Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Napětí  ›  Poslední hodina

Poslední hodina

Autor:
Jeffery Deaver
Originální název:
The Burial Hour
Překlad:
Jiří Kobělka
Série:
Lincoln Rhyme
Pořadí knihy v dané sérii:
13
Žánr:
Napětí
ISBN:
978-80-7498-250-7
Počet stran:
600
Datum prvního vydání:
13. 11. 2017

Kliknutím zvolte variantu


Popis: Poslední hodina

Vyšinutý vrah, který zhudebňuje poslední chvíle svých obětí... Ano, to je případ jako stvořený pro Lincolna Rhyma!

Za bílého dne byl na newyorské ulici unesen obchodní cestující. Tak událost popsala devítiletá dívka, jediná svědkyně události. Na místě činu pachatel zanechal symbolický vzkaz: miniaturní oprátku. S nejvyšší pravděpodobností tím chtěl naznačit, jaké jsou jeho další úmysly...
Takto znepokojivý popis místa činu je pro věhlasného kriminalistu Lincolna Rhyma neodolatelným lákadlem. Společně s Amélií Sachsovou se neprodleně pouští do ohledávání důkazů a vyhodnocování vodítek. Než však stačí učinit jakékoli konkrétní závěry, dojde k nečekanému zvratu. Z italské Neapole je hlášen naprosto identický případ...
Jak obětí přibývá, vyvstává na povrch další bizarní libůstka vyšinutého pachatele. Nestačí mu zabíjet; on bytostně potřebuje, aby měly jeho činy nějaký vznešený přesah. Právě proto pořizuje nahrávky posledních dechů a stenů svých obětí, a ty pak následně zhudebňuje a zveřejňuje na internetu.
Ano, Rhyma se Sachsovou i tentokrát čeká výjimečný případ. O to výjimečnější, že vrah své působení neomezuje na jediný kontinent.

 


Dotaz k produktu Poslední hodina

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Jeffery Deaver

Jeffery Deaver

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli. V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů.

Mezi jeho prvními vydanými kriminálními romány (Voodoo a Always A Thief jsou dnes vzácné sběratelské kousky, které se dalších vydání nedočkaly) a dneškem uplynulo rovných pětadvacet let. Za ono čtvrtstoletí Deaver pomalu, ale jistě stoupal rytmickým krokem jednoho románu ročně na žánrovou špici. Vstup na pomyslný Olymp mu velkou měrou zajistila originální postava kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea. „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi, který zatím vystoupil v hlavní roli devíti jeho románů. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví."

Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.

Pro spisovatele jsou ale tohle všechno až druhotná měřítka úspěchu: „K psaní mě inspiruje čtenář. Jemu chci dávat všechno, co ho baví a co mu přináší vzrušení. V téhle branži je naprosto nezbytné, aby autor znal svého čtenáře a měl ho při psaní neustále na mysli."

ROZHOVOR S JEFFERYM DEAVEREM

Chtěl jste odjakživa být spisovatelem?

Ano. Svou první knihu jsem napsal v jedenácti letech.

Jakým způsobem hledáte a nacházíte nové nápady?

Na to se mě lidé ptají docela často. Abych mohl na tuto odtázku odpovědět, musím vysvětlit, v čem jako autor thrillerů spatřuji svůj hlavní úkol: musím čtenáři nabídnout co nejnapínavější příběh, jaký dokážu vymyslet. Inspiraci tedy nehledám v novinách nebo časopisech. Právě naopak. Většinu času, kdy se začínají rýsovat kontury příští knihy, sedím v temné místnosti a načrtávám si v hlavě linii příběhu, která dostojí tomu, co čtenáři od Deavera očekávají: silné postavy (nikoli však dokonalé), vyšinuté padouchy, kteří se neštítí ani nejhorších zločinů, krátký časový rámec (obvykle osm až osmačtyřicet hodin), spoustu dějových zvratů a scén, při nichž prudce graduje napětí.

Jste popisován jako autor "psychologických thrillerů". Považujete toto označení za správné? Odpovídá skutečnosti v tom smyslu, že se ve svých knihách do hloubky věnuji psychologii zločinu i jeho odhalování: nabízím nahlédnutí do mysli zločince i jeho lovce. Velkou pozornost věnuji také psychologickému propracování postav. Jinými slovy: hrdinové mých knih nejsou karikaturami a čtenář může mým prostřednictvím vstoupit do jejich mysli. Ale určitě bychom měli zmínit také to, že zejména v sérii Lincoln Rhyme poskytuji velký prostor forenzní kriminalistice, která má s psychologickým profilováním jen velmi málo společného.

Píšete snadno? Přepisujete hodně?

Neřekl bych, že píšu snadno, ale užívám si to. A přepisuju opravdu hodně. Nakladateli umožním nahlédnout do rukopisu obvykle až po dvacáté či třicáté revizi textu – a to skutečně nehovořím o drobných úpravách. Kde rád píšete? Dokážu psát kdekoli – v letadle, v hotelovém pokoji, kdekoli doma. (V pracovně mám občas takový nepořádek, že se musím přesunout do kuchyně. Jakmile zaneřádím poznámkami i kuchyň, dostává se na řadu koupelna. Přál bych si mít větší dům.) Vyhovuje mi psát v tichu, jen občas si tlumeně pouštím jazz nebo vážnou hudbu. A především potřebuju přítmí – zhasnu světla, zatáhnu rolety, zavřu oči a promítám si scénu, kterou se chystám psát. Ano, umím psát poslepu všemi deseti. Má to jen jedno negativum – někdy nasadím prsty na klávesnici špatně a pak na monitoru nacházím text, který ze všeho nejvíce připomíná kryptogram.

Dostihne vás někdy tvůrčí blok?

Často říkám, že tvůrčí blok neexistuje; správnější je nazvat tento problém ideovým blokem. Pokud člověk ovládá řemeslo, jazyk a základní techniky psaní, je schopen psát – pokud ovšem ví, co chce sdělit. Nechci však tuto autorskou strast zlehčovat, protože přijít na to, co vlastně chcete říct, je po čertech těžký úkol. Kdykoli při tvorbě zamrznu, ať už je to při psaní krátké pasáže nebo při vytváření celkové linie knihy, obvykle je to tím, že se snažím do textu vměstnat nápad, pro nějž tam není místo. A právě tehdy se sám sebe ptám: co tím chci říct? Pokud na tuto otázku nenaleznu odpověď nebo pokud mě ta odpověď neuspokojí, pak musím od onoho nápadu upustit a vydat se jiným směrem.

Proč je podle vás forenzní analýza v současných thrillerech a detektivkách tak populární?

To není nový jev, jeho kořeny sahají k Sherlocku Holmesovi. Současný nárůst zájmu nepochybně souvisí s rostoucím využitím moderních technologií v policejním vyšetřování. Pachatel může zmást nejlepší psychology nebo detektor lži, ale ze shody DNA se nevyvleče.

Kolik času věnujete rešerším? A jak při nich postupujete?

Rešerše a vypracování základní dějové linky mi zaberou přibližně osm měsíců. Většinu informací čerpám z knih a z internetu. Pochopitelně se také scházím s odborníky na daná témata, musím si ovšem dávat pozor, abych neměl informací příliš. Na hlubokém vhledu do problematiky není samozřejmě nic špatného, ale problém nastává, když získanými informacemi zahltíte knihu. Technické detaily jsou tady od toho, aby obohatily děj. Pokud tomu tak není, musí pryč.

Forenzní detaily bývají leckdy děsivé. Jak určujete hranici, kterou nesmíte překročit, abyste čtenáře neodradil?

To je těžká otázka. Ano, píšu krimipříběhy, takže musím popisovat násilí a jeho následky. Čtenáři (a lidé obecně) jsou fascinováni určitou mírou morbidity. Setkal jsem se ale se čtenáři, kteří mi řekli, že mě kvůli drastickým scénám - řekněme ve Sběrateli kostí – přestali číst, zatímco jiní mi říkají "ta scéna s krysami byla vážně skvělá" (jedna z nejdrsnějších, jaké jsem kdy napsal). Osobně si myslím, že méně je někdy více a že pokud čtenář mou knihu odloží, protože ji dál číst nedokáže, pak jsem vůči němu nedostál svému autorskému závazku.

Jak vybíráte místa, kde se bude odehrávat děj?

Pravidlo číslo jedna: piš o prostředí, které dobře znáš. Pokud zasadím děj mimo New York, kde jsem dvacet let žil, nebo mimo místo, kde žiju teď, vypravím se tam a strávím tam pár týdnů. Umožní mí to vnést do knihy barvy a náladu místa, ale i v tomto ohledu je méně více. Příliš mnoho místních popisů odtrhává čtenářovu pozornost od samotného děje.

Býval jste folkový zpěvák. Co vás k tomu přivedlo?

Ach, hudba je můj živel! Umí být svůdná, pohltí mě, zaplaví emocemi, je nekonečně proměnlivá... Zpíval jsem tenkrát vlastní písničky. Nedisponuju obzvlášť velkým hudebním talentem, ale hudební tvorba má pro mě nepopsatelné kouzlo. Spojit obsah i formu do jednoho kompaktního celku... to pro mě bývala velmi příjemná výzva. Hrál jsem v hudebních klubech okolo San Francisco Bay a v Chicagu, taky jsem tam učil. Ale už je to pryč a koncertování se dávno nevěnuju. 

Líbí se vám filmové zpracování Sběratele kostí? Podílel jste se na vzniku toho filmu?

Myslím, že ten film je dobrý. Pár věcí bych asi udělal jinak, ale já se vyznám v psaní knih, ne v natáčení filmů. Filmová režie je neskutečně náročná profese a já bych to nedělal za žádné peníze. Nechal jsem filmaře, aby si dělali svoje, a já jsem si dělal taky svoje. To považuju za dobré uspořádání věcí. Takže abych přímo odpověděl i na vaši druhou otázku – ne na vzniku filmu jsem se nepodílel.

Jak relaxujete?

Vařím a pak své kulinářské výtvory předkládám přátelům. Rád zkouším i velmi neobvyklé kuchyně, například středověkou nebo starořímskou. Když máte osamělou práci, musíte si to ve volném čase vynahradit.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Něpředvídatelný příběh, který může sloužit jako učebnice blufování

16. 11. 2017  |  Recenzoval: Veronika Černucká

Stále tvrdím, že některé profese přímo vybízejí ke spisovatelskému řemeslu. Novináři si vypilovali úderný a zkratkovitý styl plný překvapivých point. Právníci jsou jako vypravěči přesní, originální a nečiní jim problém vtáhnout vás do děje. Jeffery Deaver je novinář a zároveň právník a jeho "Poslední hodina" je mistrovská ukázka toho, jak mají vypadat thrillery.

Američan Jeffery Deaver (1950) inklinoval k psaní odmalička, svůj první román vytvořil již v jedenácti letech. Žánrově se rozhodl pro thriller, protože cítil, že je v něm největší potenciál. Po absolvování žurnalistiky pracoval nějakou dobu jako novinář, ale cítil, že to není to pravé ořechové. A tak se rozhodl, že vystuduje práva. Opět úspěšně absolvoval a několik let se pohyboval v oboru. V roce 1990 se stal spisovatelem z povolání a od té doby napsal přes dvě desítky románů.

Jeho knihy získaly řadu prestižních cen, některé byly zfilmované a Deaver se prosadil i jako teoretik žánru a tvůrce antologií, do kterých přispívá spolu se svými méně slavnými kolegy. Deaverovy romány jsou běžně překládány do téměř třiceti jazyků a pravidelně se drží na nejvyšších příčkách žebříčků prodejnosti. Deaver si potrpí na série a některá díla vydal pod pseudonymem. V aktuální novince z nakladatelství Domino vystupuje Lincoln Rhyme, který se českým čtenářům představuje již po třinácté.

Lincoln Rhym je snadno zapamatovatelná postava už proto, že je upoutaný na invalidní vozík a plně závislý na pomoci svého ošetřovatele. Tělo ho sice zrazuje, ale jeho geniální mysl funguje dokonale. I nyní je jeho parťákem atraktivní policistka Amélie Sachsová. Amélie je ostrá jako břitva, ale Deaver se ji rozhodl ukázat i jako komickou figuru. Jde o to, že pátrání po vyšinutém vrahovi zavede naši dvojici do Itálie, kde si tamní policisté nenechají kecat do práce. Skvělou postavou je ambiciózní příslušník Lesnického sboru Ercole Benelli stejně jako popudlivý prokurátor Dante Spiro.

Italští policisté pocházejí z různých sborů, a tak mezi nimi panuje nevraživost. A teď si představte, že mezi rozhádané temperamentní policisty vtrhne Amélie se svými manýry a pocitem, že ženy jsou stejně schopné jako muži. Vyšetřovatelé se častují ironickými průpovídkami a čtenář se dobře baví. Na druhou stranu je "Poslední hodina" temná stejně jako vrahova duše. Deaver vám sice prozradí jeho jméno, ale všichni tušíme, že jde pouze o trik, abychom byli na konci o to více překvapení. Vodítka k řešení jsou roztroušená v celém textu, ale autor je skryl tak chytře, že je neodhalíte. Na jednu stranu se k vám zachoval férově, ale protože je to Deaver, neodpustil si pár fíglů a falešných stop.

Příběh je nepředvídatelný a "Poslední hodina" může sloužit jako učebnice blufování. Podobně nepředvídatelný je i autorův styl. Ten je snad v každé kapitole jiný, svěží a třaskavý. Deaver se nebojí využít všechny roviny jazyka a nedělá mu problém spojit básnické výrazy s argotem nebo policejním žargonem.

Nuda u něj rozhodně nehrozí a vy "Poslední hodinu" zhltnete na jeden zátah, i když je to pěkný tlouštík. Kniha je skvělá po obsahové stránce a po stránce stylistické je snad ještě lepší. Pokud koketujete se spisovatelským řemeslem, klidně ji pojměte jako praktickou učebnici psaní. Deaver holt umí a opět nám dokázal, že se nemusí obávat konkurence.

Za recenzi mnohokráte děkujeme Veronice Černucké


Ukázka z knihy Poslední hodina