelné kouzlo. Spojit obsah i formu do jednoho kompaktního celku... to pro mě bývala velmi příjemná výzva. Hrál jsem v hudebních klubech okolo San Francisco Bay a v Chicagu, taky jsem tam učil. Ale už je to pryč a koncertování se dávno nevěnuju. 

Líbí se vám filmové zpracování Sběratele kostí? Podílel jste se na vzniku toho filmu?

Myslím, že ten film je dobrý. Pár věcí bych asi udělal jinak, ale já se vyznám v psaní knih, ne v natáčení filmů. Filmová režie je neskutečně náročná profese a já bych to nedělal za žádné peníze. Nechal jsem filmaře, aby si dělali svoje, a já jsem si dělal taky svoje. To považuju za dobré uspořádání věcí. Takže abych přímo odpověděl i na vaši druhou otázku – ne na vzniku filmu jsem se nepodílel.

Jak relaxujete?

Vařím a pak své kulinářské výtvory předkládám přátelům. Rád zkouším i velmi neobvyklé kuchyně, například středověkou nebo starořímskou. Když máte osamělou práci, musíte si to ve volném čase vynahradit.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Série s Kathryn Danceovou důstojně doplňuje oblíbené "rhymovky"

07. 03. 2016  |  Recenzoval: Richard Spitzer - Centrum detektivky

Americký spisovatel Jeffery Deaver nedávno představil čtenářům čtvrtý příběh s agentkou Kathryn Danceovou. Pojďme se však vrátit zpět do roku 2007, přiblížit si, jak nová série vznikla a jaký byl její první titul, popisující hon na uprchlého několikanásobného vraha, jehož vzorem byl údajně Charles Manson…

Před osmi lety byl Daniel Pell vůdcem sekty, která čítala tři ženy a jednoho mladíka. Spolu s ním Pell vyvraždil rodinu jistého zámožného počítačového specialisty. Přežila pouze osmiletá dívka, která spala ve svém pokojíku a které si vrazi nevšimli. Tisk jí dal přezdívku Spící panna.

Daniel Pell, jemuž mnozí podle jeho údajné fascinace Charlesem Mansonem říkají „Mansonův syn“, je převezen k výslechu do soudní budovy. Z tamější cely se mu však podaří uprchnout. Je jasné, že mu s útěkem někdo pomáhal. Zastavit ho musí tým vyšetřovatelů v čele s agentkou Kathryn Danceovou. Uprchlý vrah se však nechová podle všech předpokladů – nesnaží se utéci co nejdále, ale zdržuje se v oblasti Kathrynina působiště, na Montereyském poloostrově. Co ho tu drží? Snaží se snad založit novou „Rodinu“? Nebo mu jde o pomstu?

Dnes šestapadesátiletý Jeffery Deaver začal psát už v jedenácti letech. V dospělosti se živil novinařinou v různých redakcích, vystupoval jako folkový zpěvák, a pracoval dokonce jako právník na Wall Streetu. Ve třiceti letech se začal literatuře věnovat profesionálně.

Nedá se však říci, že by s psaním titulů v rámci knižních sérií prorazil hned. Začátkem devadesátých let mu vyšly tři knihy v sérii se svéráznou vyšetřovatelkou amatérkou Rune, nijak oslnivě se u čtenářů nezapsaly ani příběhy vyhledavače filmových exteriérů (a také detektiva amatéra) Johna Pellama. Čtenáře, kteří se v těchto knihách s Deaverem setkali poprvé, sice začal autor zajímat, avšak ti, co přišli k těmto titulům jen kvůli doplnění sbírky, už konstatují, že jsou od autora zvyklí na jiné „počteníčko“.

To přišlo až sedm let po startu jeho spisovatelské kariéry, kdy konečně Deaver představil čtenářům Lincolna Rhyma a Amélii Sachsovou. To už se psal rok 1997 a stalo se tak v úspěšném a později i zfilmovaném thrilleru Sběratel kostí. Od té doby se geniální kvadruplegický kriminalista a jeho partnerka policistka objevují zhruba každý rok či dva v novém románu. Česky už vyšlo v této sérií jedenáct titulů, originál dvanáctého vyjde v březnu tohoto roku. Po třetím příběhu s Rhymem se autor ještě jednou vrátil k Pellamovi a pak už na něj, stejně jako na Rune, zcela rezignoval.

V roce 2006 našli na pultech knihkupectví Deaverovy věrní čtenáři v pořadí už sedmý příběh s dvojicí Rhyme/Sachsová. Česky vyšel pod názvem Hodinář a poprvé se v něm objevila agentka Kalifornského úřadu vyšetřování (CBI) Kathryn Danceová. Na start samostatné série nečekala dlouho – fanouškové se s ní chtěli setkat znovu, a tak o rok později se tato mladá vdova se dvěma dětmi stala hlavní hrdinkou Spící panny a poté ještě dalších třech titulů, které vycházely zhruba jednou za tři roky. Ten poslední, s názvem Zapadákov, jsme Vám představili nedávno.

Příběhy s Kathryn Danceovou tvoří jistou protiváhu románům s Lincolnem Rhymem. Zatímco newyorský kriminalista staví své vyšetřování na přísném a pečlivém zkoumání důkazů, Kathryn Danceová je specialistkou na kinezi, řeč těla. Na rozdíl od jiných vyšetřovatelů ji nezajímá jenom to, CO podezřelý řekne, ale JAK to řekne, jak se při tom chová. Agentka je v podstatě takový lidský detektor lži. Jejími příběhy se chtěl Deaver více zaměřit na psychologické příběhy.

Pro Spící pannu zvolil motiv známého masového vraha Charlese Mansona, vůdce sekty, které se říkalo „Rodina“ a která v srpnu 1969 zavraždila herečku Sharon Tateovou a několik jejích přátel. Stalo se tak v hereččině kalifornském domě, který měla pronajatý spolu se svým manželem, režisérem Romanem Polanskim. Deaver v jednom z rozhovorů uvádí, že si při vybírání námětu prvního samostatného románu s Kathryn tehdy řekl, co by se stalo, kdyby dnes chtěl někdo Mansona napodobit. A tak stejně jako proslulý zločinec, má i Daniel ve své sektě jednoho muže a tři ženy. A stejně tak, jako se Mansonovi nikdy nepodařilo prokázat, že by sám přímo vraždil, ani Pellovi nikdo přímo vraždu neprokázal. V průběhu děje se však dozvídáme, že přes všechny podobnosti Pella více fascinuje bájná postava Krysaře, především tím, jak dokonale dokázal zmanipulovat ostatní, aby dělali, to co chce on.

Pachatel je tedy znám, a tak si mnozí možná teď řeknou, že na konci k nějakému překvapivému odhalení nedojde. Ale tak to není. I tady má pro nás Deaver v zásobě několik zvratů. Některá spočívají v tom, že čtenářům vsugerovává, co se stane v následujících okamžicích, aby nás pak převezl tím, že už to protivník věděl a připravil se na to. Zejména s koncem příběhu se pak několik postav ukáže být někým jiným, než za koho jsme je pokládali.

V závěru je do děje našroubovaná ještě jedna zápletka, jejíž ne zcela dořešený konec se letmo promítá i do následujícího románu s Kathryn, Kříže u cesty. Tam však autor víceméně pointu prozradí, ale pokud čtenáři přistupují k Deaverovým knihám z hlediska chronologie děje, zase tolik to nevadí. Nic to však nemění na tom, že je tahle zápletka už víceméně zbytečná. Je buď dokladem snahy vtlačit do děje co nejvíce zvratů a maximálně čtenáře překvapovat, nebo si autor zkrátka nevěděl rady co dál s jistou postavou.

