Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Napětí  ›  Příští oběti

Příští oběti

Autor:
Jeffery Deaver
Originální název:
Bodies Left Behind
Překlad:
Dalibor Míček
Žánr:
Napětí
ISBN:
978-80-7303-524-2
Počet stran:
400
Datum prvního vydání:
07. 06. 2010
Příští oběti

Popis: Příští oběti

Noční telefonát na tísňovou linku byl náhle přerušen. Šlo o omyl? Anebo se v odlehlé rekreační chatě stal zločin, který už nemohl být nahlášen? Policistka Brynn McKenzieová není sice zrovna ve službě, ale profesionální čest jí velí, aby se pokusila přijít věci na kloub.


Za dveřmi chaty na ni čeká scéna jako z hororu. Dvě zkrvavené mrtvoly, dva vrazi. Po krátké přestřelce uprchne Brynn do lesa a najde tam k smrti vyděšenou dívku, která viděla hrůzný čin na vlastní oči. Teď už je jasné=, že jedinou nadějí je pro ně útěk. Ne, nemají dost času na to, aby se vrátily pro služební pistoli a telefon, kterým by se daly přivolat posily. Každá promarněná vteřina může být osudná, a tak se Brynn s Michelle vydávají na zběsilý úprk do temného hvozdu, který by jim za normálních okolností naháněl strach, ale nyní v něm doufají nalézt bezpečí...


V patách mají dva profesionální zabijáky, kteří se v lese sice také nevyznají, ale mají zbraň a velmi dobrý důvod, proč ty dvě ženské zabít: jsou totiž jediné, kdo by je mohl usvědčit z dvojnásobné vraždy.

 


Dotaz k produktu Příští oběti

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Jeffery Deaver

Jeffery Deaver

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli. V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů.

Mezi jeho prvními vydanými kriminálními romány (Voodoo a Always A Thief jsou dnes vzácné sběratelské kousky, které se dalších vydání nedočkaly) a dneškem uplynulo rovných pětadvacet let. Za ono čtvrtstoletí Deaver pomalu, ale jistě stoupal rytmickým krokem jednoho románu ročně na žánrovou špici. Vstup na pomyslný Olymp mu velkou měrou zajistila originální postava kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea. „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi, který zatím vystoupil v hlavní roli devíti jeho románů. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví."

Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.

Pro spisovatele jsou ale tohle všechno až druhotná měřítka úspěchu: „K psaní mě inspiruje čtenář. Jemu chci dávat všechno, co ho baví a co mu přináší vzrušení. V téhle branži je naprosto nezbytné, aby autor znal svého čtenáře a měl ho při psaní neustále na mysli."

ROZHOVOR S JEFFERYM DEAVEREM

Chtěl jste odjakživa být spisovatelem?

Ano. Svou první knihu jsem napsal v jedenácti letech.

Jakým způsobem hledáte a nacházíte nové nápady?

Na to se mě lidé ptají docela často. Abych mohl na tuto odtázku odpovědět, musím vysvětlit, v čem jako autor thrillerů spatřuji svůj hlavní úkol: musím čtenáři nabídnout co nejnapínavější příběh, jaký dokážu vymyslet. Inspiraci tedy nehledám v novinách nebo časopisech. Právě naopak. Většinu času, kdy se začínají rýsovat kontury příští knihy, sedím v temné místnosti a načrtávám si v hlavě linii příběhu, která dostojí tomu, co čtenáři od Deavera očekávají: silné postavy (nikoli však dokonalé), vyšinuté padouchy, kteří se neštítí ani nejhorších zločinů, krátký časový rámec (obvykle osm až osmačtyřicet hodin), spoustu dějových zvratů a scén, při nichž prudce graduje napětí.

