Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Napětí  ›  Poslední hodina

Poslední hodina

Autor:
Jeffery Deaver
Originální název:
The Burial Hour
Překlad:
Jiří Kobělka
Série:
Lincoln Rhyme
Pořadí knihy v dané sérii:
13
Žánr:
Napětí
ISBN:
978-80-7498-250-7
Počet stran:
600
Datum prvního vydání:
13. 11. 2017

Kliknutím zvolte variantu


Popis: Poslední hodina

Vyšinutý vrah, který zhudebňuje poslední chvíle svých obětí... Ano, to je případ jako stvořený pro Lincolna Rhyma!

Za bílého dne byl na newyorské ulici unesen obchodní cestující. Tak událost popsala devítiletá dívka, jediná svědkyně události. Na místě činu pachatel zanechal symbolický vzkaz: miniaturní oprátku. S nejvyšší pravděpodobností tím chtěl naznačit, jaké jsou jeho další úmysly...
Takto znepokojivý popis místa činu je pro věhlasného kriminalistu Lincolna Rhyma neodolatelným lákadlem. Společně s Amélií Sachsovou se neprodleně pouští do ohledávání důkazů a vyhodnocování vodítek. Než však stačí učinit jakékoli konkrétní závěry, dojde k nečekanému zvratu. Z italské Neapole je hlášen naprosto identický případ...
Jak obětí přibývá, vyvstává na povrch další bizarní libůstka vyšinutého pachatele. Nestačí mu zabíjet; on bytostně potřebuje, aby měly jeho činy nějaký vznešený přesah. Právě proto pořizuje nahrávky posledních dechů a stenů svých obětí, a ty pak následně zhudebňuje a zveřejňuje na internetu.
Ano, Rhyma se Sachsovou i tentokrát čeká výjimečný případ. O to výjimečnější, že vrah své působení neomezuje na jediný kontinent.

 


Dotaz k produktu Poslední hodina

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Jeffery Deaver

Jeffery Deaver

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli. V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů.

Mezi jeho prvními vydanými kriminálními romány (Voodoo a Always A Thief jsou dnes vzácné sběratelské kousky, které se dalších vydání nedočkaly) a dneškem uplynulo rovných pětadvacet let. Za ono čtvrtstoletí Deaver pomalu, ale jistě stoupal rytmickým krokem jednoho románu ročně na žánrovou špici. Vstup na pomyslný Olymp mu velkou měrou zajistila originální postava kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea. „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi, který zatím vystoupil v hlavní roli devíti jeho románů. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví."

Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.

Pro spisovatele jsou ale tohle všechno až druhotná měřítka úspěchu: „K psaní mě inspiruje čtenář. Jemu chci dávat všechno, co ho baví a co mu přináší vzrušení. V téhle branži je naprosto nezbytné, aby autor znal svého čtenáře a měl ho při psaní neustále na mysli."

ROZHOVOR S JEFFERYM DEAVEREM

Chtěl jste odjakživa být spisovatelem?

Ano. Svou první knihu jsem napsal v jedenácti letech.

Jakým způsobem hledáte a nacházíte nové nápady?

Na to se mě lidé ptají docela často. Abych mohl na tuto odtázku odpovědět, musím vysvětlit, v čem jako autor thrillerů spatřuji svůj hlavní úkol: musím čtenáři nabídnout co nejnapínavější příběh, jaký dokážu vymyslet. Inspiraci tedy nehledám v novinách nebo časopisech. Právě naopak. Většinu času, kdy se začínají rýsovat kontury příští knihy, sedím v temné místnosti a načrtávám si v hlavě linii příběhu, která dostojí tomu, co čtenáři od Deavera očekávají: silné postavy (nikoli však dokonalé), vyšinuté padouchy, kteří se neštítí ani nejhorších zločinů, krátký časový rámec (obvykle osm až osmačtyřicet hodin), spoustu dějových zvratů a scén, při nichž prudce graduje napětí.

Jste popisován jako autor "psychologických thrillerů". Považujete toto označení za správné? Odpovídá skutečnosti v tom smyslu, že se ve svých knihách do hloubky věnuji psychologii zločinu i jeho odhalování: nabízím nahlédnutí do mysli zločince i jeho lovce. Velkou pozornost věnuji také psychologickému propracování postav. Jinými slovy: hrdinové mých knih nejsou karikaturami a čtenář může mým prostřednictvím vstoupit do jejich mysli. Ale určitě bychom měli zmínit také to, že zejména v sérii Lincoln Rhyme poskytuji velký prostor forenzní kriminalistice, která má s psychologickým profilováním jen velmi málo společného.

Píšete snadno? Přepisujete hodně?

Neřekl bych, že píšu snadno, ale užívám si to. A přepisuju opravdu hodně. Nakladateli umožním nahlédnout do rukopisu obvykle až po dvacáté či třicáté revizi textu – a to skutečně nehovořím o drobných úpravách. Kde rád píšete? Dokážu psát kdekoli – v letadle, v hotelovém pokoji, kdekoli doma. (V pracovně mám občas takový nepořádek, že se musím přesunout do kuchyně. Jakmile zaneřádím poznámkami i kuchyň, dostává se na řadu koupelna. Přál bych si mít větší dům.) Vyhovuje mi psát v tichu, jen občas si tlumeně pouštím jazz nebo vážnou hudbu. A především potřebuju přítmí – zhasnu světla, zatáhnu rolety, zavřu oči a promítám si scénu, kterou se chystám psát. Ano, umím psát poslepu všemi deseti. Má to jen jedno negativum – někdy nasadím prsty na klávesnici špatně a pak na monitoru nacházím text, který ze všeho nejvíce připomíná kryptogram.

Dostihne vás někdy tvůrčí blok?

Často říkám, že tvůrčí blok neexistuje; správnější je nazvat tento problém ideovým blokem. Pokud člověk ovládá řemeslo, jazyk a základní techniky psaní, je schopen psát – pokud ovšem ví, co chce sdělit. Nechci však tuto autorskou strast zlehčovat, protože přijít na to, co vlastně chcete říct, je po čertech těžký úkol. Kdykoli při tvorbě zamrznu, ať už je to při psaní krátké pasáže nebo při vytváření celkové linie knihy, obvykle je to tím, že se snažím do textu vměstnat nápad, pro nějž tam není místo. A právě tehdy se sám sebe ptám: co tím chci říct? Pokud na tuto otázku nenaleznu odpověď nebo pokud mě ta odpověď neuspokojí, pak musím od onoho nápadu upustit a vydat se jiným směrem.

Proč je podle vás forenzní analýza v současných thrillerech a detektivkách tak populární?

To není nový jev, jeho kořeny sahají k Sherlocku Holmesovi. Současný nárůst zájmu nepochybně souvisí s rostoucím využitím moderních technologií v policejním vyšetřování. Pachatel může zmást nejlepší psychology nebo detektor lži, ale ze shody DNA se nevyvleče.

Kolik času věnujete rešerším? A jak při nich postupujete?

Rešerše a vypracování základní dějové linky mi zaberou přibližně osm měsíců. Většinu informací čerpám z knih a z internetu. Pochopitelně se také scházím s odborníky na daná témata, musím si ovšem dávat pozor, abych neměl informací příliš. Na hlubokém vhledu do problematiky není samozřejmě nic špatného, ale problém nastává, když získanými informacemi zahltíte knihu. Technické detaily jsou tady od toho, aby obohatily děj. Pokud tomu tak není, musí pryč.

Forenzní detaily bývají leckdy děsivé. Jak určujete hranici, kterou nesmíte překročit, abyste čtenáře neodradil?

To je těžká otázka. Ano, píšu krimipříběhy, takže musím popisovat násilí a jeho následky. Čtenáři (a lidé obecně) jsou fascinováni určitou mírou morbidity. Setkal jsem se ale se čtenáři, kteří mi řekli, že mě kvůli drastickým scénám - řekněme ve Sběrateli kostí – přestali číst, zatímco jiní mi říkají "ta scéna s krysami byla vážně skvělá" (jedna z nejdrsnějších, jaké jsem kdy napsal). Osobně si myslím, že méně je někdy více a že pokud čtenář mou knihu odloží, protože ji dál číst nedokáže, pak jsem vůči němu nedostál svému autorskému závazku.

Jak vybíráte místa, kde se bude odehrávat děj?

Pravidlo číslo jedna: piš o prostředí, které dobře znáš. Pokud zasadím děj mimo New York, kde jsem dvacet let žil, nebo mimo místo, kde žiju teď, vypravím se tam a strávím tam pár týdnů. Umožní mí to vnést do knihy barvy a náladu místa, ale i v tomto ohledu je méně více. Příliš mnoho místních popisů odtrhává čtenářovu pozornost od samotného děje.

Býval jste folkový zpěvák. Co vás k tomu přivedlo?

Ach, hudba je můj živel! Umí být svůdná, pohltí mě, zaplaví emocemi, je nekonečně proměnlivá... Zpíval jsem tenkrát vlastní písničky. Nedisponuju obzvlášť velkým hudebním talentem, ale hudební tvorba má pro mě nepopsatelné kouzlo. Spojit obsah i formu do jednoho kompaktního celku... to pro mě bývala velmi příjemná výzva. Hrál jsem v hudebních klubech okolo San Francisco Bay a v Chicagu, taky jsem tam učil. Ale už je to pryč a koncertování se dávno nevěnuju. 

Líbí se vám filmové zpracování Sběratele kostí? Podílel jste se na vzniku toho filmu?

Myslím, že ten film je dobrý. Pár věcí bych asi udělal jinak, ale já se vyznám v psaní knih, ne v natáčení filmů. Filmová režie je neskutečně náročná profese a já bych to nedělal za žádné peníze. Nechal jsem filmaře, aby si dělali svoje, a já jsem si dělal taky svoje. To považuju za dobré uspořádání věcí. Takže abych přímo odpověděl i na vaši druhou otázku – ne na vzniku filmu jsem se nepodílel.

Jak relaxujete?

Vařím a pak své kulinářské výtvory předkládám přátelům. Rád zkouším i velmi neobvyklé kuchyně, například středověkou nebo starořímskou. Když máte osamělou práci, musíte si to ve volném čase vynahradit.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Závěr se nese v tradičním deaverovském duchu: nenechat kámen na kameni

16. 02. 2018  |  Recenzoval: Richard Spitzer - Centrum detektivky

V nejnovějším příběhu zavítá geniální kriminalista Lincoln Rhyme do slunné Neapole. Ve spolupráci s italskými kolegy zde bude hledat pachatele, který poslední okamžiky unesených obětí zhudebňuje.

V New Yorku je malá holčička svědkem únosu přímo za bílého dne. Jakýsi muž napadne na ulici jiného muže, přemůže ho a strčí do auta. Na místě činu pak policie najde miniaturní oprátku…

Únosce později zveřejní na sociální síti video, ve kterém jsou steny uneseného muže smíchány s hudbou. Zdá se, že oběť stále žije. Detektiv Lon Sellito přizve na pomoc bývalého soudního kriminalistu a nyní konzultanta Lincolna Rhyma. Kvadruplegik upoutaný na invalidní vozík svolává svůj malý tým – policistku Amélii Sachsovou a laboranta Mela Coopera a zahájí závod s časem, aby oběť našli co nejdříve.

Všechno od začátku nasvědčuje tomu, že se pachatel, který dostane přezdívku Skladatel, po jednom únosu nezastaví. A brzy se to také potvrdí. V italské Neapoli se krátce nato odehraje podobný případ – únosce přemůže svou oběť na odlehlé autobusové zastávce a na místě činu rovněž nechá malou oprátku. Zdá se, že pachatel změnil působiště a Lincolna Rhyma čeká cesta na evropský kontinent…

Americký spisovatel Jeffery Deaver představil čtenářům svého neobvyklého detektiva už v roce 1997 a jeho první případ Sběratel kostí se dokonce dočkal stejnojmenné filmové adaptace. Poté se Deaver ke geniálnímu kriminalistovi ještě mnohokrát vrátil a Poslední hodina je v pořadí už třináctým titulem ze série „Lincoln Rhyme“.

Vzhledem k tomu, že je autor proslulý leckdy až krkolomnými zvraty, můžeme se u každého jeho nového románu ptát, co víc ještě můžeme očekávat. Čím originálním nás autor překvapí? Jak šílený, ale zároveň vynalézavý tentokrát bude pachatel? Jak velkých zvratů se na konci dočkáme? Už tu byl sběratel kostí, sběratel kůží, vrah, co vraždí elektřinou, nebo zabiják, co zabijí přeprogramováním domácích spotřebičů. Nyní anotace lákají čtenáře na to, že pachatel bude tentokrát své činy zhudebňovat. Zajímavý nápad, ale bude to stačit?

Předně je asi nejdůležitější říci, že Deaverův nový román je v několika případech poněkud odlišný. Co upoutá čtenáře nejdříve, je přímočarost s jakou se „jde na věc“. Únos se stane hned na čtvrté stránce a o pár stránek dál už následuje obligátní žádost o pomoc ze strany policie. Přichází Cooper se svým plynovým chromatografem a hmotnostním spektrometrem, Lincoln nechá založit pověstnou tabuli se seznamem poznatků a jedeme! Pátrání po únosci se zálibou v hudbě může začít.

Neobvyklý je tentokrát i samotný pachatel. Zdá se, že nepůjde o žádného génia, který disponuje neobvyklými znalostmi fyziky, chemie či psychologie. Skladatel se jeví jako „starý dobrý šílenec“, jenž slyší hlasy, které ho ovládají. Labilní jedinec, který nemá daleko k pláči, pokud se mu něco nepovede. Neobvyklé, ale proč ne.

Přesun do Neapole, kde se odehraje zbytek příběhu, je velmi příjemným a zajímavým ozvláštněním. Přestěhování děje z New Yorku ale není zase tak neobvyklé, například už ve třetím příběhu (Prázdné křeslo) pomáhal Lincoln vyšetřovatelům v Severní Karolíně. Nečetl jsem všechny knihy této řady, nicméně bych tipoval, že jde nyní o vůbec první kriminalistův výlet mimo americký kontinent.

V Neapoli tedy Rhyme se Sachsovou vystupují jako konzultanti italské policie, ovšem ne každý je tam rád vidí. Hodně scén je založených na kontrastu italského a amerického smýšlení, postupů a zvyků. Opět se tu objevuje autorem již vícekrát použitý motiv „nového mladého a šikovného pomocníka“. Takovým byl policista Ron Pulaski, kterého Deaver představil čtenářům v devátém titulu Hořící drát (Pulaski se od té doby v románech série tu a tam objevuje) a taková byla i Amélie v prvním titulu řady.

Tentokrát je to Ital Ercole Benelli, člen Státního lesnického sboru (dohlíží na dodržování zemědělských a lesnických předpisů), který se náhodou připlete k vyšetřování únosu. Díky svým znalostem okolí a zejména horlivosti je nakonec sympatický mladík přizván k účasti na vyšetřování. Poměrně překvapivě pro sebe pak ukrajuje velkou část děje a v některých pasážích dokonce odsouvá Lincolna do pozadí. Také poněkud zarazí, že se v těchto chvílích Skladatel stává (alespoň pro mě) poněkud nudnou a nezajímavou postavou. Slibný potenciál zhudebnění smrti není využitý a naprosto se vytratí. Navíc se později objeví další motiv, když je mladý americký turista obviněný ze znásilnění jisté dívky a Lincoln je konzulátem požádán o pomoc prokázat pomocí důkazů jeho nevinu. Můžeme pak jen přemýšlet, zdali a jak tento zcela odlišný případ se Skladatelem souvisí.

Deaver ve svém nejnovějším románu mimo jiné reaguje na aktuální politické klima. Svou úlohu tu sehraje uprchlický tábor afrických imigrantů, přičemž autor ústy svých hrdinů jasně dává najevo svůj postoj. Tentokrát dává možná více než kdy jindy prostor i dalším postavám, nicméně nakonec je to opět Lincoln s Amelií, kteří i přes některé dřívější omyly dokáží případ vyřešit a být svým hostitelům stoprocentně užiteční. Závěr je i tentokrát pojat v klasickém duchu „nenechat kámen na kameni“, ale příznivci Deavera už na to budou zvyklí, ostatní čtenáři se budou možná pobaveně usmívat a říkat si „to snad není možné“ a noví čtenáři se budou nejspíše divit.

Pro české čtenáře bude zajímavé, že v závěru románu je výrazně zmíněná Praha a Česká republika. Vzbuzuje to naději, že bychom se možná mohli v budoucnu dočkat toho, jak se bude Lincoln projíždět na svém vozíku po Staroměstském náměstí a dohadovat se s Thomem, zdali mu povolí slivovici nebo točenou Plzeň. Nicméně na duben tohoto roku je už ohlášen další titul The Cutting Edge, který se zřejmě bude odehrávat opět v New Yorku. I tak se my příznivci Lincolna Rhyma budeme na další titul těšit.

Jeden z nejlepších dílů rhymovské série

03. 01. 2018  |  Recenzoval: Marek Zákopčan

Keby som bol poverčivý, od trinásteho prípadu Lincolna Rhyma by som asi očakával úpadok kvality a autorovej originality. A zbytočne. Jeffery Deaver je stále v skvelej forme a Poslední hodina je toho dôkazom. Ba čo viac, dejiskom už nie je tradičný New York, ale krásne, slnečné, temperamentné a kultúrne bohaté Taliansko. Sérii (samotný román nevynímajúc) to prospelo. Celková atmosféra je výraznejšia a nové postavy priniesli do príbehu svieži vietor. Autor aj tentoraz postupuje podľa zaužívanej schémy s páchateľom sériových zločinov, ktorého odhalenie nie je konečnou stanicou a (očakávaný) zvrat poženie celý dej ešte ďalej. Rozuzlenie mi síce pripadalo už trochu pritiahnuté za vlasy (ako to, napokon, priznala aj samotná Amelia Sachsová), ale faktom stále ostáva, že Poslední hodina je exemplárnym príkladom vydareného kriminálneho psychotrileru.

"Jak dlouho, přemýšlel Rhyme, dokáže člověk takhle stát, než spadne nebo svěsí tělo, než mu nohy vypovědí službu nebo ztratí vědomí... a podlehne drtivému sevření oprátky? Na rozdíl od tradičních poprav by tenhle pád nelozmil muži vaz, ale pomalu a trýznivě by ho uškrtil. Hudba na videozáznamu zvolna zpomalovala a s ní zpomalovaly i steny - stále byly dokonale synchronizované s povznášející hudbou."

V New Yorku dôjde k únosu, pri ktorom si chce páchateľ nahrať zvuky trápenej obete. Pripraví jej pascu, spočívajúcu v hrozbe uškrtenia, a videozáznam z popravy zverejní na internete. Polícia okamžite kontaktuje konzultanta a kriminalistickú kapacitu Lincolna Rhyma. Mladého podnikateľa sa tímu podarí nájsť, ale únosca (ktorý si vyslúži prezývku Skladateľ), im utečie. A to dokonca za hranice - do Talianska. Keď tam dôjde k ďalšiemu zločinu, newyorská skupina balí kufre a ocitá sa v slnkom prehriatom Neapole. Tu musí čeliť nielen nevšednému páchateľovi, ale aj miestnej byrokracii, predovšetkým v podobe neohrozeného prokurátora. Členom vyšetrovacieho tímu sa stáva aj neskúsený, ale o to aktívnejši "lesný policajt" Ercole. Skladateľ nezaháľa a čoskoro sa v jeho modus operandi ukazuje určitá schéma. Taliansko je zaplavené vlnou utečencov a únosca sa zameriava práve na nich. Ako do toho však zapadá prvý únos v Amerike? A ako byť o krok popredu pred narušeným človekom, ktorý všetko podriaďuje gréckej múze a chce svojimi činmi dosiahnuť vytúženú Harmóniu?

"Letecké palivo naznačovalo blízkost letiště a ingredience používané v libyjské kuchyni ukazovaly na stánky pro uprchlíky v okolí utečeneckýho tábora, jako bylo Přijímací centrum. Capodichino. A přesto... I u těch nejsolidněji a nejelegantněji sestavených hypotéz se někdy stane, že je zhatí tragická chyba - a jedna taková nastala i v tomto případě... Skladatel učinil přesně to, co Rhyme a ostatní předpokládali. S jednou malou odchylkou: tentokrát se neobtěžoval natočit stěnání unesené osoby a použít ji jako rytmický základ valčíku. Prostě oběti podřízl hrdlo, nechal na mistě podpis v podobě oprátky a utekl."

Páčili sa mi zmeny, ktoré autor zapracoval do rozbehnutej série. Okrem prostredia a postáv ide aj o hlavného zloducha. Výnimočne nejde o sériového vraha, hoci isté paralely sú na mieste. Taliansko bolo skvelou voľbou. Nielenže ponúka nepreberné možnosti s ohľadom na dejiny a reálie, ale zároveň je aj jedným z centier európskej prisťahovaleckej krízy. Jeffery Deaver pristupuje k tejto pomerne kontroverznej téme citlivo a objektívne, ukazuje ju z rôznych strán a konečný názor necháva na čitateľa. V závere príbehu sa vyskytol náznak, že Lincoln Rhyme a Amelia Sachsová by sa mohli za hranice vydať aj častejšie, čo by som neskonale uvítal! Niežeby nebol New York zaujímavý, ale predsa len je častým miestom deja a aj u iných spisovateľov a už je trochu tendenčný. Poslední hodina patrí u mňa k najlepším dielom série - vďaka Taliansku, skvelým postavám a rozuzleniu, ktoré sa rozhodne nedá predvídať.

Slavný detektiv již potřinácté

12. 12. 2017  |  Recenzoval: Helena H

Lincoln Rhyme už vyřešil nejeden zapeklitý případ. Bude ten třináctý přelomový, prokletý nebo naopak šťastný? Právě nastává Poslední hodina.

Lincoln Rhyme je již roky upoutaný na invalidní vozík a často naštvaný na celý svět. To mu však ani v nejmenším nebrání, aby pomáhal kolegům hledat ty nejzáludnější zabijáky a psychopaty New Yorku. Hojně mu v tomto snažení pomáhá krásná a chytrá Amélie Sachsová, s níž se potkal již u případu Sběratele kostí.
Nyní by si Lincoln Rhyme rád chvíli odpočinul, neboť chystá s Amélií svatbu a nutně ji potřebuje přesvědčit k bláznivé svatební cestě kamsi do ledového Grónska. Jenže zločin nikdy nespí a jeho snažení přeruší nový případ. A nebyl by to Rhyme, aby kvůli vyšetřování neodložil vše stranou.

Devítiletá Morgynn tvrdí, že viděla, jak neznámý muž někoho unesl a na místě činu pohodil miniaturní oprátku. Zpočátku to vypadá na ojedinělý zločin, ale pravověrní fanoušci Lincolna Rhyma moc dobře vědí, že u jednoho rozhodně nezůstane. Vyšinutý pachatel navíc nejen, že zabíjí nevinné oběti, ale nahrává si jejich poslední vzdechy a zoufalé steny či výkřiky, aby je následně zhudebnil a uveřejnil. Vše také nasvědčuje tomu, že jeho ambice dalece překračují hranice New Yorku, možná se tentokrát budou muset detektivové vydat i na jiný světadíl… Zda, či spíše jak se s králem oprátek Rhyme poradí, již prozradí nejnovější thriller Jefferyho Deavera, Poslední hodina.

Jeffery Deaver přivedl svého slavného vyšetřovatele na scénu již před dvaceti lety a je moc dobře, že na něj ještě nezanevřel. Milovníci propletených a nebezpečných zápletek na každé další pokračování netrpělivě čekají. Poslední hodina, vydaná nakladatelstvím Domino, je dalším kouskem, na nějž si čtenáři s chutí udělají v knihovně místo. Thriller přináší staré známé, v čele s Rytmem, Sachsovou, Lonem Sellitem, ošetřovatelem Thomem i sokolími „sousedy“, jež Rhyme tak rád pozoruje na římse svého bytu. Mrzutý, a přesto neskutečně sympatický detektiv se vydává po stopách dalšího nebezpečného magora, využívá k tomu všech moderních i osvědčených postupů, a čtenář s chutí žasne a tetelí se, jak všechno dopadne.

Lincoln zapíná počítače, zkoumá důkazy, radí se s kolegy a nechává si nalít výtečnou jednosladovou skotskou. A vy byste se k němu měli rozhodně připojit, abyste udrželi krok s vyšetřováním…

Nejslavnější knižní kvadruplegik je zpět!

06. 12. 2017  |  Recenzoval: schefik

Nejslavnější knižní kvadruplegik je zpět. Tato věta bude pravděpodobně většině fanoušků Jeffery Deavera zcela stačit na to, aby zbystřili a co nejrychleji se vydali do knihkupectví. Pro vás ostatní - nakladatelství Domino vydává krátce před Vánoci již třináctý případ Lincolna Rhymea a Amélie Sachsové, tentokrát s podtitulem Poslední hodina. Na Lincolna a Amélii tak čeká další zapeklitý případ, který je zavede mimo jiné až do slunné Itálie

Lincoln Rhyme bezesporu patří k nejoblíbenějším postavám tohoto žánru. Ostatně je zde s námi již od roku 1997 (česky 1998), kdy světlo světa spatřil Sběratel kostí. Rhyme a Sachsová jsou tak skutečně výjimeční, jen málokterý hrdina vydrží tak dlouho, aniž by neztratil nic ze své obliby. Za to bezesporu vděčí svému tvůrci Jeffery Deaverovi, jenž se snaží s každou další knihou přicházet s novými nápady a ani aktuální novinka není výjimkou.

Rhyme se Sachsovou se tentokrát musí postavit vyšinutému vrahovi, jenž unáší náhodné oběti ke svým zvrhlým hrátkám. Na místě zločinu navíc zanechává symbolický vzkaz: miniaturní oprátku. Nedostatek stop je již tradičně pro Rhymea neodolatelným lákadlem, a tak se společně s Amélií pouští do pátrání. Pachatel však mizí neznámo kam. Tedy až do chvíle, kdy je z italské Neapole nahlášen naprosto stejný případ…

Jeffery Deaver se rozhodl své hrdiny vyslat na výlet, tentokrát se však neomezují na Spojené státy, ale jsou nuceni vydat se až do Evropy. Toto příjemné oživení rozhodně zatraktivňuje aktuální novinku. Na druhou stranu s sebou nese i jednu menší nevýhodu. Vzhledem k tomu, že primární vyšetřování probíhá především na území Itálie, je vyšetřovatelská dvojice jaksi do počtu. Minimálně tedy v první polovině knihy. Deaver tak využívá velké množství vedlejších postav a své hlavní hrdiny tentokrát trochu upozaďuje.

Stejně tak příběh, jenž ze začátku nabírá na skutečných obrátkách, postupně zvolňuje a ztrácí dech. Ano stále je to starý dobrý Deaver a Lincoln Rhyme, v porovnání s ostatními díly této série se ale jedná o přeci jen o trochu slabší kousek. Možná tomu napomáhá i fakt, že Deaver se rozhodl podlehnout aktuálním trendům a zaobírat se ve své knize palčivými tématy terorismu, uprchlíky a špionáží. Pro Američany bezesporu zajímavé téma, pro nás Evropany, kteří slýchávají problémy s uprchlíky takřka na každém kroku, však již o něco méně. K Rhymeovi a Sachsové toto téma prostě úplně nesedí a kldině by stačilo, kdyby si autor vystačil s původním konceptem vyšinutého vraha, jenž za sebou nechává miniaturní oprátky.

V ostatních ohledech autor využívá osvědčené osnovy, kterou použil již mnohokrát dříve. Největší novinkou tak zůstává již zmíněný výlet do Evropy a téma uprchlické krize, která však nemusí oslovit úplně každého. Výraznějším zklamáním však Poslední hodina rozhodně není. Fanouškům tak nabízí v podstatě vše, na co jsou u tohoto autora dobře zvyklí. Jen rozhodně nečekejte nejlepší díl série, na to jsou zde jiní adepti. I tak zůstává Deaver mistrem slova, jenž si vás získá již během pár úvodních stran a nepustí až do samotného závěru.

Pro fanoušky Jeffery Deavera je i aktuální novinka v podstatě povinností, pro vás ostatní pak zajímavým tipem na dobrý thriller, se kterým strávíte nejeden dlouhý zimní večer. Ostatně aktuální případ Lincolna Rhymea narostl na úctyhodných 600 stran, což více méně zaručuje pořádnou porci čtení, které vám chvíli vydrží.

Něpředvídatelný příběh, který může sloužit jako učebnice blufování

16. 11. 2017  |  Recenzoval: Veronika Černucká

Stále tvrdím, že některé profese přímo vybízejí ke spisovatelskému řemeslu. Novináři si vypilovali úderný a zkratkovitý styl plný překvapivých point. Právníci jsou jako vypravěči přesní, originální a nečiní jim problém vtáhnout vás do děje. Jeffery Deaver je novinář a zároveň právník a jeho "Poslední hodina" je mistrovská ukázka toho, jak mají vypadat thrillery.

Američan Jeffery Deaver (1950) inklinoval k psaní odmalička, svůj první román vytvořil již v jedenácti letech. Žánrově se rozhodl pro thriller, protože cítil, že je v něm největší potenciál. Po absolvování žurnalistiky pracoval nějakou dobu jako novinář, ale cítil, že to není to pravé ořechové. A tak se rozhodl, že vystuduje práva. Opět úspěšně absolvoval a několik let se pohyboval v oboru. V roce 1990 se stal spisovatelem z povolání a od té doby napsal přes dvě desítky románů.

Jeho knihy získaly řadu prestižních cen, některé byly zfilmované a Deaver se prosadil i jako teoretik žánru a tvůrce antologií, do kterých přispívá spolu se svými méně slavnými kolegy. Deaverovy romány jsou běžně překládány do téměř třiceti jazyků a pravidelně se drží na nejvyšších příčkách žebříčků prodejnosti. Deaver si potrpí na série a některá díla vydal pod pseudonymem. V aktuální novince z nakladatelství Domino vystupuje Lincoln Rhyme, který se českým čtenářům představuje již po třinácté.

Lincoln Rhym je snadno zapamatovatelná postava už proto, že je upoutaný na invalidní vozík a plně závislý na pomoci svého ošetřovatele. Tělo ho sice zrazuje, ale jeho geniální mysl funguje dokonale. I nyní je jeho parťákem atraktivní policistka Amélie Sachsová. Amélie je ostrá jako břitva, ale Deaver se ji rozhodl ukázat i jako komickou figuru. Jde o to, že pátrání po vyšinutém vrahovi zavede naši dvojici do Itálie, kde si tamní policisté nenechají kecat do práce. Skvělou postavou je ambiciózní příslušník Lesnického sboru Ercole Benelli stejně jako popudlivý prokurátor Dante Spiro.

Italští policisté pocházejí z různých sborů, a tak mezi nimi panuje nevraživost. A teď si představte, že mezi rozhádané temperamentní policisty vtrhne Amélie se svými manýry a pocitem, že ženy jsou stejně schopné jako muži. Vyšetřovatelé se častují ironickými průpovídkami a čtenář se dobře baví. Na druhou stranu je "Poslední hodina" temná stejně jako vrahova duše. Deaver vám sice prozradí jeho jméno, ale všichni tušíme, že jde pouze o trik, abychom byli na konci o to více překvapení. Vodítka k řešení jsou roztroušená v celém textu, ale autor je skryl tak chytře, že je neodhalíte. Na jednu stranu se k vám zachoval férově, ale protože je to Deaver, neodpustil si pár fíglů a falešných stop.

Příběh je nepředvídatelný a "Poslední hodina" může sloužit jako učebnice blufování. Podobně nepředvídatelný je i autorův styl. Ten je snad v každé kapitole jiný, svěží a třaskavý. Deaver se nebojí využít všechny roviny jazyka a nedělá mu problém spojit básnické výrazy s argotem nebo policejním žargonem.

Nuda u něj rozhodně nehrozí a vy "Poslední hodinu" zhltnete na jeden zátah, i když je to pěkný tlouštík. Kniha je skvělá po obsahové stránce a po stránce stylistické je snad ještě lepší. Pokud koketujete se spisovatelským řemeslem, klidně ji pojměte jako praktickou učebnici psaní. Deaver holt umí a opět nám dokázal, že se nemusí obávat konkurence.

Za recenzi mnohokráte děkujeme Veronice Černucké


Ukázka z knihy Poslední hodina