Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Napětí  ›  Sběratel kostí

Sběratel kostí

Autor:
Jeffery Deaver
Originální název:
The Bone Collector
Překlad:
Jiří Kobělka
Série:
Lincoln Rhyme
Pořadí knihy v dané sérii:
1
Žánr:
Napětí
ISBN:
978-80-7498-081-7
Počet stran:
520
Datum prvního vydání:
22. 07. 1998
Datum vydání dotisku:
17. 06. 2015

Kliknutím zvolte variantu

339 Kč 271 Kč 

Nakupte ještě za 2000 Kč a získáte DOPRAVU ZDARMA!

Sběratel kostí

Popis: Sběratel kostí

První případ legendárního Lincolna Rhyma

Lincoln Rhyme býval brilantním kriminalistou, géniem na poli forenzní analýzy. Pak přišel nešťastný úraz, po kterém je Rhyme zcela nepohyblivý a emocionálně na dně.

Schopnost bravurního úsudku a dedukce mu naštěstí zůstala, a tak může policii pomáhat při pátrání po sériovém vrahovi, který děsí celý New York. Pachatel se zjevně rozhodl hrát s vyšetřovateli zvrácenou hru na kočku a myš: záměrně nechává na místě činu drobné stopy a pohřbívá své oběti typicky morbidním způsobem. Jako by byl přesvědčen o vlastní nepolapitelnosti; jako by pro něj byly spáchané vraždy prostředkem k souboji s vyšetřovateli. Vlastně jen s jedním z nich...

Lincoln Rhyme je sice ochrnutý, ale géniem zůstal. S pomocí špičkové laboratorní techniky a hlavně s přispěním začínající policistky Amélie Sachsové postupně prochází labyrintem stop a vodítek, které mu Sběratel kostí předložil. Rhyme se bude muset ponořit hodně hluboko do temnot šílencovy mysli, aby zachránil před krutou smrtí další nevinné oběti...


Dotaz k produktu Sběratel kostí

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Jeffery Deaver

Jeffery Deaver

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli. V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů.

Mezi jeho prvními vydanými kriminálními romány (Voodoo a Always A Thief jsou dnes vzácné sběratelské kousky, které se dalších vydání nedočkaly) a dneškem uplynulo rovných pětadvacet let. Za ono čtvrtstoletí Deaver pomalu, ale jistě stoupal rytmickým krokem jednoho románu ročně na žánrovou špici. Vstup na pomyslný Olymp mu velkou měrou zajistila originální postava kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea. „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi, který zatím vystoupil v hlavní roli devíti jeho románů. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví."

Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.

Pro spisovatele jsou ale tohle všechno až druhotná měřítka úspěchu: „K psaní mě inspiruje čtenář. Jemu chci dávat všechno, co ho baví a co mu přináší vzrušení. V téhle branži je naprosto nezbytné, aby autor znal svého čtenáře a měl ho při psaní neustále na mysli."

ROZHOVOR S JEFFERYM DEAVEREM

Chtěl jste odjakživa být spisovatelem?

Ano. Svou první knihu jsem napsal v jedenácti letech.

Jakým způsobem hledáte a nacházíte nové nápady?

Na to se mě lidé ptají docela často. Abych mohl na tuto odtázku odpovědět, musím vysvětlit, v čem jako autor thrillerů spatřuji svůj hlavní úkol: musím čtenáři nabídnout co nejnapínavější příběh, jaký dokážu vymyslet. Inspiraci tedy nehledám v novinách nebo časopisech. Právě naopak. Většinu času, kdy se začínají rýsovat kontury příští knihy, sedím v temné místnosti a načrtávám si v hlavě linii příběhu, která dostojí tomu, co čtenáři od Deavera očekávají: silné postavy (nikoli však dokonalé), vyšinuté padouchy, kteří se neštítí ani nejhorších zločinů, krátký časový rámec (obvykle osm až osmačtyřicet hodin), spoustu dějových zvratů a scén, při nichž prudce graduje napětí.

Jste popisován jako autor "psychologických thrillerů". Považujete toto označení za správné? Odpovídá skutečnosti v tom smyslu, že se ve svých knihách do hloubky věnuji psychologii zločinu i jeho odhalování: nabízím nahlédnutí do mysli zločince i jeho lovce. Velkou pozornost věnuji také psychologickému propracování postav. Jinými slovy: hrdinové mých knih nejsou karikaturami a čtenář může mým prostřednictvím vstoupit do jejich mysli. Ale určitě bychom měli zmínit také to, že zejména v sérii Lincoln Rhyme poskytuji velký prostor forenzní kriminalistice, která má s psychologickým profilováním jen velmi málo společného.

Píšete snadno? Přepisujete hodně?

Neřekl bych, že píšu snadno, ale užívám si to. A přepisuju opravdu hodně. Nakladateli umožním nahlédnout do rukopisu obvykle až po dvacáté či třicáté revizi textu – a to skutečně nehovořím o drobných úpravách. Kde rád píšete? Dokážu psát kdekoli – v letadle, v hotelovém pokoji, kdekoli doma. (V pracovně mám občas takový nepořádek, že se musím přesunout do kuchyně. Jakmile zaneřádím poznámkami i kuchyň, dostává se na řadu koupelna. Přál bych si mít větší dům.) Vyhovuje mi psát v tichu, jen občas si tlumeně pouštím jazz nebo vážnou hudbu. A především potřebuju přítmí – zhasnu světla, zatáhnu rolety, zavřu oči a promítám si scénu, kterou se chystám psát. Ano, umím psát poslepu všemi deseti. Má to jen jedno negativum – někdy nasadím prsty na klávesnici špatně a pak na monitoru nacházím text, který ze všeho nejvíce připomíná kryptogram.

Dostihne vás někdy tvůrčí blok?

Často říkám, že tvůrčí blok neexistuje; správnější je nazvat tento problém ideovým blokem. Pokud člověk ovládá řemeslo, jazyk a základní techniky psaní, je schopen psát – pokud ovšem ví, co chce sdělit. Nechci však tuto autorskou strast zlehčovat, protože přijít na to, co vlastně chcete říct, je po čertech těžký úkol. Kdykoli při tvorbě zamrznu, ať už je to při psaní krátké pasáže nebo při vytváření celkové linie knihy, obvykle je to tím, že se snažím do textu vměstnat nápad, pro nějž tam není místo. A právě tehdy se sám sebe ptám: co tím chci říct? Pokud na tuto otázku nenaleznu odpověď nebo pokud mě ta odpověď neuspokojí, pak musím od onoho nápadu upustit a vydat se jiným směrem.

Proč je podle vás forenzní analýza v současných thrillerech a detektivkách tak populární?

To není nový jev, jeho kořeny sahají k Sherlocku Holmesovi. Současný nárůst zájmu nepochybně souvisí s rostoucím využitím moderních technologií v policejním vyšetřování. Pachatel může zmást nejlepší psychology nebo detektor lži, ale ze shody DNA se nevyvleče.

Kolik času věnujete rešerším? A jak při nich postupujete?

Rešerše a vypracování základní dějové linky mi zaberou přibližně osm měsíců. Většinu informací čerpám z knih a z internetu. Pochopitelně se také scházím s odborníky na daná témata, musím si ovšem dávat pozor, abych neměl informací příliš. Na hlubokém vhledu do problematiky není samozřejmě nic špatného, ale problém nastává, když získanými informacemi zahltíte knihu. Technické detaily jsou tady od toho, aby obohatily děj. Pokud tomu tak není, musí pryč.

Forenzní detaily bývají leckdy děsivé. Jak určujete hranici, kterou nesmíte překročit, abyste čtenáře neodradil?

To je těžká otázka. Ano, píšu krimipříběhy, takže musím popisovat násilí a jeho následky. Čtenáři (a lidé obecně) jsou fascinováni určitou mírou morbidity. Setkal jsem se ale se čtenáři, kteří mi řekli, že mě kvůli drastickým scénám - řekněme ve Sběrateli kostí – přestali číst, zatímco jiní mi říkají "ta scéna s krysami byla vážně skvělá" (jedna z nejdrsnějších, jaké jsem kdy napsal). Osobně si myslím, že méně je někdy více a že pokud čtenář mou knihu odloží, protože ji dál číst nedokáže, pak jsem vůči němu nedostál svému autorskému závazku.

Jak vybíráte místa, kde se bude odehrávat děj?

Pravidlo číslo jedna: piš o prostředí, které dobře znáš. Pokud zasadím děj mimo New York, kde jsem dvacet let žil, nebo mimo místo, kde žiju teď, vypravím se tam a strávím tam pár týdnů. Umožní mí to vnést do knihy barvy a náladu místa, ale i v tomto ohledu je méně více. Příliš mnoho místních popisů odtrhává čtenářovu pozornost od samotného děje.

