Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Napětí  ›  Kříže u cesty

Kříže u cesty

Autor:
Jeffery Deaver
Podtitul:
Série Kathryn Danceová, 2. díl
Originální název:
Roadside Crosses
Překlad:
Jiří Kobělka
Série:
Kathryn Danceová
Pořadí knihy v dané sérii:
2
Žánr:
Napětí
ISBN:
978-80-7303-492-4
Počet stran:
456
Datum prvního vydání:
30. 11. 2009

Nakupte ještě za 2000 Kč a získáte DOPRAVU ZDARMA!

Kříže u cesty

Popis: Kříže u cesty

Montereyský poloostrov zaplavil strach. U silnic se začaly objevovat kříže – nikoli ovšem jako pomníčky obětí nehod, ale jako zlověstné znamení z rukou vraha. Co kříž, to jeden člověk, který zemře velmi krutým způsobem jen proto, že vrahovi poskytl přístup k údajům o svém soukromí na internetovém blogu nebo na sociální webové síti.

Složitý případ skončí na stole Kathryn Danceové, agentky z Kalifornského úřadu vyšetřování a odbornice na kinezickou analýzu. Spolu s kolegy sleduje stopy k problémovému teenagerovi Travisi Brighamovi, který při autonehodě zabil dvě středoškolačky a vysloužil si za to ostrou kritiku na populárním blogu. Vše nasvědčuje tomu, že Travis připravuje krutou odplatu pro ty, kteří ho na internetu zostudili – a podle jeho názoru mu tím zničili život.

Kathryn Danceová a její tým čelí nejen Travisovi, který bravurně uniká díky počítačovým znalostem nabytým při hraní síťových online her, ale klacky pod nohy jim hází i místní politici, paranoidní rodiče a v neposlední míře i samotný blogger, který v závěru ohrozí nejen vyšetřování, ale i samotnou Danceovou...

 


Dotaz k produktu Kříže u cesty

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Jeffery Deaver

Jeffery Deaver

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli. V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů.

Mezi jeho prvními vydanými kriminálními romány (Voodoo a Always A Thief jsou dnes vzácné sběratelské kousky, které se dalších vydání nedočkaly) a dneškem uplynulo rovných pětadvacet let. Za ono čtvrtstoletí Deaver pomalu, ale jistě stoupal rytmickým krokem jednoho románu ročně na žánrovou špici. Vstup na pomyslný Olymp mu velkou měrou zajistila originální postava kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea. „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi, který zatím vystoupil v hlavní roli devíti jeho románů. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví."

Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.

Pro spisovatele jsou ale tohle všechno až druhotná měřítka úspěchu: „K psaní mě inspiruje čtenář. Jemu chci dávat všechno, co ho baví a co mu přináší vzrušení. V téhle branži je naprosto nezbytné, aby autor znal svého čtenáře a měl ho při psaní neustále na mysli."

ROZHOVOR S JEFFERYM DEAVEREM

Chtěl jste odjakživa být spisovatelem?

Ano. Svou první knihu jsem napsal v jedenácti letech.

Jakým způsobem hledáte a nacházíte nové nápady?

Na to se mě lidé ptají docela často. Abych mohl na tuto odtázku odpovědět, musím vysvětlit, v čem jako autor thrillerů spatřuji svůj hlavní úkol: musím čtenáři nabídnout co nejnapínavější příběh, jaký dokážu vymyslet. Inspiraci tedy nehledám v novinách nebo časopisech. Právě naopak. Většinu času, kdy se začínají rýsovat kontury příští knihy, sedím v temné místnosti a načrtávám si v hlavě linii příběhu, která dostojí tomu, co čtenáři od Deavera očekávají: silné postavy (nikoli však dokonalé), vyšinuté padouchy, kteří se neštítí ani nejhorších zločinů, krátký časový rámec (obvykle osm až osmačtyřicet hodin), spoustu dějových zvratů a scén, při nichž prudce graduje napětí.

Jste popisován jako autor "psychologických thrillerů". Považujete toto označení za správné? Odpovídá skutečnosti v tom smyslu, že se ve svých knihách do hloubky věnuji psychologii zločinu i jeho odhalování: nabízím nahlédnutí do mysli zločince i jeho lovce. Velkou pozornost věnuji také psychologickému propracování postav. Jinými slovy: hrdinové mých knih nejsou karikaturami a čtenář může mým prostřednictvím vstoupit do jejich mysli. Ale určitě bychom měli zmínit také to, že zejména v sérii Lincoln Rhyme poskytuji velký prostor forenzní kriminalistice, která má s psychologickým profilováním jen velmi málo společného.

Píšete snadno? Přepisujete hodně?

Neřekl bych, že píšu snadno, ale užívám si to. A přepisuju opravdu hodně. Nakladateli umožním nahlédnout do rukopisu obvykle až po dvacáté či třicáté revizi textu – a to skutečně nehovořím o drobných úpravách. Kde rád píšete? Dokážu psát kdekoli – v letadle, v hotelovém pokoji, kdekoli doma. (V pracovně mám občas takový nepořádek, že se musím přesunout do kuchyně. Jakmile zaneřádím poznámkami i kuchyň, dostává se na řadu koupelna. Přál bych si mít větší dům.) Vyhovuje mi psát v tichu, jen občas si tlumeně pouštím jazz nebo vážnou hudbu. A především potřebuju přítmí – zhasnu světla, zatáhnu rolety, zavřu oči a promítám si scénu, kterou se chystám psát. Ano, umím psát poslepu všemi deseti. Má to jen jedno negativum – někdy nasadím prsty na klávesnici špatně a pak na monitoru nacházím text, který ze všeho nejvíce připomíná kryptogram.

Dostihne vás někdy tvůrčí blok?

Často říkám, že tvůrčí blok neexistuje; správnější je nazvat tento problém ideovým blokem. Pokud člověk ovládá řemeslo, jazyk a základní techniky psaní, je schopen psát – pokud ovšem ví, co chce sdělit. Nechci však tuto autorskou strast zlehčovat, protože přijít na to, co vlastně chcete říct, je po čertech těžký úkol. Kdykoli při tvorbě zamrznu, ať už je to při psaní krátké pasáže nebo při vytváření celkové linie knihy, obvykle je to tím, že se snažím do textu vměstnat nápad, pro nějž tam není místo. A právě tehdy se sám sebe ptám: co tím chci říct? Pokud na tuto otázku nenaleznu odpověď nebo pokud mě ta odpověď neuspokojí, pak musím od onoho nápadu upustit a vydat se jiným směrem.

Proč je podle vás forenzní analýza v současných thrillerech a detektivkách tak populární?

To není nový jev, jeho kořeny sahají k Sherlocku Holmesovi. Současný nárůst zájmu nepochybně souvisí s rostoucím využitím moderních technologií v policejním vyšetřování. Pachatel může zmást nejlepší psychology nebo detektor lži, ale ze shody DNA se nevyvleče.

Kolik času věnujete rešerším? A jak při nich postupujete?

Rešerše a vypracování základní dějové linky mi zaberou přibližně osm měsíců. Většinu informací čerpám z knih a z internetu. Pochopitelně se také scházím s odborníky na daná témata, musím si ovšem dávat pozor, abych neměl informací příliš. Na hlubokém vhledu do problematiky není samozřejmě nic špatného, ale problém nastává, když získanými informacemi zahltíte knihu. Technické detaily jsou tady od toho, aby obohatily děj. Pokud tomu tak není, musí pryč.

Forenzní detaily bývají leckdy děsivé. Jak určujete hranici, kterou nesmíte překročit, abyste čtenáře neodradil?

To je těžká otázka. Ano, píšu krimipříběhy, takže musím popisovat násilí a jeho následky. Čtenáři (a lidé obecně) jsou fascinováni určitou mírou morbidity. Setkal jsem se ale se čtenáři, kteří mi řekli, že mě kvůli drastickým scénám - řekněme ve Sběrateli kostí – přestali číst, zatímco jiní mi říkají "ta scéna s krysami byla vážně skvělá" (jedna z nejdrsnějších, jaké jsem kdy napsal). Osobně si myslím, že méně je někdy více a že pokud čtenář mou knihu odloží, protože ji dál číst nedokáže, pak jsem vůči němu nedostál svému autorskému závazku.

Jak vybíráte místa, kde se bude odehrávat děj?

Pravidlo číslo jedna: piš o prostředí, které dobře znáš. Pokud zasadím děj mimo New York, kde jsem dvacet let žil, nebo mimo místo, kde žiju teď, vypravím se tam a strávím tam pár týdnů. Umožní mí to vnést do knihy barvy a náladu místa, ale i v tomto ohledu je méně více. Příliš mnoho místních popisů odtrhává čtenářovu pozornost od samotného děje.

Býval jste folkový zpěvák. Co vás k tomu přivedlo?

Ach, hudba je můj živel! Umí být svůdná, pohltí mě, zaplaví emocemi, je nekonečně proměnlivá... Zpíval jsem tenkrát vlastní písničky. Nedisponuju obzvlášť velkým hudebním talentem, ale hudební tvorba má pro mě nepopsatelné kouzlo. Spojit obsah i formu do jednoho kompaktního celku... to pro mě bývala velmi příjemná výzva. Hrál jsem v hudebních klubech okolo San Francisco Bay a v Chicagu, taky jsem tam učil. Ale už je to pryč a koncertování se dávno nevěnuju. 

Líbí se vám filmové zpracování Sběratele kostí? Podílel jste se na vzniku toho filmu?

Myslím, že ten film je dobrý. Pár věcí bych asi udělal jinak, ale já se vyznám v psaní knih, ne v natáčení filmů. Filmová režie je neskutečně náročná profese a já bych to nedělal za žádné peníze. Nechal jsem filmaře, aby si dělali svoje, a já jsem si dělal taky svoje. To považuju za dobré uspořádání věcí. Takže abych přímo odpověděl i na vaši druhou otázku – ne na vzniku filmu jsem se nepodílel.

Jak relaxujete?

Vařím a pak své kulinářské výtvory předkládám přátelům. Rád zkouším i velmi neobvyklé kuchyně, například středověkou nebo starořímskou. Když máte osamělou práci, musíte si to ve volném čase vynahradit.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Kříže u cesty nemusí nutně znamenat, že někdo už umřel. Možná teprve má umřít...

22. 08. 2013  |  Recenzoval: Richard Spitzer - Centrum detektivky

Kříže u cesty, pomníčky. Známe je. Každý, kdo někdy vytáhl paty z domova, je mohl z auta či autobusu spatřit. Ve dne nepříliš nápadné, zato v noci hořící, alarmující. Některé skromné, s jednou svíčkou, jiné často navštěvované, s mnoha svíčkami a květinami. Daleko od nejbližší vesnice, o to více vypovídající o zoufalosti pozůstalých, kteří den co den chodí svíce zapalovat.

I v Kalifornii takové mají. Jeden nalezl dálniční policista. Nic divného, kdyby jen… Kdyby na něm nebylo zítřejší datum. Co to znamená? Jde snad o hloupý omyl či špatný vtip? Nebo snad… někdo plánuje něco zlého?

Teenagerka Tammy Foster je přepadena na nočním osamělém parkovišti. Útočník ji spoutá, hodí do kufru jejího auta, odveze ho na pobřeží a nechá dívku napospas pomalé smrti utopením v mořském přílivu. O kousek dál se nachází již dříve postavený pomníček…

Případ dostávají na starost vyšetřovatelé Michael O’Neill a Kathryn Danceová, specialistka na kinezickou analýzu (pokud nevíte, co to je, tak v podstatě podle toho, jak se podrbete na hlavě, se dá poznat, jací jste). Jak se ukáže, nejde o ojedinělý případ. Brzy mají prvního podezřelého — studenta Travise Binghama, spolužáka Tammy, který „je prostě divnej“. Působil jako řidič po jednom studentském mejdanu, kdy nejprve podivným způsobem pozoroval místní holky, poté se ujal odvozu podnapilých spolužaček, přičemž v zatáčce sjel autem ze srázu a dvě ze spolujezdkyň zemřely. Zakrátko se v diskusi pod článkem na blogu místního internetového časopisu vedeným novinářem Jamesem Chiltonem The Chilton Report objevují štvavé spekulace o tom, že právě Travis (na blogu zpočátku krytý jako Řidič) stojí za „pomníčkovými“ vraždami…

Případ však není tak jednoduchý. Když jdou Michael s Kathryn Travise vyslechnout, podezřelý uteče. Je to přiznání viny? Oba vyšetřovatelé jsou však příliš zkušení, než aby tomu přikládali velkou váhu. Ale obětí mezitím přibývá. Jak se ukazuje, každá z nich napsala proti Travisovi nějaký agresivní příspěvek pod Chiltonovým článkem. Mstí se Travis za příspěvky? Sám Chilton však odmítá diskusi zastavit a ohání se svobodou slova a práva na informace. Proti tomu stojí Kathrynino tvrzení, že čím více přibývá agresivních a štvavých příspěvků, tím spíše si může Travis vybrat další oběť.

Ale je Travis opravdu vinen nebo se jen něčeho či někoho bojí? Může za vše internetová štvanice? Důkazy proti Travisovi se však kupí jeden za druhým. Vzhledem k Travisově oblibě počítačové on-line hry DimensionQuest (hra tohoto jména sice existuje, ale autor patrně naráží spíše na známý World Of Warcraft) je pro Kathryn jediný způsob, jak Travise nalézt, ponořit se také do světa avatarů, levelů, podivných zbraní, zkrátka fantasy světa nekonečných území. Protože právě v tomto imaginárním světě trávil Bingham nejvíce času, je reálná možnost, že i když se ukrývá, může díky internetové kavárně být právě on-line ve své nejoblíbenější hře…

V tomto románu můžeme vypozorovat snahu o polemiku se svobodou slova, anonymitou internetových diskusí a váhy jednou vyřčeného. Kříže sice nejsou společensko-kritický román, nicméně se nám neustále, ale nevtíravě vsouvá polemika ohledně nebezpečnosti podobných blogů a hlavně diskusí. Příběh mj. názorně ukazuje známý fakt, kam se až může zvrtnout diskuse pod víceméně objektivním článkem. Můžeme sledovat, jak se zpočátku mírná diskuse s příspěvky typu „Neznáme fakta, policie nikoho neobvinila“ mění na stále agresivnější útoky („Řidič je totální zrůda…“). Každý, kdo někdy četl na internetu anonymní příspěvky pod některým článkem, ví, co mám na mysli. Puberťácké výroky, neberoucí si servítky ani u článků o tragické události, až po zlostné, zapšklé a závidějící výkřiky. Navíc, jak mnozí stále věří, „musí to být pravda, když to tam psali…“.

V druhé plánu se autor věnuje dnešnímu fenoménu „pařby po síti“ a závislosti na ní (sám znám několik příkladů). Hlavního cíle, napínavého příběhu, se však autorovi podařilo dle mého názoru dosáhnout jen zčásti. Kniha trpí pomalým rozjezdem, zbytečnými vedlejšími motivy a s napínavou jízdou, jakou předvedl autor v Příštích obětech, se srovnávat nedá. Přesto však svůj počin okořenil Jeffery Deaver výstižnými blogovými příspěvky, kvůli čemuž si nechal založit i internetovou stránku fiktivního časopisu (http://www.thechiltonreport.com/). Najdete zde některé články popsané v knize (samozřejmě v angličtině), takže můžete např. posoudit kvalitu překladu, podívat se na pár fotek z místa děje (poloostrov Monterey) nebo se dozvědět o něco více, než se dozvíte o pár stránek dál. Tedy alespoň dle autorových slov v úvodu, já jsem se raději nechal překvapit. A jak bývá u Deavera zvykem, docela se mu to (alespoň u mě) povedlo.


Ukázka z knihy Kříže u cesty


Hlídač dostupnosti Kříže u cesty

Tato kniha není momentálně dostupná. Pokud si přejete být informování o případném dotisku, vyplňte prosím svou e-mailovou adresu.

Váš e-mail: