Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Napětí  ›  Prázdné křeslo

Prázdné křeslo

Autor:
Jeffery Deaver
Podtitul:
Série Lincoln Rhyme, 3. díl
Originální název:
The Empty Chair
Překlad:
Jiří Kobělka
Série:
Lincoln Rhyme
Pořadí knihy v dané sérii:
3
Žánr:
Napětí
ISBN:
978-80-7303-954-7
Počet stran:
544
Datum prvního vydání:
20. 11. 2000
Datum vydání dotisku:
01. 11. 2013

Kliknutím zvolte variantu

329 Kč 263 Kč 

Nakupte ještě za 2000 Kč a získáte DOPRAVU ZDARMA!

Prázdné křeslo

Popis: Prázdné křeslo

Věhlasný tělesně postižený kriminalista Lincoln Rhyme přijíždí se svou věrnou spolupracovnicí a milenkou Amélií Sachsovou do Severní Karolíny, aby se zde podrobil vysoce riskantní operaci, která by mu mohla navrátit hybnost.

Krátce po příjezdu se na Rhyma obrátí s žádostí o pomoc šerif nedalekého městečka, v němž byl zavražděn mladý chlapec a uneseny dvě dívky. Celý případ provázejí velmi podivné okolnosti, a tak se Rhyme s Amélií nechají zlákat ke spolupráci. Proti nim však tentokráte nestojí profesionální zabiják ani geniální psychopat, ale nevyzpytatelný šestnáctiletý chlapec, vysmívaný celým městečkem pro svůj vzhled, prazvláštní chování a chorobnou posedlost hmyzem.

Nejzdatnějším Rhymovým soupeřem se ovšem nakonec nestává „Hmyzoun" ani jeho tělesné postižení, nýbrž protivník z nejsilnějších: Amélie Sachsová. Ta se totiž nespokojuje s rutinním dopadením předpokládaného pachatele a pouští se do velmi riskantního pátrání na vlastní pěst, při kterém postupně vycházejí najevo nové a nové roztodivné okolnosti zprvu zcela jednoznačného případu. Oba hlavní hrdinové tak nyní stojí proti sobě. Avšak zvítězit může pouze jeden.


Dotaz k produktu Prázdné křeslo

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Jeffery Deaver

Jeffery Deaver

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli. V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů.

Mezi jeho prvními vydanými kriminálními romány (Voodoo a Always A Thief jsou dnes vzácné sběratelské kousky, které se dalších vydání nedočkaly) a dneškem uplynulo rovných pětadvacet let. Za ono čtvrtstoletí Deaver pomalu, ale jistě stoupal rytmickým krokem jednoho románu ročně na žánrovou špici. Vstup na pomyslný Olymp mu velkou měrou zajistila originální postava kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea. „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi, který zatím vystoupil v hlavní roli devíti jeho románů. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví."

Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.

Pro spisovatele jsou ale tohle všechno až druhotná měřítka úspěchu: „K psaní mě inspiruje čtenář. Jemu chci dávat všechno, co ho baví a co mu přináší vzrušení. V téhle branži je naprosto nezbytné, aby autor znal svého čtenáře a měl ho při psaní neustále na mysli."

ROZHOVOR S JEFFERYM DEAVEREM

Chtěl jste odjakživa být spisovatelem?

Ano. Svou první knihu jsem napsal v jedenácti letech.

Jakým způsobem hledáte a nacházíte nové nápady?

Na to se mě lidé ptají docela často. Abych mohl na tuto odtázku odpovědět, musím vysvětlit, v čem jako autor thrillerů spatřuji svůj hlavní úkol: musím čtenáři nabídnout co nejnapínavější příběh, jaký dokážu vymyslet. Inspiraci tedy nehledám v novinách nebo časopisech. Právě naopak. Většinu času, kdy se začínají rýsovat kontury příští knihy, sedím v temné místnosti a načrtávám si v hlavě linii příběhu, která dostojí tomu, co čtenáři od Deavera očekávají: silné postavy (nikoli však dokonalé), vyšinuté padouchy, kteří se neštítí ani nejhorších zločinů, krátký časový rámec (obvykle osm až osmačtyřicet hodin), spoustu dějových zvratů a scén, při nichž prudce graduje napětí.

Jste popisován jako autor "psychologických thrillerů". Považujete toto označení za správné? Odpovídá skutečnosti v tom smyslu, že se ve svých knihách do hloubky věnuji psychologii zločinu i jeho odhalování: nabízím nahlédnutí do mysli zločince i jeho lovce. Velkou pozornost věnuji také psychologickému propracování postav. Jinými slovy: hrdinové mých knih nejsou karikaturami a čtenář může mým prostřednictvím vstoupit do jejich mysli. Ale určitě bychom měli zmínit také to, že zejména v sérii Lincoln Rhyme poskytuji velký prostor forenzní kriminalistice, která má s psychologickým profilováním jen velmi málo společného.

Píšete snadno? Přepisujete hodně?

Neřekl bych, že píšu snadno, ale užívám si to. A přepisuju opravdu hodně. Nakladateli umožním nahlédnout do rukopisu obvykle až po dvacáté či třicáté revizi textu – a to skutečně nehovořím o drobných úpravách. Kde rád píšete? Dokážu psát kdekoli – v letadle, v hotelovém pokoji, kdekoli doma. (V pracovně mám občas takový nepořádek, že se musím přesunout do kuchyně. Jakmile zaneřádím poznámkami i kuchyň, dostává se na řadu koupelna. Přál bych si mít větší dům.) Vyhovuje mi psát v tichu, jen občas si tlumeně pouštím jazz nebo vážnou hudbu. A především potřebuju přítmí – zhasnu světla, zatáhnu rolety, zavřu oči a promítám si scénu, kterou se chystám psát. Ano, umím psát poslepu všemi deseti. Má to jen jedno negativum – někdy nasadím prsty na klávesnici špatně a pak na monitoru nacházím text, který ze všeho nejvíce připomíná kryptogram.

Dostihne vás někdy tvůrčí blok?

Často říkám, že tvůrčí blok neexistuje; správnější je nazvat tento problém ideovým blokem. Pokud člověk ovládá řemeslo, jazyk a základní techniky psaní, je schopen psát – pokud ovšem ví, co chce sdělit. Nechci však tuto autorskou strast zlehčovat, protože přijít na to, co vlastně chcete říct, je po čertech těžký úkol. Kdykoli při tvorbě zamrznu, ať už je to při psaní krátké pasáže nebo při vytváření celkové linie knihy, obvykle je to tím, že se snažím do textu vměstnat nápad, pro nějž tam není místo. A právě tehdy se sám sebe ptám: co tím chci říct? Pokud na tuto otázku nenaleznu odpověď nebo pokud mě ta odpověď neuspokojí, pak musím od onoho nápadu upustit a vydat se jiným směrem.

Proč je podle vás forenzní analýza v současných thrillerech a detektivkách tak populární?

To není nový jev, jeho kořeny sahají k Sherlocku Holmesovi. Současný nárůst zájmu nepochybně souvisí s rostoucím využitím moderních technologií v policejním vyšetřování. Pachatel může zmást nejlepší psychology nebo detektor lži, ale ze shody DNA se nevyvleče.

Kolik času věnujete rešerším? A jak při nich postupujete?

Rešerše a vypracování základní dějové linky mi zaberou přibližně osm měsíců. Většinu informací čerpám z knih a z internetu. Pochopitelně se také scházím s odborníky na daná témata, musím si ovšem dávat pozor, abych neměl informací příliš. Na hlubokém vhledu do problematiky není samozřejmě nic špatného, ale problém nastává, když získanými informacemi zahltíte knihu. Technické detaily jsou tady od toho, aby obohatily děj. Pokud tomu tak není, musí pryč.

Forenzní detaily bývají leckdy děsivé. Jak určujete hranici, kterou nesmíte překročit, abyste čtenáře neodradil?

To je těžká otázka. Ano, píšu krimipříběhy, takže musím popisovat násilí a jeho následky. Čtenáři (a lidé obecně) jsou fascinováni určitou mírou morbidity. Setkal jsem se ale se čtenáři, kteří mi řekli, že mě kvůli drastickým scénám - řekněme ve Sběrateli kostí – přestali číst, zatímco jiní mi říkají "ta scéna s krysami byla vážně skvělá" (jedna z nejdrsnějších, jaké jsem kdy napsal). Osobně si myslím, že méně je někdy více a že pokud čtenář mou knihu odloží, protože ji dál číst nedokáže, pak jsem vůči němu nedostál svému autorskému závazku.

Jak vybíráte místa, kde se bude odehrávat děj?

Pravidlo číslo jedna: piš o prostředí, které dobře znáš. Pokud zasadím děj mimo New York, kde jsem dvacet let žil, nebo mimo místo, kde žiju teď, vypravím se tam a strávím tam pár týdnů. Umožní mí to vnést do knihy barvy a náladu místa, ale i v tomto ohledu je méně více. Příliš mnoho místních popisů odtrhává čtenářovu pozornost od samotného děje.

Býval jste folkový zpěvák. Co vás k tomu přivedlo?

Ach, hudba je můj živel! Umí být svůdná, pohltí mě, zaplaví emocemi, je nekonečně proměnlivá... Zpíval jsem tenkrát vlastní písničky. Nedisponuju obzvlášť velkým hudebním talentem, ale hudební tvorba má pro mě nepopsatelné kouzlo. Spojit obsah i formu do jednoho kompaktního celku... to pro mě bývala velmi příjemná výzva. Hrál jsem v hudebních klubech okolo San Francisco Bay a v Chicagu, taky jsem tam učil. Ale už je to pryč a koncertování se dávno nevěnuju. 

Líbí se vám filmové zpracování Sběratele kostí? Podílel jste se na vzniku toho filmu?

Myslím, že ten film je dobrý. Pár věcí bych asi udělal jinak, ale já se vyznám v psaní knih, ne v natáčení filmů. Filmová režie je neskutečně náročná profese a já bych to nedělal za žádné peníze. Nechal jsem filmaře, aby si dělali svoje, a já jsem si dělal taky svoje. To považuju za dobré uspořádání věcí. Takže abych přímo odpověděl i na vaši druhou otázku – ne na vzniku filmu jsem se nepodílel.

Jak relaxujete?

Vařím a pak své kulinářské výtvory předkládám přátelům. Rád zkouším i velmi neobvyklé kuchyně, například středověkou nebo starořímskou. Když máte osamělou práci, musíte si to ve volném čase vynahradit.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Prázdné křeslo nabízí vše, co máte na rhymovské sérii rádi

21. 09. 2016  |  Recenzoval: Richard Spitzer - Centrum detektivky

Blíží se vydání už dvanáctého případu s Lincolnem Rhymem. Pokud mezitím sháníte chybějící tituly, možná Vás bude zajímat, jaký je jeden z nich… Tanečník dotančil, Sběratel kostí přišel o svou sbírku a geniálního kriminalistu třetí případ zavede na americký jižanský Vidlákov, aby ve zdejší divoké a nehostinné přírodě pomohl policistům dopadnout místního mladíka podezřelého z únosu a vraždy.

Kvadruplegický kriminalista Lincoln Rhyme přijíždí z New Yorku do malého města v Severní Karolíně, aby se zde podrobil operaci, která by mohla jeho zdravotní stav zlepšit. Místní šerif Jim Bell ho přemluví, aby jim pomohl s hledáním dvou unesených dívek. Obě měl unést od řeky místní podivín jménem Garrett Hanlon, který má až chorobnou zálibu v hmyzu. Teprve šestnáctiletý mladík, kterému všichni přezdívají „Hmyzoun“, navíc při únosu první dívky zřejmě zavraždil náhodného svědka.

Protože ke druhému únosu dochází těsně po Lincolnově příjezdu, jeho partnerka a družka Amélie Sachsová se společně s místními policisty vydává po horké Garrettově stopě. Rhyme se snaží na základě několika málo důkazů nalezených na místě činu určit, kudy se mohl mladík s druhou obětí vydat a kde by ji případně mohl ukrývat. Všechny poznatky ihned předává Sachsové do terénu. Všichni si mají za to, že je první Hmyzounova oběť už mrtvá, a druhé mnoho času nezbývá. Proto musí Lincoln pracovat rychle. V cizím prostředí však má značně svázané ruce. Nemá zde k dispozici špičkové laboratorní vybavení, na které je zvyklý doma v New Yorku. Nezná tu nikoho a neví nic o zdejším okolí. Navíc se kromě Sachsové musí spokojit pouze se spoluprací místních policistů, o jejichž profesionalitě nemá zrovna valné mínění. Jenže i vztah Lincolna a Amélie (která to tentokrát bude mít opravdu těžké) projde několikrát vážnou zkouškou…

Pokud patříte k fanouškům nejúspěšnější literární postavy amerického spisovatele Jeffery Deavera, pak jistě víte, že většina příběhů s Lincolnem Rhymem je spjata s New Yorkem. Přesto autor udělal v průběhu let několik výjimek a například Pokoj smrti (desátý příběh série) se částečně odehrává na Bahamských ostrovech (zdravíme, Viktore). Děj Prázdného křesla (jde o psychiatrický výraz pro druh terapie spadající do skupiny „Gestalt terapie“, zaměřenou na přítomnost, prožívání a vyjadřování emocí; v příběhu má tento výraz později ještě jiný, hlubší význam) se celý odehrává v Severní Karolíně. Tehdy před šestnácti lety, kdy kniha vyšla, to mohl být od Deavera poněkud překvapivý a možná i riskantní tah. V teprve třetím příběhu zásadně změnil prostředí, v němž se navíc odehrává děj, který se zpočátku odvíjí jako poměrně banální pátrání po únosci na americkém jihu. Lincolnův literární otec však zřejmě sázel po veleúspěšné prvotině Sběratel kostí a neméně zdařilém Tanečníkovi na to, že je jeho geniální soudní znalec již natolik známý, že změna místa bude pro čtenáře zajímavá a příběhy s ním budou hltat, ať už se odehrávají kdekoliv.

Myslím, že to vyšlo. Dobře funguje kontrast mezi podmínkami, ve kterých zde musí Rhyme pracovat, a podmínkami ve svém domovském městě. Ti, co mají „načteno“, už vědí… V bytě na známé adrese 345 Central Park West je nainstalován plynový chromatograf, hmotnostní spektrometr, velká obrazovka s vysokým rozlišením a samozřejmě nesmíme zapomenout na proslulé tabule. Kromě toho se mohl spolehnout na pomoc svého přítele Mela Coopera z oddělení soudní kriminalisty nebo detektiva Loua Sellitta. A samozřejmě Amélie Sachsové, která vždy zajistila, že bude místo činu ohledáno správně a důkladně.

Tady na dusném a vlhkém jihu, v kraji plném močálů, spletitého bludiště vodních toků, starých chatrčí a podivných legend, je všechno jinak. Místo činu bylo podle Rhyma ohledáno nedbale a spousta důkazů byla zničena. Jižanští policisté na malém městě jednak neoplývají potřebným vybavením, a co je horší, ani zdaleka nejsou tak pečliví jako Lincoln a jeho spolupracovníci. Jak se přesně honí v knize Rhymovi hlavou: mají proti sobě hned dva pachatele – Hmyzouna a neschopnost zdejší policie. K tomu jim všem běží čas a oblast pátrání je stále velká. Ve zdejší nehostinné krajině se může stát ledacos… Výborně zvolené prostředí jako stvořené pro tajemný a ponurý příběh.

Normální pravidla na sever od Paquo neplatí pro nikoho. Pro ně ani pro nás. Najednou se přistihnete, že po někom střílíte, aniž byste ho předtím varovala, a přidá vám to naprosto normální.

Zpočátku se zdá, že budeme svědky klasického závodu s časem, ve kterém bude třeba najít únosce dříve, než zabije svou další oběť. Ale nenechte si mýlit. Pokud Deavera už nějakou tu dobu znáte, tak si budete říkat, že mu jen tak snadno neskočíte na špek a že za tím bude něco víc. Je Hmyzoun opravdu tím pachatelem a seběhlo se všechno tak, jak to všichni předkládají? Než však zjistíte, zdali máte pravdu, autor bude nějakou dobu střídavě směřovat Vaši pozornost mezi skupinku hledající Garretta (vedenou „na dálku“ Amélií), Rhyma v jeho improvizované kriminalistické laboratoři, a pak Hmyzouna, který vede zajatou oběť neznámo kam a s neznámými úmysly. Nicméně nudit se nebudete.

V polovině knihy to vypadá, že by příběh mohl skončit a vše by mohlo být rychle dovysvětleno a uzavřeno. Ale končí jen něco. Karty jsou rozdány znovu a rozjíždí se jiná hra, která je už daleko ostřejší. Vstupují do ní noví aktéři a děj se komplikuje. Myšleno však v pozitivním slova smyslu, určitě se v něm neztratíte. S koncem knihy se rozvíjí celkem strhující příběh, kdy je opravdu těžké knihu odložit.

Jeffery Deaver i tady dostál své pověsti a na konci knihy nasázel bohužel tolik zvratů, že to u leckoho vyvolá pochybovačný úsměv a bude nad tím nevěřícně kroutit hlavou. Autor nenechal kámen na kameni. Mnohdy to vypadá, že se jedno překvapující odhalení snaží zakrýt dalším, ještě více šokujícím. Jednou se to dá skousnout, ale s každým dalším navýšením už příběh ztrácí na věrohodnosti. A také to sráží dobré hodnocení, ke kterému čtenář jistě během četby druhé poloviny dospěl. Ono totiž už první či druhé odhalení by stačilo. Navíc některé motivy by působily silněji, kdyby byly ponechány nabízejícímu se osudu, minimálně do příští knihy. Korunu tomu nasadí úplně poslední odhalení, doslova na pár posledních stránkách, kdy nevíte, jestli se máte smát, protože jste právě dočetli nějaký černohumorný příběh nebo jestli jste měli být ještě jednou, na konec, šokováni.

I když se třetí titul odehrává v netradičním prostředí, najdete v něm většinu toho, co máte na téhle sérii rádi. Rhymovu geniální dedukci, jdoucí ruku v ruce s neuvěřitelnou předvídavostí, ale také typickou jízlivostí a ješitností. Neohroženou a krásnou Amélii, která bude muset vyjít jak s vesnickými burany, tak s maloměstskými policisty. Více jak pět set stran příběhu nenechá zejména ve druhé polovině čtenáře vydechnout. Mnohovrstevnatý konec sice možná ubere jednu pomyslnou hvězdičku z Vašeho hodnocení, ale byla by škoda kvůli tomu knihu zatracovat a ochudit se tak o příjemně mrazivé napětí při její četbě.

Jeffery Deaver svoje hrdinku ani trochu nešetří.

20. 03. 2015  |  Recenzoval: Marek Zákopčan

Jeffery Deaver je v žánri psychologického trileru notoricky známe meno. Čosi ako Danielle Steelová v romantike. Na svojom konte má niekoľko desiatok úspešných kníh, no najvýraznejšie sa do povedomia verejnosti zapísal sériou románov v hlavnej "úlohe" s Lincolnom Rhymom. Nedávno vyšiel už jedenásty diel Zberateľ koží, no české vydavateľstvo Domino si dobre uvedomuje obľúbenosť série, a preto sa rozhodlo nanovo vydať aj predošlé knihy. Prázdné křeslo je v poriadí tretím prípadom, kde spojili svoje sily kvadruplegik Lincoln a newyorská policajtka Amelia Sachsová. Lincolnon stav mu (zatiaľ) umožňuje hýbať len jedným prstom na ruke, čo sa ukáže ako hotová nočná mora najmä vo chvíli, keď je ohrozený (aj) život jeho blízkych a on nie je schopný im nijako pomôcť. Jeffery Deaver v tomto prípade svojich hrdinov ani trochu nešetrí, ocitajú sa v náročných fyzických, no najmä psychických a citových skúškach...

"Ed hmátl rukou po vysílačce, a přestože měl dlaň oteklou na dvojnásobek púvodní velkosti, podařilo se mu stisknout vysílací tlačítko. Poté se mu však křeče rozšířily od nohou do trupu, krku a paží a Ed vysílačku opět upustil. Ještě chvíli slyšel z reproduktoru Jesseho hlas, a když tento hlas ustal, zaposlouchal se Ed do kolísavého bzukotu sršňú, který se nakonec změnil v tenkou nitku monotónního zvuku a poté v úplné ticho."

Lincoln a Ameliou a ošetrovateľom Thomom prichádzajú do Severnej Karolíny, kde sa má Lincoln zúčastniť experimentálnej operácie. Síce mu hrozí mnoho vážnych dôsledkov, no v prípade úspechu by sa mu mohla aspoň čiastočne rozšíriť pohyblivosť. To však ešte netuší, že jeho pomoc vyhľadá miestny šerif. Požiada ho, aby tamojšej polícii pomohol nájsť vraha a únoscu na úteku. Mladej žene, ktorú uniesol, totiž pravdepodobne neostáva veľa času... Lincoln váha, ale napokon v ňom zvíťazí cit pre spravodlivosť. V provizórnom laboratóriu sa dostáva na stopu šestnásťročného Garretta Hanlona, prezývaného Hmyziak pre jeho fascináciu hmyzom. Začína sa boj o čas, pretože Garret má nielen niekoľkohodinový náskok, ale zároveň sa v okolitých lesoch a močiaroch vyzná omnoho lepšie ako ktokoľvek iný. Amelia má pochybnosti o Garrettovej vine, a napokon sa rozhodne viesť vyšetrovanie svojou vlastnou cestou. Lincoln ju síce učil, že dôkazy sú primárne, pretože svedkovia sú nespoľahliví a môžu klamať, ale napriek tomu verí Garrettovi a chce mu pomôcť. Otázne je, či je Hmyziak skutočne nevinný, aké je pozadie úmrtia jeho rodiny a či sa len nestal obeťou oveľa komplikovanejšieho plánu...? Na Garretta si tiež brúsia zuby miestni lovci odmien, ktorí v jeho chytení vidia príležitosť zbohatnúť. Rôzne skupiny sa stretnú v napínavom súboji, pričom život každého zúčastneného celý čas visí na chatrnom vlásku...

"Teď! Skočila dopředu a překulila se na mýtinku. Klekla si na jedno koleno a namířila revolver. A zároveň zděšeně vyjekla. Culbeauova "puška" nebyla ničím jiným než trubkou ze staré palírny a dalekohladem v podobě obrácené skleněné láhve. Culbeau použil přesně tentýž trik, kterým ho Sachsová s Garrettem zmátla ve víkendové chatě v Paquenoke. Zesměšnil ji... Opodál zašustila tráva. A ozval se jediný krok. Sachsová padla k zemi jako múra."

Aj v tomto románe Jeffery Deaver vytvoril originálneho a "neopozeraného" zloducha. Všetky nitky vedú k duševne labilnému tínedžerovi, ktorý však dokáže celkom neočakávane prekvapiť okolie priam nebezpečnou inteligenciou. Jeho zanietenie pre hmyz je miestami až nechutne bizarné a vy si kladiete otázku, či je skutočne vrahom, alebo iba obeťou. Ako je o autora zvykom, postupne do deja pridáva ďalšie motívy a každá z postáv tak má svoj vlastný príbeh. Okrem toho sa knihou tiahne aj osobná línia Lincolna a Amelie, a to v podobe jeho operácie a jej nevyslovenej túžby po deťoch. Všetky plány sa však ukazujú ako márne vo chvíli, keď Amelia spácha jeden z najťažších zločinov... Prázdné křeslo je výborný triler, ktorý skvelo zapadá do danej série a iste poteší aj tých, čo s ňou ešte nemali tú česť.

29. 03. 2013  |  Recenzoval: nany

Napínavá kniha od začátku až do konce.


Ukázka z knihy Prázdné křeslo