V žádném případě to však nezkazí dojem z knihy, která si zachovává všechny „Deaverovské prvky“. Události se tu rychle střídají a děj je svižný. Jeffery Deaver evidentně s novou řadou nabral i novou krev do žil. A i když už pak měla tahle řada – až do Zapadákova – ohledně čtenářské oblíbenosti sestupnou tendenci, nemůžeme se divit, že autor čas od času v příbězích mladé agentky pokračuje. Jak se zdá, jedině tato série dokáže – když ne konkurovat – tak alespoň důstojně doplňovat oblíbenou řadu příběhů s Rhymem.

Skvěle napsaný krimiromán

09. 01. 2016  |  Recenzoval: Marek Zákopčan

Niektorí autori ma asi nikdy neprestanú udivovať. Majú na svojom konte niekoľko desiatok (!) titulov a stále čerpajú z nekonečnej studnice inšpirácie. V prípade Jefferyho Deavera je to len dobre, pretože právom patrí k najúspešnejším a najobľúbenejším spisovateľom súčasnosti. Jeho kriminálky sú povestné výraznými hrdinami i záporákmi, nečakanými zvratmi a premysleným dejom. Iste, verní čitatelia vedia, čo majú očakávať a sú pripravení na príbehové prekvapenia. Z toho sa dá usudzovať, že aj sám Deaver má určitú schému, ale to neznamená, že by sa to odrážalo na kvalite jeho románov. Práve naopak, každým ďalším dokazuje, že rozhodne nepatrí do starého železa a stále má čo ponúknuť. Spící panna vychádza vo vydavateľstve Domino v novom vydaní, čím sa opätovne otvára séria s Kathryn Danceovou.

"Pell vyrazil kupředu, vyhnul se dozorcovým ranám a nejméně dvanáctkrát ho silně udeřil - ostří nože přitom trčelo z jeho zaťaté pravé pěsti směrem dolů. Silnému soupeři odhodlanému se bránit je nejlepší zasazovat rukou třímající nůž obyčejné pěstní údery. Dozorce zkřivil tvář, padl na bok, začal kopat nohama a držel se přitom za prsa a za krk. Po chvíli se přestal hýbat. Pell mu sebral klíče od pout a odemkl si je."

Manipulatívneho vraha a niekdajšieho vodcu malej sekty Daniela Pella prevezú na výsluch v súvislosti s objasnením staršej vraždy. Pell využije menšiu ostrahu a podarí sa mu utiecť. V tomto momente sa začína napínavá naháňačka, ktorú má pod palcom Kathryn Danceová, agentka kalifornského úradu CBI a expertka na kinetickú analýzu. Z pohybov tela, gestikulácie i prozodických vlastností reči dokáže vyčítať rozpoloženie človeka a odhaliť tak jeho prípadné klamstvá. V spolupráci s Michaelom O´Neillom z úradu šerifa a agentom FBI, špecialistom na sekty Winstonom Kelloggom sa púšťajú po Pellovej stope, pričom si uvedomujú, že vodítka treba hľadať aj v minulosti. Pell bol zatvorený predovšetkým za vyvraždenie rodiny významného a bohatého muža, pričom masaker prežilo len malé dievčatko - dnes sedemnásťročné dievča. Vzhľadom na to, že v čase vrážd bola vo svojej izbe, získala v médiách prezývku "Spiaca bábika". Ďalší pohľad na zmýšľanie Daniela Pella môžu poskytnúť aj ženy, ktoré s ním kedysi tvorili jeho "rodinu". Lenže je otázne, či budú chcieť otvárať staré rany a či stále náhodou voči nemu neprechovávajú určité, i keď možno zvrátené, pocity. Kathryn i celý jej tím sa ocitne v nebezpečenstve, pretože jednou z charakteristických Pellových čŕt je nutkanie vysporiadať sa s každým, kto ho nejakým spôsobom ohrozuje...

"Další kroky. Tentokrát se ozývaly blíže. V tom okamžiku však Lindu napadlo, že ty zvuky možná patří policii. Možná je vydává Kathryn a ten fešácký agent FBI. Navzdory svíjivé bolesti se ohlédla. Ne, nebyla to policie. Patnáct metrů od nich viděla Daniela Pella. Všiml si jich. Zpomalil, popadl dech a vyrazil kupředu. Linda se otočila k Samanthě. Ta už tu však nebyla. Samantha ji opět opustila, stejně jako před lety. Ponechala ji tehdy napospas příšerným nocím v ložnici Daniela Pella. Opustila ju předtím a opustila ji i dnes."

Postava Kathryn Danceovej je zmenou oproti pedantnému a vedecky zameranému Lincolnovi Rhymovi (hoci aj ten sa tu na chvíľu objaví). Kathryn je, naopak, doma v ľudskom faktore, je ovdovenou matkou dvoch detí a potýka sa tiež so snahou nadväzovať nové vzťahy. Zbiera topánky, hrá na gitare a má rada dobrú hudbu (vraj... zo zvedavosti som si pusti na youtube jednu pieseň, o ktorej bola zmienka, že jej melódia sa nedá len tak ľahko pustiť z hlavy. Nuž, náš hudobný vkus sa ukázal ako odlišný :D). Niekedy mi však na Kathryn vadila jej prílišná profesionálna deformácia - dobre že neanalyzovala každého a všetko. S takou osobou by sa mi z očí do očí komunikovalo asi veľmi ťažko. Názov je tiež trochu zavádzajúci - samotná "spiaca bábika" napokon nemá až taký vplyv na dej, ale Deaver každopádne nesklamal. Keď už sa zdá, že je po všetkom, odrazu do seba zapadnú aj nenápadné motívy a odrazu sa vyskytne ďalší problém. Spící panna je dobre remeselne zvládnutý krimiromán. Išlo o moje prvé stretnutie s Kathryn Danceovou, ale vzhľadom na jednu nedoriešenú líniu som zvedavý na pokračovania...

Oběť, nebo pachatel? To u Deavera někdy není do poslední chvíle jisté.

04. 02. 2014  |  Recenzoval: Kristýna Pekárková - Books in Ashes

S Kathryn se poprvé v knihách Jefferyho Deavera setkáváme s kinezií - vyšetřováním, založeným na chování pachatele. Oproti jiným zde není tolik fyzických důkazů, o to je zajímavější kam se vyšetřování ubírá vlivem dedukcí hlavní vyšetřovatelky. Nejen to co Daniel Pell říká, ale především jak to říká a jak se u toho chová, prozrazuje pravost výpovědi.

Příběh se proplétá z myšlenek Kathryn a Pella a vzájemně je doplňují střípky ostatních postav - bývalých i současné milenky Pella, agenta FBI Kellogga, spisovatele Nagela, detektiva O'Neila a v neposlední řadě samotné Spící panny - Theresy.

63 kapitol protkaných neuvěřitelnými zvraty a především fakty o kinezii, chování při stresu a schopností druhých ovládat vaše myšlenky a činy, aniž bychom si to uvědomovali. Je zajímavé, jak moc někteří touží být milování a jsou ochotni tomu obětovat téměř vše, i lidskou důstojnost a život - tak jako v případě Jennie, milenky Pella. A nejen ona chce znovu nalézt porozumění a lásku v objetí muže, který skrývá svou pravou tvář.

... ženy dokážou být stejně efektivní a nelítostné jako muži. A mnohdy jsou nevyzpytatelnější ...

Jako vždy, jsem si do poslední chvíle nebyla jistá, zda je oběť pouze obětí, nebo nenápadně tahá za provázky a vlastně je pachatelem a naopak. To je něco, co na příbězích Jefferyho Deavera miluji - zápletka, zvraty ...


Ukázka z knihy Spící panna