Hra na lež

Autor:
Tess Stimson
Originální název:
The Lying Game
Překlad:
Klára Šumová
Žánr:
Inteligentní romány pro inteligentní ženy
ISBN:
978-80-7303-980-6
Počet stran:
296
Datum prvního vydání:
09. 04. 2014

Kliknutím zvolte variantu

69 Kč 

Nakupte ještě za 2000 Kč a získáte DOPRAVU ZDARMA!

Hra na lež

Popis: Hra na lež

Některé věci je lepší nevědět...

Harriet Lockwoodová vždy věděla, že své dceři Florence nerozumí. Že si jedna k druhé neumí najít cestu a jejich pokusy o dialog jsou vlastně dvěma nesourodými monology. Nekonečný sled nedorozumění, trvalá rozladěnost. A pak jednoho dne Harriet zjistí, proč to tak je: dívka, kterou patnáct let vychovávala, není její biologická dcera.

Zoey Sandsová je pravým opakem energické Harriet. Ve svém chaotickém životě plném nejistot má jediný pevný bod: dceru Nell. A teď na jejím prahu stojí nějaká cizí ženská a tvrdí, že Nell není její? To přece nemůže být pravda!

Ukáže se, že je to pravda. Ale co teď s ní? Nešťastná shoda okolností, která se odehrála před patnácti lety, teď zásadním způsobem ovlivní životy dvou rodin. Nic už nebude jako dřív. A nikdo vlastně nebude vědět, jestli se on sám zachoval správně...


Dotaz k produktu Hra na lež

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Tess Stimson

Tess Stimson

Tess Stimson se narodila v Anglii v Sussexu. Jako dítě žila několik let v Řecku a Africe. Vystudovala školu v Linfieldu a následně anglickou literaturu v Oxfordu. Po absolvování pracovala jako reportérka ve válečných zónách pro televizní stanici ITN.

V roce 1991 opustila stanici ITN svou první biografickou knihu o bejrútském rukojmí J. Mannym. S manželem a dvěma dětmi žila střídavě na Kypru, v Bejrútu a Libanonu.

V současné době žije se svými dětmi v Londýně a krom psaní sloupků do novin Daily Mail píše romány, které se v žebříčku úspěšnosti ve Velké Británii umisťují na předních příčkách a byly přeloženy do patnácti jazyků.                     


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Moje první setkání s tímto žánrem - a jsem nadšená.

07. 07. 2014  |  Recenzoval: Snow Fairy

Harriet a Zoey jsou ženy, které žijí každá v úplně jiném světě, v úplně jiném státě, každá žije v úplně jiném prostředí a každá si prochází svou vlastní krutou fází života. Harriet si se svojí dcerou Florance nikdy nerozuměla a nerozumí jí ani to nejzákladnější, co by měla matka o své dceři vědět, aniž by se zeptala nahlas. Taky je úplně jiná než Harriet a kdyby Harriet Florance neporodila, ani by neřekla, že mohou být příbuzné. Zoey si s Nell naopak rozumí, ale postupně to vypadá jako by Nell převzala roli matky a starala se o domácnost místo flegmatické Zoey.
Pravda, kterou Harriet tak dlouho tušila a hledala kde mohla, se jí nakonec naskytne potvrzená. Florance opravdu není její biologická dcera, ale kde tedy její biologická dcera je? Tam, kde by si Harriet nikdy bez dobrého důvodu netroufla přijít. Ale ona ten důvod má a nezastaví se, dokud svou dceru nenajde a nezačně žít tak, jak si to vždy představovala. Nezastaví se ani kdyby to znamanlo ztrátu rodiny, krásného manželství, manžela i zdravého rozumu...

Pohodová a flegmatická Zoey na jedné straně. Rázná a tvrdohlavá Harriet na straně druhé. Život Zoey je oproti Harrietinu jako odvrácená strana měsíce. Pozlátko a spořádanost u Harriet, zmatek a nejistota u Zoey.
Harriet by za pravdou přeplula půlku světa, Zoey by ji raději neviděla.
Tess Stimson vytvořila příběh o pravdě, která je schopná zničit úplně všechno.

A zároveň je Hra na lež mou první knihou a zkušeností s Tess Stimson. Normálně si na knihy tohoto žánru moc nepotrpím. Většinou se na ně v knihkupectví jenom podívám, ale po chvíli je vrátím zpět. Ale po knihách od Tess už pokukuju delší dobu a stále mě k ní něco táhlo. Nemůžu říct co, protože sama nevím. Ale nakonec jsem se rozhodla dát Tess Stimson šanci a nějakou její knihu si zkusit přečíst. Dopředu jsem moc netušila, co můžu čekat. Anotace vám zdaleka neřekne všechno a svou pravdu si kniha uchovává i přesto, že v anotaci je toho docela dost k přečtení. Ale i po jejím přečtení znáte stále jenom polopravdu, ba dokonce jenom čtvrtinku pravdy. Za titulem a jmének autorky je uchován více než jenom obyčejný příběh.

Celý příběh je už takový, jak to říct... dospělý. Stejně jako postavy, které už mají svá "teenagerovská" léta za sebou, za to se ale jako rodiče s teenagery a jejich manýry potýkají. Jsem ráda, že jsem si přečetla i něco jiného než young adult knihy a že mě Hra na lež zavedla do jiných, reálnějších končin. Tessin styl psaní je navíc velmi čtivý a stránky plynou jedna za druhou, potom i fakt, že postavy nejsou z vaší věkové kategorie, vezme za své. Prakticky se necháváte unášet slovy a příběhem, který se vám odehrává pod rukama.

