Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Napětí  ›  Pokoj smrti

Pokoj smrti

Autor:
Jeffery Deaver
Originální název:
The Kill Room
Překlad:
Jiří Kobělka
Série:
Lincoln Rhyme
Pořadí knihy v dané sérii:
10
Žánr:
Napětí
ISBN:
978-80-7303-910-3
Počet stran:
600
Datum prvního vydání:
23. 10. 2013

Kliknutím zvolte variantu

329 Kč 263 Kč 

Nakupte ještě za 2000 Kč a získáte DOPRAVU ZDARMA!

Pokoj smrti

Popis: Pokoj smrti

Desátý případ Lincolna Rhyma. A Deaver v životní formě.

Robert Moreno, americký občan žijící v Jižní Americe, se stane na Bahamách obětí kulky profesionálního odstřelovače. Vraždu si objednala americká vláda na základě informace tajné služby, že Moreno připravuje teroristický útok. Ta informace byla ovšem mylná: Moreno chystal nevinný protest, nikoli útok.

Vyšetřováním alarmujícího případu jsou pověřeni Lincoln Rhyme a Amélie Sachsová. Zatímco Sachsová sleduje Morenovy stopy v New Yorku, Rhyme se navzdory svému postižení vydává na místo činu. Ocitá se tak v nebezpečné blízkosti odstřelovače – muže, který je zvyklý eliminovat jakékoli důkazy o svých činech. Včetně živých svědků, pochopitelně.

Postupně vycházejí najevo další znepokojivé okolnosti a Rhyme se Sachsovou zjišťují, že nic není takové, jak se jim zpočátku mohlo zdát. Podaří se jim dosáhnout spravedlnosti, aniž by za to museli zaplatit vlastním životem?


Dotaz k produktu Pokoj smrti

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Jeffery Deaver

Jeffery Deaver

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli. V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů.

Mezi jeho prvními vydanými kriminálními romány (Voodoo a Always A Thief jsou dnes vzácné sběratelské kousky, které se dalších vydání nedočkaly) a dneškem uplynulo rovných pětadvacet let. Za ono čtvrtstoletí Deaver pomalu, ale jistě stoupal rytmickým krokem jednoho románu ročně na žánrovou špici. Vstup na pomyslný Olymp mu velkou měrou zajistila originální postava kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea. „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi, který zatím vystoupil v hlavní roli devíti jeho románů. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví."

Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.

Pro spisovatele jsou ale tohle všechno až druhotná měřítka úspěchu: „K psaní mě inspiruje čtenář. Jemu chci dávat všechno, co ho baví a co mu přináší vzrušení. V téhle branži je naprosto nezbytné, aby autor znal svého čtenáře a měl ho při psaní neustále na mysli."

ROZHOVOR S JEFFERYM DEAVEREM

Chtěl jste odjakživa být spisovatelem?

Ano. Svou první knihu jsem napsal v jedenácti letech.

Jakým způsobem hledáte a nacházíte nové nápady?

Na to se mě lidé ptají docela často. Abych mohl na tuto odtázku odpovědět, musím vysvětlit, v čem jako autor thrillerů spatřuji svůj hlavní úkol: musím čtenáři nabídnout co nejnapínavější příběh, jaký dokážu vymyslet. Inspiraci tedy nehledám v novinách nebo časopisech. Právě naopak. Většinu času, kdy se začínají rýsovat kontury příští knihy, sedím v temné místnosti a načrtávám si v hlavě linii příběhu, která dostojí tomu, co čtenáři od Deavera očekávají: silné postavy (nikoli však dokonalé), vyšinuté padouchy, kteří se neštítí ani nejhorších zločinů, krátký časový rámec (obvykle osm až osmačtyřicet hodin), spoustu dějových zvratů a scén, při nichž prudce graduje napětí.

Jste popisován jako autor "psychologických thrillerů". Považujete toto označení za správné? Odpovídá skutečnosti v tom smyslu, že se ve svých knihách do hloubky věnuji psychologii zločinu i jeho odhalování: nabízím nahlédnutí do mysli zločince i jeho lovce. Velkou pozornost věnuji také psychologickému propracování postav. Jinými slovy: hrdinové mých knih nejsou karikaturami a čtenář může mým prostřednictvím vstoupit do jejich mysli. Ale určitě bychom měli zmínit také to, že zejména v sérii Lincoln Rhyme poskytuji velký prostor forenzní kriminalistice, která má s psychologickým profilováním jen velmi málo společného.

Píšete snadno? Přepisujete hodně?

Neřekl bych, že píšu snadno, ale užívám si to. A přepisuju opravdu hodně. Nakladateli umožním nahlédnout do rukopisu obvykle až po dvacáté či třicáté revizi textu – a to skutečně nehovořím o drobných úpravách. Kde rád píšete? Dokážu psát kdekoli – v letadle, v hotelovém pokoji, kdekoli doma. (V pracovně mám občas takový nepořádek, že se musím přesunout do kuchyně. Jakmile zaneřádím poznámkami i kuchyň, dostává se na řadu koupelna. Přál bych si mít větší dům.) Vyhovuje mi psát v tichu, jen občas si tlumeně pouštím jazz nebo vážnou hudbu. A především potřebuju přítmí – zhasnu světla, zatáhnu rolety, zavřu oči a promítám si scénu, kterou se chystám psát. Ano, umím psát poslepu všemi deseti. Má to jen jedno negativum – někdy nasadím prsty na klávesnici špatně a pak na monitoru nacházím text, který ze všeho nejvíce připomíná kryptogram.

Dostihne vás někdy tvůrčí blok?

Často říkám, že tvůrčí blok neexistuje; správnější je nazvat tento problém ideovým blokem. Pokud člověk ovládá řemeslo, jazyk a základní techniky psaní, je schopen psát – pokud ovšem ví, co chce sdělit. Nechci však tuto autorskou strast zlehčovat, protože přijít na to, co vlastně chcete říct, je po čertech těžký úkol. Kdykoli při tvorbě zamrznu, ať už je to při psaní krátké pasáže nebo při vytváření celkové linie knihy, obvykle je to tím, že se snažím do textu vměstnat nápad, pro nějž tam není místo. A právě tehdy se sám sebe ptám: co tím chci říct? Pokud na tuto otázku nenaleznu odpověď nebo pokud mě ta odpověď neuspokojí, pak musím od onoho nápadu upustit a vydat se jiným směrem.

Proč je podle vás forenzní analýza v současných thrillerech a detektivkách tak populární?

To není nový jev, jeho kořeny sahají k Sherlocku Holmesovi. Současný nárůst zájmu nepochybně souvisí s rostoucím využitím moderních technologií v policejním vyšetřování. Pachatel může zmást nejlepší psychology nebo detektor lži, ale ze shody DNA se nevyvleče.

Kolik času věnujete rešerším? A jak při nich postupujete?

Rešerše a vypracování základní dějové linky mi zaberou přibližně osm měsíců. Většinu informací čerpám z knih a z internetu. Pochopitelně se také scházím s odborníky na daná témata, musím si ovšem dávat pozor, abych neměl informací příliš. Na hlubokém vhledu do problematiky není samozřejmě nic špatného, ale problém nastává, když získanými informacemi zahltíte knihu. Technické detaily jsou tady od toho, aby obohatily děj. Pokud tomu tak není, musí pryč.

Forenzní detaily bývají leckdy děsivé. Jak určujete hranici, kterou nesmíte překročit, abyste čtenáře neodradil?

To je těžká otázka. Ano, píšu krimipříběhy, takže musím popisovat násilí a jeho následky. Čtenáři (a lidé obecně) jsou fascinováni určitou mírou morbidity. Setkal jsem se ale se čtenáři, kteří mi řekli, že mě kvůli drastickým scénám - řekněme ve Sběrateli kostí – přestali číst, zatímco jiní mi říkají "ta scéna s krysami byla vážně skvělá" (jedna z nejdrsnějších, jaké jsem kdy napsal). Osobně si myslím, že méně je někdy více a že pokud čtenář mou knihu odloží, protože ji dál číst nedokáže, pak jsem vůči němu nedostál svému autorskému závazku.

Jak vybíráte místa, kde se bude odehrávat děj?

Pravidlo číslo jedna: piš o prostředí, které dobře znáš. Pokud zasadím děj mimo New York, kde jsem dvacet let žil, nebo mimo místo, kde žiju teď, vypravím se tam a strávím tam pár týdnů. Umožní mí to vnést do knihy barvy a náladu místa, ale i v tomto ohledu je méně více. Příliš mnoho místních popisů odtrhává čtenářovu pozornost od samotného děje.

Býval jste folkový zpěvák. Co vás k tomu přivedlo?

Ach, hudba je můj živel! Umí být svůdná, pohltí mě, zaplaví emocemi, je nekonečně proměnlivá... Zpíval jsem tenkrát vlastní písničky. Nedisponuju obzvlášť velkým hudebním talentem, ale hudební tvorba má pro mě nepopsatelné kouzlo. Spojit obsah i formu do jednoho kompaktního celku... to pro mě bývala velmi příjemná výzva. Hrál jsem v hudebních klubech okolo San Francisco Bay a v Chicagu, taky jsem tam učil. Ale už je to pryč a koncertování se dávno nevěnuju. 

Líbí se vám filmové zpracování Sběratele kostí? Podílel jste se na vzniku toho filmu?

Myslím, že ten film je dobrý. Pár věcí bych asi udělal jinak, ale já se vyznám v psaní knih, ne v natáčení filmů. Filmová režie je neskutečně náročná profese a já bych to nedělal za žádné peníze. Nechal jsem filmaře, aby si dělali svoje, a já jsem si dělal taky svoje. To považuju za dobré uspořádání věcí. Takže abych přímo odpověděl i na vaši druhou otázku – ne na vzniku filmu jsem se nepodílel.

Jak relaxujete?

Vařím a pak své kulinářské výtvory předkládám přátelům. Rád zkouším i velmi neobvyklé kuchyně, například středověkou nebo starořímskou. Když máte osamělou práci, musíte si to ve volném čase vynahradit.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Silný nadprůměr. Jaké větší doporučení chcete?

03. 02. 2014  |  Recenzoval: laurdes

Ke knihám, novinařině a sepisování příběhů to dnes čtyřiašedesátiletého Deavera táhlo vždy. Na střední škole se staral o vydávání dvou na sobě nezávislých časopisů a po vystudování univerzity si přál nastoupit do New York Times, nicméně osud mu nebyl nakloněn – alespoň v té době (později se stal dopisovatelem tohoto prestižního plátku). A tak si Jeffery vystudoval ještě právničinu, která ho také většinu života živila, a psaní se věnoval pouze ve volných chvílích. V roce 1990 se rozhodl vsadit vše na jednu kartu, dal výpověď a začal vydávat knihy. O sedm let později světlo světa spatřil první román s ochrnutým detektivem v hlavní roli, o sedm let později se zrodila legenda, o sedm let později vyšel Sběratel kostí.

Pokoj smrti je již desátou knihou o Lincolnu Rhymeovi, kriminalistovi, který je živoucím důkazem toho, že mozek pracuje nezávisle na těle. Kvadruplegikem se stal před mnoha lety při ohledávání místa činu, a hned poté, co dokázal (s pomocí své chráněnkyně a později milenky Amélie Sachsové) překonat stádium života, kdy pomýšlel na sebevraždu, se vrhl na řešení zapeklitých případů.

Tentokrát ale Rhymeovým protivníkem není vraždící psychopat, nýbrž perfektně organizovaná vládní složka, která vydala příkaz k „odklizení“ Roberta Morena, amerického občana se silně proti-americkýma idejemi, který má dle všeho připravovat teroristický útok. Ale co když jsou tajné vládní informace mylné a zemře nevinná osoba?

Lincoln s Amélií ze sebe opět musejí vydat to nejlepší, aby dokázali zastavit řetězec událostí, který Morenova smrt spustila.

Jako zbylých devět románů je i tento postaven na sarkastickém Rhymeovi, který tvoří s o něco mladší rusovláskou jeden z nejlepších knižních párů. Od první knihy se jejich vztah podstatně vyvinul, nicméně s potěšením můžu podotknout, že se ještě nedostal do té trapné sladké-klišé fáze, která by se v detektivkách nacházet neměla. Rhyme si stále hledí práce více než Améliina krásného těla a naopak to platí rovněž, jelikož Sachsová není pouho-pouhou Rhymeovou loutkou či ozdobou, ale také se (ostatně jako vždy) značně zaslouží o konečný výsledek vyšetřování.

Potěšujícím shledávám i to, že Jeffery Deaver neustrnul v devadesátých letech a bedlivě sleduje vývoj technických vymožeností, které mohou být při odhalování vrahů nedocenitelným pomocníkem. Metody určování a třízení důkazního materiálu musí nadchnout snad každého technického blázna a pro ty ostatní je tady (jako komická vložka) Lincoln s iPhonem v ruce.

Abych to řekla jednoduše. Jeffery Deaver je můj nejoblíbenější spisovatel thrillerů, jeho série o detektivu Rhymeovi patří k tomu nejlepšímu, co napsal, a jubilejní desátý díl si určitě ostudu neutrhl. Asi není nejlepší, ale rozhodně se řadí mezi silný nadprůměr. Jaké větší doporučení chcete?

A čtenáři, pamatuj – dokud se hýbeš, nechytí tě.

Deaver stále umí překvapit

02. 01. 2014  |  Recenzoval: Richard Spitzer - Centrum detektivky

V bahamském luxusním hotelu je zastřelen protiamerický aktivista Roberto Moreno. Jak se zdá, pachatel musel být velmi dobrý střelec, protože svou oběť dokázal trefit z místa vzdáleného téměř dva kilometry. Spolu s ním umírají na následky vykrvácení po poraněních úlomky skla také jeho bodyguard a novinář, který s aktivistou přišel udělat rozhovor.

O něco později umírá na Bahamách rukou vraha mladá studentka Annette, která si přivydělává příležitostnou prostitucí. Vypadá to, že jejím posledním zákazníkem byl právě Morenův vrah, kterému Annette nevědomky pomohla získat některé informace o jeho oběti. Střelec se musí postarat o to, aby ho už nemohla nikde vyzradit, ale ještě předtím z ní za pomocí velmi ostrého nože potřebuje dostat, co všechno ví.

V New Yorku mezitím začíná být možná ještě větší horko než na Bahamách. Šéf zpravodajské služby NZOS Shreve Metzger se dozvídá o „vedlejších ztrátách“, které nebyly v souvislosti s „Rozkazem ke splnění speciálního úkolu“ (vražda Morena) plánované. Aby to nebylo málo, celý úkol kdosi vyzradil státní zástupkyni Nance Laurelové. Ta žádá společně se svým nadřízeným o pomoc geniálního kvadruplegického kriminalistu Lincolna Rhyma a jeho tým. Jak ale může Rhyme pracovat, když důkazy k případu leží stovky kilometrů daleko, není jisté, že vůbec ještě nějaké existují a všichni, včetně nejvyšších míst, se snaží celou záležitost smést do Hudsonu?

Mezitím se vrací tajemný zabiják z Baham. Jeho úkol v New Yorku je jasný. Zlikvidovat všechny, kdo se k Morenovi dostali během jeho nedávného pobytu v tomto městě a pak ty, co případ budou vyšetřovat…

Vám, co nečtete něco od tohoto plodného amerického autora poprvé, musí být jasné, že to není ani zdaleka celá kostra příběhu. Určitě tušíte, že se v průběhu četby dočkáte několika zvratů a překvapení, kdy nic není tak, jak se to zdálo předtím. Některé zvraty již byly použity v jiných knihách, navíc tady přicházejí neustále, takže se skutečně vše dozvíte až po přečtení závěrečných stránek.
Těch zlomů je tu tentokrát opravdu slušný počet. Skoro jako by chtěl autor trhnout rekord, kolik se jich do jedné knihy vejde. Samozřejmě ten počet si můžete ovlivnit sami – záleží jen na tom, zdali dáváte pozor nebo se chcete nechat překvapovat, případně nakolik se důvtipem Lincolnovi blížíte. Nebo kolik jste toho už od autora načetli.

Často zde najdeme překvapení podobná těm, která se využívají i ve filmech. Kdy například vidíte, jak se vrah blíží k domu nic netušící oběti, zatímco záběry na oběť samotnou ji ukazují v poklidu u čtení knihy, aby se nakonec ukázalo, že vrah vstoupil do jiného domu. To jen vy jste si měli myslet z kombinace záběrů, že za pár vteřin dojde ke konfrontaci.

Pokoj smrti navyšuje sérii s Lincolnem Rhymem na jubilejní číslo deset. Někteří čtenáři míní, že knihy této série po druhém titulu Tanečník lehce upadaly do stereotypu, podle jiného čtenáře zase „desítka“ dokladuje posun, který se za těch více než patnáct let udál. Máme zde více technických hraček a sledovací techniky – odposlechy, kamery, moderní zbraně. S tím nelze než souhlasit. Ale rozhodně to není špatně, doba je už prostě jiná.

Zatímco ve Sběrateli kostí měl proti sobě Lincoln Rhyme vychytralého psychopatického zabijáka, ke kterému se pomalu blížil za pomocí důkladného rozboru zajištěných důkazů, přičemž jeho „rukama“ byla policistka Amélie Sachsová (která se v dalších knihách stala jeho partnerkou, a to jak profesně, tak intimně), zde má protivníků hned několik – od sadistického „čističe“, který si libuje v odřezávání kůže z prstů svým obětem, přes šéfa zpravodajské služby, který trpí návaly nekontrolovaného vzteku, až po mocné muže, kteří pravděpodobně stojí za celým komplotem, který sahá až k prezidentovi (ač to není v knize přímo naznačeno, domyslí si to každý jistě sám).

Na co se můžeme určitě těšit a co známe i z dřívějších Deaverových titulů, je onen závod Lincolnova týmu s „těmi zlými“. Zde je hlavní metou najít nejen důkazy, ale hlavně i svědky, a to dříve, než je zabiják umučí a umlčí. Oba týmy musí předvídat soupeřův protitah a počítat se všemi eventualitami, přičemž netřeba zdůrazňovat, že jsou všechny podpásovky povoleny.

Možná, že se v Pokoji smrti také odráží poslední roky, kdy se terorismus přetřásá ve všech pádech, zejména oprávněnost kroků, které se v boji s ním podnikají. Můžeme zde najít jistou polemiku, ostatně leckdy jsem se přistihl, že jsem nedokázal jednoznačné stanovisko zaujmout. Nevím, zdali byl Deaverův úmysl přimět nás k podobnému zamyšlení – například abychom nedělali vždy hned ukvapené závěry, ale všechno si ne jednou, ale dvakrát promysleli.

Pan Deaver je navíc jistě muž mnoha talentů. Kromě toho, že napsal řadu úspěšných titulů, složil v rámci psaní předchozího románu Tvůj stín (série s Kathryn Danceovou) všechny písně, o kterých se v románu mluví. Pro Pokoj smrti připravil pro čtenáře několik receptů, které má v oblibě hlavní záporák příběhu a které si můžete sami vyzkoušet (jde o Daverrovu variaci klasických receptů), pokud navštívíte autorovu oficiální stránku www.jefferydeaver.com.

Takže Lincoln Rhyme se nám vrací podesáté (nepočítám-li jeho objevení se i v příbězích jiné série, například zmíněného titulu Tvůj stín). Rozhodně neztratil nic ze svého bystrého úsudku, jen má proti sobě více protivníků. Deaver dokazuje, že nás stále umí překvapovat a žebříčky prodejnosti mu dávají za pravdu.

Jubilejní desátá rhymeovka si zachovává všechny kvality předchozích Deaverových thrillerů.

30. 12. 2013  |  Recenzoval: Marek Zákopčan


Českí susedia sa môžu tešiť z prekladu najnovšej knihy Jefferyho Deavera, ktorou sa stal už desiaty prípad známeho kriminalistu Lincolna Rhyma. Hoci má po nešťastnej nehode ochrnuté takmer celé telo, newyorská polícia i federálne zložky s prokuratúrou sa naňho stále obracajú s prosbou o pomoc. Ako konzultant sa neváha zapojiť do prípadov, ktoré zdanlivo nikam nevedú, a práve to ho na nich najviac púta - reč dôkazov a vedy napokon usvedčí aj toho najprefíkanejšieho vraha. Jubilejný prípad však musí byť o niečo výnimočnejší ako predošlé, a aj je - Lincoln prvý raz opúšťa svoj byt, aby sa osobne vybral na miesto činu, ktoré sa nachádza na slnečných Bahamách...

Je veľká škoda, že na Slovensku sa kriminálky s Rhymom a krásnou policajtkou Ameliou Sachsovou netešia až takej obľube, aby ich vydávali aj naše vydavateľstvá. Iste si niektorí z vás spomínajú na film Zberateľ kostí, kde si hlavné úlohy zahrali Denzel Washington a Angelina Jolie. Po fyzickej stránke mali s postavami Deaverových románov toho spoločného síce pomenej, no aspoň verejnosť mohla bližšie spoznať túto nevšednú dvojicu. "Dožila" sa už desiateho prípadu a rovnako ako ostatné, aj tu sa stretnete s netypickým protivníkom, stálym nebezpečenstvom a nečakanými odhaleniami.

V hoteli na Bahamách je zastrelený Američan Robert Moreno a spolu s ním umierajú aj ľudia v jeho tesnej blízkosti - osobný strážca a novinár z Južnej Ameriky. Horlivá prokurátorka Laurelová vďaka anonymnému zdroju odhalí, že za úkladnou vraždou aktivistu s protiamerickými postojmi stojí vysokopostavený vládny činiteľ. Keďže Laurelová sa nazdáva, že zneužil právomoci na vlastné ciele, ide mu tvrdo po krku. Osloví Lincolna a jeho tím, aby jej pomohli dostať bezohľadného muža za mreže. Zdá sa, že všetko je jasné - obeť, páchateľ, motív, zbraň... len treba zohnať pádne dôkazy, aby mohol byť náležite odsúdený. Preto sa Lincoln vydáva na miesto činu, aby si obzrel, aké stopy po sebe vrah zanechal. A postupne zisťuje, že sa mýlili tak v použití zbrane, ako aj v tom, kto bol vlastne primárnou obeťou a nadôvažok i v samotnom motíve vraždy a jej vykonávateľovi...! "Izbu smrti" spočiatku považovali za miesto, kde došlo k úmrtiu obetí, avšak ako sa neskôr ukáže, ide o pomenovanie priestoru pre ovládanie bezpilotného lietadla, ktoré môže na veľké vzdialenosti rozsievať smrť...

Jubilejný prípad netypického tímu si zachováva všetky kvality "deaveroviek" - výrazného záporáka, prienik do jeho psychiky, prepracovaný dej a najmä zvraty, čo vás nútia čítať, až kým sa vám neminú strany... K tomu si pripočítajte osobný život hrdinov, slovné prestrelky medzi Lincolnom a jeho ošetrovateľom Thomom i samotné exotické prostredie, a máte naozaj pútavý príbehový mix. Jeffery Deaver ani tentoraz nesklamal.

Tentokrát řeší Rhyme případ, který přesahuje běžné hranice zločinu

02. 12. 2013  |  Recenzoval: Neoluxor - Kristýna Pekárková

Příkaz k zabití amerického občana na Bahamách je začátkem pavučiny intrik. Byl „Pokojem smrti" hotelový pokoj, kde byl Moreno ubytován, nebo šlo o něco jiného?

Lincoln Rhyme se setkal už s pěknou spoustou podezřelých, ale že by se měl postavit proti vládě Spojených států a přímo americkému prezidentovi? To ještě nikdy. Tenhle případ může být zlomový pro kariéru každého, kdo se do něj zapojí. Přesto Rhyme ani Amelie Saschová necouvnou, i když má Amelie značné pochybnosti, zda mají šanci uspět. Kdo vydal rozkaz k zabití, to vědí, ale kdo stiskl spoušť, to ještě musí Rhyme s ostatními zjistit. Bahamská policie jim moc nepomáhá, případ smrti Morena odložili k ledu s tím, že za vším stojí pravděpodobně kartely. Rhyme však potřebuje fyzické důkazy, a tak zbývá jediná možnost, udělat si malý výlet. Pro kvadruplegika, jako je Lincoln, to ale není úplně jednoduché.
Jeffery Deaver napsal už desítky knih, ale s Pokojem smrti vybočil z konceptu. Přesto si zachoval svůj styl. Politickou problematikou se zabýval již v samostatném románu Zahrada Bestií, tentokrát je to ale jiné. V Pokoji smrti řeší Lincoln Rhyme případ, jež přesahuje běžné hranice zločinu. Otázka „Kdo bude zodpovědný za rozkaz smrti, který schválil sám prezident?" se od začátku zdá jasná. Vědí, kdo a vlastně i proč se k tomu uchýlil, ale totožnost toho, kdo stiskl spoušť, neznají.
Poprvé nás autor nechává nahlédnout i pod pokličku své další vášně. A když říkám pokličku, myslím to doslovně. Jistý Jacob Swann, který se od začátku stará o zametání stop, je vášnivý kuchař, zručný s nožem. Podle toho zachází i se svými obětmi. Nicméně kromě „eliminace svědků" se věnuje právě vaření. Důkazy o této činnosti mu budou osudné, ale pro čtenáře je to příjemné oživení, a pokud na to budete mít žaludek, můžete si zmiňované recepty i připravit. Seznam i s recepty najdete na oficiálních stránkách Jefferyho Deavera.

Pokoj smrti je již desátým románem s Lincolnem Rhymem a Amelií Saschovou. Kdo by čekal opakující se vzorce, bude mile překvapen, že nic takové v knize nenajde. Samozřejmě styl zůstává stejný, pro něj ho i jeho čtenáři milují, ale především témata, nejen ta hlavní, jsou nová a neotřelá. Přestože jde o plnohodnotný thriller, neopomíná i romantickou část partnerských vztahů, problémy, které se nevyhýbají nikomu, a možná více otevírá nevyřčené... Proč si Amélie nenajde zdravého chlapa?
Jeffery Deaver dokazuje, že je v životní formě a že se máme ještě na co těšit. Kam nás zavedou další příběhy Lincolna Rhyma, nebo dalších postav, ke kterým se vrací, neprozradil. Ale pokud si chcete vychutnat pořádně kvalitní krimi román, sáhněte právě po Pokoji smrti. Já, jakožto milovnice Deaverových knih, musím dát plný počet bodů a oba palce nahoru.
Hodnocení: 100 %

Napsáno pro www.neoluxor.cz

Vynikající kniha!

20. 11. 2013  |  Recenzoval: Temný snílek - pro Databázi knih

Kniha se čte jedním dechem a děj postupně odhaluje další a další indicie k případu, vše tak pomalu směřuje k šokujícímu závěru, který překvapí asi každého.
Akcí nabitý děj je doplněn o vynikající charakteristiky postav, vše tak působí velmi věrohodně a čtenář si napětí užívá plnými doušky.
Pokoj smrti je další mistrovský thriller, který doporučuji všem fanouškům nejen tohoto autora, ale celého žánru. Vynikající kniha.

Uffff!

08. 11. 2013  |  Recenzoval: Andrea

Dočteno, uffffff! Strhující od začátku až do konce. V podstatě se to čte samo. Mám ráda knížky od J.D., zvláště sérii s Lincolnem a Amélií. Tak trošku se mi oba dostali pod kůži, takže nechybí ani ukápnutá slza...;-) TĚŠÍM SE NA DALŠÍ DÍL!

Deaver obhajuje svu pozici krále thrilleru

07. 11. 2013  |  Recenzoval: BoboKing

Výzvědné služby, moderní vojenské technologie, vysoká politika, strašák terorismu, a moc, která korumpuje – to jsou hlavní prvky desátého příběhu z cyklu s kriminalistickým géniem jménem Lincoln Rhyme. Cyklus, který americký spisovatel Jeffery Deaver zahájil v roce 1997 románem „Sběratel kostí“, a jenž ho rychle vynesl na pozici literárního krále thrillerů.

„Pokoj smrti“ (orig. The Kill Room), letošní románová novinka thrillerového virtuóza v sobě přináší výbušnou kombinaci špionážního románu, politického thrilleru a detektivky. Na základě neověřených indicií vydala americká vláda příkaz Národní zpravodajské a operační službě k likvidaci zjevně nevinného amerického občana. Robert Moreno, americký občan se silně protiamerickými postoji a názory, je zastřelen spolu se svým osobním strážcem a prominentním jihoamerickým novinářem na Bahamách. Vše by se ututlalo jako čin drogových kartelů, kdyby se ale do rukou ambiciózní newyorské státní zástupkyně nedostal přísně tajný materiál, jenž jasně ukazuje na viníka – tajnou službu americké vlády. A celé to má pomoct vyřešit na vozíčku upoutaný nestranný geniální analytik Lincoln Rhyme.

Jeffery Deaver tentokrát proti Lincolnovi postavil více než nebezpečného protivníka - profesionálně vycvičeného zabijáka z NZOS, který má na své straně všechny výhody a prostředky moderních technologií nabízené výzvědnými službami. K tomu ta jeho záliba v nožích … a ve stahování lidí z kůže. Rhyme a jeho kolegyně a přítelkyně Sachsová ani netuší, že se stali lovnou zvěří. Deaver vytvořil nevšední, ale originální schéma, ve kterém náš hrdina nestojí jen proti pomatené mysli jednoho psychopata, ale proti celé mašinérii moderní organizace s „povolením zabíjet“. Přitom ale nezapomněl, že skutečné drama nevytváří technologie, ale pořád lidé. Příběh zaplnil různorodým koloritem charakterů, do jejichž myslí nám dovolil vstoupit díky jeho technice vyprávění jednotlivých kapitol z jejich pohledu.

Jeho akcí nabitý děj řídící se heslem „když jsem v pohybu, nedostanou mne“, kapitolu od kapitoly přináší nové, a často šokující zvraty. To, co se z počátku zdá bílé, je najednou šedivé, a na konci temné jako noc. A tato myšlenka pak vytváří i překvapivý závěr. Ale přiznám se, že tyto zvraty přece jen maličko překračují hranici mnou akceptovatelné přijatelnosti.

„Pokoj smrti“ je ukázkový thriller znalce svého oboru. Nenechá vás ani chvíli oddychnout, postavy se výborně doplňují atd. Ale od Jefferyho Deavera, mistra thrillerů, jsem čekal i něco, co mne donutí napětím přestat mrkat a dýchat.

Vydalo ostravské nakl. Domino, překlad Jiří Kobělka. A nám teď nezbývá než si počkat na další Rhymův případ, který pod názvem „The Skin Collector“ je ohlášen na květen 2014.


Ukázka z knihy Pokoj smrti