Jste popisován jako autor "psychologických thrillerů". Považujete toto označení za správné? Odpovídá skutečnosti v tom smyslu, že se ve svých knihách do hloubky věnuji psychologii zločinu i jeho odhalování: nabízím nahlédnutí do mysli zločince i jeho lovce. Velkou pozornost věnuji také psychologickému propracování postav. Jinými slovy: hrdinové mých knih nejsou karikaturami a čtenář může mým prostřednictvím vstoupit do jejich mysli. Ale určitě bychom měli zmínit také to, že zejména v sérii Lincoln Rhyme poskytuji velký prostor forenzní kriminalistice, která má s psychologickým profilováním jen velmi málo společného.

Píšete snadno? Přepisujete hodně?

Neřekl bych, že píšu snadno, ale užívám si to. A přepisuju opravdu hodně. Nakladateli umožním nahlédnout do rukopisu obvykle až po dvacáté či třicáté revizi textu – a to skutečně nehovořím o drobných úpravách. Kde rád píšete? Dokážu psát kdekoli – v letadle, v hotelovém pokoji, kdekoli doma. (V pracovně mám občas takový nepořádek, že se musím přesunout do kuchyně. Jakmile zaneřádím poznámkami i kuchyň, dostává se na řadu koupelna. Přál bych si mít větší dům.) Vyhovuje mi psát v tichu, jen občas si tlumeně pouštím jazz nebo vážnou hudbu. A především potřebuju přítmí – zhasnu světla, zatáhnu rolety, zavřu oči a promítám si scénu, kterou se chystám psát. Ano, umím psát poslepu všemi deseti. Má to jen jedno negativum – někdy nasadím prsty na klávesnici špatně a pak na monitoru nacházím text, který ze všeho nejvíce připomíná kryptogram.

Dostihne vás někdy tvůrčí blok?

Často říkám, že tvůrčí blok neexistuje; správnější je nazvat tento problém ideovým blokem. Pokud člověk ovládá řemeslo, jazyk a základní techniky psaní, je schopen psát – pokud ovšem ví, co chce sdělit. Nechci však tuto autorskou strast zlehčovat, protože přijít na to, co vlastně chcete říct, je po čertech těžký úkol. Kdykoli při tvorbě zamrznu, ať už je to při psaní krátké pasáže nebo při vytváření celkové linie knihy, obvykle je to tím, že se snažím do textu vměstnat nápad, pro nějž tam není místo. A právě tehdy se sám sebe ptám: co tím chci říct? Pokud na tuto otázku nenaleznu odpověď nebo pokud mě ta odpověď neuspokojí, pak musím od onoho nápadu upustit a vydat se jiným směrem.

Proč je podle vás forenzní analýza v současných thrillerech a detektivkách tak populární?

To není nový jev, jeho kořeny sahají k Sherlocku Holmesovi. Současný nárůst zájmu nepochybně souvisí s rostoucím využitím moderních technologií v policejním vyšetřování. Pachatel může zmást nejlepší psychology nebo detektor lži, ale ze shody DNA se nevyvleče.

Kolik času věnujete rešerším? A jak při nich postupujete?

Rešerše a vypracování základní dějové linky mi zaberou přibližně osm měsíců. Většinu informací čerpám z knih a z internetu. Pochopitelně se také scházím s odborníky na daná témata, musím si ovšem dávat pozor, abych neměl informací příliš. Na hlubokém vhledu do problematiky není samozřejmě nic špatného, ale problém nastává, když získanými informacemi zahltíte knihu. Technické detaily jsou tady od toho, aby obohatily děj. Pokud tomu tak není, musí pryč.

Forenzní detaily bývají leckdy děsivé. Jak určujete hranici, kterou nesmíte překročit, abyste čtenáře neodradil?

To je těžká otázka. Ano, píšu krimipříběhy, takže musím popisovat násilí a jeho následky. Čtenáři (a lidé obecně) jsou fascinováni určitou mírou morbidity. Setkal jsem se ale se čtenáři, kteří mi řekli, že mě kvůli drastickým scénám - řekněme ve Sběrateli kostí – přestali číst, zatímco jiní mi říkají "ta scéna s krysami byla vážně skvělá" (jedna z nejdrsnějších, jaké jsem kdy napsal). Osobně si myslím, že méně je někdy více a že pokud čtenář mou knihu odloží, protože ji dál číst nedokáže, pak jsem vůči němu nedostál svému autorskému závazku.

Jak vybíráte místa, kde se bude odehrávat děj?

Pravidlo číslo jedna: piš o prostředí, které dobře znáš. Pokud zasadím děj mimo New York, kde jsem dvacet let žil, nebo mimo místo, kde žiju teď, vypravím se tam a strávím tam pár týdnů. Umožní mí to vnést do knihy barvy a náladu místa, ale i v tomto ohledu je méně více. Příliš mnoho místních popisů odtrhává čtenářovu pozornost od samotného děje.

Býval jste folkový zpěvák. Co vás k tomu přivedlo?

Ach, hudba je můj živel! Umí být svůdná, pohltí mě, zaplaví emocemi, je nekonečně proměnlivá... Zpíval jsem tenkrát vlastní písničky. Nedisponuju obzvlášť velkým hudebním talentem, ale hudební tvorba má pro mě nepopsatelné kouzlo. Spojit obsah i formu do jednoho kompaktního celku... to pro mě bývala velmi příjemná výzva. Hrál jsem v hudebních klubech okolo San Francisco Bay a v Chicagu, taky jsem tam učil. Ale už je to pryč a koncertování se dávno nevěnuju. 

Líbí se vám filmové zpracování Sběratele kostí? Podílel jste se na vzniku toho filmu?

Myslím, že ten film je dobrý. Pár věcí bych asi udělal jinak, ale já se vyznám v psaní knih, ne v natáčení filmů. Filmová režie je neskutečně náročná profese a já bych to nedělal za žádné peníze. Nechal jsem filmaře, aby si dělali svoje, a já jsem si dělal taky svoje. To považuju za dobré uspořádání věcí. Takže abych přímo odpověděl i na vaši druhou otázku – ne na vzniku filmu jsem se nepodílel.

Jak relaxujete?

Vařím a pak své kulinářské výtvory předkládám přátelům. Rád zkouším i velmi neobvyklé kuchyně, například středověkou nebo starořímskou. Když máte osamělou práci, musíte si to ve volném čase vynahradit.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Deaver nedovolí čtenáři vydechnout.

04. 02. 2014  |  Recenzoval: Kristýna Pekárková - Books in Ashes

Pro Brynn se ověření obyčejného telefonátu na policejní stanici změní v děsivou noční můru, hon za přežitím. Spolu s jedinou přeživší Michelle se vydává na útěk do temných lesů a skal. V patách jim jsou nebezpeční zabijáci rozhodnuti dokončit to, co začali. Brynn se nestačí vrátit pro služební zbraň ani nestihla kontaktovat stanici, a tak jsou odkázány jen na sebe a své schopnosti. Snad více překážek představuje samotná dívka Michelle, která se odmítá hnout z místa, remcá a k tomu všemu je diabetičkou, což znamená další obtíže. Ač se Brynn jeví jako geniální stratég, vyzná se v terénu, jejich pronásledovatelé jim jsou stále v patách a nebezpečně se přibližují.


Brynn a Michelle snad nemohou být více rozdílné a tato rozdílnost dává knize pořádnou „šťávu“. Na jednu stranu totiž soucítíte s Michelle, přeci jen je to holka z New Yorku a právě viděla jak někdo zabil její dva přátele. Na druhou stranu by jste jí nejraději jednu vrazili aby se vzpamatovala a začala bojovat o holý život, protože to je to jediné co jí zbývá. Brynn se snaží vymyslet plán, díky kterému by se jim podařilo uniknout a sehnat pomoc. A nebezpečí jim nehrozí jen od samotných zabijáků, ale také od přírody, která je obklopuje. Otázkou tedy je, kdo bude lovec a kdo kořist. A také kdo ve skutečnosti je pouhá oběť a kdo komu usiluje o život.

Na pozadí útěku se odehrává ještě jeden příběh. Jakési propojení s minulostí Brynn, jejím životem a její rodinou. Autor dává čtenáři možnost po malých kouscích nahlédnout do jejího života a odhaluje události, skutečnosti které Brynn měnily a ucelovaly. Také se lehce dotýkáme i minulosti všech zúčastněných. Typickým znakem je především náznak čehosi, co by nemuselo být takové, jaké se na první pohled zdá. Deaver si hraje se čtenářem jako kočka s myší. Jednou je všechno jasné a vzápětí se všechno mění. Teorie se bortí tak snadno jako domeček z karet. A obyčejné věty mění svůj význam ve světle nových důkazů.


Další samostatný román z pera Jefferyho Deavera. Opět ukazuje kvality pro které je svými čtenáři obdivován a milován. Nenechává čtenáře vydechnout, dává mu návnadu, kterou mu vzápětí bere a nahrazuje něčím jiným. Děj nezpomaluje, naopak graduje s každou další stránkou, s každou pastí, kterou na sebe vzájemně Brynn, Michelle a oba vrazi připravují. S každou sebemenší šancí, že by mohli uspět.

Kvůli této knize budete vstávat se zarudlýma očima

22. 08. 2013  |  Recenzoval: Richard Spitzer - Centrum detektivky

Je jistě příjemné vyjet si v dubnu do chaty u jezera. Je tam ještě klid, příroda se probouzí ze zimního spánku, ideální relaxace. Nejspíš vás ani nevyděsí občasný tajemný zvuk. Většinou si pomyslíte, že to jen někde venku spadla větvička, přeběhlo nějaké drobné zvíře nebo prostě dřevo pracuje.

To byste ovšem nesměli být v detektivce.

Emma, právnička solidní firmy si spolu se svým manželem Stevenem, sociálním pracovníkem, takhle jeden víkend vyjedou. Spokojeně popíjejí v útulné kuchyni chaty, ale tajemných zvuků venku přibývá. Zatím co Steven je klidný, Emma začíná mít čím dál větší obavy. A má proč. Emma a Steven budou za chvíli mrtví… Za oknem se objevuje tvář zabijáka s brokovnicí v ruce. Než se vyděšení manželé vzpamatují, vtrhne zadním vchodem dovnitř druhý zabiják…

Policistka Brynn McKenzieová má docela příjemné plány na večer. I ona sedí v útulné kuchyni, zatímco její (druhý) manžel Graham připravuje k večeři špagety. Odnikud se neozývají žádné tajemné zvuky, ani na dveře jejich kuchyně nikdo neklepe hlavní brokovnice, nicméně Brynn netuší, že za pár hodin prožije nejkrušnější noc svého života.

Zakrátko je zavolána k podivnému tísňovému volání na linku 911. Volající stačil říci pouze „Tohle…“, pak byl hovor přerušen. Šerif Tom Dahl si není jistý, jestli šlo o omyl nebo volajícího někdo násilím přerušil (ano, „B“ je správně). Dahl posílá McKenzieovou na rutinní výjezdovou akci. Nejspíš o nic nepůjde, ale přeci jenom…

V chatě u jezera nachází Brynn v kuchyni dvě mrtvoly v kaluže krve. Emma a Steven. Zakrátko je napadena zabijáky, kteří se stále zdržují v domě. Podaří se jí utéci ven, nesednout do auta, ale při pokusu uprchnout z chatové oblasti je postřelena a její auto spadne do jezera. Podaří se jí se z vody zachránit a dokonce najít dalšího spojence – tím je Michelle, přítelkyně Emma a Stevena, která dorazila k manželům na víkend – naštěstí pro ni – pozdě. Tím si totiž zachránila život. Teď však musí obě ženy utíkat před vrahy a bojovat v pustině o holý život…

Přestože Brynn okolní lesy zná, není útěk vůbec jednoduchý. Michelle je typická holka z města, kterou snad víc než obava o vlastní život mrzí ztráta drahých bot a poničení luxusního oblečení. K tomu si brzy podvrtne kotník a dva zabijáci – Harta a Lewis – jsou čím dál blíže a musí svědky vraždy dostat stůj, co stůj. Ač má Brynn bohaté zkušenosti z výcviku, má za sebou Harta, z dvojice zločinců toho inteligentnějšího, mazanějšího a chladnokrevnějšího. Jak Brynn, tak Hart, kladou v průběhu útěku různé pasti, a my jsme vlastně svědky souboje dvou velice bystrých mozků…

Útěk svědků před vrahy, často i různou divočinou, není ničím novým. Po několika přečtených stranách si tak kladete otázku, o co v tak tlusté knize půjde a jak si autor s nastoleným, relativně otřepaným tématem, poradí. Ale toto otřepaný příběh naštěstí rozhodně není. Několikrát prožijete s hlavními hrdinkami situaci, kdy si už myslíte, že už-už vyváznou a říkáte si „fajn, teď by to mohlo končit“.

To byste ovšem nesměli být v detektivce.

Nic nekončí. Obě ženy se znovu ocitají v pasti, znovu z ní unikají a vše začíná nanovo, aby o pár stránek dál ještě více gradovalo. Deaver je znám prokreslenou psychologií postav – jak těch kladných, tak těch záporných. Platí to i v tomto románu. Odhalujeme některá velmi překvapivá fakta o minulosti Brynn, ale nalézáme i střípky, které Harta nebo Lewise polidšťují. Kromě psychologického boje Brynn s Hartem autor nezapomíná kupodivu ani na důkladný popis přírody, takže pokud vás flora oslovuje, jistě oceníte Deaverovy znalosti.

Příští oběti jsou ale především kriminálním románem, thrillerem v pravém slova smyslu, strhujícím příběhem, díky němuž zjistíte, že je večer, zima, a že jste u vody zůstali sami, díky němuž možná půjdete spát až nad ránem, abyste o pár hodin později vstávali do práce se zarudlýma očima, díky němuž možná přejedete o pár stanic dále. Protože kniha vás nenechá ani na chvilku oddychnout.

Už ve druhém odstavci první stránky najdeme věty „Klid rušilo jen občasné vzdálené houkání ptáků či duté kvákání žab. A teď ještě jiný zvuk. Téměř neslyšné zašustění listí. Dvojí zapraskání ulomené větvičky“. Z nastoleného napětí Deaver nepolevuje až do konce knihy. A přitom nás čeká ještě několik překvapivých odhalení či zvratů. Nejsou ale samoúčelné, často nám autor předkládá fakt, že jsme se spolu s hlavními hrdiny nedokázali podívat na věc z jiné stránky, jak by to také mohlo být. A přitom musíte uznat, že opravdu mohlo. „Vždyť je to jasné,“ řeknete si možná několikrát. Jenomže stejně jako třeba Brynn přijmete fakt, že něco je následkem něčeho a vezmete to, protože se to zdá logické. Prudkost děje vás pak už nenechá přemýšlet nad žádnou jinou alternativou. Není na to čas a tahle je přece tak jasná…

Jak říká jedna postava v knize: „Lidé slyší to, co chtějí slyšet, vidí to, co chtějí vidět, a věří tomu, čemu chtějí věřit." Pokud k nim patříte i vy, knihu si jistě užijete beze zbytku.


Ukázka z knihy Příští oběti


Hlídač dostupnosti Příští oběti

Ano, tato kniha mě zaujala, a proto chci, abyste mi dali vědět, až vyjde. Zprávu mi pošlete na tuto mailovou adresu

Váš e-mail: