Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Napětí  ›  Mělké hroby

Mělké hroby

Autor:
Jeffery Deaver
Podtitul:
Série John Pellam, 1. díl
Originální název:
Shallow Graves
Překlad:
Jiří Kobělka
Série:
John Pellam
Pořadí knihy v dané sérii:
1
Žánr:
Napětí
ISBN:
978-80-7303-496-2
Počet stran:
296
Datum prvního vydání:
04. 03. 2002
Datum vydání dotisku:
04. 07. 2011
Mělké hroby

Popis: Mělké hroby

John Pellam kdysi působil ve filmové branži a měl před sebou slibnou hollywoodskou kariéru – dokud ho tragédie neodstavila na vedlejší kolej. Nyní se živí jako vyhledavač filmových exteriérů, cestuje po celé zemi a hledá vhodné lokality pro natáčení konkrétních scén. Když projíždí ulicemi amerických maloměst, místní obyvatelé se obvykle sbíhají a žadoní u něj o svých patnáct minut slávy.


V jednom ospalém městečku ve státě New York se však Pellamovi dostává zcela jiného přijetí. Vše začíná tím, že se na kapotě jeho dodávky objevuje sprejem nastříkaný obrázek dvou hrobů – a vzápětí jeho svět plný iluzí roztříští na kusy brutální vražda. Pellam se náhle stává ústřední postavou dramatu plného násilí a neuvěřitelných intrik, které jako by pronásledovalo celé nešťastné maloměsto.


Také v románu Mělké hroby dává Jeffery Deaver průchod svému smyslu pro vystavení chytré zápletky, strhující dialogy a stupňované napětí. Ne nadarmo byl za tuto knihu nominován na prestižní Edgarovu cenu.

 


Dotaz k produktu Mělké hroby

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Jeffery Deaver

Jeffery Deaver

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli. V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů.

Mezi jeho prvními vydanými kriminálními romány (Voodoo a Always A Thief jsou dnes vzácné sběratelské kousky, které se dalších vydání nedočkaly) a dneškem uplynulo rovných pětadvacet let. Za ono čtvrtstoletí Deaver pomalu, ale jistě stoupal rytmickým krokem jednoho románu ročně na žánrovou špici. Vstup na pomyslný Olymp mu velkou měrou zajistila originální postava kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea. „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi, který zatím vystoupil v hlavní roli devíti jeho románů. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví."

Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.

Pro spisovatele jsou ale tohle všechno až druhotná měřítka úspěchu: „K psaní mě inspiruje čtenář. Jemu chci dávat všechno, co ho baví a co mu přináší vzrušení. V téhle branži je naprosto nezbytné, aby autor znal svého čtenáře a měl ho při psaní neustále na mysli."

ROZHOVOR S JEFFERYM DEAVEREM

Chtěl jste odjakživa být spisovatelem?

Ano. Svou první knihu jsem napsal v jedenácti letech.

Jakým způsobem hledáte a nacházíte nové nápady?

Na to se mě lidé ptají docela často. Abych mohl na tuto odtázku odpovědět, musím vysvětlit, v čem jako autor thrillerů spatřuji svůj hlavní úkol: musím čtenáři nabídnout co nejnapínavější příběh, jaký dokážu vymyslet. Inspiraci tedy nehledám v novinách nebo časopisech. Právě naopak. Většinu času, kdy se začínají rýsovat kontury příští knihy, sedím v temné místnosti a načrtávám si v hlavě linii příběhu, která dostojí tomu, co čtenáři od Deavera očekávají: silné postavy (nikoli však dokonalé), vyšinuté padouchy, kteří se neštítí ani nejhorších zločinů, krátký časový rámec (obvykle osm až osmačtyřicet hodin), spoustu dějových zvratů a scén, při nichž prudce graduje napětí.

Jste popisován jako autor "psychologických thrillerů". Považujete toto označení za správné? Odpovídá skutečnosti v tom smyslu, že se ve svých knihách do hloubky věnuji psychologii zločinu i jeho odhalování: nabízím nahlédnutí do mysli zločince i jeho lovce. Velkou pozornost věnuji také psychologickému propracování postav. Jinými slovy: hrdinové mých knih nejsou karikaturami a čtenář může mým prostřednictvím vstoupit do jejich mysli. Ale určitě bychom měli zmínit také to, že zejména v sérii Lincoln Rhyme poskytuji velký prostor forenzní kriminalistice, která má s psychologickým profilováním jen velmi málo společného.

Píšete snadno? Přepisujete hodně?

Neřekl bych, že píšu snadno, ale užívám si to. A přepisuju opravdu hodně. Nakladateli umožním nahlédnout do rukopisu obvykle až po dvacáté či třicáté revizi textu – a to skutečně nehovořím o drobných úpravách. Kde rád píšete? Dokážu psát kdekoli – v letadle, v hotelovém pokoji, kdekoli doma. (V pracovně mám občas takový nepořádek, že se musím přesunout do kuchyně. Jakmile zaneřádím poznámkami i kuchyň, dostává se na řadu koupelna. Přál bych si mít větší dům.) Vyhovuje mi psát v tichu, jen občas si tlumeně pouštím jazz nebo vážnou hudbu. A především potřebuju přítmí – zhasnu světla, zatáhnu rolety, zavřu oči a promítám si scénu, kterou se chystám psát. Ano, umím psát poslepu všemi deseti. Má to jen jedno negativum – někdy nasadím prsty na klávesnici špatně a pak na monitoru nacházím text, který ze všeho nejvíce připomíná kryptogram.

Dostihne vás někdy tvůrčí blok?

Často říkám, že tvůrčí blok neexistuje; správnější je nazvat tento problém ideovým blokem. Pokud člověk ovládá řemeslo, jazyk a základní techniky psaní, je schopen psát – pokud ovšem ví, co chce sdělit. Nechci však tuto autorskou strast zlehčovat, protože přijít na to, co vlastně chcete říct, je po čertech těžký úkol. Kdykoli při tvorbě zamrznu, ať už je to při psaní krátké pasáže nebo při vytváření celkové linie knihy, obvykle je to tím, že se snažím do textu vměstnat nápad, pro nějž tam není místo. A právě tehdy se sám sebe ptám: co tím chci říct? Pokud na tuto otázku nenaleznu odpověď nebo pokud mě ta odpověď neuspokojí, pak musím od onoho nápadu upustit a vydat se jiným směrem.

Proč je podle vás forenzní analýza v současných thrillerech a detektivkách tak populární?

To není nový jev, jeho kořeny sahají k Sherlocku Holmesovi. Současný nárůst zájmu nepochybně souvisí s rostoucím využitím moderních technologií v policejním vyšetřování. Pachatel může zmást nejlepší psychology nebo detektor lži, ale ze shody DNA se nevyvleče.

Kolik času věnujete rešerším? A jak při nich postupujete?

Rešerše a vypracování základní dějové linky mi zaberou přibližně osm měsíců. Většinu informací čerpám z knih a z internetu. Pochopitelně se také scházím s odborníky na daná témata, musím si ovšem dávat pozor, abych neměl informací příliš. Na hlubokém vhledu do problematiky není samozřejmě nic špatného, ale problém nastává, když získanými informacemi zahltíte knihu. Technické detaily jsou tady od toho, aby obohatily děj. Pokud tomu tak není, musí pryč.

Forenzní detaily bývají leckdy děsivé. Jak určujete hranici, kterou nesmíte překročit, abyste čtenáře neodradil?

To je těžká otázka. Ano, píšu krimipříběhy, takže musím popisovat násilí a jeho následky. Čtenáři (a lidé obecně) jsou fascinováni určitou mírou morbidity. Setkal jsem se ale se čtenáři, kteří mi řekli, že mě kvůli drastickým scénám - řekněme ve Sběrateli kostí – přestali číst, zatímco jiní mi říkají "ta scéna s krysami byla vážně skvělá" (jedna z nejdrsnějších, jaké jsem kdy napsal). Osobně si myslím, že méně je někdy více a že pokud čtenář mou knihu odloží, protože ji dál číst nedokáže, pak jsem vůči němu nedostál svému autorskému závazku.

Jak vybíráte místa, kde se bude odehrávat děj?

Pravidlo číslo jedna: piš o prostředí, které dobře znáš. Pokud zasadím děj mimo New York, kde jsem dvacet let žil, nebo mimo místo, kde žiju teď, vypravím se tam a strávím tam pár týdnů. Umožní mí to vnést do knihy barvy a náladu místa, ale i v tomto ohledu je méně více. Příliš mnoho místních popisů odtrhává čtenářovu pozornost od samotného děje.

Býval jste folkový zpěvák. Co vás k tomu přivedlo?

Ach, hudba je můj živel! Umí být svůdná, pohltí mě, zaplaví emocemi, je nekonečně proměnlivá... Zpíval jsem tenkrát vlastní písničky. Nedisponuju obzvlášť velkým hudebním talentem, ale hudební tvorba má pro mě nepopsatelné kouzlo. Spojit obsah i formu do jednoho kompaktního celku... to pro mě bývala velmi příjemná výzva. Hrál jsem v hudebních klubech okolo San Francisco Bay a v Chicagu, taky jsem tam učil. Ale už je to pryč a koncertování se dávno nevěnuju. 

Líbí se vám filmové zpracování Sběratele kostí? Podílel jste se na vzniku toho filmu?

Myslím, že ten film je dobrý. Pár věcí bych asi udělal jinak, ale já se vyznám v psaní knih, ne v natáčení filmů. Filmová režie je neskutečně náročná profese a já bych to nedělal za žádné peníze. Nechal jsem filmaře, aby si dělali svoje, a já jsem si dělal taky svoje. To považuju za dobré uspořádání věcí. Takže abych přímo odpověděl i na vaši druhou otázku – ne na vzniku filmu jsem se nepodílel.

Jak relaxujete?

Vařím a pak své kulinářské výtvory předkládám přátelům. Rád zkouším i velmi neobvyklé kuchyně, například středověkou nebo starořímskou. Když máte osamělou práci, musíte si to ve volném čase vynahradit.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Deaver vám předestře viníka přímo před nos, ale vy si toho nevšimnete.

04. 02. 2014  |  Recenzoval: Kristýna Pekárková - Books in Ashes

Sbohem. Proč má někdo zájem odstranit z města filmové tipaře, zhatit šance na natáčení filmu, které by městu bezpochyby přineslo značnou publicitu? John Pellam jako bývalý filmový kaskadér je rozhodnut vypátrat, co se v Cleary děje. Za každou cenu chce zjistit pravdu a pomstít naplánovanou smrt přítele. Ať se snaží sebevíc, obyvatelé mu hází klacky pod nohy.

John s Martym přijíždějí do Cleary za účelem najít exteriéry pro natáčení nového filmu Spánek v mělkém hrobě. Rutinní tipařina se pro Johna stane osobní záležitostí ve chvíli, kdy je sám sražen autem a jeho přítel Marty je zabit při výbuchu auta. Podle místního šerifa Marty prodával crack, a když si zapálil, nějakým způsobem se vzňalo auto a vybuchlo. Tomu ale Pellam nevěří a má za to, že smrt Martyho má co dočinění s výhružkami, které se objevovali na jejich karavanu. Po jeho smrti nepovolí městská rada natáčení filmu v Cleary a producent začíná mít pocit, že tenhle film nosí smůlu. Není to poprvé, co člen štábu při přípravě Spánku v mělkém hrobě zemřel.


Pellam se spřátelí s Meg, ženou která ho neopatrností na silnici srazila a s její pomocí začíná pátrat po tom, co se děje. I když z počátku Meg nevěří, že by za smrtí Martyho mohl stát někdo jiný, postupem času začíná mít i ona pocit, že se v Cleary děje něco divného. A pak zasáhne hrůza i její rodinu. Drogy, které měl Marty prodávat, se dostanou i mezi mládež. V Cleary to není poprvé, co někdo zemřel na předávkování drogami. A mrtvých začíná přibývat. Na přetřes přichází i tajemství, které Meg skrývá před ostatními. John se dostává na stopu, jak to bylo s Martym, ale někdo je stále o krok před ním.

John Pellam je záhadná postava, o které dlouho čtenář musí přemýšlet, aby byl schopen pochopit jeho rozporuplnou osobnost. Značnou část příběhu je jeho minulost v mlze, tudíž i zjištění, kdo je a proč se chová tak, jak se chová, je složitější. John není žádný svatoušek, nebojí se dát ránu ani ji schytat, stýká se se spoustou žen. Přes to všechno je to dobrý chlap.

Jeffery Deaver je známý svým stylem psaní, kdy nechává čtenáře dlouho tápat a i když mu předestře viníka přímo pod nos, jako by to nebylo vidět. Nenápadné věty, které při zpětném pohledu říkají vše, v původním kontextu jsou pouhými střípky, slovy, která nemají většího významu. Postavy v této knize jsou propracovány do nejmenšího detailu, jejich charakteristika je výjimečným způsobem opravdová. Každý z nich má své kladné i záporné vlastnosti, takže značnou dobu čtenář váhá, jestli je toho ten či onen opravdu schopen. Naopak u některých by si byl člověk jist, že je to „záporák“ a nakonec to tak úplně být nemusí.

Mělké hroby jsou první díl z trilogie s postavou Johna Pellama. Příběh se odehrává z trochu netradičního prostředí filmové tvorby a zároveň zde není ten pravý detektiv, který by měl k dispozici všemožné moderní techniky. Kniha Mělké hroby byla napsána v roce 1992, tudíž je znát i vývoj techniky a rozvoj světa. Internet, mobilní telefony, to je jen pro vyvolené, běžně se volá z budky. Přesto je příběh protknut napětím a hledáním pravdy.


Ukázka z knihy Mělké hroby


Hlídač dostupnosti Mělké hroby

Ano, tato kniha mě zaujala, a proto chci, abyste mi dali vědět, až vyjde. Zprávu mi pošlete na tuto mailovou adresu

Váš e-mail: