Co jsme si neřekli

Autor:
Rory Dunlop
Originální název:
What We Didn't Say
Překlad:
Květa Palowská
Žánr:
Inteligentní romány pro inteligentní ženy
ISBN:
978-80-7498-209-5
Počet stran:
344
Datum prvního vydání:
24. 04. 2017

Kliknutím zvolte variantu

339 Kč 271 Kč 

Kde koupit knihy?
Co jsme si neřekli

Popis: Co jsme si neřekli

Temně humorný příběh o manželství v krizi, který zcela jistě zarezonuje v každém, kdo si někdy nějakou partnerskou krizí prošel. (Takže i ve vás.)

Po dvou letech bolestného odloučení si Jack a Laura smluví schůzku. Jack je připraven a ochoten odpustit.
Laura však nejeví sebemenší ochotu se za cokoli omlouvat.
Jack jí pošle svůj deník, který si začal psát po jejím odchodu.
Laura jeho zápisky doplní o pár vlastních postřehů a důvodů, proč udělala to či ono.
Už si navzájem sdělili všechno. Tedy s výjimkou toho, co bylo (a je) nejdůležitější.
Rory Dunlop je nesmírně vnímavým pozorovatelem. Ve svém románu Co jsme si neřekli postihuje se suchým sarkasmem i s hlubokým porozuměním mnohdy nepřekonatelnou propast mezi slovy a pocity.


Dotaz k produktu Co jsme si neřekli

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Rory Dunlop

Rory Dunlop

Rory Dunlop absolvoval klasická studia na univerzitě v Oxfordu. Civilním povoláním je právníkem, už od mládí ale toužil po tom psát romány. Předtím, než se stal uznávaným soudním obhájcem, pracoval také jako učitel matematiky a živil se jako novinář. Strávil rok ve Strassbourgu, kde sepisoval rozsudky pro Evropský soud pro lidská práva. Bohužel se mu ve Švýcarsku absolutně nepodařilo naučit francouzsky,  naopak se mu ale podařilo seznámit s jeho budoucí ženou Likou. Rory Dunlop žije v současné době s manželkou a dvěma dcerami v Londýně. Román Co jsme si neřekli je jeho beletristickou prvotinou.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Důvtip, inteligentní dialogy a lidský příběh

26. 06. 2017  |  Recenzoval: Kristýna, The Book Talk Blog

Nakladatelství Domino je pro mě absolutní zárukou kvality. Nedávno mamka v knihkupectví vybírala knížku pro babičku a ptala se mě, zda ji znám a zda je dobrá. Řekla jsem jí, že sice nevím přesně, o čem to je, ale že to vydalo Domino, takže to jistě bude skvělé. Tak to prostě je. A kniha Co jsme si neřekli jen potvrzuje, že toto nakladatelství zkrátka má cit pro výběr skvělých knih a opravdu kvalitní literatury.
Shrnutí děje
Příběh Jacka Randalla a Lindy Fergusonové sledujeme prostřednictvím Jackova deníku, který je v některých místech opoznámkován Laurou a zprostředkovává tak čtenáři popis situace očima obou účastníků. Postupně se tedy seznamujeme s jednotlivými zlomovými body tohoto manželství a utváříme si obrázek o tom, co všechno se muselo stát, aby se tihle dva dostali tam, kde se s nimi v knize setkáváme poprvé. Velmi působivě budovaný příběh dvou obyčejných lidí je navíc obohacen koncem, který nebudete čekat a který Vás naprosto dostane.
Příběh
Kniha je napsaná s lehkostí a pečlivostí. Autor má smysl pro detail a také neuvěřitelné cítění pro interpretaci jedné pravdy z dvou rozdílných úhlů pohledu. Na vývoj situace jsem si v průběhu knihy dělala vlastní názor a vždy mě hrozně zajímalo, jak to viděl „ten druhý“. V Jackových deníkových záznamech totiž nebyla vždy odkryta celá pravda a některé křivdy byly naopak přibarveny. Nebo to snad zkresleně vnímala naopak Laura? Na její komentáře jsem se vždy nesmírně těšila, jednak mi poskytovaly mnohdy zajímavé interpretace situací, které si jinak vykládal Jack, jinak já jako čtenář, a jinak Laura, a také bylo zajímavé zamýšlet se nad tím, kolik z toho, co prožíváme, interpretujeme a chápeme správně... Z knihy se zdá, že toho mnoho není. Jenže co je správně? Který pohled je ten "pravdivý"? Celkově je tento příběh velmi důmyslnou sondou nejen do manželství, ale do mezilidských vztahů jako takových, a je působivým podnětem k přemýšlení. A navíc, je připomínkou, že soudit jiné lidi a jejich vztahy (v dnešní době činnost velmi oblíbená) je zcestné, protože do nich nikdy nemůžeme vidět...
Postavy
Je však nutné podotknout, že ani Jack, ani Laura, nebyli žádní svatoušci. Tyto postavy udělaly spoustu rozhodnutí, se kterými jsem nesouhlasila a kterým jsem nerozuměla. V určitých okamžicích knihy jsem nedokázala najít nějakou skutečně smysluplnou motivaci pro jejich jednání - například kromě umanutosti. Ovšem pozor, není to myšleno tak, že by postavy nebyly dobře propracované - naopak, Jack i Laura jsou jako literární osoby naprosto senzační a bavili mě. Za přátele bych tento pár mít ale spíše nechtěla :) Ač by to možná jen těžko přiznávali, oba jsou nesmírně paličatí a v určitých momentech odmítají z určitých věcí ustoupit jen z principu. Přidáte-li trochu žárlivosti, nutkavou potřebu uznání a pár nezdravých měr sebevědomí - tu je ho málo a tu najednou moc, máte perfektní koktejl životních výzev. A v jeho středu se ocitají Laura a Jack.
Autorův styl
Co se samotného textu týká, při čtení mě více bavily Lauřiny pasáže. Perfektně odpovídaly vykreslení postavy jako takové - byly lehké, vtipné, oplývaly spoustou ostřejšího humoru, ironie a sarkasmu. Seděly mi víc, protože kdybych se s postavami potkala, Laura by mi asi také byla o něco bližší. Jack měl naproti tomu tendence vše příliš řešit, dramatizovat, pitvat a především - litovat se. To vše často bez jakéhokoli náznaku pochopení, že za některé své trable si opravdu mohl jen sám svým přístupem a neschopností vnímat a porozumět i někomu jinému, než sobě (ostatně, on mnohdy nerozuměl ani sám sobě, takže v tomto směru je to komplikované).
Velmi oceňuji autorovu práci s projevem těchto dvou hlavních postav - to, jak příběh vyprávěli, perfektně odráželo jejich charakteristiky a vystihovalo to jejich podstatu. Moc mě baví, když spisovatel dokáže vdechnout svým postavám takovouto osobitost a charisma, a Dunlopovi se to povedlo na jedničku s hvězdičkou.
Celkový dojem
Přes všechnu tuto chválu jsem ale knize dala čtyři hvězdičky, protože k té pětihvězdičkové dokonalosti mi něco málo scházelo. Snad mě autor nedokázal vtáhnout do příběhu tak, jak bych si představovala? Některé dny jsem vůbec netoužila po dalším setkání s Jackem a Laurou. Nebyla jsem napětím bez sebe, jak to celé skončí. To ale nic nemění na tom, že Co jsme si neřekli představuje skvělou čtenářskou volbu pro všechny, kdo si užívají konverzační romány a kdo rádi odhalují jeden příběh z různých úhlů pohledu. Důvtip, inteligentní dialogy, lidský příběh - to vše v rámci tohoto čtenářského zážitku dostanete, a proto kniha rozhodně stojí za přečtení.

Osobní zpověď a nesnesitelná lidskost bytí

18. 06. 2017  |  Recenzoval: Za listem list

Ačkoliv jsem od samého začátku věděla, do jaké knihy se pouštím, přesto se mé pocity z četby vezly jako na houpačce. Co jsme si neřekli totiž dokázalo téměř nemožné – donutit mě knihu dočíst, i když jsem se místy velmi se čtením trápila, abych ale ve výsledku zjistila, že to zase tak hrozné nebylo. Ale pěkně popořadě…

Deník a maily
Jack a Laura, hlavní hrdinové. Kniha začíná dopisem Laury pro jejího syna, v němž mu sděluje, že mu posílá tátův deník, do nějž vepsala několik komentářů, aby některé věci upřesnila na pravou míru, a ujišťuje ho, že to není jediný dárek k narozeninám (přátelé, dostat já tohle jako první dárek, tak mě asi trefí šlak!). V tomto „Štrasburském deníku“ zapisuje Jack průběh dní snad minutu po minutě i s přesně zaznamenanými rozhovory i emaily a zachycuje tak rozpad manželství s Laurou, jejich životní eskapády a problémy. Poté, co deník jednoho dne pošle Lauře (asi aby ji nalákal zpět tím, že jí konečně ukáže, jak vše vnímal on?), jej Laura poměrně sarkasticky (místy jako rozmazlená fiflena, protože jen ona má právo na správnou verzi) okomentuje a pošle mu jej zpět. Časem se ale z deníku vyklube dar pro jejich (?) syna, v němž se má dozvědět víc, než jen pravdu o životě jeho rodičů…

Subjektivně
S touto knížkou jsem měla jeden velký problém. A to ten, že to bylo v podstatě jen vyprávění Jacka o tom, jak on prožil krizi v manželství s tím, že Laura do toho zpětně zanesla v poznámkách v hranatých závorkách svůj pohledn a věc. Ta knížka neeskalovala, negradovalo napětí, pořád jsem čekala, kdy přijde ten přelom, ale v podstatě jsem se vždy přes Jackovu část dočetla k delší či kratší poznámce Laury, která mi nebyla úplně sympatická tím, co dělala. Nemluvě o tom, že opravdu, jak jsem už psala, měla pocit, že jen ona do toho všeho může vnést to správné světlo. Ačkoliv se jednalo o text čtivý, to zase jako jo, tak to čtení bylo příliš zdlouhavé, neb se v ději zase tak moc nedělo, ačkoliv jsme byli svědky rozpadu lásky až za hrob.

Objektivně
Knížka získá řadu čtenářů právě tím, o jak osobní zpověď se jedná. Jednotliví hrdinové šli tzv. se svou kůží na trh, odhalovali svá nitra a osobní pocity až na kost (i když stejně jako Jack se domnívám, že ani jeden z nich neřekl nikdy všechno, asi jako v reálném životě, k čemuž se částečně v jednu chvíli Jack přiznal). Knížka, i když děj není z mého pohledu nikterak napínavý, získává plusové body na tom, že poukazuje na jednu skutečnost, jež bývá v mezilidských vztazích velmi často opomíjena – lidé si neuvědomují, že i když v jejich životní situaci je vše nad slunce jasné a zdá se, že nic není jinak, než jak to vnímají oni, že druhá strana, partner, může na celou věc úplně nahlížet úplně jinou optikou a situaci prožít zcela odlišně, bouřlivěji či chladněji. Právě ten prapůvod, ten pramen nedorozumění, o nějž v této knize šlo zejména, ten přikovával ke čtení a donutil mě číst dál, protože bylo až fascinující pozorovat, jak jednu a tutéž situaci vnímali oba hrdinové a jak lze (evidentně i v reálném světě) vnímat dvěma lidmi jednu věc rozdílně, jak si z ní každý odnese jiný prožitek.

Nesnesitelná lidskost bytí
Asi tak by se daly shrnout hlavní pocity z knihy. Bylo to místy nesnesitelně lidské, dva zdánlivě se k sobě nehodící partneři, kteří se milují tak, že si nedovedou naplno říct, co je trápí, a raději se vnitřně užírají žárlivostí, skepsí, beznadějí… Raději mlčí, než aby vysvětlovali. Inu, jako v životě. Vypravěčský styl Roryho Dunlopa byl pro mě nějakou chvíli oříšek, nemohla jsem se do textu s chutí za číst a postrkovala jsem se ke čtení, co to šlo (asi jsem nebyla připravena na tak náročné čtivo). Ale ke konci knihy, když se začínalo ukazovat, že i za mraky slunce svítí, jsem si uvědomila, jak reálně ty postavy vylíčené jsou a že jsou nesnesitelné možná právě proto. V tu chvíli jsem na tu knížku začala nahlížet úplně jinak. Pokud zprůměruju své postupně se měnící hodnocení, získá knížka ode mě krásných 7/10. Knížka není pro každého, je to náročnější kus, takže si k ní nejspíš člověk hledající vášnivě romantickou knihu bude hledat déle cestu, neb bude očekávat něco jiného, ale ta cesta za to bude stát, protože – a to jsme si ještě neřekli – Rory Dunlop se jeví být velmi zkušeným znalcem lidských povah a geniálním vypravěčem.

Reálný román o lásce, ze kterého mrazí...

13. 06. 2017  |  Recenzoval: Svět mezi řádky (Chensie Ips)


Netradiční román o lásce asi nebude to nejvhodnější čtení pro každého. Ačkoliv jde o debut anglického autora Rory Dunlop, potěší spíše náročnější čtenáře, kteří touží po kvalitní četbě na úrovni. Dost už bylo young a new adultek nebo thrillerů, je na čase vklouznout do příběhu Co jsme si neřekli a pozorovat, jak si spisovatel hraje na boha tím nejlepším způsobem a poukazuje život, jako mozaiku zisků a ztrát...

Styl psaní je neobvyklý. V ich-formě přítomného času autor vylíčil hlavního hrdinu, který popisoval své zážitky v osobním deníku, do kterého mu poznámky ich-formou času minulého vepsala poznámky hlavní hrdinka, jeho žena. Dílo je ozvláštněno o texty představující e-mailovou komunikaci, emotivní psaní či dopisy pro hrdinu, kterému byly veškeré dokumenty věnovány s tím, aby pochopil důležité informace.

Titul už na začátku informuje o tom, že shromážděné písemnosti dostal vedlejší a přitom nejdůležitější hrdina jako narozeninový dar, aby pochopil podstatné informace o svém životě, které pro něj určitě budou šokující... (Stejně jako pro samotného čtenáře).

Namísto prologu čtenáře do knihy uvádí e-mailová komunikace mezi dvěma milenci, kteří se rozešli, ale stále je k sobě poutá láska. Až poté nastupuje hlavní část příběhu, tzv. Editovaný Štrasburský deník, ve kterém se čtenář dozvídá o tom, jak se hlavní hrdinové vlastně setkali a jakým způsobem fungovala jejich láska...

Hlavní hrdina Jack je usedlý člověk, nesmělý a milý, který spíše tíhne k praktičnosti než by létal hlavou v oblacích jako jeho vyvolená. Živí se jako učitel, psychoterapeut a dokonce i spisovatel. Kdyby nebyl natolik sebemrskačský a přílišně nehloubal, možná by žil trochu jinak...

Hlavní hrdinka Laura je, dá se říct, opak Jacka. Je živelná, usměvavá a hýří dobrou náladou, zatímco jeho svírá nejistota. Dokáže ocenit krásu života, i když on se drží při zemi. Je lehce impulsivní a nebojí se žít okamžikem, ačkoliv to není žádná zákony porušující divoška. Ale spíše pozitivní člověk, který silně miluje svého muže a touží dávat svou lásku najevo.

Hrdiny je snadné poznat blíže, protože jejich charaktery z vyprávění přímo vystupují. Jsou velmi dobře vylíčené a možná by ani nebylo nutné jejich texty nějak ozvláštňovat, protože ani tak si myslím, že by se čtenář nespletl. Jeho texty působí chladněji a praktičtěji s tvrdším pohledem na svět, zatímco ty její jsou pozitivní a plné energie. Samozřejmě čtenář poznává i vedlejší postavy, které jsou také šikovně sepsané.

Děj je propletený částmi, které sepsal on a těmi, které sepsala ona. Díky tomu vznikl netradiční koktejl emocí, úhlů pohledu i popisu situací, který zřejmě jinde jen tak neobjevíte. Musím vás uklidnit, že i přesto se v textu určitě ztrácet nebude, je to velmi vhodně oddělené, a jak už jsem vás informovala, také skvěle podtržené charakterem postavy a atmosférou.

Překvapivé je, že ačkoliv Jackovy texty obsahují více popisů a jsou spíše psány jako by pozoroval svůj vlastní svět, tak i části z úhlu pohledu hlavní hrdinky Laury působí se stejně silně vykreslenou atmosférou, ale víc se týkají děje a prožitků. Takové dva úhly pohledu nejsou v knihách běžné. Zrovna tak, jak je sepsal Rory Dunlop, jsem je vlastně ještě nikdy nečetla a musím říct, že je to opravdu jedinečné a oslovující. Každá situace má prakticky ihned oba pohledy a čtenář tak vidí, jak jednu věc dokáží brát dva lidé naprosto rozdílně. Jak jim chybí informace k tomu, aby ji odhadli správně.

Nejpřínosnější a přitom nejhrůznější, pokud jste do příběhu zainteresování, jsou zápletky, kdy zkrátka uniká nějaká informace nebo to postava bere jinak, než by měla a hned jsou patrné situace, ke kterým by jinak nedošlo. Právě v tom je ukrytá ta temnota, protože jak je známo, ďábel tkví v detailech a Rory Dunlop si jako bůh osudu pohrává se svými hrdiny....

Zřejmě vás překvapí, jak krutý a ironický dokáže autor v některých chvílích být. Ne každému tento temný humor přijde vhod, protože někdy nad situacemi, kdy se z malicherností stávají tragédie, protáčí oči nebo je právem depresivní. Někdo může Jacka litovat, protože některé věci jsou dílem jeho představivosti nebo se bohužel stane obětí kvůli své důvěřivosti. Z toho důvodu také pracují emoce, ale ne zas příliš, nic nevyznívá srdceryvně. Spíše jako by čtenář pozoroval vše z dálky a soucítil s postavami.

Pokud očekáváte román o lásce se spoustou jiskření, orgasmů a doteků, pak jste vedle, jak ta jedle. Co jsme si neřekli pojednává o lásce z úplně jiného úhlu, poukazuje na to, že není neomylná a že občas láska ani hory přenášet neumí. Že někdy je nutné se opravdu řídit láskou a používat rozum... Shrnuto podtrženo, pokud chcete lásku servírovanou zcela nezvykle, a přesto silnou a emotivní, pak vám tato kniha určitě vyjde vstříc.

Román je velmi reálný, i když někomu může přijít, že už je těch zápletek příliš, stále působí živě, ale podle mého nepřehnaně. Autor se nesnažil šokovat čtenáře, mám pocit, že spíše mu šlo o třetí podstatnou postavu, kterou si vysnil a které chtěl upřímně říct vše, co se vztahu Jacka a Laury týkalo. Na jednu stranu je to osvobozující, že se příběh rádoby netýká přímo čtenáře, na druhou je to tajemství díky tomu měkčí a snadněji se přijímá, ačkoliv je neočekávané.

Závěr knihy... Tak to je rozhodně velké sousto. Jelikož jsem se soustředila na všechny ty eskapády, tak nějak jsem neočekávala, co se vlastně bude dít. Nejvíce mě dostala poslední část právě od Laury...

Co by čtenářům mohlo vadit?
* Překlad je povedený, ale bohužel je vidět, že kniha je anglická a pro českého čtenáře nebylo možné některé situace přeložit tak, aby je pochopil, protože to zkrátka neznáme. Narážím na vysvětlení jména Michael, které se hlavní hrdinka snažila odhalit pomocí znaků mikrofon, mik-ráč a z toho měl vzniknout Milý Mike. Ano, tohle je nepodstatný spoiler, a malá ukázka jedné z mála nepříjemností v textu.
* Kniha je opravdu surová a velmi reálná. Pokud nejste čtenáři takových děl, asi budete titul prožívat a rozhodně se to odrazí na vaší náladě. Alespoň já do toho kolotoče vtažená byla a i když dílo oceňuji, už bych na něj po druhé sílu neměla.
* Ačkoliv je román čtivý, doporučuji číst jej obezřetně a všímat si zajímavostí a detailů, které obsahuje, v tom podle mého je ten pravý poklad. Pokud chcete dílo, nad kterým se nemusíte příliš zamýšlet a jen si prostě chcete číst bez větší všímavosti děje, pak bych zřejmě doporučila jiný příběh.

Komu bych dílo doporučila?
Ačkoliv román je v nakladatelství Domino zařazený mezi Inteligentní romány pro inteligentní ženy, nevidím důvod, proč by si tímto osvěžujícím dílem nemohl zpestřit svou literární sbírku i muž. Doporučuji spíše náročnějším čtenářům, kteří touží po realitě a lásce napsané na úrovni.


Knižní obálka:
Ta je naprosto fantastická! Propracovaná. A já jsem si jistá, že to čtenáři určitě ocení. Ačkoliv vypadá obyčejně, tak teprve, když ji držíte v dlaních, dokážete ocenit každičký detail a tu reálnou krásu a jistý obyčejný půvab, který právě silně poukazuje na knihu. Za mě perfektní, i když se mi to na fotografii nezdálo, tak při prvním pohledu, kdy jsem si schválně hrubý papír mohla osahat, jsem se zamilovala.

Dojemný román o lásce, nedorozumění a návratu

01. 06. 2017  |  Recenzoval: Knihomilka

Manželská krize je strašákem všech vztahů - letitých i těch čerstvých. Jednoho posílí, druhého zničí, každopádně je to zkušenost k nezaplacení.
Jak se s takovou krizí vyrovnávají manželé Laura a Jack? Po dvou letech odloučení usoudí, že je na čase si vyjasnit, jak to bude dál. Prostředníkem mezi nimi je deník, který si Jack píše. Posílá ho Lauře a ona do něj vpisuje svůj pohled na věc. A právě skrz tento deník máme možnost nahlédnout do jejich vztahu a stát se tak pozorovateli jednoho nevšedního manželství.

Z Jackova deníku se dozvídáme jak se s Laurou seznámil - tak schválně, co tipujete? Co takhle otřepané klišé: Jack je profesor a Laura jeho studentka?
Manželství jim i přes menší rozdílnost věku a povah funguje, dokonce prošlo i zkouškou ohněm v podobě Jackovy těžké nemoci. Jenže zakousne-li se do spokojeného života žárlivost, je i ten nejstabilnější pár v ohrožení. K tomu stačí i nějaké to nedorozumění a problém je na světě.
Díky deníku si oba tvrdohlaví manželé uvědomují, že se stále milují. Život není peříčko, jak se říká, a tak Laura a Jack nebudou mít návrat k manželství dvakrát lehký. Mají ještě vůbec naději?

Příběh Jacka a Laury plyne pomalu, není příliš akční, o to víc si jej můžete vychutnat a užít si autorův styl psaní. Rory Dunlop stvořil manželský pár, který není bez chyb, právě naopak. Zprvu jsem si k nim těžko hledala cestu, na obou mi něco vadilo. Jack byl až přehnaně žárlivý a Laura mi přišla trochu jako potvora, která musí toho svého chlapa provokovat. Vlastně to dělala neúmyslně, ale právě díky tomu vzniklo tolik omylů. Už jsem začala propadat skepsi, že čtu o lidech, kteří by spolu vůbec neměli být, protože k sobě nepasují. Postupem času jsem zjistila, že je mám oba docela ráda, a že bych uvítala, kdyby byli spolu. Čekala jsem se zatajeným dechem, jak to mezi nimi dopadne. Přiznám se, moc nadějí jsem do nich nevkládala. Při čtení se mi připomněl román Tři na cestě od Davida Nichollse, který obsahuje podobné motivy, kdo jej četl, tak asi tuší proč.

Rory Dunlop je na českém knižním trhu nováčkem. Co jsme si neřekli je jeho prvotinou, podle mě opravdu povedenou. Je to dojemný román o lásce, nedorozumění a návratu, na který se vyplatí čekat. Ocení ho ti čtenáři, kteří mají rádi společenské romány, v nichž se dokonale snoubí romantika, humor i věcný nadhled, díky němuž nesklouzávají do hlubin červené knihovny.
Na knížku jsem se těšila hned od okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že ji Domino vydává. Mám totiž ráda romány, které jsou psány formou deníků nebo dopisů. No a samozřejmě mě zaujalo i téma, které je v románech zpracováváno hodně často, ale pořád ho není nikdy dost.

Velmi působivé a skvěle napsané!

17. 05. 2017  |  Recenzoval: koki

Po dvoch rokoch bolestného odlúčenia si Jack a Laura dohodnú stretnutie. Jack je pripravený a ochotný jej odpustiť. Laura ale nie je ochotná sa mu za niečo ospravedlňovať.
Jack jej pošle svoj denník, ktorý si začal písať po jej odchode. Laura jeho zápisky doplní o pár vlastných postrehov a dôvodov, prečo spravila to či ono.
Už si navzájom povedali všetko. Okrem toho, čo bolo (a je) najdôležitejšie.

Kniha Co jme si neřekli je jednou z mála kníh, ktorú keď som chytila do rúk, už som ju nepustila. Až kým som neotočila poslednú stránku. Aj keď som potom premýšľala, čím ma upútala, čím si získala moju plnú pozornosť, vedela som, že v prvom rade to bol štýl, akým bola napísaná, akým mi ju autor podal.

Priznávam, Rory zvolil príťažlivú formu podania, s ktorou som sa doposiaľ nestretla. Úplne si ma podmanila. Jack svojej manželke posiela denník, ktorý si písal, aby mohla vidieť, kde všade urobila chybu, prečo sa ich vzťah tak naštrbil, čo to spôsobilo a čo bolo podľa neho hlavnou príčinou. A y sme tí, ktorí si ho môžu tiež prečítať

Pravdivý, vtipný a taky trochu krutý román o vztazích

11. 05. 2017  |  Recenzoval: BoboKing

Jedno lidové rčení říká, že muži a ženy spolu špatně vychází, protože každý chce něco jiného: žena touží po muži, a muž po ženě. Částečně pravdivé, částečně kruté a částečně vtipné, přesně jako knížka anglického spisovatele Rory Dunlopa „Co jsme si neřekli“ (orig. What We Didn´t Say, 2016), která se právě objevila na pultech českých knihkupectví.
Jack a Laura, spokojený manželský pár, který se dal dohromady tak trochu jako z červené knihovny. Ona coby studentka se zamilovala do svého profesora a bylo to. Generační rozdíl nehrál nijakou roli, vše bylo úžasné a parádní. Tedy všem se to tak jevilo, dokonce i našemu zamilovanému páru. Jenže každý je tak trochu herec, který se tváří spokojeně, protože je zbytečné otvírat témata, která nejsou zrovna příjemná, když svět se vám jeví tak barevný a slunečný. Ale stačí malé „ješitné podezření“ a najednou témata uzavřená pod desatery zámky v hlavě nejsou už tak zbytečná, nedůležitá. A to se právě před lety stalo. Jack coby psychoterapeut vydal knihu a při jejím křtu si všimnul excentrického a mladšího muže, který se velmi důvěrně točil kolem jeho Laury. Je to uznávaný, obdivovaný a bohatý světoznámý moderní umělec. A toto je to malé „škobrtnutí“, jenž spustí lavinu podezření a výčitek, která vyústí až v dvouleté odloučení a žádost o rozvod.
Kruté i vtipné, jak jsem napsal už v úvodu. Taková je skutečně tato skvěle napsaná kniha, která i takovou událost jako je rozpad manželství, tedy milostného vztahu, nebere jako úplnou tragédii, kterou nelze popsat jinak než nekonečnou depresi a smutek. Kdepak, je to deník napsaný mužem, k tomu mužem, který zrovna neoplývá sebejistotou. Je mu padesát, kariéra je v háji, bez dětí, manželství v troskách… Chudák jeden se teď pere s tím, kdo udělal chybu, a jestli lze chybu ještě napravit. A v tom se R. Dunlop neskutečně skvěle vyřádil. Ironie a sarkasmus velmi jemně vpletené do textu nezaměnitelně zanechávají v příběhu svoji stopu.
Jacka lze vidět jako typického „trubce“, který si za vše může sám, ale i jako chudáka, který se plácá od ničeho k ničemu a neví, co se svými city dál, až je vám ho líto. V tom je kouzlo příběhu, ve kterém lze vyzdvihnout jeho lidskost, přirozenost. Protože v citech je „nepřekonatelná propast mezi slovy a pocity“. Kniha vyšla v ediční řadě Inteligentní romány pro inteligentní ženy, ale jako ve většině případů je to titul určený všem čtenářům dobré literatury, bez rozdílu pohlaví. Jen možná každé bude jinak sympatizovat s hrdiny.
V překladu Květy Palowské vyšlo v nakl. Domino na jaře 2017.
Bohdan BoboKing Volejníček

Ironické, humorné, sympatické... a konec mě prostě odrovnal

09. 05. 2017  |  Recenzoval: Jana Hlavičková

Kdesi jsem si přečetla, že tuto knihu by si měly přečíst páry, kteří prošli partnerskou krizí. No já nevím, ale po přečtení, bych rozhodně svého manžela, se kterým jsem zrovna v hlubokém sporu, majzla tou knihou po hlavě a řekla bych mu "Vidíš! Je to tvoje vina".
Protože ženy budou fandit jí, muži jemu, to je dané přírodou. Tedy, jen pokud by nějaký muž přiznal, že ji četl. Ale měl by, aspoň by uznal, že žena má vždycky pravdu.



Kniha Roryho Dunlopa mi byla doporučena a na chvíli odvedla mou pozornost od krváků a thrillerů, kterými bývám naprosto pohlcena. A můžu říci, že nelituji. Rozhodně to nebyla ztráta času, naopak. Já jsem se bavila. Nevím, zda je kniha napsána tak, aby mi vyvolala na rtech úsměv, nebo jsem tak neempatická, že jsem prostě nedokázala s hlavními postavami soucítit. No ale moment, přece jen jsem onen knedlík v krku měla, přece jen se mi stránky mírně rozpily pod náporem emocí. Ale asi budete spíš zvědaví, o čem že vlastně je. Je to zážitek. Je to pravda ze života.
Jack Randall je psychoterapeut a řekli byste, že jako takový, bude mít své problémy pod kontrolou. No, nemá. Absolutně nerozumí řeči své ženy, je podezřívavý, žárlivý, neskutečně majetnický a já jsem ho doslova nesnášela pro jeho samolibost a sebestřednost. Jak on se dokázal rýpat ve svých žárlivých myšlenkách, probíral se jimi stále dokola, až jim samozřejmě uvěřil.
Jeho ženou je Laura Fergusonová, ambiciozní novinářka, v mých očích téměř světice, neboť žít s Jackem chtělo notnou dávku svaté trpělivosti. Nehledě na to, že měl příšerný styl oblékání, to bych prostě neskousla.
Ale o co vlastně jde. Celý příběh je založen na Jackově deníku, do kterého si psal své každodenní pocity, myšlenky. Po rozchodu, který prostě musel přijít, ho poslal své ženě, aby si ho přečetla. Ruku na srdce, už toto je divné, co říkáte. Přece, kdo by dobrovolně vydal svůj deník? Leda že byste si jej už psali s tím úmyslem, že ho jednou bude číst osoba, o které se zmiňujete nejčastěji. Zvrácené, to vám povídám.
Laura si deník prostuduje a při jeho čtení do něj vpisuje své poznámky, svůj vlastní pohled na popisované události. Nyní tedy máme celé manželství ze dvou úhlů. Vyberte si, komu budete fandit. Má volba byla jasná, samozřejmě, že Laura vyhrává.
Každopádně jedno vím jistě. Kdyby spolu tihle dva prostě komunikovali a nesnažili se vycházet pouze z momentálního rozpoložení, mohla to být láska jako trám. Při každém maléru se uzavřeli a spřádali své divoké představy, místo toho, aby si vše vysvětlili.
Mohli tak předejít nedorozuměním, podezřívání, následnému rozchodu. Nemůžu vám říct, zda to byl rozchod konečný, zda má kniha happy end. Jedno vám ale prozradím. Poslední stránky mě odrovnaly, dokonce jsem opravdu měla slzy v očích. Tak že bych nakonec opravdu nebyla tak krvelačnou knihomolkou?
Rory Dunlop sepsal příběh nejednoho manželského páru. Jistě se v něm najdou mnozí z nás. Což je tedy trochu smutné.
Co jsme si neřekli je skvělé počtení. Je to sympatické, mírně ironické, místy humorné svou neobratností a jízlivostí. Doufám, že sám autor si nebyl předlohou pro postavu Jacka, neboť za takového sympaťáka jsem ho tedy rozhodně neměla. Pevně doufám, že neskončí pouze u této jediné beletristické prvotiny a už si píše do šuplíku, který následně otevře, další lahůdku. Ale stejně ulítlou, ať mě utvrdí v tom, že tento styl psaní je pro mě to pravé.


Přečtěte si tuto novinku z produkce Nakladatelství Domino, oni v té redakci ví, co nám nabízejí a rozhodně to umí. Už jenom ta obálka, vyvedená jako pokrčený papír, je dokonalá.
Tak co, troufáte si? A apeluji na mužské čtenáře - jdete do toho, chlapi? Poměříme své síly a zkusí i některý z vás knížku přečíst a napsat na ni svůj názor?


Ukázka z knihy Co jsme si neřekli