Býval jste folkový zpěvák. Co vás k tomu přivedlo?

Ach, hudba je můj živel! Umí být svůdná, pohltí mě, zaplaví emocemi, je nekonečně proměnlivá... Zpíval jsem tenkrát vlastní písničky. Nedisponuju obzvlášť velkým hudebním talentem, ale hudební tvorba má pro mě nepopsatelné kouzlo. Spojit obsah i formu do jednoho kompaktního celku... to pro mě bývala velmi příjemná výzva. Hrál jsem v hudebních klubech okolo San Francisco Bay a v Chicagu, taky jsem tam učil. Ale už je to pryč a koncertování se dávno nevěnuju. 

Líbí se vám filmové zpracování Sběratele kostí? Podílel jste se na vzniku toho filmu?

Myslím, že ten film je dobrý. Pár věcí bych asi udělal jinak, ale já se vyznám v psaní knih, ne v natáčení filmů. Filmová režie je neskutečně náročná profese a já bych to nedělal za žádné peníze. Nechal jsem filmaře, aby si dělali svoje, a já jsem si dělal taky svoje. To považuju za dobré uspořádání věcí. Takže abych přímo odpověděl i na vaši druhou otázku – ne na vzniku filmu jsem se nepodílel.

Jak relaxujete?

Vařím a pak své kulinářské výtvory předkládám přátelům. Rád zkouším i velmi neobvyklé kuchyně, například středověkou nebo starořímskou. Když máte osamělou práci, musíte si to ve volném čase vynahradit.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

20. 05. 2015  |  Recenzoval: rlupinek pro Databázi knih

Výborná kniha! Moje první setkání s tímto autorem a musím konstatovat, že po přečtení této detektivky budu muset přečíst celou sérii s Lincolnem Rhymem a Amélií Sachsovou. V některých pasážích vyšetřování a zkoumání důkazů jsem si ale nebyl jistý, jestli by mohl nějaký člověk takto téměř geniálně dedukovat fakta a dospět tak k dopadení pachatele. V každém případě je to skvělé čtení, které napíná a nechybí ani překvapivý závěr...

Páni! Páni! Prostě páni!

05. 02. 2015  |  Recenzoval: Adéla W., Moje malá knihovna, pro Databázi knih

Nemůžu uvěřit, že jsem se do čtení série o Lincolnu Rhymovi pustila teprve teď! První díl je venku od roku 1998 a táta knihy od Jefferyho Deavera čte už několik let. Mně to nikdy dřív nenapadlo a radši jsem si zalezla do postele s Pánem prstenů. Teď jsem ale zrovna měla chviličku, kdy jsem neměla co číst, tak jsem mlsně obcházela knihovnu rodičů a hledala cokoliv, co by mě lákalo. V tu chvíli jsem narazila na Sběratele kostí, ujistila se, že se jedná o první díl, a pustila se do čtení.

A jsem opravdu unešená! Příběh je dechberoucí, napínavý, akční a naprosto nepředvídatelný! Už zatraceně dlouho jsem nic nečetla s takovým zaujetím. Dílo mě zcela pohltilo a já se od něj nedokázala odtrhnout. Nenasytně jsem pokračovala dál v otáčení stránek a rozkrývání dalších záhad.

o, že je hlavní hrdina Lincoln Rhyme ochrnutý, jsem věděla už z anotace, ale i tak mě velmi překvapilo, když jsem se propracovala k detailnímu popisu jeho stavu. Ani zdaleka mě nenapadlo, že na tom bude až tak špatně. O to víc je ale kniha zajímavější a Rhyme má můj obrovský obdiv, že je i přes tak velký handicap schopen vyšetřovat a honit vrahy. Vskutku neuvěřitelné!

Hlavní hrdinka Amélie Sachsová je sice schopná pohybu, ale zase má pro změnu ve svých jednatřiceti letech chronickou artritidu, která se postupně zhoršuje. Autor se nejspíš vyžívá v ničení svých postav, jinak si to nedovedu vysvětlit. Rhyme a Sachsová jsou vážně dvojka k pohledání. Ale i když Sběratel kostí znamená jejich první případ, už tady se ukazuje, že si na sebe velice rychle zvykli a jednoho dne budou dost sehraný tým.

Celý příběh se odehrává během tří dnů, za což autora obdivuju. Nedokázala bych to roztáhnout do skoro čtyř seti stran, i kdybych se měla zbláznit. Netuším, jak se mu to povedlo, protože to nepůsobí ani trochu nuceně nebo nějak nepřirozeně natahovaně. Sběratel kostí má přesně tu délku, jakou mít má.

Strašně moc se mi líbilo, že se kniha nesoustředila pouze na geniálního Rhyma a Sachsovou, ale že jsme měli možnosti i náhlednou do myšlenek vraha a jeho obětí. Díky tomu byla kniha ještě napínavější, když jsem mohla prožívat stejné hrůzy, jaké prožívaly vrahovy oběti. Při čtení pasáží o Sběrateli jsem se zase pro změnu znechuceně šklebila, protože autor toho psychopata sepsal vskutku dokonale!

Jediné, co se mi zdálo trochu nelogické, byla rychlost, jakou Sběratel dokázal chytat nové a nové oběti. Vyšetřovatelský tým už po první probdělé noci nadával, že je ten zpropadený vrah nenechá ani vyspat, protože intervaly mezi oběťmi byly pouhých pár hodin, během kterých vrah hledal svou další oběť a chystal místo činu, které po sobě pokaždé perfektně uklidil, aby nezanechal stopy. Jsem proto nucena si trošku rýpnout: To ten vrah jako nepotřeboval spát? Skutečně celé tři dny pouze unášel a zabíjel lidi, neměl žádný čas, kdy by si zajel domů, aby se prospal, což zkrátka nedává smysl. I policie si musela udělat krátkou pauzu, aby se na nějakou dobu vyspala, ale on zkrátka chytil oběť, zavezl ji na místo, kde ji spoutal, mučil, pak ji bůhvíjak dlouho úchylně sledoval, jak trpí, uklidil po sobě všechny stopy, zanechal policii nastražená vodítka a šel hledat dalšího chudáka, kterého si vychutná. On zkrátka neměl, kdy by se natáhnul do postele.

Ale vzhledem k tomu, že je celá kniha jinak bezchybná, tuhle jednu nelogičnost odpouštím. Hlavně proto, že mě na konci Jeffery dokázal šokovat odhalením vrahovy identity. Rozhodně se tu nechci chvástat, ale musím přiznat, že téměř pokaždé v knihách nebo filmech odhalím vraha dřív než policie. Mám to tak odjakživa. Proto jsem samozřejmě měla několik tipů na vraždícího maniaka i teď, ale po zjištění, kdo to je, jsem se zmohla jen na otevření pusy a ohromené vyjeknutí: Tenhle?!

Skutečného vraha jsem vážně ani maličko nepodezírala. Vůbec mě nenapadl a ani jsem mu během čtení nevěnovala pražádnou pozornost. Takže za to se autorovi klaním a už se nemůžu dočkat, až se pustím do dalších dílů o Lincolnu Rhymovi.

Sběratele kostí můžu jen doporučit

04. 06. 2014  |  Recenzoval: Anette, Bookshelf Stories, pro Databázi knih

Lincoln Rhyme je bývalý kriminalista, který je po úrazu upoután na lůžko a od krku dolů je paralyzován. Právě se chystá spáchat sebevraždu a zatím mu vše vychazí. Tedy až do chvíle než se u něj v bytě objeví detektivové s případem, který podle nich může vyřešit pouze on. Vrah zná vyšetrovací postupy a tak po sobě nezanechává žádné stopy. A jediné stopy, které vyšetrovatelé mají jsou ty, které tam pachatel č. 823 (jak ho nazvali) zanechal záměrně.

Jak již bylo zmíněno Lincoln Rhyme je paralyzovaný a může hýbat pouze hlavou, lehce rameny a levým prsteníčíkem. Na místě činu je proto Amelie Sachsová jeho očima, ušima i čichem. Pomáhá mu hledat vodítka, která by pravděpodobně nikdo jiný nehledal. V knize se o těchto dvou postavách hodně dozvídáme a také sledujema jak se vyvíjí jejich vztah.

Já jsem po této knížce sáhla ze dvou důvodů. Tím prvním je to že jsem viděla film a ten, i když je o něco starší, se mi strašně líbil. A za druhé, jsem na Jefferyho Deavera slyšela velké množství chvály a taky, že jeho detektivky mají grády. O čemž jsem se sama přesvědčila!

Sběratel kostí by se dal popsat jednou větou - Geniálně zvrácený vrah a ještě geniálnější vyšetřovatel. Autor měl všechno promyšlené (a také propletené) do sebemenšího detailu. Všechno do sebe zapadalo a hodně věcí do sebe zapadne až na úplném konci. Také jsem se snažila uhodnout, kdo je vrah. Samozřejmě se jsem pohořela a zjistila jsem to až ve chvili, kdy se to dozvěděl samotný Lincoln Rhyme.

Popis místa činu a obětí byl popsán takovým způsobem, že mi mnohdy běhal mráz po zádech a ve zbylých případech jsem měla problém ten popis vůbec číst. Nemůžu jinak než obdivovat ty, kteří se tím živí a prohledávaní místa činu mají v podstatě na denním pořádku. Mohu vás totiž ujisti, že já bych ten pohled nezvládla.

Na knížce se mi toho líbí mnoho, ale je ještě jedna věc kterou jsem chtěla zmínit a tou je úhel pohledu. Na případ se totiž nedíváme pouze z pohledu vyšetřovatele, ale i vraha a obětí a to dodává Sběrateli kostí tu správnou atmosféru.

A jestli jste prvně viděli film jako já, tak vás mohu ujistit, že to vůbec ničemu nevadí. Film se od knížky hodně odlišuje a ani vrah není stejný. Navíc je knížka mnohem lepší než ten film a to říká někdo, kdo film miluje. Já můžu Sběratele kostí jen doporučit.

Cestujete do New Yorku? Zkontrolujte, jestli se dá taxík otevírat i zevnitř...

22. 08. 2013  |  Recenzoval: Richard Spitzer - Centrum detektivky

Představte si, že přiletíte do New Yorku. Do Velkého jablka. Do velkého světa. Lákavé? Na letišti sednete do typicky žlutého taxíku a po cestě fádním předměstím se už těšíte na typické siluety Manhattanu. Ale co když najednou zjistíte, že řidič nejede na proslulý ostrov? Co když se místo toho ocitnete v jakési pusté dělnické čtvrti? Co když zjistíte, že taxík nemá zevnitř na dveřích kličky, zato řidič má na hlavě kuklu? To už tak příjemná představa není, že?

A přesně to zažije T. J. Colfaxová se svým asistentem. Ten je záhy nalezen pohřbený zaživa v železničním podloží. „Potěšení" z nálezu má pochůzkářka Amélie Sachsová. Duchapřítomně však zastaví přijíždějící Amtrak, provoz na blízké rušné třídě a zajistí tím dokonale celé místo činu.

Lincoln Rhyme byl špičkovým vedoucím kriminální laboratoře. Jednou však měl při ohledávání místa činu na stavbě stanice metra. Zřítil se na něj nosník a přerazil mu krční obratel. Díky poranění míchy zůstal Rhyme ochrnutý na většině těla (kvadruplegik). Po nekonečných měsících strávených na operačních sálech a rehabilitacích může nyní hýbat pouze prsteníčkem levé ruky a hlavou. Veškerý čas tráví ve svém bytě v New Yorku, s ošetřovatelem Thomem a obklopen nejmodernější technikou. Jeho jediným cílem je však ukončit toto trápení a odejít z tohoto světa. Jeho jedinou nadějí je eutanazie.

Thom svého pána právě přetáčel — tenhle manévr bránil zápalu plic – a pak ho vycévkoval, což činil každých pět až šest hodin. Po zranění míchy se může svěrač zaseknout buď v poloze otevřené, nebo zavřené. Rhyme měl štěstí, že u něj došlo k druhému případu — tedy pokud se dá o štěstí hovořit u člověka, kterému musí někdo čtyřikrát denně otevřít malou hadičku a vyprázdnit mu močový měchýř.

A právě proto se mu vůbec nehodí, když za ním přijde detektiv Lon Sellito s kolegou Banksem a žádají ho o pomoc. Na místě nálezu pohřbeného asistenta se totiž našly zajímavé stopy, předměty, které tam vůbec nepatří. Už je jasné, že někdo unesl cestou z letiště dvě osoby. T. J. Califaxová se zatím nenašla a vypadá to, jakoby pachatel úmyslně zanechal na místě činu vodítka k jejímu nalezení. Je tedy naděje, že druhá oběť ještě žije, a jediný, kdo by ji mohl zachránit, je právě Lyncoln Rhyme.

Černé oko na ni zíralo a mířilo jí přesně na hruď. V hloubi trubky se ozvalo další klepnutí kovu o kov. Kdosi tam tloukl kladivem.

Tammie Jean Colfaxová začala usedavě plakat, aby po chvíli zaslechla další klepnutí. A pak jakési vzdálené zahučení. A pak se jí přes slzy zdálo, že na ni černé oko spiklenecky mrklo.

Geniální vědec zpočátku odmítá spolupracovat, ale čtenář samozřejmě nemusí být vůbec génius, aby mu bylo jasné, že Rhyme ke spolupráci nejen kývne, ale všechno to vyřeší. Jenže nebuďme tak hrr... Kolem Lincolna Rhyma se narychlo sestavuje tým, do něhož je přizvána i Amélie Sachsová. Ta si vysloužila Lincolnovo uznání právě díky brisknímu zajištění místa činu. Postupem času se stává díky vysílačce Lincolnovýma rukama a očima. Na základě rozboru nalezených důkazů se jí sice podaří oběť objevit, ale je už pozdě... Po New Yorku se však jezdí hlavně taxíkem, a tak brzy usedá na zadní sedadlo další oběť. Vrah, který si říká Sběratel kostí, má dalšího zákazníka...

Uchopil ji pevně za nohu. Zírala na něj vyděšenýma očima. Sáhl si do kapsy a v ruce se mu objevil nůž. Bez nejmenšího zaváhání propíchl kůži a rozřízl nohu až k nažloutlé kosti. Snažila se přes pásku křičet, kopala sebou, ale on ji svíral pevně. Líbí se ti to, Hanno? Dívka začala hlasitě vzlykat a sténat, a tak jí musel přiložit ucho k noze, aby slyšel ten rozkošný skřípavý zvuk, když ostřím nože přejížděl sem a tam po její kosti. Ššššš.

Recenzovaný román je první z knih ze série „Lincoln Rhyme" a je patrně nejproslulejším Deaverovým románem. Postupně vzniklo dalších osm románů. Tyto příběhy s chytrým kriminalistou se naprosto odlišují od dalších sérií nebo od volně psaných titulů. Je to především pocta píli, vědeckým znalostem a inteligenci. Sám autor říká, že chtěl vytvořit kriminalistu, jehož hlavní (a jedinou) zbraní by byla jeho mysl, ne tělo.

O tom, že se mu to podařilo, svědčí i filmová verze tohoto románu s Denzelem Washingtonem a Angelinou Jolie v hlavních rolích. Film se však ve srovnání s knihou až tak nepovedl, nemluvě o nepochopitelných úpravách, jako že se ve filmu stal z Lincolna černoch, z ošetřovatele Thoma žena jménem Thelma, Sachsová se přejmenovala na Donaghyovou, pachatelův motiv je jiný apod.

Zůstaňme raději u knihy. Je dostatečně napínavá, a to i přes pasáže podrobně popisující zkoumání důkazů. Naštěstí však v okamžiku, kdy už začnete zívat či přeskakovat řádky, vás Deaver obratně vmanipuluje zpět do náruče sadistického vraha. Se stejnou obratností manipuluje i s vaším vnímáním osoby Lincolna Rhyma. Stejně jako Amélii se vám bude zdát zezačátku protivný a namyšlený, abyste k němu později našli cestu a říkali si, že by byla pro vás čest s takovým člověkem pracovat. Alespoň k tomuto dojmu jsem při četbě dospěl já.

Podobně se to Jefferymu daří i u další postavy — agenta FBI jménem Fred Dellray. Zpočátku je představen jako namyšlený „frajírek", ale nakonec zjistíte, že je to člověk oddaný své práci, a co víc, vzbudí ve vás i lítost. Takové nejednoznačné postavy nejeden čtenář jistě přivítá.

Takže pokud jste Deaverův nejproslulejší román ještě nečetli, mohu doporučit. Nebojte se suchého vědeckého zkoumání důkazů. Bát se jiným způsobem však určitě budete. Nepřijde ani o jakýsi překvapivý přídavek na závěr, který se krutou ironií blíží až k černému humoru. A cestujete-li v nejbližší době do New Yorku, zkontrolujte si před nasednutím do taxíku, zdali se dá otevírat i zevnitř. Pak už by mohlo být pozdě...

Mnohem lepší než stejnojmenný film

26. 03. 2013  |  Recenzoval: Cinka

Kniha, která je daleko lepší než stejnojmenný film. První kniha s Rhymem, která mě natolik pohltila, že jsem sérii s Lincolnem začala sbírat. Velmi čtivě napsané, člověk má tendenci řešit případ spolu s detektivy. Knihu jsem četla několikrát a s radostí si jí přečtu znovu.


Ukázka z knihy Sběratel kostí