Takže i přesto, že to bylo poprvé, co jsem četla knihu od Tess Stimsonové, nemůžu říct, že jsem zklamaná nebo že se mi to nelíbilo. S jinými knihami nemůžu porovnávat, ale Hra na lež je opravdu skvělý, velice napínavý, nepředvídatelný a neskutečným způsobem propracovaný příběh, jehož námět se může odehrávat i v běžném životě. Tess zvolila téma záměny dětí, což v dnešní době není nic, co by lidé neznali nebo o čem by nikdy neslyšeli.
Jelikož je kniha vyprávěna z pohledů všech důležitých postav, můžete celou situaci sledovat z pohledů dětí i rodičů. A jak někdy bývá více úhlů pohledů u knih spíše překážka, tak v této jsem osobně skoro ani nepostřehla, že jsou tam více než dva pohledy. Je to velice poutavé čtení, takže vám v podstatě ani nedojde, že se pohledy mění a vnímáte situaci z pohledu mladistvého a potom vzápětí zase z pohledu dospělého.

Tess úžasně popisuje psychické rozpoložení postav i jejich reakce na různé zátěžové situace, dopodrobna a přesto nenuceně pospisuje pocity a myšlenky, které postavám běží hlavou. Také vám Tessin pohled na věc ukáže odvrácenou stranu takových záležitostí jako je záměna dětí v rodinách, jaké to má následky na rodiče i děti, co všechno se může změnit a jak moc to může otřást všemi, s kým to má něco společného.
Originální téma Tess bravurně rozvinula, nebylo tam jediné zaváhání nebo nejasnost a já, i když podobných knih nemám načtených právě nejvíce, můžu být jedině nadšená.

Společenský román s velkým tématem

12. 06. 2014  |  Recenzoval: Vendea

Jste si doopravdy jistí, že dítě, které jste celý svůj život vychovávali, je doopravdy vaše? Může se stát, že pravda je úplně jinde. Harriet Lockwoodová si se svou dcerou Florence nikdy nerozuměla tolik jako se svými syny. Vždy si myslela, že chyba je v ní - že své dceři neprojevuje dostatečnou lásku a dost se o ní nestará. Pravda je ale někde úplně jinde. Oproti tomu si Zoey Sandsová rozumí se svou dcerou Nell naprosto perfektně - i když jsou každá úplně jiná, staly se z nich za ty roky bez otce nerozlučné kamarádky. Co se stane, když obě ženy zjistí pravdu o tom, co se stalo před 15 lety doopravdy? Jak se dokážou vyrovnat s faktem, že dítě, které celých 15 let vychovávali, je někdo úplně jiný?

Hra na lež je samostatně stojící román z pera Tess Stimson, která se u nás proslavila svými společenskými romány pro inteligentní ženy (Kdo miluje nejvíc, Co je tvoje, je i moje či Manželka, která utekla). Autorka se ve svých knihách, v této nevyjímaje, zabývá závažným problémem, s kterým se hrdinové musí náležitě vyrovnat. Hra na lež je psána z několika úhlů pohledů, což dodává celé knize na větší objektivnosti a uvěřitelnosti a čtenáři tak mají možnost daleko lépe pochopit to, co se hrdinům honí v hlavě. Příběh plyne svižným tempem a je velmi čtivý - ani se nenadějete a jste na konci. Mimo závažnější zápletku tu nechybí ani romantika a problémy teenagerů, které jsou reflektovány skrze postavy Florence a Nell. Ocenit musím i nápadité prostředí, kde se román odehrává - čtenář má možnost dvě úplně odlišné destinace - Vermont a Londýn. Britský způsob života a pak ten americký.

Dostáváme se k samotným hrdinům. Tess Stimson opět odvedla skvělou práci. Většinu knihy jsem sympatizovala se všemi zúčastněnými, jelikož jejich situace, ve které se ocitli, je opravdu nezáviděníhodná. I přesto, že je Harriet většinu času protivná, ji na jednu stranu moc dobře chápu. Stejně tak i volnomyšlenkářku Zoey. Nejvíce mi k srdci přirostly ale obě slečny - Florence a Nell. Hlavně Florence, která se i přesto, že má cukrovku, vážně snažila. Je to asi tím, že k nim mám věkově nejblíž. Pokud jde o Olivera, oblíbila jsem si ho. Vážně jo, ke konci mne ale celkem štval. K tomu se ale dostaneme.

A co mé pocity z této báječné knihy? Autorčin styl jsem si moc oblíbila, a tak jsem se těšila i na Hru. Tess to opět zvládla na jedničku. Kniha se četla sama, postavy jsem si oblíbila. Jediným mínusem, který mi trochu zkazil náladu, byl konec. Ne, že by byl úplně špatný, ale některé věci tam byly vážně zbytečné. Hrdinové se začali chovat iracionálně. Jinak ale vážně skvělé, rozhodně doporučuji.

Hru na lež bych doporučovala všem milovníkům společenských románů se závažným tématem. Velkou výhodou jsou skvěle prokreslené postavy, umístění příběhu a v neposlední řadě i romantická zápletka. A pozor! Je tam zmínka i o České republice.

Tento příběh bude dlouho okupovat moje myšlenky.

24. 05. 2014  |  Recenzoval: Wolf Draven

Ještě mám v docela živé paměti případ dvou českých rodin, kterým před pár lety v nemocnici omylem zaměnili děti. Jejich nezáviděníhodnou situaci tehdy spolu se mnou sledoval snad celý národ. Na tento průšvih se přišlo díky jednomu z tatínků, který si nechal udělat testy DNA, protože se mu nějak nezdálo, že se jeho dítě na něj nepodobá. Po dlouhé době, kdy obviňoval přítelkyni z nevěry, se zjistilo, že ani ona není matkou dítěte, které měli doma. Když se přišlo na to, kde se stala chyba, oběma holčičkám byl už téměř rok.

Nedokážu si ani zdaleka představit, čím vším si jejich rodiče a převážně maminky asi procházeli. Představa, že vychováváte dítě, milujete ho, udělali byste pro něj cokoliv (v nejhorším případě pro něj dokonce i zemřeli) a najednou zjistíte, že vlastně to dítě, ten váš malý andílek, není vůbec váš. Po původním šoku se nabízí několik otázek co s tím, co bude dál? Chcete zpět svoje vlastní dítě, vaši krev, vaše geny, ale nechcete se vzdát ani toho zlatíčka, na které jste si již stihli zvyknout a které bezmezně milujete. Ale stejné pocity má samozřejmě i druhá maminka. Je to zapeklitá situace, která zkomplikuje a změní život hned několika lidem najednou. A žádné peníze nemohou nahradit to, čím procházíte.

Pokud si dobře vzpomínám, v případě těch českých holčiček, bylo nakonec dohodnuto, že se prohodí a vrátí se do správných rodin. Hlavně vzhledem k jejich nízkému věku a že z toho ještě nemají takový rozum. Jenže to nejpevnější pouto s matkou se přece tvoří i během prvních měsíců života. Naštěstí spolu prý obě rodiny vycházejí velmi dobře, často se navštěvují a o prázdninách tráví holčičky nějaký čas spolu u jedné i u druhé rodiny. Rodiče a převážně matky se s tím ale pořád tak úplně nevyrovnali.

Podobná noční můra potkala i hlavní hrdiny knihy Hra na lež. Sebevědomá a úspěšná Harriet Lockwoodová má vše po čem může žena toužit – úspěšnou kariéru, impozantní dům, milujícího a oddaného manžela Olivera, čtyři překrásné děti a nádherný život na bezpečném Vermontském venkově. Dalo by se říct, že se jí daří téměř ve všech směrech. Jediná věc, kterou pokládá za svůj osobní neúspěch, je neschopnost porozumět si se svým nejstarším dítětem – patnáctiletou dcerou Florence. Už od malička má pocit, že každá žije na jiné planetě. Jsou tak rozdílné, že někdy pochybuje, jestli je Florence vůbec její.

Po jedné nešťastné nehodě, kdy Florence málem přijde o život a v nemocnici jí musejí dát transfúzi, se Harrietiny pochyby ještě prohloubí. Jak je možné, že má Florence krevní skupinu, která odporuje všem zákonům genetiky? Mohla by snad ta tehdejší noc týden před svatbou neuváženě strávená s ex-přítelem znamenat, že Oliver není Florenciným otcem?
Harriet si chce být jistá, a proto tajně pošle zubní kartáčky na testy DNA. Čeká ji ovšem obrovský šok. Nejen, že Florence není dle testů DNA Oliverova, ale není ani její! Harriet přizná vše včetně té noci svému manželovi, který ji odpustí, ale požaduje po ní, ať to nechá být. Ona však na jeho přání nedbá a rozhodne se najít jejich biologickou dceru. Mohla by si s ní rozumět více? Třeba je vysněnou Harrietinou kopií.

Druhou postiženou rodinu tvoří pouze lehce chaotická Zoey, která kdysi otěhotněla s ženatým mužem a „její“ dcerka Nell, jenž je pravým opakem Zoey. To jim ale nebrání, aby spolu měly skvělý vztah. Žijí v malém londýnském bytě spojeným se Zoeyiným krámkem s originálně přešitým oblečením. Zoey má sice dlouholetého přítele, ale svatbě se stále brání, nechce, aby jí její pouto s dcerou narušil nějaký chlap. Zpráva o záměně ovšem převrátí jejich život totálně naruby, zvlášť když se jim Harriet zjeví zčistajasna u dveří. Zoey osobně by raději nechala vše tak jak je, ale Harriet touží poznat svoji biologickou dceru.

Harriet tímto krokem započne něco, co už se nedá zastavit ani vrátit a hluboce se dotkne všech zúčastněných i jejich blízkého okolí. Někteří se s tím vyrovnávají lépe, někteří hůře, ale každý po svém. Jak to všechno dopadne si už ovšem musíte přečíst sami.

Tess Stimson je pověstná tím, že píše knihy opravdu ze života a výjimkou není ani Hra na lež. V knize dokonce přímo zmiňuje některé případy záměn dětí, včetně toho českého. Velmi opravdově líčí celou nelehkou situaci, ve které se obě rodiny ocitly. Kniha je plná různorodých emocí a všechny postavy působí naprosto realisticky a jsou čtenáři ukázány ve skutečném světle, se svými klady i zápory.
Každá kapitola je napsaná z pohledu někoho jiného, takže se čtenář může dokonale seznámit s myšlenkami i pocity jak Harriet a Zoey, tak také Florence a Nell a dostane se také na Olivera.

Nejvíce sympatická mi byla asi Florence a Nell. Nemůžu říct, že by mi byla nějaká postava vyloženě proti srsti, ale mnohá z rozhodnutí a činů dospělých postav mě dokázala vytočit, i když jsem chápala, co je k tomu vedlo.

Kniha se čte jedním dechem, nechybí ani velmi překvapivé zvraty a naprosto nečekaný konec. Toto žhavé téma v každém musí vyvolat otázku, co by dělal na jejich místě, jak by se zachoval, kdyby zjistil, že jeho dítě není jeho? Nebo co kdyby on/ona byl tím zaměněným dítětem, jaké by byly jeho/její pocity? Tento příběh asi dlouho bude okupovat mé myšlenky.

