Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Inteligentní romány pro inteligentní ženy  ›  Všichni jsme utkáni z hvězd

Všichni jsme utkáni z hvězd

Autor:
Rowan Coleman
Originální název:
We Are All Made of Stars
Překlad:
Polochová Markéta
Žánr:
Inteligentní romány pro inteligentní ženy
ISBN:
978-80-7498-199-9
Počet stran:
504
Datum prvního vydání:
20. 02. 2017

Kliknutím zvolte variantu

349 Kč 279 Kč 

Nakupte ještě za 2000 Kč a získáte DOPRAVU ZDARMA!

Všichni jsme utkáni z hvězd

Popis: Všichni jsme utkáni z hvězd

Odejít z tohoto světa je snazší, když vás netrápí nedokonané a nevyřčené…

Stella Careyová je provdaná za válečného veterána Vincenta, který po návratu z bojů tráví večery ve společnosti traumatických vzpomínek, úplně uzamčen před vnějším světem. Aby unikla před neútěšnou realitou domova, bere si Stella stále více nočních směn v hospicu.
Rozmluvy s pacienty jí přinášejí zvláštní klid. Seznamuje se s jejich osudy; vnímá, jak odlišně lidé přijímají blízkost smrti. A především stále silněji chápe, jak je pro umírajícího člověka důležité urovnat a uzavřít vztahy s blízkými. A právě tehdy začne Stella psát dopisy, jejichž prostřednictvím se její pacienti loučí se svými milovanými. Některé jsou plné humoru či lásky, jiné obsahují souhrn praktických rad, z dalších čiší lítost...
Všechny dopisy Stella odešle, až jejich faktický pisatel zemře. Tento slib dodržuje až do jedné noci: tehdy sepíše dopis, který je pro pacienta poslední šancí na odčinění dávné viny – pokud ovšem bude doručen včas...


Dotaz k produktu Všichni jsme utkáni z hvězd

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Rowan Coleman

Rowan Coleman

Rowan Coleman žije se svým manželem a pěti dětmi v poněkud přeplněném domě v hrabství Hertfordshire. Snaží se skloubit psaní s péčí o rodinu, zejména pak o dvojčata v batolecím věku, jejichž největším koníčkem je chůze rozdílnými směry. Rowan miluje spánek. Vlastně miluje i prosté sezení, v ideálním případě doplněné o sledování filmu. Ráda by prožila každý den jako představitelka hlavní role nějakého muzikálu, ale starší dcera jí nedávno zakázala zpívat na veřejnosti. 

Rowan je regulérní dyslektička, přesto si psaní zvolila za svou hlavní profesi. A ve svých knihách se věnuje velkým tématům, které ovšem pojímá v podobném tónu, jakým je psán předchozí odstavec: bez sentimentu, sladkobolnosti a klišé. Kniha vzpomínek, jejíž český překlad právě vychází, je Rowaninou nejúspěšnější knihou. Zaslouženě. Příběh čtyřicetileté matky dvou dcer, která trpí Alzheimerovou chorobou v pokročilém stádiu, je napsán s takovou autorskou bravurou, že vás  - vlastně paradoxně - naplní nadějí.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Protože všichni jsme utkáni z hvězd...

31. 05. 2017  |  Recenzoval: Za listem list

Když jsme dostaly nabídku na zrecenzování knihy Všichni jsme utkáni z hvězd, říkala jsem rovnou Lucce, že toto rozhodně číst nemůžu, že na to nemám. Číst si o smutku, konci života, to nemůžu zvládnout, opakovala jsem jí pořád dokola. Já, která jsem brečela i u dojemné scény v Medvídkovi Pú. Naštěstí knížka Lucku zaujala, takže si ji velmi ochotně k recenzi vzala. Jenže se to nějak seběhlo a osudem mi knížka byla evidentně předurčena, že si po odmlce našla ke mně přeci jen cestu, takže jsem se uvolila, že si ji nakonec přečtu. A jak to celé dopadlo? Sesekala mě tak, jak jsem čekala?

Někdy je konec vlastně nový začátek

To je konec! To byla má první slova, když jsem knížku položila na noční stolek, strašně jsem se jí bála. Uctivě jsem ji pár dnů obcházela a sbírala odvahu ji otevřít a začíst se. A teď si říkám, jak jsem byla hloupá. Sice mě dojaly už první strany, ale stálo to za to. Ta knížka má totiž duši a dává lidem pocítit hlubokou naději a klid, smiřuje, utěšuje v těžkých chvílích a člověk se zvládne i přes slzy usmívat. Minimálně jeho duše ano. Když je člověk mladý, tak smrt bere jako něco strašně vzdáleného. Příběhy vedlejších postav Issy nebo Hope záhy čtenáře vyvádí z omylu. Smrt je všudypřítomná, jen nevíme, kdy nám sečte dny. Stella, která se vyrovnává s polotragickou událostí, kdy její manžel Vincent přišel ve válce v Afghánistánu o nohu a trpí posttraumatickou stresovou poruchou a evidentně v sobě dusí spoustu myšlenek a emocí, nejraději utíká každou noc k práci v hospicu, aby se s ním nemusela vidět, když nemůže spát a utápí svůj žal v alkoholu a hlasité hudbě. Právě tady se jí postupem času začnou místní klienti svěřovat se svými trápeními a nedořešenými záležitostmi. A tehdy začne psát jejich dopisy na rozloučenou a usmířenou...

Dopisy z konce světa

V dopisech, kterými jsou jednotlivé části kapitol proloženy, naleznete neskutečné množství životních příběhů všech myslitelných osobností – jsou tu lidé bohatí i chudí, lidé heterosexuální i homosexuální, lidé nešťastně či platonicky zamilovaní, lidé, kteří cítí za nějakou událost vinu a potřebují ji odčinit... Každý z těchto pacientů pociťuje úlevu, když se Stelle vyzpovídá. Na oplátku jim Stella zaručí, že dopis bude po jejich skonu doručen svému adresátovi. Dodržuje to do té chvíle, než se jí svěří osoba, jejíž dopis by měl být odeslán dřív, než bude pozdě, a Stella, řešící současně svou nelehkou životní situaci, se odhodlá k činu...

Ale řeknu vám, představa, že by mi některý z dopisů někdy přišel... nevím, co bych dělala, srdce usedalo, když jsem to pročítala, ale přitom to bylo tak laskavé, mnohdy humorné, vždy vlídné. Jako kdyby v té chvíli, kdy pro někoho končí svět, přicházel klid a naděje, že i tato smutná událost má nějaké pokračování, něco, co bude v lidech, které miluje, žít dál.

Rozervanost vnitřních světů

Každý z hrdinů měl vlastní šrámy na duši. Řešil si své problémy. Někteří rozpadající se vztah, který jim protékal mezi prsty, jiní osamělost, další strach ze smrti, která obcházela všude kolem, další dlouhá léta nenaplněnou lásku a jiný zase pocit viny... Na miniaturním prostoru v podstatě jedné ulice dokázala Colemanová vytvořit průřez naší společností, povahami, příběhy, osudy. Umně si vyhrála s jejich psychologickým prokreslením, s jejich osobnostmi. Dokázala jim vdechnout život, i když bylo u některých od začátku jasné, že o něj brzy přijdou, ale ta vůle k životu tam byla pořád, ty postavy vyskakovaly z řádků a chodily kolem vás po pokoji, mohli jste se s nimi hádat, křičet na ně, jak jsou zabednění, nebo naopak je utěšovat, když na ně přišel splín. Rozervanost postav, jejich smutky i laskavá srdce dojímaly na každé stránce. Zamilujete si je všechny do jednoho.

Jednotlivé kapitoly vyprávějí na střídačku vybraní hrdinové z knihy, o jejichž životních příbězích se toho dozvídáme nejvíc, ale jelikož jsou jejich příběhy provázané, může v každém okamžiku jiný hrdina poskytnout doplnění do bílých míst. A v knížce, ačkoliv se to zdá nemožné a nepropojitelné v něco rozumného, najdete fakt vše – zamilované příběhy, příběhy z válečného prostředí, příběhy mladých i starých, zdravých i nemocných. A absolutně to nepůsobí neuvěřitelně nebo nemístně. Vše je na svém místě, funguje to adekvátně situaci a přináší to kýžený účinek.

S láskou...

Jsem člověk, který psaní dopisů miluje, je to vždy dobrodružství najít nějaký ve schránce a ještě dobrodružnější je nějaký napsat, ozdobit a poslat. Ideu se záznamem posledních myšlenek umírajících lidí jsem přijala jako samozřejmost. Jak jsem už psala, smířit se s tím, že takový dopis znamená něčí konec, je těžké, ale zůstane vám po tom člověku něco hmatatelného, důkaz jeho lásky k vám. Vzpomínka. A když se budete dívat na hvězdy, budete mít pocit, že jsou vám jaksi bližší. Protože všichni jsme utkáni z hvězd. 10/10.

Noblesně napsaný příběh prodchnutý nadějí a vírou

07. 05. 2017  |  Recenzoval: Hanka the bookworm

Stella pracuje v hospicu, nejraději v noci. Její manžel je válečný veterán, který si z bojů přinesl mnoho traumat a uzavřel se do sebe. Práce je tak pro Stellu jediným únikem z reality. Tady se cítí být živá, potřebná. O „pacienty“ se stará extrémně starostlivě, a když ji první z nich poprosí, aby pro něj napsala dopis, stane se z toho malý rituál. Téměř každý se pak těsně před svým odchodem rozhodne zanechat dopis svým pozůstalým – některé jsou láskyplné, některé lítostivé, další pobaví anebo v nich autor uděluje své poslední rady. Stella dopisy adresátům vždy předá až poté, co jejich autor zemře. Jednou ale udělá výjimku…

Autorka si tentokráte ke zpracování vybrala velmi těžké téma – odchod z tohoto světa. Ke čtenáři promlouvá skrze tři hlavní hrdiny, jejichž cesty se samozřejmě v průběhu díla protnou. Nejde nicméně jen o ně. Dílo je obohaceno o zhruba dvacítku dopisů, které pro obyvatele hospice píše zdravotní sestra Stella. Starostlivou péčí se snaží vyrovnat s vlastními démony – z jejího manžela se po návratu z války stal alkoholik a jejich cesty se pomalu ale jistě rozchází, ačkoliv se Stella snaží o pravý opak. Kromě ní poznáváme také mladičkou Hope, která trpí cystickou fibrózou a před světem a hlavně přehnaně úzkostlivými rodiči se uzavřela do bubliny. Poslední „hlavní postavou“ je Hugh. Ten žije životem starého mládence, žádnou ženu si nepouští příliš k tělu a navenek se tváří, že je všechno v naprostém pořádku. Jenže není… Je to právě on, komu je adresován dopis, který se Stella rozhodne předat ještě před smrtí autora. Podaří se jí tím vztah těchto dvou lidí zachránit?

Nejen hlavní postavy tvoří tuto knihu. Přestože jim je samozřejmě věnovaná značná část prostoru, neméně důležité jsou i osudy autorů dopisů. Ačkoliv mají obvykle zhruba jen dvě strany, podařilo se skrze ně autorce perfektně zachytit rysy těchto „hrdinů“. Po přečtení téměř každého jednoho dopisu jsem měla chuť poznat celý jejich život, Rowan si skrze ně (možná neúmyslně) připravila půdu pro celou řadu dalších knih, což jen dokazuje, jak dobrou spisovatelkou je, protože když Vás něčí osud začne zajímat po přečtení jedné, dvou stran, spisovatelský um se nedá zapřít. Se svými třemi hlavními hrdiny si pohrála opravdu precizně a líbí se mi, jak moc jiné charaktery si zvolila. Ke třicátnici Stelle přilnou asi zejména ženy jejího věku, ale i starší; mladší ročníky možná zase ocení více Hope a pro muže je tady Hugh.

Všechny tři úhly pohledu jsou opravdu jiné, což knize jedině přispívá. I přes značný objem (přes 500 stran) se jedná o nesmírně čtivou záležitost. Skoky mezi postavami a proložení dopisy je dle mého názoru perfektně vybalancované. Většina z Vás se asi zalekne tak závažného tématu, ale nebojte, Rowan se rozhodně nesnaží za každou cenu ždímat emoce. Svůj příběh pojala velmi citlivě, nenuceně a rozhodně není jen dojemný – objevují se humorné pasáže, je protknutý láskou, ale hlavně nadějí a vírou. Autorčin styl je navíc velmi noblesní, takže si ho užije opravdu každý.

Pro autorku je typické, že se ve svých knihách věnuje závažným tématům a snaží se na ně nahlížet z různých perspektiv. Jinak tomu není ani v tomto v případě. Odchod z tohoto světa je velice kontroverzním tématem, na které každý nahlíží jinak. Někteří se ho bojí, někteří jsou na konci své cesty smíření… Rowan se podařilo vytvořit velmi citlivý a přitom čtivý příběh protkaný emocemi, jež nemá jen jeden ústřední motiv a jednu ústřední postavu. Doporučila bych ho každému, kdo si chce užít velmi kvalitní čtení, kdo se chce zkusit vyrovnat s vlastní ztrátou anebo starším lidem, kteří se třeba začínají bát… Mě osobně tento titul hluboce zasáhl a myslím, že zůstane v mém srdci už napořád. Přiznávám, brečela jsem, ale jak už jsem jednou zmiňovala, Rowan se o to nesnaží násilím. Snaží se podle mého ukázat cestu. A za to si jí cením. 5/5 a hodně velké doporučení!

Kniha, u níž se zamyslíte, jestli žijete svůj život naplno

12. 04. 2017  |  Recenzoval: Šárka Fofoňková

V nejnovější knize oblíbené autorky Rowan Coleman neprožíváme pouze příběh Stelly, o které se dozvídáme již z anotace, a nebudu ho tedy již nijak více rozebírat. Autorka nám předkládá rovněž vyprávění mladé dívky jménem Hope. V hospicu se ocitla díky těžké plicní infekci, jež ji stála téměř život. Hope totiž trpí cystickou fibrózou. Během dlouhého pobytu v hospicu má spoustu času přemýšlet o svém životě. Dosud ho trávila většinou doma a stále přemýšlela o tom, že se lidé s cystickou fibrózou nedožívají nijak vysokého věku. Zkrátka, a malinko přehnaně řečeno, se pomalu chystala na odchod z tohoto světa. Ovšem díky svému kamarádovi Benovi, který ji v hospicu denně navštěvuje, začíná svůj život přehodnocovat a nahlížet na něj úplně jinak. Možná zemře dřív, než ostatní, ale i tak může život, který momentálně žije, naplno prožít a ne jenom přežít.

Do třetice nás autorka seznamuje s Hughem, mužem, žijícím po smrti obou rodičů pouze ve společnosti svérázného kocoura. Dokud nepozná Sarah a jejího syna Mikeyho, má dojem, že mu život o samotě vyhovuje a víc od něj ani nečeká. V jeho životě však dojde k dalšímu zásadnímu zvratu, než je pouze seznámení se sympatickou sousedkou. A onen zvrat zasahuje hodně hluboko do Hughovy minulosti a rozhodně ho neponechá chladným.

Setkáváme se tedy se Stellou, Hope a Hughem. Všechny tři hlavní postavy spojuje smrt. Ne snad smrt konkrétní společné osoby, ale smrt jako taková. Faktický stav odchodu z tohoto světa. Kniha je v podstatě celá o smrti. Je smutná a krásná zároveň. Celou knihou nás navíc provází Stelliny dopisy, které píše při svých nočních službách za své pacienty. U nejednoho se mi chtělo plakat. Přesto ty dopisy nejsou nijak nepříjemně depresivní, naopak. Jsou krásné.
Děj knihy plyne volně, ale u takového příběhu se to očekává. Díky anotaci jsem pojala Stellu za ústřední postavu knihy, ale snad jsem měla trošku raději Hope. Nebo možná ne raději, ale byl mi její příběh nějak bližší, přestože nemáme vůbec nic společného. No, možná malinko tou svou uzavřenější povahou mi byla blízká. Těžko to vysvětlit. Cítila jsem to tak. Zajímavé jsou rozhodně osudy všech tří postav, Stelly, Hope i Hugha. Neexistuje tak jediná hlavní postava, ale rovnou tři.

U knihy budete hodně přemýšlet. Také jsem přemýšlela. Uvažovala jsem, zda opravdu naplno žiju, jestli beru od života vše, co mi může nabídnout. Jestli se zbaběle někde neschovávám, místo abych třeba něco změnila. A přemýšlím stále i několik dní po dočtení.

Jak jsem již zmínila, kniha je smutná a krásná zároveň. Co si budeme nalhávat, většinu z nás smrt děsí. Ovšem autorka chce ve svém příběhu poukázat především na to, abychom žili, dokud můžeme. Opravdu žili a ne pouze přežívali. Nedostaneme druhou šanci, musíme tedy využít tu jednu jedinou. Neměli bychom zabřednout v minulosti, ale posouvat se dál, byť nám to někdy připadá nemožné. Záleží pouze na nás, jak s časem, který nám byl pro život na této zemi vyměřen, naložíme.

Prostřednictvím Stelliných dopisů nám autorka sděluje, jak moc je pro umírající důležité, urovnat, vyjasnit a uzavřít všechny záležitosti, které třeba dosud odkládali, či marně k tomu sbírali odvahu. A ne vždy to lze tváří v tvář, proto je pro ně sepsání dopisu ochotnou zdravotní sestřičkou poslední a jedinou možností, jak svým blízkým sdělit, co měli na konci své životní cesty na srdci.

Knihu Všichni jsme utkáni z hvězd rozhodně doporučuji k přečtení. Je to velmi silný příběh, vlastně tři příběhy. A další sepsané ve Stelliných dopisech jako bonus. Všechny dopisy mají svůj font, aby byly odlišeny od jednotlivých kapitol.
Děj knihy je vyprávěn střídavě všemi třemi hlavními postavami v první osobě. Rozhodně však nepocítíte žádný zmatek. Velké plus ode mne dostává grafické zpracování knihy i povedená obálka.

Přečtěte si knihu a věřte, že ještě dlouho po dočtení vás myšlenky na ni budou provázet.

Kniha plná silných emocí

10. 04. 2017  |  Recenzoval: Soňa Roučková pro blog Dobrovský

Stella Careyová pracuje jako zdravotní sestra v hospicu Marie Francisové. Bere si povětšinou noční směny, aby unikla tomu, co se děje doma. Její manžel Vincent je totiž válečný veterán, který tráví večery zaplněné traumatickými vzpomínkami a snaží se je zahnat jiným démonem – alkoholem.

Stella svého manžela nadevše miluje a nechce o něj přijít, jenže Vincent ji nechce k sobě pustit. Uzavírá se před světem, před Stellou a před sebou samým.

A tak si Stella bere více a více nočních směn. Promlouvá s pacienty a některým, kteří ji o to poprosí, píše dopisy pro jejich blízké. Tyto dopisy Stella odešle vždy po jejich smrti. Prostřednictvím Stelly se seznamujeme s pacienty hospicu, zejména s Hope, která trpí cystickou fibrózou a Issy, mladou dívkou, která má rakovinu.

Hope je mladá jednadvacetiletá dívka, která se po těžké bakteriální infekci v hospicu zotavuje a snad ji brzy pustí domů. Rodiče za ní docházejí denně a zrovna tak její nejlepší kamarád Ben. Jenže Hope se na jednu stranu bojí vrátit domů do stereotypu, který žije. Uzavírá se před světem a schovává se za svou nemoc.

Issy je čtrnáct a ví, že v hospicu tráví své poslední dny. Tahle dívka je ale plná smíchu, lásky a odvahy. Skamarádí se s Hope a Hope dochází, že se bude muset změnit. Issy klade Hope na srdce, aby prožívala naplno každý den, aby políbila tolik kluků, kolik jen bude možné, protože ona sama už to nestihne, a aby zašla za její mámou.

Jednoho večera do hospicu Marie Francisové přivezou Grace - starší ženu, která poprosí Stellu, aby pro ni také napsala dopis. Zapřísahá ji, aby ten dopis odeslala až po Graceině smrti a Stella souhlasí, i když si myslí, že by právě tenhle dopis měl být odeslán co možná nejdříve.

Hugh pracuje v muzeu, je to mladý, vzdělaný muž. Žije v domě po otci pouze s černým kocourem Jakem, který se ale pořád někde toulá. Jednoho večera se vrací z práce a u sousedů vidí sedět před dveřmi malého kluka. Zeptá se ho, jestli nepotřebuje pomoct, a tak se seznamuje s milou sousedkou, která se stará o svého syna.

Stella se nemíní jen tak vzdát svého manželství, je jí jasné, že musí zkusit úplně všechno, tak jak jí to řekl Hugh, musí o lásku bojovat každou vteřinu. Hope bojuje sama za sebe a za Issy, nechce už být tou dívkou, která se schovávala za svou nemoc, i když jí je jasné, že to nebude jednoduché a nejraději by se do své ulity vrátila. Hugh si musí poradit s démony, jež se před ním vynořili a ani pro něj to nebude snadné. Ale možná našel něco, díky čemu to bude zvládnutelnější.


Všichni jsme utkáni z hvězd je kniha plná emocí a jelikož jsem citlivý člověk, tak se přiznám, že mě tyhle emoce převálcovaly. Oplakala jsem snad každý dopis v téhle knize a osudy hlavních hrdinů.

Ovšem nemyslete si, že je tahle kniha jen smutná! Není, to v žádném případě. Tahle kniha je založená na emocích smutných, ale i na momentech hezkých a pár trapných chvil se také najde.

Kniha je rozdělena do sedmi oddílů (podle Stelliných nočních směn) a ty jsou dál členěny na kapitoly. Každá kapitola vypráví buď příběh Stelly, Hope nebo Hugha. Vše je nádherně propojené a propletené mistrným způsobem. Do toho všeho jsou přidány dopisy, které Stella napsala a odeslala.

Je mi jasné, že tohle není čtení pro každého, třeba moje maminka by ji nezvládla. Ale pokud se rozhodnete tuhle knihu číst, nechte se jí pohltit. Nechte ji, aby vás rozplakala, a nakonec se donutila usmívat.

Skvělý společník pro všechny, kteří v životě tápou

31. 03. 2017  |  Recenzoval: Wish (Svět mezi řádky)

Všichni jsme utkáni z hvězd je už pátou knihou britské spisovatelky Rowan Coleman, která během tří let vyšla v českém překladu. Stejně jako předchozí knihy, i tato zpracovává nelehké téma. Týká se totiž smrti. Něčeho, co je součástí každého z nás, něčeho tak přirozeného a přitom pro nás zcela nepředstavitelného. Dokud jí nečelíme tváří v tvář, jen málokdo z nás si uvědomuje, jak pomíjivý život vlastně je, jak pomíjiví jsme my sami.

I když se v knize setkáváme s osudy několika postav, jejichž pohledy se mezi sebou prolínají, dalo by se říct, že tou hlavní je třicetiletá zdravotní sestra Stella. Z veselé a vitální ženy se stala utrápená bez jiskry a s bolestí v srdci. Místo na traumatologii vyměnila za práci v jednom z londýnských hospiců a rehabilitačním centru, kde tráví většinu nočních směn. Je trpělivou a chápavou průvodkyní každého pacienta na jeho poslední cestě. A je také autorkou dopisů na rozloučenou, které pro umírající píše, a po jejich smrti odesílá těm nejbližším. Jenže pak do hospicu umístí ženu, která se s ní podělí o tíhu viny, jež sebou vláčí, a Stella se dostává do patové situace. Splnit pacientčino přání a odeslat dopis až po jejím odchodu, nebo se pokusit zachránit, co se ještě zachránit dá?

Tento titul byl mým první setkáním s Rowan Coleman a popravdě jsem měla ze zvoleného prostředí, kam lidé chodívají dožít, strach. Naštěstí se moje obavy ukázaly jako liché, takže pokud vás od knihy odrazují stejné pocity, nenechte se jimi ovlivnit. Hospic Marie Francisové je místem, kde je péče a ohleduplný přístup k pacientům i jejich rodinám na prvním místě. A stejně přistupuje autorka ke svým čtenářům. Citlivě a beze snahy vymámit z nich i tu poslední slzu představuje tři hlavní příběhy protkané desítkou dalších, vepsaných do dopisních papírů a rozesetých po celé Zemi, přesto o nic méně podstatných nebo zajímavých. Právě naopak. Mnoho dopisů v sobě i na těch pár stranách ukrývá osudy, které by si podle mě zasloužily vlastní příběh.

A jako je hospic místem, které spojuje cesty hrdinů, tak Stella je tou spojující postavou. Není ovšem žádným pozemským andělem, který vše a všechny spasí. Dělá chyby jako my všichni a tím je jednoduše sympaticky lidská. Po krátké známosti se vdala za vojáka, ze kterého se nedlouho poté stal válečný veterán. Ten teď podléhá pocitům viny a traumatické vzpomínky utápí v alkoholu. A Stelle se vzdaluje. A ona jemu, i když se snaží o opak. Jako by spolu najednou žili dva úplně cizí lidé… Zcela jiným příběhem je vyprávění o Hope; dvacetileté dívce s cystickou fibrózou. Ta žije ve své bublině rezignace obklopená neustálou péčí starostlivých rodičů a často se s nepřízní osudu vyrovnává po svém – cynismem a určitou zahořklostí. Skoro čtyřicetiletý Hugh je naopak se svou situací spokojený. Alespoň si to myslí. Neváže se, žije povrchními vztahy, užívá si osamělé práce historika v muzeu a společný prostor sdílí akorát s toulavým kocourem. Ten má v ději zvláštní roli. Navzdory černé barvě zde nevystupuje jako symbol neštěstí, ale klidu a naděje. Objevu je vždy tam, kde je ho nejvíc potřeba.

S každým z nich jsem se přesunula do trochu jiného světa. Se Stellou jsem četla román pro ženy, s Hope jsem přeskočila do kategorie new adult a Hugh byl výpovědí o muži na pokraji existenční krize. Kombinace věkově i společensky odlišných hrdinů se autorce povedla. Příběh to oživuje a nesklouzává díky tomu do monotónnosti. A jakkoliv jsou tito tři jiní, spojuje je společné přání. Stát se určitým způsobem neviditelnými. Stella se snaží schovat před svým okolím, Hope se ukrývá před životem, aby se tak skryla i před smrtí a Hugh chce být neviditelným přede všemi, kteří by s ním chtěli navázat nějaké hlubší pouto.

Postupem času všichni procházejí vývojem. Rozhodně nepřešlapují na místě, mění se. Ne zrovna šťastné události je přimějí přehodnotit, pochybovat a uvědomit si, kým byli, kým jsou a kým by chtěli vlastně ve skutečnosti být. Jak by chtěli žít a hlavně s kým. A vy jim při tom budete držet palce a přát jim to nejlepší. Nečekejte ale jen smutné a dojemné scény. Co na tomhle díle oceňuji, je humor. Autorka totiž umí rozehnat ten všudypřítomný stín smrti a ve vhodných chvílích vám vykouzlit úsměv na tváři. Podobné momenty najdete i v dopisech na rozloučenou. Nic z toho ovšem nepůsobí nuceně. Stále je to uvěřitelné. Ne každý chce na konci říct jen hezká slova.

Román se čte velmi lehce, a přestože má přes pět set stran, nemyslím si, že to nějak výrazně pocítíte. Vztahy, byť někdy trochu předvídatelné, Rowan Coleman dokresluje myšlenkami a dialogy, které si často budeme mít chuť někam poznamenat. Vzhledem k délce jsou vypjatější situace hodně rozeseté a kniha se tak stává klidnější plavbou. Pro někoho podobně jako pro mě může být děj místy až moc rozvláčný, ale to záleží čistě na čtenářově vkusu. 

Všichni jsme utkáni z hvězd bych doporučila čtenářům, kteří vyhledávají příběhy hrající na smutnější strunu, ovšem bez syrovosti, jež by v nich vyvolala úzkost a husí kůži. Současně by mohla být dobrým společníkem i pro ty, kteří v životě tápou. Možná se najdete v chybách hrdinů, třeba vám jejich úděly pomohou ke změně a vy si dovolíte opět doufat. Naděje je to, o co jde v téhle knize především. O naději v lepší zítřky. Protože tam, kde je - byť sebemenší - se vyplatí bojovat, ať už se nám život zamotá jakkoliv. A pokud po svém boku máme někoho, kdo nám v tom boji pomůže, není nic, co bychom si mohli víc přát.

Jednoduchou a zároveň skvěle vystihující obálku, která podle mě neujde čtenářově pozornosti, navrhla stejně jako u ostatních titulů Rajka Marišinská.

Kniha, která vám uvízne v paměti

29. 03. 2017  |  Recenzoval: Knihomilka

" Smrt je jen další cesta, kterou musíme jít." To jsou slova, která v Tolkienově Pánovi prstenu pronesl moudrý Gandalf. A já myslím, že se skvěle hodí i pro tento román, proto si je s dovolením od slovutného čaroděje půjčuji, abych přiblížila téma, které je v knize zpracováno.

Stella pracuje jako sestra v hospicu. Její práce je náročná a vyčerpávající, ona sama navíc prožívá trable v osobním životě. Její manžel Vincent, válečný veterán, se po těžkém úraze uzavřel do sebe a Stellu odmítá. Propast mezi nimi se zvětšuje a Stella si nabírá stále víc a víc nočních, aby dusivé atmosféře, která u nich doma panuje, utekla.
Stella je skvělá sestra. Svou práci dělá poctivě a precizně, dala do ní i kus svého srdce, byť je to neprofesionální. Svým klientům život zachránit nedokáže, může jim však na jejich poslední cestě ulehčit tím, že za ně sepíše dopisy. Dopisy, jejichž poselstvím je sdělit adresátům to, co jejich blízcí celou dobu nedokázali - ať už je to vyznání lásky, poděkování za společně strávená léta nebo bilance prožitého života. Stella je odešle vždy, jakmile pisatel zemře. Jednou však jménem klientky napíše dopis, který by si zasloužil najít svého příjemce hned. Stella řeší dilema. Má dodržet nepsaný slib, že dopis doručí až po smrti pacientky nebo poslechnout intuici, doručit dopis hned a postrčit tak osud tím správným směrem?

Nápad s dopisy se mi líbí hodně. Někdy je těžké mluvit, spousta lidí se stydí nebo se cítí trapně, když se mají vyjádřit z očí do očí, proto volí variantu psaného slova. Možná by nebylo špatné tenhle nápad využít i ve skutečnosti, i když je mi jasné, že zdravotníci tolik času nemají, aby mohli za pacienty něco psát.
Líbilo se mi, že dopisy byly v knize od ostatního textu odlišeny speciálním typem písma, čímž byl zdůrazněn jejich význam pro příběh.

Jestli se vám knihy Rowan Coleman líbí, tahle určitě nebude výjimkou. Autorka si opět vybrala citlivé a vážné téma, o němž se těžko mluví, a to je smrt. Jediná spravedlivá, jak se říká. Bere všechny, jenže některé příliš brzy.

Všichni jsme utkáni z hvězd je z těch knih, jež vám zůstanou v paměti. Není to tuctovka, kterou si přečtete a zítra nevíte, o čem byla. Tenhle román si zapamatujete, ať už pro jeho námět, nebo pro to, že autorka je skvělou pozorovatelkou lidí, což umí ve svých knihách využít.

Vypravěčské mistrovství Rowan Colemanové se posunulo ještě o stupínek výše

21. 03. 2017  |  Recenzoval: koki

Chcete si poplakať? Potom kniha Všichni jsme utkáni z hvězd bude tou správnou voľbou.

Emóciami nabité dielko Rowan Coleman prináša príbehy niekoľkých ľudí, ktorých spája jedno a to isté - život a smrť. Autorka si zvolila veľmi silnú a ťažkú tému, ako inak. Majstrovstvo v podaní príbehu dokázala už vo svojej nezabudnuteľnej knihe Kniha vzpomínek alebo Není co ztratit. A v tejto ho posunula ešte o stupienok vyššie (a to som si myslela, že také niečo sa už nedá).

"Ze všeho nejvíc chci být neviditelná, přesně jak jste řekla. Nechci, aby si mě život vůbec všímal, protože pokud si mě bude všímat život, může si mě všimnout i Smrt."

Príbehom nás sprevádza Stella. Pracuje ako sestra v hospici, kde sa zvyčajne ľudia chodia doliečiť z vážnej choroby, no oveľa viac ich tam chodí umierať. Stella sa stretáva s každým z nich, spoznáva ich životy, vidí ako jej pred očami chradnú a jediné, čo môže pre nich urobiť, je napísať list. Napísať list v ich mene. Lebo vie, že každý z nich má čo povedať; potrebuje si doriešiť problémy ešte skôr než odíde na druhý svet. Hrdinovia čelia obavám a snažia sa na poslednú chvíľu zlepšiť to, čo sa predtým pokazilo/to, čo predtým pokazili. Stella každý takto napísaný list doručí tomu, komu je určený hneď po ich smrti. Jednej noci však napíše list, ktorý sa rozhodne doručiť dotyčnému skôr ako pacient umrie...

"Nikdy nebudu litovat toho, že jsem někoho milovala až příliš. Můžu litovat pouze toho, že jsem někoho nemilovala dost."

Listy, ktoré Stelle diktujú pacienti, sú v knihe tiež. Ozvláštňujú ju, dodávajú jej na zaujímavosti, pútavosti. Stella má však i vlastný život, ktorý spoznávame. Žije so svojim manželom Vincentom, vojnovým veteránom, ktorý sa vrátil z misie v Afganistane bez priateľov... a bez nohy. So Stellou si k sebe nevedia nájsť cestu, i keď ona sa veľmi snaží, aby bolo zase všetko fajn. Vincenta napriek všetkému neprestala milovať a stále dúfa, že muž, do ktorého sa pred rokmi tak bláznivo zamilovala, jej opäť ukáže svoju tvár - tvár, ktorú poznala, milovala...

Okrem jej príbehu nás Rowan vtiahne aj do životov mladej Hope, ktorá má cystickú fibrózu, mladého samotára Hugha, starej Grace, ktorá dúfa, že stretne svojho syna i tínedžerky Issy umierajúcej na rakovinu. Všetky príbehy sú navzájom nádherne prepletené a na konci zistíte ako do seba všetko krásne zapadlo.

Krásna kniha. Pred jej čítaním si však pripravte vreckovky, TONY vreckoviek. Neubránite sa slzám.


Ukázka z knihy Všichni jsme utkáni z hvězd