Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Napětí  ›  Ocelový polibek

Ocelový polibek

Autor:
Jeffery Deaver
Originální název:
The Steel Kiss
Překlad:
Dalibor Míček
Série:
Lincoln Rhyme
Pořadí knihy v dané sérii:
12
Žánr:
Napětí
ISBN:
978-80-7498-175-3
Počet stran:
656
Datum prvního vydání:
19. 10. 2016

Kliknutím zvolte variantu

349 Kč 279 Kč 

Kde koupit knihy?
Ocelový polibek

Popis: Ocelový polibek

Vražednou zbraní se může stát cokoli. Když to umíte náležitě použít.

Amélie Sachsová pronásleduje muže podezřelého z vraždy. Jde mu v patách až do nákupního centra, a zatímco podezřelý v klidu popíjí kávu, Sachsová přivolá posily a přemýšlí, jak ho zatknout, aniž by vyvolala rozruch. Její snaha ale přijde vniveč: centrem se vzápětí rozlehne zoufalý křik, protože kohosi rozdrtil porouchaný eskalátor, a v nastalém zmatku podezřelý uprchne.
Zpočátku to vypadalo jako nešťastná shoda okolností s tragickým následkem. Brzy se ale začnou vynořovat skutečnosti, které smrt z eskalátoru staví do zcela jiného světa. Ne, nebyla to náhoda, ale první ze série vražedných útoků. Zdá se, že vyšetřovatelé mají co do činění s nadmíru inteligentním zabijákem, který za svou vražednou zbraň zvolil předměty každodenní potřeby.
Je zcela zjevné, že pachatel plní jakousi záhadnou misi. Co chce světu krvavě sdělit? Kolik lidí ještě bude muset zemřít, než Amélie Sachsová a Lincoln Rhyme odhalí jeho úmysly a identitu?


Dotaz k produktu Ocelový polibek

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Jeffery Deaver

Jeffery Deaver

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli. V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů.

Mezi jeho prvními vydanými kriminálními romány (Voodoo a Always A Thief jsou dnes vzácné sběratelské kousky, které se dalších vydání nedočkaly) a dneškem uplynulo rovných pětadvacet let. Za ono čtvrtstoletí Deaver pomalu, ale jistě stoupal rytmickým krokem jednoho románu ročně na žánrovou špici. Vstup na pomyslný Olymp mu velkou měrou zajistila originální postava kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea. „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi, který zatím vystoupil v hlavní roli devíti jeho románů. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví."

Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.

Pro spisovatele jsou ale tohle všechno až druhotná měřítka úspěchu: „K psaní mě inspiruje čtenář. Jemu chci dávat všechno, co ho baví a co mu přináší vzrušení. V téhle branži je naprosto nezbytné, aby autor znal svého čtenáře a měl ho při psaní neustále na mysli."

ROZHOVOR S JEFFERYM DEAVEREM

Chtěl jste odjakživa být spisovatelem?

Ano. Svou první knihu jsem napsal v jedenácti letech.

Jakým způsobem hledáte a nacházíte nové nápady?

Na to se mě lidé ptají docela často. Abych mohl na tuto odtázku odpovědět, musím vysvětlit, v čem jako autor thrillerů spatřuji svůj hlavní úkol: musím čtenáři nabídnout co nejnapínavější příběh, jaký dokážu vymyslet. Inspiraci tedy nehledám v novinách nebo časopisech. Právě naopak. Většinu času, kdy se začínají rýsovat kontury příští knihy, sedím v temné místnosti a načrtávám si v hlavě linii příběhu, která dostojí tomu, co čtenáři od Deavera očekávají: silné postavy (nikoli však dokonalé), vyšinuté padouchy, kteří se neštítí ani nejhorších zločinů, krátký časový rámec (obvykle osm až osmačtyřicet hodin), spoustu dějových zvratů a scén, při nichž prudce graduje napětí.

Jste popisován jako autor "psychologických thrillerů". Považujete toto označení za správné? Odpovídá skutečnosti v tom smyslu, že se ve svých knihách do hloubky věnuji psychologii zločinu i jeho odhalování: nabízím nahlédnutí do mysli zločince i jeho lovce. Velkou pozornost věnuji také psychologickému propracování postav. Jinými slovy: hrdinové mých knih nejsou karikaturami a čtenář může mým prostřednictvím vstoupit do jejich mysli. Ale určitě bychom měli zmínit také to, že zejména v sérii Lincoln Rhyme poskytuji velký prostor forenzní kriminalistice, která má s psychologickým profilováním jen velmi málo společného.

Píšete snadno? Přepisujete hodně?

Neřekl bych, že píšu snadno, ale užívám si to. A přepisuju opravdu hodně. Nakladateli umožním nahlédnout do rukopisu obvykle až po dvacáté či třicáté revizi textu – a to skutečně nehovořím o drobných úpravách. Kde rád píšete? Dokážu psát kdekoli – v letadle, v hotelovém pokoji, kdekoli doma. (V pracovně mám občas takový nepořádek, že se musím přesunout do kuchyně. Jakmile zaneřádím poznámkami i kuchyň, dostává se na řadu koupelna. Přál bych si mít větší dům.) Vyhovuje mi psát v tichu, jen občas si tlumeně pouštím jazz nebo vážnou hudbu. A především potřebuju přítmí – zhasnu světla, zatáhnu rolety, zavřu oči a promítám si scénu, kterou se chystám psát. Ano, umím psát poslepu všemi deseti. Má to jen jedno negativum – někdy nasadím prsty na klávesnici špatně a pak na monitoru nacházím text, který ze všeho nejvíce připomíná kryptogram.

Dostihne vás někdy tvůrčí blok?

Často říkám, že tvůrčí blok neexistuje; správnější je nazvat tento problém ideovým blokem. Pokud člověk ovládá řemeslo, jazyk a základní techniky psaní, je schopen psát – pokud ovšem ví, co chce sdělit. Nechci však tuto autorskou strast zlehčovat, protože přijít na to, co vlastně chcete říct, je po čertech těžký úkol. Kdykoli při tvorbě zamrznu, ať už je to při psaní krátké pasáže nebo při vytváření celkové linie knihy, obvykle je to tím, že se snažím do textu vměstnat nápad, pro nějž tam není místo. A právě tehdy se sám sebe ptám: co tím chci říct? Pokud na tuto otázku nenaleznu odpověď nebo pokud mě ta odpověď neuspokojí, pak musím od onoho nápadu upustit a vydat se jiným směrem.

Proč je podle vás forenzní analýza v současných thrillerech a detektivkách tak populární?

To není nový jev, jeho kořeny sahají k Sherlocku Holmesovi. Současný nárůst zájmu nepochybně souvisí s rostoucím využitím moderních technologií v policejním vyšetřování. Pachatel může zmást nejlepší psychology nebo detektor lži, ale ze shody DNA se nevyvleče.

Kolik času věnujete rešerším? A jak při nich postupujete?

Rešerše a vypracování základní dějové linky mi zaberou přibližně osm měsíců. Většinu informací čerpám z knih a z internetu. Pochopitelně se také scházím s odborníky na daná témata, musím si ovšem dávat pozor, abych neměl informací příliš. Na hlubokém vhledu do problematiky není samozřejmě nic špatného, ale problém nastává, když získanými informacemi zahltíte knihu. Technické detaily jsou tady od toho, aby obohatily děj. Pokud tomu tak není, musí pryč.

Forenzní detaily bývají leckdy děsivé. Jak určujete hranici, kterou nesmíte překročit, abyste čtenáře neodradil?

To je těžká otázka. Ano, píšu krimipříběhy, takže musím popisovat násilí a jeho následky. Čtenáři (a lidé obecně) jsou fascinováni určitou mírou morbidity. Setkal jsem se ale se čtenáři, kteří mi řekli, že mě kvůli drastickým scénám - řekněme ve Sběrateli kostí – přestali číst, zatímco jiní mi říkají "ta scéna s krysami byla vážně skvělá" (jedna z nejdrsnějších, jaké jsem kdy napsal). Osobně si myslím, že méně je někdy více a že pokud čtenář mou knihu odloží, protože ji dál číst nedokáže, pak jsem vůči němu nedostál svému autorskému závazku.

Jak vybíráte místa, kde se bude odehrávat děj?

Pravidlo číslo jedna: piš o prostředí, které dobře znáš. Pokud zasadím děj mimo New York, kde jsem dvacet let žil, nebo mimo místo, kde žiju teď, vypravím se tam a strávím tam pár týdnů. Umožní mí to vnést do knihy barvy a náladu místa, ale i v tomto ohledu je méně více. Příliš mnoho místních popisů odtrhává čtenářovu pozornost od samotného děje.

Býval jste folkový zpěvák. Co vás k tomu přivedlo?

Ach, hudba je můj živel! Umí být svůdná, pohltí mě, zaplaví emocemi, je nekonečně proměnlivá... Zpíval jsem tenkrát vlastní písničky. Nedisponuju obzvlášť velkým hudebním talentem, ale hudební tvorba má pro mě nepopsatelné kouzlo. Spojit obsah i formu do jednoho kompaktního celku... to pro mě bývala velmi příjemná výzva. Hrál jsem v hudebních klubech okolo San Francisco Bay a v Chicagu, taky jsem tam učil. Ale už je to pryč a koncertování se dávno nevěnuju. 

Líbí se vám filmové zpracování Sběratele kostí? Podílel jste se na vzniku toho filmu?

Myslím, že ten film je dobrý. Pár věcí bych asi udělal jinak, ale já se vyznám v psaní knih, ne v natáčení filmů. Filmová režie je neskutečně náročná profese a já bych to nedělal za žádné peníze. Nechal jsem filmaře, aby si dělali svoje, a já jsem si dělal taky svoje. To považuju za dobré uspořádání věcí. Takže abych přímo odpověděl i na vaši druhou otázku – ne na vzniku filmu jsem se nepodílel.

Jak relaxujete?

Vařím a pak své kulinářské výtvory předkládám přátelům. Rád zkouším i velmi neobvyklé kuchyně, například středověkou nebo starořímskou. Když máte osamělou práci, musíte si to ve volném čase vynahradit.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Jak velké peklo by mohly vyvolat vynálezy, které nám až doposud pokojně slouží?

10. 01. 2017  |  Recenzoval: Richard Spitzer - Centrum detektivky

Připravte tabule, plynový chromatograf a hmotnostní spektrometr! Už po dvanácté je bude potřebovat geniální kvadruplegický kriminalista Lincoln Rhyme. Musí odhalit pachatele, který zabíjí své oběti rafinovaným způsobem, při kterém nepotřebuje nože, střelné zbraně, jedy, ani výbušniny.

Detektivka Amélie Sachsová sleduje podezřelého z vraždy do nákupního centra. Než stačí cokoliv udělat, jeden z návštěvníků spadne do strojovny eskalátoru, kde ho čeká hrozná smrt rozmačkáním. Jak se zdá, poklop šachty se náhle otevřel a první nebožák do ní spadl. Amélie chce pomoci vdově po oběti a spolu s najatým právníkem připravují žalobu proti výrobci eskalátorů, který podle nich dostatečně strojovnu nezabezpečil.

Lincoln Rhyme byl vynikající forenzní kriminalista, dokud ho nehoda při ohledání místa činu na staveništi metra neupoutala na invalidní vozík. Poté i přesto, že se z něj stal kvadruplegik, pracoval jako soudní znalec pro newyorský policejní sbor. Tuto činnost však nyní pověsil na hřebík, protože podle svého mínění svým posudkem poslal do vězení nevinného člověka.

Své rozhodnutí o „výslužbě“ však bude muset ještě zvážit a spojit své znalosti s Améliinými zkušenostmi z terénu – v New Yorku totiž začíná řádit sériový vrah, který oběti zabíjí jejich vlastními předměty denní potřeby – nabourává se do ovladačů chytrých moderních přístrojů, jako je třeba plynový sporák, luxusní automobil nebo profesionální pila a obrací je proti majitelům. Vystupuje jako Strážce lidu a zdá se, že má na mušce všechny ty, kteří preferují konzumní způsob života a vyhazují peníze za „drahé zbytečnosti“. Jenomže takových lidí je mnoho a Rhyme se Sachsovou to budou mít těžké, když budou chtít přijít na to, kde a na koho příště zaútočí.

Americký spisovatel Jeffery Deaver se ve svém dvanáctém příběhu s Lincolnem Rhymem tak trochu vrací k předcházejícímu titulu Sběratel kůží (ale i třeba k Hořícímu drátu), kde pachatel také občas zabíjel poměrně netradičním způsobem. Deaver je vynalézavý a je mu jasné, že každý další příběh této série bude přijímán od velké skupiny čtenářů se zvýšenou pozorností. Čím autor překvapí tentokrát? Nebude mu už docházet dech? Ostatně je fakt, že čtenářské hodnocení románů s tímto novodobým Sherlockem Holmesem šlo od prvního titulu Sběratel kostí dolů. Poté různě kolísalo, ale žádný román popularity prvního příběhu zatím nedosáhl. Přitom hodnocení českých čtenářů bylo vždy příznivější než v zahraničí.

Myslím, že ztráty dechu se zatím bát nemusíme. Nicméně úvod je poněkud netradiční – román s velmi pozvolným rozjezdem tentokrát nezačíná vraždou, resp. nálezem mrtvoly. Musíme si počkat nějakých dvě stě stran, než k nějaké vraždě dojde. Do té doby se v románu pravidelně střídají dvě dějové linie – vyšetřování smrti na eskalátoru a pátrání po Strážci lidu. Samozřejmě můžeme hádat, zdali a jak spolu (kromě úvodní scény) souvisí. Když uvážíme, že kniha má tentokrát úctyhodný počet přes 650 stran, nedivíme se, že autor s odhalením nikam nespěchá. Každý jistě zaregistroval, že jsou dnes detektivní romány (ale stejně tak i filmy) čím dál tím delší. Před pár desítkami let by příběh po dvou stovkách stránek kulminoval odhalením pachatele, dnes má za sebou stěží rozjezd.

Příběh mě však i přes vlažný začátek a velký počet stran bavil. Možná proto, že nebyl přetechnizovaný moderními špionážními a smrticími hráčkami jako Pokoj smrti, možná proto, že naši hrdinové nestáli proti nepolapitelnému zločinci, který se objevoval znovu a znovu jako v některých předchozích Deverových románech. Autor vsadil na čtivý příběh, ve kterém je vedle nezbytných a proslulých pasážích o vědeckém zkoumání důkazů stále dostatek prostoru pro chytré mozky, které dokážou dedukovat, kombinovat a předvídat. Navíc přivedl na scénu dvě nové postavy – jednu zcela novou a jednu z Améliiny minulosti. Pochopitelně nepřijdeme o autorovu „obchodní značku“ – tradiční překvapivý závěr. Možná si mohl odpustit několik závěrečných teček v podobě několika posledních kapitol (Amélie a její matka, Amélie a problémy s nadřízenými), ale to jsou jen kosmetické vady. Zato si však spolu s Lincolnem a jeho novou stážistkou můžete přehrát celou (byť krátkou) partii šachu. Ač to s dějem nijak nesouvisí, musíte opět obdivovat autorovu schopnost spojit tradiční román s jiným oborem (skvěle to dokázal například vydáním svého vlastního soundtracku ke své knize Tvůj stín nebo vydáním kulinářských receptů z románu Pokoj smrti).

Přiznám se, že jsem při čtení knihy chvílemi nad všemi těmi chytrými hračičkami pochybovačně zvedal obočí. Nicméně poté, co jsem měl možnost pár dní pobývat ve Státech v jednom takovém domě vybaveném podobnými vymoženostmi, se mi to najednou už nezdálo tak nereálné. O to víc jsem si uvědomoval, co chtěl autor svým novým románem říci. Jak velké peklo by nám mohly udělat ze života vynálezy, které nám až dosud pokojně sloužily. Deaverova novinka ovšem nejspíše nemá za prvoplánový cíl nějaké moralizování a varování – autorovi jde především o vyvolání mrazení ve čtenářích, o pobavení a lehké poučení. Tohle všechno se mu zatím daří, tak proč nevzít tu těžkou a objemnou knížku pevně do ruky a začíst se.

Ocelový polibek patří mezi nejvydařenější Deaverova díla

15. 12. 2016  |  Recenzoval: Marek Zákopčan

Kto by už v dnešnej dobe nepoznal meno Jefferyho Deavera? Už dávno sa stalo synonymom kriminálneho psychotrileru, a to právom. O jeho kvalitách nikto nepochybuje, a hoci sa niekedy ozývajú hlasy, že sa v jeho príbehoch sem-tam opakujú isté motívy, každá jeho nová kniha vzbudzuje široký záujem. Inak to nie je ani s Ocelovým polibkem, v poradí už dvanástym prípadom s Lincolnom Rhymom a Ameliou Sachsovou. Po toľkých rokoch "spolupráce" si aj sám autor uvedomil, že je načase posunúť obľúbenú dvojicu do novej polohy, a tak sa aj Lincoln Rhyme vymyká zo zaužívaného štandardu poradcu newyorskej polície. Narušenie schémy série jej prospelo, prinieslo osvieženie a otvorilo nové možnosti, ako naložiť s vývojom deja i ústrednej postavy.


"Rychlé nahlédnutí do kavárny a hned zpátky do krytu za sloupem. Pořád ho neviděla. Musí sedět někde vzadu. Přesunula se doprava a přiblížila se ke klenutému vchodu do podniku. Jestliže nevidí ona jeho, tak ani on ji. Počká na posily, pak ho obklíčí... Sachsová zalapala po dechu, když se blízko za ní ozval výkřik. Hrozivý jekot člověka trpícího strašnou bolestí, tak vysoký, syrový, že nepoznala, zda ho vydal muž, nebo žena."

Amelia Sachsová ani netuší, ako sa zvrhne prenasledovanie hľadaného zločinca. Muž, po ktorom pátra polícia, zamieri do obchodného domu, čím jej skomplikuje situáciu. Avšak skôr, než sa jej podarí privolať posily a chytiť ho, dôjde k nešťastiu na eskalátoroch. V ich mechanizme sa zasekne miestny pracovník a umiera napriek Ameliinej snahe pomôcť mu. Páchateľ medzitým využije náhlu nepozornosť a utečie. Amelia je z celej situácie nesvoja, a navyše sa už nemôže úplne spoľahnúť ani na pomoc jej partnera Lincolna Rhyma, ktorý skončil s prácou policajného konzultanta a venuje sa primárne výučbe kriminalistiky. Ako to už býva zvykom, všetko má napokon oveľa hlbšiu podstatu, ako sa môže na prvý pohľad zdať. Na scéne je totiž nový sériový vrah využívajúci na svoje zločiny predmety každodennej potreby. Útok tak môže prísť prakticky odkiaľkoľvek. Situáciu ešte zhoršuje fakt, že sám seba vníma ako vykonávateľa dôležitej misie a svoju rolu zohrávajú aj jeho rodinné a sociálne podmienky. Amelia sa musí uspokojiť s roztriešteným tímom a dolapiť páchateľa skôr, než napácha nenapraviteľné škody...

"Venku pobíhali lidé. Mobilní telefony natáčely havárii. Hajzlové... Měl aspoň jeden z nich tolik slušnosti, aby zavolal 911? Ale ano, ozvala se siréna. Skončím ve vlastní nemocnici? napadlo doktora. To by byla pěkná ironie. Možná ho na pohotovosti ošetří stejný lékař, jemuž dnes pomáhal... Ale moment. Je mi docela zima. Proč? Ochrnul jsem? Pak si Nathan Egan uvědomil, že neochrnul, že má všechny nervy a smysly citlivé; pocit chladu způsobovala kapalina, jež mu stékala po těle ze zadní části toyoty, kterou při srážce v podstatě přepůlil. Od pasu dolů měl šaty nasáklé benzinem."

Koniec roka tradične prináša sumarizovanie v rôznych oblastiach života, a ani literatúra nie je výnimkou. Román Ocelový polibek takisto neostal imúnny voči kritike a dominuje viacerým rebríčkom ohľadom najlepších kriminálok roka. Či oprávnene, to najlepšie posúdite sami, ale je pravda, že k Deaverovým vydarenejším dielam, ja osobne ho považujem za pútavejší ako bol napr. ten predošlý. Najmä preto, že zabehnutý tím sa musí vysporiadať s novou situáciou a čitateľ je tak konfrontovaný s ich neistotou a nutnosťou prispôsobiť sa zmenám. Po prvotnom napätí v obchodnom dome síce nastupuje trochu pomalšia pasáž zoznamovania sa so zápletkou, hlavným podozrivým a dôležitými okolnosťami, to je ale pre príbeh významné a potom prichádza pravá kriminálna atmosféra. Fanúšikovia Jefferyho Deavera majú šťastie aj v tom, že píše dosť objemné knihy, takže si ju môžu navyše vychutnať o čosi dlhšie.

Milovníci Rhymova analytického uvažování si opět přijdou na své

28. 11. 2016  |  Recenzoval: Helena H

Hlídejte svou mikrovlnku, aneb Lincoln Rhyme podvanácté

Věhlasný Lincoln Rhyme pověsil kriminalistiku na hřebík a hodlá už jen učit a sledovat při honění zločinců Sachsovou? Nebojte, takhle zklamat své příznivce, to by si americký autor thrillerů Jeffery Deaver snad ani nedovolil. Lincoln se vrací v Ocelovém polibku.

Každý další příběh s ochrnutým vyšetřovatelem Lincolnem Rhymem a jeho sličnou a mazanou partnerkou Amelií Sachsovou je fanoušky dychtivě očekáván, či dokonce nedočkavě vyhlížen. A pravověrní fandové, mě nevyjímaje, si Lincolnovy případy v knihovně řadí pěkně za sebou. Newyorský detektiv si čtenáře získal již dávno, prvním případem o Sběrateli kostí, a vysoko nasazenou laťku si naštěstí celá léta drží.

Jeffery Deaver stvořil sympatického hrdinu, s nímž se zatoužíte znát, pátrat po zlotřilých sériových zabijácích, a přesto vám poleze na nervy svou precizností a zdánlivou namyšleností. Fanouškům netřeba Lincolna představovat a nováčci možná právě díky novém Ocelovému polibku propadnou jeho kouzlu. Detektivní thriller Ocelový polibek si bere na paškál další palčivé téma moderní společnosti – bezpečnost internetu a nezměrné možnosti jeho zneužití ke zločinu.

Když už si Sachsová myslí, že dopadne v obchodním domě dlouho sledovaného podezřelého, překazí jí plány smrtelná nehoda na eskalátorech. Jenže, jednalo se skutečně o nehodu, nebo se geniální zabiják chystá vraždit za pomoci praobyčejných předmětů, které denně využíváme? Možná je rada v názvu článku hodně nadnesená, ale když se rozhlédnete po svém bytě, jistě najdete celou řadu přístrojů, bezdrátově připojených na síť internetu, a tudíž potencionálně zneužitelných a nebezpečných. Deaver přivádí v Ocelovém polibku na scénu dalšího prohnaného, proklatě vychytralého a zprvu nedopadnutelného vraha, s nímž si však naši skvělí detektivové jistojistě poradí.

Milovníci Rhymova analytického uvažování a dokonalého kriminalistického rozmotávání případu si v nejnovější knize, vydané nakladatelstvím Domino, opět přijdou na své. Sice ničím extra nepřekvapí, ale svižný děj, napětí a autorovo vypravěčské umění dělají z Ocelového polibku, i přes neskutečných více než 650 stran, knihu, kterou doslova a ochotně vdechnete.

Lincoln Rhyme se vrací s novým případem

04. 11. 2016  |  Recenzoval: schefik

Představovat fanouškům krimi nejslavnější knižního kvadruplegika je asi zcela zbytečné. Lincoln Rhyme si i u nás získal tisíce fanoušků, kteří netrpělivě očekávají další knihu s tímto svérázným hrdinou. Čekání je naštěstí u konce, jelikož nakladatelství Domino nyní přichází s absolutní novinkou s názvem OCELOVÝ POLIBEK, kterou do češtiny z originálu The Steel Kiss přeložil Dalibor Míček.


Jeffery Deaver, patří již dlouhá léta k tomu nejlepšímu co americká detektivní škola nabízí. Za svou oblibu vděčí především svým originálním hrdinům a v neposlední řadě také faktu, že se neustále snaží přijít s něčím novým. Krásným důkazem je například jeho loňský román Říjnový seznam, který napsal od konce k začátku. Ani jeho oblíbené série nezůstávají pozadu a tak se nejnovější román s Lincolnem Rhymem s pořadovým číslem 12 dotýká i moderních technologií, v čele s Internetem věcí. Ten však již tradičně nehraje prim, ale je zajímavou kulisou, kolem které Deaver rozehrává další svůj detektivní román.


Zpočátku se může zdá, že si oblíbeného kvadruplegika neužijeme tolik, kolik by jeho fanoušci očekávali. Rhyme totiž pověsil svou kriminalistickou kariéru na hřebíček a rozhodl se, že se bude například učení na univerzitě. Honění zločinců a odkrývání pravdy tak nechal čistě na Amélii, která to rozhodně nebude mít jednoduché. Sachsová již nějakou dobu pronásleduje podezřelého z vraždy, který jí stále uniká, tentokrát se však zdá, že se na ní usmálo štěstí, už je opravdu blízko. Osud jí však evidentně není nakloněn.


Při pronásledování podezřelého se v nákupním centru připlete k tragické nehodě, při které hraje hlavní roli porouchaný eskalátor, a v nastalém zmatku podezřelý uprchne. Zpočátku vše vypadá jako nešťastná náhoda, postupem času se však začnou objevovat skutečnosti, že se nejednalo o náhodu, ale o první ze série vražedných útoků. Sachsová tak stojí před dalším tvrdým protivníkem, který za svou vražednou zbraň zvolil předměty každodenní potřeby.


Pokud již máte nějakou Deaverovu knihu za sebou, nebude pro vás ani Ocelový polibek žádným překvapením. Autor využívá osvědčené osnovy, kterou použil již mnohokrát dříve. Největší novinkou a lákadlem zároveň tak zůstává již zmíněný Internet věcí, který autor do svého příběhu zakomponoval. Zároveň tak poukazuje na jeho nebezpečí, daň za naši pohodlnost tak může být mnohem větší, než je pouze ztráta soukromí. Samozřejmě je otázkou na kolik jsou fakta zmíněná autorem v reálu možná. Deaver je však mistrem slova, vše podává srozumitelnou formou a navíc poutavým stylem, díky tomu nebudete mít sebemenší problém mu cokoliv uvěřit.


Nejvíce si novou knihu s Lincolnem Rhymem samozřejmě užijí jeho fanoušci, kteří mají načtené i předchozí díly. Jenom tak totiž dokážete ocenit i ty nejmenší zkazky a detaily, které si pro nás autor přichystal. Naštěstí se dá Ocelový polibek číst, stejně jako předchozí knihy série zcela samostatně, nemusíte se tedy bát, že by vám při čtení cokoliv podstatného unikalo. Jak je již u Deavera zvykem i tentokrát drží nastavenou laťku relativně vysoko. Na druhou stranu však ani nikterak výrazně nepřekvapí.


Jisté však je, že se autorovi podaří některým čtenářů vnuknout řadu otázek, ohledně moderních technologií a jejich případnému zneužití. Dnešní život si bez nich již prakticky nedokážeme představit, ovšem co když se je někdo rozhodně zneužít? Možná tak i vy budete po přečtení této knihy chovat ke své mikrovlnce, či myčce nádobí o něco více respektu, nikdy totiž nevíte, kdo je na druhé straně...





Ukázka z knihy Ocelový polibek