Za poskytnutí recenzní ho výtisku velice děkuji nakladatelství Domino.

Několikrát jsem přestala číst a musela rozdýchat, co pro nás autorka připravila

17. 05. 2014  |  Recenzoval: Terisekk - Knižní zašívárna

Harriet Lockwoodová žije se svou rodinou ve Vermontu, kde vede život, jaký by jí mohla spousta žen závidět – má skvělého manžela, krásný dům a čtyři zdravé děti. Avšak se svou jedinou dcerou si moc nerozumí, i když by si moc přála, aby mohly být s Florence kamarádky. Všechno do sebe začne zapadat, když si jednoho dne Florence poraní nohu a v nemocnici Harriet zjistí věc, která všechno změní – Florence, ta, kterou celých patnáct let vychovávala a snažila se s ní sblížit, není její dcera. V tu chvíli je Harriet pevně rozhodnuta, že najde svou biologickou dceru a to za každou cenu.

Asi před půl rokem jsem přečetla svou první knihu od Tess Stimson. Kniha se mi natolik líbila a dostala mě, že jsem si musela přečíst i tuhle novinku, do které jsem se začetla téměř okamžitě a rozhodně mě nezklamala. Dokonce mě okouzlila víc, než Co je tvoje, je i moje.

I tentokrát je děj vyprávěn z několika pohledů – minimálně z pěti -, ale nemusíte mít obavy, že byste se v příběhu mohli ztrácet. Všechno je skvěle napsané, promyšlené a řekla bych, že právě tohle knížku dělá zajímavou a originální. Navíc je super, podívat se do hlavy všem hrdinům a zjistit, co si doopravdy myslí a jak se na celou věc dívají.

Ještě se mi nikdy nestalo, abych si v knize oblíbila všechny postavy a zároveň, by mě tak moc vytáčely – nechápejte mě špatně, to není nic, co by bylo na závadu, prostě postavy působily opravdu reálně a chovaly se jako normální lidé nebo si aspoň dokážu představit, že by se tak někdo mohl chovat. Například Zoey mi přišla od začátku super, ale postupem času ze začaly objevovat její chyby a už mi tak skvělá nepřipadala. Prostě mi autorka zase ukázala, že není všechno tak, jak se na první pohled zdá a nic není černobílé.

Největší plus dávám knize za autorčin styl psaní. Příběh je čtivý, chytlavý, napínavý a nepředvídatelný – několikrát jsem zůstala překvapeně koukat a snažila jsem se rozdýchat to, co si pro nás autorka připravila a rozhodně své čtenáře nešetřila. Navíc postavy jsou skvěle propracovány a jak už jsem se zmínila, působí přirozeně, reálně a jsou lidské. Navíc oceňuji, že se Tess nebojí pouštět do ošemetných témat a nechává čtenářovi prostor, aby si na celou věc udělal svůj vlastní názor a neříká, co je dobré a co špatné.

Možná trochu mě zklamal závěr knihy, který byl hodně napínavý, ale v jedné věci si to, podle mě, autorka trochu ulehčila. Ale aspoň tak kniha skončila podle mého přání.

Pokud jste už četli nějakou knihu od Tess Stimson a líbila se vám, tak vám určitě doporučuji i Hru na lež. A těm, kteří ještě neměli tu čest její knihy číst, by Tess rozhodně neměli přehlížet a měli by jí dát šanci, protože její příběhy stojí za to. Já dávám Hře na lež plný počet hvězdiček a těším se, až si budu moct přečíst další knihu od téhle skvělé autorky.

Tato kniha se mi vryla pod kůži.

12. 05. 2014  |  Recenzoval: Charmedka

Harriet je žena, která má vše pevně ve svých rukou. Má skvělé čtyři děti, milujícího manžela, dobrou práci a nádherný dům na venkově. Jediné, co ji trápí, tak vztah s nejstarší dcerou Florence, se kterou si vůbec nerozumí. Florence je tak jiná než ona, nikdy k sobě nenašly cestu.

Naopak Zoey má s dcerou Nell perfektní vztah a to i přesto, že každá je úplně jiná. Žijí v Anglii, kde Zoey vlastní second hand, sama chodí oblékaná ve vlastních výtvorech, žijí v malém bytečku nad obchodem a nebýt Nell, která se stará o účty, už by dávno zkrachovala. Nell svého otce nezná, jako otce bere Richarda, který s nimi žije již od jejích sedmi let.

Celý příběh započte, když Florence má nehodu, která ji málem stojí život. Potřebuje krev a při té příležitosti Harriet zjistí, že není možné, aby byla dcerou Olivera, jejího manžela. Chce mít ale jistotu a tak pošle tajně na testy DNA jejich kartáčky. Při čtení výsledků nemůže uvěřit svým očím. Už je jasné, proč si s Florence nerozumí. Nemocnice udělala chybu a před patnácti lety zaměnila dvě holčičky. Florence není její biologická dcera.

Harriet rozjíždí pátraní, chce svoji dceru poznat a to i přesto, že Oliver si zásadně stojí za tím, že Florence je jejich dcera a že tak to zůstane. Mezitím i Zoey zjišťuje možnost výměny, nemocnice ji sama informovala a posílala na různé testy. Najednou se jí před dveřmi zjeví Harriet a drama začíná.

Moje hodnocení a dojmy
Ještě teď mám husí kůži, hned jsem si vzpomněla na kauzu vyměněných holčiček právě u nás, o těch je v knize i zmínka. Když se tohle stalo, říkala jsem, jak je to hrozný. Po několika měsících, v knize dokonce patnácti letech zjistíte, že dítě, které jste kojily, vstávaly k němu v noci, vychovávaly, tak není Vaše. Já bych to asi nechtěla vědět, nechtěla bych najednou zjistit, že dítě, které miluju není mé. A dokonce se ho třeba vzdát?! Tady jsem souhlasila na začátku s Oliverem, když tvrdil, že nezáleží na genech, že Florence je zkrátka jejich. Vychovaly ji a tohle na tom nic nemění.

Na druhou stranu chápu i Harriet, že chtěla najít svojí biologickou dceru, kterou devět měsíců v sobě nosila a porodila. Akorát nehleděla na důsledky a bylo jí jedno, že tím může zničit život ostatním, jednala pouze sobecky, mateřsky sobecky, protože chtěla vědět, jak žije její holčička. Vyčítat jí to asi nešlo, když se na to podíváme z druhé strany. Sama nevím, jak bych se zachovala, kdyby se to stalo mně.

Kniha vás vtáhne do děje, vše prožíváte s rodinami, po bolest a naději až zklamání. Kolikrát mi bylo úzko, měla jsem husí kůži. Je to prostě strašný a celou dobu jsem přemýšlela...

Je to první kniha od Tess Stimson, kterou jsem četla a rozhodně si chci přečíst další. Co mě ale dostalo, tak konec. Nebudu spoilerovat, to bych Vás připravila o to nejlepší, ale na konci jsem měla chuť s knihou praštit a nemohla tomu uvěřit, takovýhle zakončení by mě ani ve snu nenapadlo. Díky tomu se mi kniha ještě více vryla pod kůži.

Plný počet hvězdiček ale nedávám a to z jednoho prostého důvodu. Erotika k knihách mi nevadí, postelové scény mi taky nevadí, naopak jsem kolikrát ráda. Ale v téhle knize mě to vyloženě rušilo a kolikrát mi to přišlo vulgární a nevkusný, detailně popsaný.

Chvíli trvalo, než jsem tuto knihu dokázala vstřebat

10. 05. 2014  |  Recenzoval: Hanča

Manželé Lockwoodovi žijí ve Spojených Státech. Mají čtyři děti - tři syny a dceru. Oliver si s dětmi skvěle rozumí, ovšem Harriet má trochu problém s nejstarší dcerou Florence. Ty dvě se spolu nedokážou bavit, aniž by se u toho jedna z nich necítila dotčeně. Přidejme k tomu neustálý pocit viny za dceřinu cukrovku a snahu organizovat jí každou minutu dne a máme tady absolutní nechuť k jakémukoli slovnímu kontaktu. Po děsivě vypadající nehodě navíc Harriet zjistí, že má Florence krevní skupinu A pozitivní, což by mělo být nemožné. Začne proto pátrat a zjistí, že její jediná milovaná dcera není biologicky její. Oliver se snaží Harriet přesvědčit, ať to nechá být. Florence je přece jejich, protože ji vychovali a nebudou ji milovat méně jen proto, že nemá jejich geny. Harriet sice slíbí, že nebude nic podnikat za jeho zády, ale tajně odjíždí do Londýna, kde žije její biologická dcera. Netuší ale, co se jí povede rozpoutat.

Harriet je energická a rozhodná žena. Nadevše miluje své děti, manžela a ráda tráví čas venku. Také ale musí mít naprosto všechno pod kontrolou, což se odráží na jejím vztahu s dcerou. Každou chviličku se jí totiž ptá na to, jestli si píchla inzulin, jestli správně spočítala dávku a podobně. Oliver má opačnou povahu. Je spíš snílek a Harriet usměrňuje jeho nápady. Jejich manželství je až do toho osudného dne bez chybičky. Florence rozčiluje, že jí matka pořád říká, co má dělat a taky jak to má dělat. To ale neznamená, že ji netrápí skoro nulový vztah s matkou. Naopak s otcem si skvěle rozumí a nemá problém se mu s čímkoli svěřit.


Na druhé straně našeho příběhu jsou Zoey a Nell. Zoey vlastní v Londýně malý second hand, který ale moc neprosperuje. Je tak trochu nepraktická a všechno nechává na poslední chvíli. Nemá ráda pohyb a je trošku při těle. Může být ráda, že má Nell, která se o ní vlastně stará. Díky ní ještě nezkrachovaly. Nell má ráda pohyb a je kapitánkou několika školních družstev. Richard je Zoeyin přítel a jsou spolu již několik let. Pomáhal jí vychovávat Nell a nyní by se s ní rád oženil.

Knížka byla opravdu skvěle nepsaná a moc dobře se četla. Líbí se mi, že je vyprávěna z pohledu několika postav. Příběhu to dodává takový zvláštní rozměr. Ze začátku jsem moc nechápala, proč se Harriet tak moc snaží za každou cenu najít své biologické dítě. Přišlo mi to stejné, jako kdyby dítě adoptovali. Přece ho vychovali a nebudou ho mít méně rádi jen proto, že jim není podobné a má jinou krevní skupinu. Ale ono je to přece jen asi něco trošku jiného. No a nesmím zapomenout na erotické scény. Ne že by s nimi bylo něco v nepořádku, naopak byly hodně žhavé. Jen se mi do tohohle příběhu nějak nehodily.

To, že Harriet Nell našla, má jen jednu jedinou dobrou stránku, jinak se nestalo nic dobrého. Upřímně se přiznám, že jsem dlouho přemýšlela, co mám vlastně napsat a nějak jsem se nemohla rozhodnout, jestli se mi příběh líbil nebo ne. V knížce totiž byla jedna věc, ke které mám absolutní averzi a ten konec byl vážně hodně emotivní. Chvíli mi trvalo celý příběh nějak vstřebat a vůbec nejsem schopná říct, jak bych se zachovala já, ať už se jedná o první či o druhý zlom v příběhu. Jinak ale nemůžu knížce upřít vůbec nic a proto dávám pět hvězdiček. Je mi naprosto jasné, proč je autorka tak úspěšná a její knížky jsou překládány do tolika jazyků.


Tuto recenzi jsem nedokázala napsat hned. Musela jsem tu knihu nejprve rozdýchat.

05. 05. 2014  |  Recenzoval: Knižní novinky-recenze

Inteligentní romány pro inteligentní ženy. S tímto názvem žánru přišlo nakladatelství Domino a proč nenechali jako ostatní zařazení romantické knihy? Protože se chtěli vyhnout předsudkům, které si představíme pod pojmem červená knihovna. Vybírají knížky, které si označení INTELIGENTNÍ ROMÁNY opravdu zaslouží a stojí za to.

Knihy od Tess Stimson k nim rozhodně právem patří. Píše příběhy, které může zažít každý z nás a zbytečně je nepřikrášluje - píše je tak, jak to v životě doopravdy chodí. Četla jsem od této spisovatelky ještě Co je tvoje, je i moje a byla jsem také nadšená.

Teď k samotnému ději. Příběh je o dvou rodinách, které nemají zdánlivě nic společného. Řeší všední starosti jako ostatní a netuší, jak jim může jeden test DNA změnit celý život. Co uděláte, když zjistíte, že vaše dítě není vaše vlastní?

Harriet s Oliverem spolu mají celkem tři děti. Florence je jejich nejstarší dcera a je tátova holčička. S mámou si absolutně nerozumí a i když se Harriet snaží, nedokáží navázat vřelý vztah.

„Nedovedla si představit, že by s ní šla probrat nějaký problém, nebo ji požádat o radu. To by radši zastavila náhodného kolemjdoucího na ulici.”

Florence se stane vážná nehoda, kvůli které skončí v nemocnici a tam Harriet podle krevní skupiny dcery váhá, jestli je Oliver vážně její otec. V mládí ještě před svatbou udělala hloupost a nebyla si jistá, jestli s bývalým přítelem něco měla - byla hodně opilá. Začne pátrat a výsledky testu DNA jsou překvapivé nejen pro Olivera, ale i pro ni.

„Ale jak to?” chtěl vědět, když konečně pochopil, co mu říká, když si stejně jako ona, třikrát, čtyřikrát, pětkrát přečetl onen osudný dopis a pak jí ho hodil na hlavu. „Jak se to mohlo stát? Byl jsem s tebou, když když se narodila! Choval jsem ji, dokonce jsem jí přestřihl pupeční šňůru! Díval jsem se, jak ji nasazují náramek se jménem, viděl jsem, jak ji koupou a umývají, celou dobu jsem byl s ní! Jak mohlo dojít k omylu? Kristepane, vždyť máš ten zatracený náramek z nemocnice vylepený v pamětní knížce! K takovýmhle přehmatům už přece dneska nedochází!”

Jsi její matka. Co jsi to za matku, žes nepoznala vlastní dítě?

Skutečnost, že Florence není ani Olivera, ale ani Harriet je pro ně nemyslitelné. Jak se to mohlo stát? Nastává otázka, co dál? Mají pátrat po skutečné dceři? Co když bude chtít druhá rodina Florence zpátky? To přece nemohou dopustit! Ale Harriet zoufale touží po své pravé holčičce. A i když ví, že jí to Oliver neodpustí, rozhodne se ji i přes jeho zákaz vyhledat. Jak se k tomu postaví druhá rodina?

Představa, že vychovávám patnáct let své dítě a pak mi řeknou, že vůbec není moje.... Kruté. Záměny v porodnicích by se neměly stávat, ale přesto k nim dochází i v dnešní době. Přemýšlela jsem, co bych dělala já. Jestli by nade mnou zvítězila touha poznat své vlastní dítě, nebo radši ochraňovala to, na které jsem tolik let zvyklá. Netuším. A hlavně, nejtěžší to musí být pro ty zaměněné děti. Hodně stresující.

Příběh je vyprávěn očima všech postav a to se mi vážně líbí. Nejvíc jsem ze začátku držela palce druhé matce Zoey, je mi sympatická a přesně s takovou povahou bych ráda měla kamarádku. Harriet mi přišla moc tvrdá a neohlížela se na ostatní. Jen na sebe a na svou touhu. Postupem stránek jsem ji ale začala chápat a získávala si moje sympatie. Posledních sto stran bylo plné emocí a dost mě překvapil konec. Nebyla jsem schopná napsat recenzi hned. Musela jsem si v hlavě uspořádat myšlenky a rozdýchat to. Vážně krásný příběh, který obsahuje kromě záměny ještě mnoho zajímavého.

„Sotva jsem tě spatřil, hned jsem se zamiloval a ty ses usmála, protože jsi to věděla.”

Tess Stimson napsala skvělý román. (A nejúžasnější erotické scény, jaké jsem kdy četl.)

03. 05. 2014  |  Recenzoval: BoboKing

Že život dokáže nachystat mnoho nepříjemných ran, ví anglická autorka Tess Stimson z vlastních zkušeností víc než dobře. Možná proto dokáže své příběhy napsat s takovou věrohodností a upřímností, že čtenářky (i čtenáři) na celém světě její knihy přijímají s velmi kladnými ohlasy. Obdobě tomu je i u jejího zatím posledního titulu „Hra na lež“ (orig. The Lying Game) z roku 2013.
Děti jsou pro většinu z nás tím největším štěstím v životě a jsem pro ně schopni obětovat cokoliv. Jenže co dělat a jak se zachovat v momentě, když najednou zjistíte strašlivou pravdu, že vaše dítě, které vychováváte od jeho prvního dne, není váš biologický potomek? Že neskutečnou souhrou náhod se stalo v porodnici něco, co lidé ze Západu znají jen z neuvěřitelných příběhů z východní Evropy? Že někdo vaše dítě asi omylem vyměnil za jiné. To zjistila po vážné nehodě své patnáctileté dcery její matka díky dceřině neobvyklé krevní skupině. V této stresující a emotivně velmi napjaté situaci jde obvyklá logika a city stranou. A začíná tím pro našich pět hlavních aktérů cesta peklem…
Tess Stimsonová svoji hru na lež rozehrává s mistrovskou důkladností a dějovou rozmanitostí. Nepředkládá nám jen jednosměrně zaměřený příběh, nýbrž rozehrává ho do dalších směrů a podrobností, které dokonale vytvářejí efekt neuvěřitelné reálnosti a dramatičnosti. Dosahuje toho především třemi prvky. Zaprvé na tuto citovou záležitost nám dává nahlížet z více stran, čehož dosahuje díky střídání vyprávění jednotlivými hrdiny. Za druhé jsou to skvělé vykreslené jednotlivé charaktery, s jedinečnými názory a zkušenostmi, životními sny, a teď i jejich nezvyklou propojeností. A pak to, co mne zaujalo hned od prvních vět - jazyk a styl vyprávění. Bez zbytečného patosu či romantizujího nádechu, o to s větším důrazem na reálnost, vytváří moderní a čtivý příběh. (Jen takovou poznámku: Stimsonová díky tomu dokázala napsat snad nejúžasnější erotické scény, co jsem v literatuře četl.)
Hra na lež je skutečně bravurním příkladem Inteligentního románu pro inteligentní ženy (a dodávám i inteligentního muže). Tess dokázala napsat dramatický, snad až syrový, silně emotivní příběh, o lidech, kteří si musí jakoby rozhodnout svoji „sophiinu volbu“. Přesto v příběhu s až fatální závěrem je cítit prvotní záměr - napsat román pro ženy (ale opět tvrdím nejen pro ně). Ve výsledku má čtenář tendenci se s hrdiny ztotožnit a obdivovat se nad autorčinou vypravěčskou schopností čtenáře doslova „přikovat“ ke stránkám knihy.
V překladu Kláry Šumové vydalo v edici Inteligentní romány pro inteligentní ženy ostravské nakl. Domino v roce 2014.

Další důkaz, proč je Tess Stimson tak populární

23. 04. 2014  |  Recenzoval: Knihomilka

Energická Harriet žije se svou rodinou v americkém Vermontu. Má manžela, který ji nosí na rukou, dokonalé syny a dceru. No, i když v očích Harriet patnáctiletá dcera Florence tak dokonalá není. Nikdy si spolu nerozuměly, o kamarádském vztahu si můžou nechat zdát. Pak se Florence zraní a díky náhodě se Harriet dozví, že Florence není její biologická dcera.

Harriet rozjíždí pátrání po své pravé dceři, v naději, že najde svou dokonalou kopii, po které tak vždycky toužila.

Tou je Nell, dcera bohémsky založené Zoey, jejíž život je jeden velký chaos. Dcera s matkou si naopak rozumí hodně, jejich vztah je pevný a neotřesitelný v základech. Ale zůstane to tak i poté, co na scénu nastoupí Harriet?

Autorka napsala příběh, který se dotýká citlivého tématu, jakým je záměna dětí po narození. V románu zmínila případy, které se ve světě staly, včetně české kauzy z roku 2006. (Když jsem si pak hledala pro připomenutí bližší informace, překvapilo mě, že je to už osm let).

Tess Stimson píše opravdu poutavě, romány jsou velmi čtivé. Mám ráda její styl, kdy jsou kapitoly vyprávěny z pohledu více osob, takže máme děj nastíněný z více úhlů.

Poznáváme Florence, Nell, Zoey, Harrietina manžela Olivera i samotnou Harriet, která to všechno spustila.

Je to právě ona, kdo mi byl dost nesympatický. Chápala jsem, že chce poznat svou biologickou dceru, nelíbil se mi však způsob, kterým tak učinila. Aniž by se ohlížela na svou rodinu a přemýšlela nad důsledky, které odhalení bude mít, objevila se zčistajasna před domem Zoey, která na to nebyla vůbec připravená.

Je těžko někoho soudit, sama jsem matka a neumím si představit, že by se něco takového mohlo stát i mně. Dokázala bych se vzdát dítěte, které není mé, ale já ho tak vychovávám, protože o tom nevím? Uměla bych dát tu samou lásku biologickému dítěti, které vidím po letech poprvé?

Když už to vypadá, že se obě rodiny s záměnou vyrovnaly (nejlépe se to snad podařilo právě oběma dcerám), dochází k dalšímu zvratu, který zamává se všemi zúčastněnými.

Při čtení jsem přemýšlela, jak asi autorka Hru na lež ukončí. To, co se stalo v knize, by mě nenapadlo ani ve snu. Trvalo mi, než jsem to pobrala, ale opravdový život není červená knihovna. Právě to Tess Stimson umí - každý její román je sonda do běžného života normální rodiny, jejíž členové nejsou jen kladní. Mají své chyby, stejně jako my, reální čtenáři. A to činí knihy Tess Stimson tak populární.

Hra na lež je kniha, o které budete přemýšlet ještě dlouho po přečtení.

Tess Stimson píše o velkých tématech, ale nedělá z nich uplakané příběhy.

20. 04. 2014  |  Recenzoval: Kristýna Pekárková - Books in Ashes

Dvě ženy, dvě dívky a dvě odlišné rodiny, které dělí oceán. Aniž by měl kdokoliv tušení, že jsou propojeni víc, než je běžné. A pak jedna nehoda rozpoutá kolotoč pochybností, strachu, doufání, naděje a touhy po novém startu. Někteří by ale raději zapomněli a vrátili se zpět. Jak se všichni vypořádají s pravdou a chybou, která se stala před patnácti lety?

Harriet má svůj život pevně v rukách. V práci se jí daří, je úspěšná, má milujícího manžela Olivera a čtyři děti a krásný dům na americkém venkově. Jediný mráček na jejím dokonalém životě je vztah s jedinou dcerou Florence. Jsou od sebe tak odlišné, tak jiné a za patnáct let k sobě nenašly cestu. Harri má pocit, jako by selhala, ale jak to, že vztah s mladšími chlapci je tak snadný a přirozený? Když se jí rozezvoní telefon, doufá, že se nic nestalo chlapcům. Protože kdyby se něco dělo, raději by se vypořádávala s Florencinou cukrovkou, než s čímkoliv jiným. V tu chvíli netuší, že život její dcery visí na vlásku a že jediné vyšetření otevře staré vzpomínky na jednu noc, kdy šlápla vedle.

Zoey žije svůj ztřeštěný život v londýnském bytě nad svým krámkem s recyklovanými oděvy. Před lety se vzdala šance být návrhářkou, aby se mohla starat o svou jedinou dceru Nell, ale ničeho nelituje. S Nell si jsou neskutečně blízké, ačkoliv jsou každá jiná. Kdyby nebylo jí, nejspíš by už dávno zkrachovala. A pak je tu i Richard, který je její oporou už osm let a Nell ho miluje jako vlastního otce. Díky Zoeyině roztržitosti trvá dlouho, než si všimnou příchozího dopisu, který všechno změní. A Harrietina návštěva na prahu Zoyeina bytu na sebe nenechá dlouho čekat.

Co obě rodiny pojí je záměna dívek pře patnácti lety. A i když Oliver Harriet prosí, aby počkala, aby jim všem dala čas, než se s tím vyrovnají, Harriet cítí šanci na nový začátek. Konečně by přeci mohla mít takovou dceru, po jaké vždy toužila. Hlavně tak to vnímá Oliver, Florence a nakonec i Zoey. Jenže Harriet je jako uragán a vtrhne do života ostatních a nehledí na následky. Oliver se stále nemůže vyrovnat s tím, že jeho milovaná Florence není jeho biologickou dcerou a Florence cítí, že tohle je konec jakéhokoliv vztahu s matkou. Jenže nesdílí obavu o to, že by se jí Zoey nemusela líbit, ale naopak, že by ji mohla mít raději, než ženu, které říká mami. Nejsnadněji se s celou situací vyrovnává Nell, jenže ta taky není taková dokonalá dívka, jakou si Harriet představovala. Každý se s tím vším zmatkem vyrovnává po svém a Oliver se Zoey zjišťují, že jsou si navzájem oporou. Jako by se znali celý život. A pak stačí jeden krok a všechno se zamotá ještě víc.

Autorka Tess Stimson píše knihy, které jsou opravdu ze života. Hra na lež se dotýká tématu, o kterém se i u nás mluvilo – záměna dětí v porodnici. Jak těžké je vyrovnat se s pravdou, že patnáct let vychováváte dítě, které není vaše? Jaké to je, dívat se na člověka, který měl být vaší matkou, jak obdivuje své biologické dítě, zatímco vás neustále kritizuje? Ne každý se s pravdou dokáže vyrovnat. Oliver se v jeden okamžik Harriet ptá, zda by byla tak rozhodnutá, bezohledná k citům ostatních, kdyby se jednalo o jednoho z chlapců. A Harriet si s hrůzou uvědomuje, že by se možná zachovala jako Zoey s Oliverem a chtěla počkat, až bude starší.

V knize se objevuje všechno, co byste čekali, že lidé, kterým se něco takového stane, budou prožívat. Od hrůzy a popírání, přes naději po zklamání. Tess Stimson žádnou z postav neidealizuje. Především proto, že každý se v průběhu života dopouští chyb, větších či menších. Někdy své chyby opakujeme, i když jsme si přísahali, že znovu sebe ani ostatní tomu nevystavíme. Osobně jsem víc sympatizovala se Zoey a Oliverem, ale to hlavně na začátku, pak už se misky vah houpaly z jedné strany na druhou. Konec, s jakým autorka přišla, jsem nečekala, ale bylo to opravdu skutečné. Možná, že jsem podvědomě doufala ve šťastný konec. Ale život někdy udělá rozhodnutí za nás, a pak už je jen na nás, jak se k tomu postavíme.

Hru na lež jsem četla jedním dechem. Autorka mě opět nezklamala a znovu ukázala, že umí psát knihy ze života, o tématech, která bolí, ale nedělá z nich uplakané příběhy. Neidealizuje postavy, nedělá z jedné hrdinu a z druhé záporáka. Donutí vás je milovat i nesnášet zároveň, a přitom si společně s nimi uvědomujete, že přesně takový je život. Ani bílý ani černý.


Ukázka z knihy Hra na lež