Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Napětí  ›  Manhattan je můj život/Smrt pornohvězdy

Manhattan je můj život/Smrt pornohvězdy

Autor:
Jeffery Deaver
Podtitul:
Série Rune, 1. a 2. díl
Originální název:
Manhattan is My Beat/Death of Blue Movie Star
Překlad:
Zuzana Pernicová
Série:
Rune
Pořadí knihy v dané sérii:
1
Žánr:
Napětí
ISBN:
978-80-7303-460-3
Počet stran:
496
Datum prvního vydání:
25. 08. 2003
Datum vydání dotisku:
11. 05. 2009

Nakupte ještě za 2000 Kč a získáte DOPRAVU ZDARMA!

Manhattan je můj život/Smrt pornohvězdy

Popis: Manhattan je můj život/Smrt pornohvězdy

Hrdinkou dvou detektivních příběhů je dvacetiletá, trochu výstřední Rune, která se řízením osudu ocitne v soukolí brutálních vražd, mezi profesionálními zabijáky a lidmi z pokraje společnosti, kde se sama stává vyhlédnutou kořistí.


V příběhu Manhattan je můj život Rune zjišťuje, jestli dávno zapomenutý film náhodou neskrývá klíč k milionové kořisti z bankovní loupeže, kterou nikdy nikdo nenašel. Proč byl zavražděn stařičký pan Kelly, který si videokazetu s tímto filmem půjčoval stále dokola? A jak se Rune vypořádá s vrahem, který už dal najevo, že za sebou nehodlá nechávat žádné svědky?


V druhém příběhu nazvaném Smrt pornohvězdy se Rune rozhodne natočit dokument o necudně proslulé herečce Shelly Lowe. Po prvním setkání však umělkyni umlčí vražedný útok – a její smrtí série bestiálního násilí ani zdaleka nekončí. Pátrání vtáhne Rune do světa pornofilmu se všemi jeho špinavostmi a krutostí, což ji připraví o iluze a možná i o život...

 


Dotaz k produktu Manhattan je můj život/Smrt pornohvězdy

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Jeffery Deaver

Jeffery Deaver

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli. V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů.

Mezi jeho prvními vydanými kriminálními romány (Voodoo a Always A Thief jsou dnes vzácné sběratelské kousky, které se dalších vydání nedočkaly) a dneškem uplynulo rovných pětadvacet let. Za ono čtvrtstoletí Deaver pomalu, ale jistě stoupal rytmickým krokem jednoho románu ročně na žánrovou špici. Vstup na pomyslný Olymp mu velkou měrou zajistila originální postava kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea. „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi, který zatím vystoupil v hlavní roli devíti jeho románů. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví."

Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.

Pro spisovatele jsou ale tohle všechno až druhotná měřítka úspěchu: „K psaní mě inspiruje čtenář. Jemu chci dávat všechno, co ho baví a co mu přináší vzrušení. V téhle branži je naprosto nezbytné, aby autor znal svého čtenáře a měl ho při psaní neustále na mysli."

ROZHOVOR S JEFFERYM DEAVEREM

Chtěl jste odjakživa být spisovatelem?

Ano. Svou první knihu jsem napsal v jedenácti letech.

Jakým způsobem hledáte a nacházíte nové nápady?

Na to se mě lidé ptají docela často. Abych mohl na tuto odtázku odpovědět, musím vysvětlit, v čem jako autor thrillerů spatřuji svůj hlavní úkol: musím čtenáři nabídnout co nejnapínavější příběh, jaký dokážu vymyslet. Inspiraci tedy nehledám v novinách nebo časopisech. Právě naopak. Většinu času, kdy se začínají rýsovat kontury příští knihy, sedím v temné místnosti a načrtávám si v hlavě linii příběhu, která dostojí tomu, co čtenáři od Deavera očekávají: silné postavy (nikoli však dokonalé), vyšinuté padouchy, kteří se neštítí ani nejhorších zločinů, krátký časový rámec (obvykle osm až osmačtyřicet hodin), spoustu dějových zvratů a scén, při nichž prudce graduje napětí.

Jste popisován jako autor "psychologických thrillerů". Považujete toto označení za správné? Odpovídá skutečnosti v tom smyslu, že se ve svých knihách do hloubky věnuji psychologii zločinu i jeho odhalování: nabízím nahlédnutí do mysli zločince i jeho lovce. Velkou pozornost věnuji také psychologickému propracování postav. Jinými slovy: hrdinové mých knih nejsou karikaturami a čtenář může mým prostřednictvím vstoupit do jejich mysli. Ale určitě bychom měli zmínit také to, že zejména v sérii Lincoln Rhyme poskytuji velký prostor forenzní kriminalistice, která má s psychologickým profilováním jen velmi málo společného.

Píšete snadno? Přepisujete hodně?

Neřekl bych, že píšu snadno, ale užívám si to. A přepisuju opravdu hodně. Nakladateli umožním nahlédnout do rukopisu obvykle až po dvacáté či třicáté revizi textu – a to skutečně nehovořím o drobných úpravách. Kde rád píšete? Dokážu psát kdekoli – v letadle, v hotelovém pokoji, kdekoli doma. (V pracovně mám občas takový nepořádek, že se musím přesunout do kuchyně. Jakmile zaneřádím poznámkami i kuchyň, dostává se na řadu koupelna. Přál bych si mít větší dům.) Vyhovuje mi psát v tichu, jen občas si tlumeně pouštím jazz nebo vážnou hudbu. A především potřebuju přítmí – zhasnu světla, zatáhnu rolety, zavřu oči a promítám si scénu, kterou se chystám psát. Ano, umím psát poslepu všemi deseti. Má to jen jedno negativum – někdy nasadím prsty na klávesnici špatně a pak na monitoru nacházím text, který ze všeho nejvíce připomíná kryptogram.

Dostihne vás někdy tvůrčí blok?

Často říkám, že tvůrčí blok neexistuje; správnější je nazvat tento problém ideovým blokem. Pokud člověk ovládá řemeslo, jazyk a základní techniky psaní, je schopen psát – pokud ovšem ví, co chce sdělit. Nechci však tuto autorskou strast zlehčovat, protože přijít na to, co vlastně chcete říct, je po čertech těžký úkol. Kdykoli při tvorbě zamrznu, ať už je to při psaní krátké pasáže nebo při vytváření celkové linie knihy, obvykle je to tím, že se snažím do textu vměstnat nápad, pro nějž tam není místo. A právě tehdy se sám sebe ptám: co tím chci říct? Pokud na tuto otázku nenaleznu odpověď nebo pokud mě ta odpověď neuspokojí, pak musím od onoho nápadu upustit a vydat se jiným směrem.

Proč je podle vás forenzní analýza v současných thrillerech a detektivkách tak populární?

To není nový jev, jeho kořeny sahají k Sherlocku Holmesovi. Současný nárůst zájmu nepochybně souvisí s rostoucím využitím moderních technologií v policejním vyšetřování. Pachatel může zmást nejlepší psychology nebo detektor lži, ale ze shody DNA se nevyvleče.

Kolik času věnujete rešerším? A jak při nich postupujete?

Rešerše a vypracování základní dějové linky mi zaberou přibližně osm měsíců. Většinu informací čerpám z knih a z internetu. Pochopitelně se také scházím s odborníky na daná témata, musím si ovšem dávat pozor, abych neměl informací příliš. Na hlubokém vhledu do problematiky není samozřejmě nic špatného, ale problém nastává, když získanými informacemi zahltíte knihu. Technické detaily jsou tady od toho, aby obohatily děj. Pokud tomu tak není, musí pryč.

Forenzní detaily bývají leckdy děsivé. Jak určujete hranici, kterou nesmíte překročit, abyste čtenáře neodradil?

To je těžká otázka. Ano, píšu krimipříběhy, takže musím popisovat násilí a jeho následky. Čtenáři (a lidé obecně) jsou fascinováni určitou mírou morbidity. Setkal jsem se ale se čtenáři, kteří mi řekli, že mě kvůli drastickým scénám - řekněme ve Sběrateli kostí – přestali číst, zatímco jiní mi říkají "ta scéna s krysami byla vážně skvělá" (jedna z nejdrsnějších, jaké jsem kdy napsal). Osobně si myslím, že méně je někdy více a že pokud čtenář mou knihu odloží, protože ji dál číst nedokáže, pak jsem vůči němu nedostál svému autorskému závazku.

Jak vybíráte místa, kde se bude odehrávat děj?

Pravidlo číslo jedna: piš o prostředí, které dobře znáš. Pokud zasadím děj mimo New York, kde jsem dvacet let žil, nebo mimo místo, kde žiju teď, vypravím se tam a strávím tam pár týdnů. Umožní mí to vnést do knihy barvy a náladu místa, ale i v tomto ohledu je méně více. Příliš mnoho místních popisů odtrhává čtenářovu pozornost od samotného děje.

Býval jste folkový zpěvák. Co vás k tomu přivedlo?

Ach, hudba je můj živel! Umí být svůdná, pohltí mě, zaplaví emocemi, je nekonečně proměnlivá... Zpíval jsem tenkrát vlastní písničky. Nedisponuju obzvlášť velkým hudebním talentem, ale hudební tvorba má pro mě nepopsatelné kouzlo. Spojit obsah i formu do jednoho kompaktního celku... to pro mě bývala velmi příjemná výzva. Hrál jsem v hudebních klubech okolo San Francisco Bay a v Chicagu, taky jsem tam učil. Ale už je to pryč a koncertování se dávno nevěnuju. 

Líbí se vám filmové zpracování Sběratele kostí? Podílel jste se na vzniku toho filmu?

Myslím, že ten film je dobrý. Pár věcí bych asi udělal jinak, ale já se vyznám v psaní knih, ne v natáčení filmů. Filmová režie je neskutečně náročná profese a já bych to nedělal za žádné peníze. Nechal jsem filmaře, aby si dělali svoje, a já jsem si dělal taky svoje. To považuju za dobré uspořádání věcí. Takže abych přímo odpověděl i na vaši druhou otázku – ne na vzniku filmu jsem se nepodílel.

Jak relaxujete?

Vařím a pak své kulinářské výtvory předkládám přátelům. Rád zkouším i velmi neobvyklé kuchyně, například středověkou nebo starořímskou. Když máte osamělou práci, musíte si to ve volném čase vynahradit.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

04. 02. 2014  |  Recenzoval: Kristýna Pekárková - Books in Ashes

První díl trilogie začíná v New Yorku, kde dvacetiletá Rune svou výpravou za dobrodružstvím rozpoutá peklo, které ani ona sama není schopna jen tak lehce zastavit. Rune je takové malé velké dítě. Žije v pohádkách, život je prostě takový jaký je a ona sama se o nic víc nestará. Žije nezávislým životem a nechce na tom nic měnit. Pracuje ve videopůjčovně, v zastrčeném krámku, kam se vrací starý pán pro jednu a tutéž videokazetu – Manhattan je můj život - , který je natočen podle skutečné bankovní loupeže. Jenže pan Kelly je zavražděn přesně ve chvíli, kdy Rune stojí v hale jeho domu a snaží se k němu dozvonit. Rune tak stojí tváří tvář mrtvému muži a záhadě, proč by někdo chtěl zrovna jemu ublížit.


Do příběhu zasahuje hned několik vedlejších postav. Ať už se jedná o nového přítele Richarda, kolegy z práce, policejního detektiva, kolegyně z práce, která ji měla připravit o práci, nebo záhadný nájemný vrah Haarte, či muž, který Rune sleduje na každém kroku. Základní linku protíná jakýsi pohádkový svět ve kterém Rune žije, její Jiný svět. Svět, který postrádá logiku, kterému nikdo jiný nerozumí a popravdě, ani rozumět nechce. Což je pro samotnou Rune těžké, protože všechny ty příběhy jí pomáhají přežít v tom velkém opravdovém děsivém světě. A děsivý si ho dělá sama, protože její výprava za „dobrodružstvím“ se jí opravdu vymkne kontrole.

Rune, jako hlavní postava, neuvěřitelně táhne celý děj. Když mluví sama se sebou, je to jako by k sobě promlouvalo její dětské a dospělé já zároveň. Její naivita a laskavost ji dostávají do potíží a i nedochvilnost, která ji nikterak nepomáhá v práci. Je to taková postava, která ani zdaleka není prototypem hlavního hrdiny, někoho, komu by jste svěřili svůj život do rukou. Nicméně, je to svým způsobem hodně sympatická mladá holka, která prostě chce svůj šťastný konec, tak jako v pohádkách. I když, jako ona sama říká, i pohádky nekončí dobře.

Kniha hodně čerpá ze starých filmů, filmových hvězd čtyřicátých a padesátých let, což příběh jednoznačně obohacuje. Ukazuje i současný Manhattan a všechny ty změny, které se od té doby staly. Současný je nicméně relativní pojem, protože kniha byla poprvé vydána v roce 1988. Takže je to pořádně starý román a přesto zůstal neuvěřitelně aktuální. Samozřejmě dneska si asi nikdo VHS nepůjčuje, snad doma ani nemá video, nicméně krom tohoto detailu je kniha a její příběh současný. Kdo by neskočil po filmu, který byl natočen podle skutečné loupeže a ještě se mu navíc naskytly indície k objevení ukrytých peněz?

Jelikož je to opravdu krátký román, dá se říci, že jsem ho přečetla na jeden zátah, nebo spíše dva. Dala jsem si mezi čtením šlofíčka :) Kniha se čte velice dobře. Pasáže jsou znatelně rozdělené na vraha, Rune a další, kteří příběh do značné míry ovlivňují. Jak už to Jeffery Deaver umí, vrah se pohybuje všude kolem aniž by o tom měl čtenář ponětí. Pomalu se přibližuje k Rune a pak „prásk!“, všechno je jinak. Ze začátku mi moc neseděla Rune, její naivita a možná i jakási hloupost, ne ve smyslu toho, že by nebyla chytrá, to vůbec ne, ale spíš v tom, jak žila. Přesto to byla uvěřitelná postava, snad i více, než kdyby to byla sebevědomá holka, co se úmyslně pouští za dobrodružstvím, odhalováním vrahů a podobně.

Přestože u nás kniha vyšla dohromady s druhým dílem „Smrt pornohvězdy“, rozhodla jsem se recenze rozdělit. Psát o dvou dílech by bylo docela složité a hlavně, každý je z jiného období, s „jinou“ Rune, jak už jsem vypozorovala, jelikož třetí díl jsem četla a i zrecenzovala.

V pořadí již druhý díl s Rune, jejíž pravé jméno se asi nikdy nedozvíme. Rune momentálně pracuje v produkční společnosti jako asistentka a touží konečně natočit dokument a stát se tím, po čem touží – dokumentaristkou. Jen hledá to správné téma, které by zaujalo. Po rozchodu s Richardem a špatných investicích získaných peněz žije na hausbótu a dá se říct, že hledá samu sebe. Dřív než se jí to podaří si ji najde příběh, který opravdu stojí za zdokumentování. Rune je totiž takový chodící magnet na průšvihy. Cestou do práce kousek od ní dojde k výbuch v pornokině a hlásí se k němu jakési hnutí „Meč Ježíšův“. A i když se detektiv z pyrotechnické jednotky snaží Rune držet co nejdál od bomb a toho všeho okolo, nebyla by to ona, aby se do něčeho nepřipletla. Aby někomu pěkně nešlapala na paty aniž by o tom věděla.


Příběh se točí nejen kolem útoku na pornokino, ale i na pornoherečku Shelly, o které chtěla Rune točit film. Ta zahyne při dalším útoku, kdy se s Rune chystá na párty. O to víc se Rune pustí do pátrání po vrahovi a podezřelých má hned několik. Přijít ale na to, kdo a hlavně proč někdo útočí na pornokina a herečky není snadné.

Autor ukazuje porno průmysl bez příkras, bez zábran. Když Rune vede rozhovor s pornoherci, s producenty je to opravdu otevřená zpověď. Vyvrací stereotypní myšlenky o zneužívaných dívkách a propadu drogám. I když těch je zrovna v tomhle příběhu hodně. Na jednu stranu by s nimi člověk soucítil, na druhou si říká, proč toho prostě nenechají? I na tohle Nicole, jedna z pornohereček, má odpověď. Rune se ale nehoní jen za vrahem, ale i za sebou samou. Za odpověďmi co a koho vlastně chce. Dokáže se odpoutat od svého dětského já a dospět, aby mohla být s mužem, který o ni opravdu stojí? A hlavně, přežije poslední útok svých pronásledovatelů?

Kniha volně navazuje na předchozí díl, přesto je v mnohém jiná. Děj má velice rychlý spád, nikde zbytečně nezpomaluje. Když je to potřeba, nenápadně rekapituluje co se dělo, ale stále si nechává otevřená vrátka a lehce přisypává další a další možné pachatele i s jejich vlastními důvody. Autor dokáže čtenáře napínat až do poslední stránky. V momentě, kdy už si myslíte, že víte, kdo a proč, objeví se něco, co celou teorii potopí jako papírovou lodičku na rybníce. A tak pořád a dokola. A přitom to není nudné ani odrazující od vlastního hledání. Přestože kniha vyšla již v roce 1990 zachovává si svou aktuálnost, přitažlivost Manhattanu a jejího ruchu.

Řekla bych, že je to o hvězdičku lepší kniha než první díl a možná i než ten poslední. Má pořádný spád, čtenáře vtáhne tak, že se jen neradi s rozečtenými řádky loučí a ponouká jeho představivost k vytváření vlastních teorií. Vyvrcholení vyráží dech a ukazuje, jak úžasně může být detektivní román napsán, aniž by postrádal humor.


Hlídač dostupnosti Manhattan je můj život/Smrt pornohvězdy

Tato kniha není momentálně dostupná. Pokud si přejete být informování o případném dotisku, vyplňte prosím svou e-mailovou adresu.

Váš e-mail: