Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Edice Mimo edice  ›  Měla jsi vůbec někdy rodinu?

Měla jsi vůbec někdy rodinu?

Autor:
Bill Clegg
Originální název:
Did You Ever Have a Family
Překlad:
Tereza Horáková
Žánr:
Edice Mimo edice
ISBN:
978-80-7498-240-8
Počet stran:
296
Datum prvního vydání:
28. 11. 2017

Kliknutím zvolte variantu


Popis: Měla jsi vůbec někdy rodinu?

Román nominovaný na Man Booker Prize

V předvečer dceřiny svatby otřese domem June Reidové děsivý výbuch. Následný požár pohřbí celou její rodinu, minulost i budoucnost. Všechno.
Zoufalá a ochromená June prchá z místa katastrofy, až skončí v motelovém pokoji kdesi u oceánu, stovky kilometrů od někdejšího domova. Ponořená do drásavých vzpomínek neustále přemýšlí o chybách, jichž se dopustila při výchově jediné dcery Lolly i při budování svého vztahu s partnerem Lukem a které vedly až ke tragickému konci.
Zároveň s June však nechává autor promlouvat i další lidi, jichž se tragédie dotkla. A právě díky jejich vyprávění se před čtenářem začíná rozprostírat ucelený obraz toho, co se skutečně stalo, ale také svědectví o síle lidského ducha, o schopnosti vyrovnat se s tragédií nepředstavitelných rozměrů, ale také o moci přátelství a podání pomocné ruky. A v neposlední řadě také o tom, co skutečně znamená mít rodinu.


Dotaz k produktu Měla jsi vůbec někdy rodinu?

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Bill Clegg

Bill  Clegg

Bill Clegg se narodil v roce 1970, pochází z New Yorku a dlouhá léta se živil jako literární agent. Možná právě na základě této své zkušenosti z druhé strany barikády se rozhodl sám začít věnovat literární kariéře. Je autorem několika memoárů a svými články přispívá do The New York Times, Esquire, New York magazine, The Guardian nebo Harper's Bazaar.

Zatím největšího ohlasu se dostalo jeho beletristické prvotině s názvem Měla jsi vůbec někdy rodinu?, která se těší jak zájmu čtenářů, tak kritiků (a to dokonce i z řad světoznámých autorů) a za niž byl v roce 2015 navržen na prestižní Man Booker Prize.

Photo (c) Christian Hansen


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Tahle kniha je velkým románem o malých okamžicích, které promění vše, celý lidský život

14. 12. 2017  |  Recenzoval: Kristýna, The Book Talk Blog

Předvečer jednoho z nejkrásnějších dní v životě. Dcera June Reidové, Lolly, se má za pár hodin vdát za svého přítele. Vše je připraveno a celý dům se chystá na slavnostní okamžik. Zdánlivý mír však rozbije výbuch a zničující požár. June během okamžiku přichází o všechno a všechny. Zdrcená utíká pryč, daleko, uvězněna sama v sobě, spoutána svými myšlenkami, vzpomínkami a výčitkami. Živá, a přesto také pohřbená ve svém domě...

Když se ohlížím za rokem 2017, zjišťuji, že jsem v něm přečetla jen pár opravdu skvostných knih. Takových, které mi vyrazily dech. Které měly vliv na to, jakým způsobem se dívám na dění kolem sebe, a které pro mě byly důležité po čtenářské, ale i lidské stránce. Jsem ráda, že jsem před koncem roku počet takovýchto zázraků alespoň o jeden navýšila. Kniha Měla jsi vůbec někdy rodinu? od Billa Clegga, kterou na sklonku podzimu vydalo nakladatelství Domino, pro mě byla jedním z nejhezčích a zároveň nejsmutnějších čtenářských zážitků vůbec.
Román je knihou plnou protikladů, a to v tom nejlepším a nejúchvatnějším slova smyslu. Příběh je velmi komorní, a přesto svým způsobem epický a velkolepý. Je plný laskavosti a shovívavosti, přesto zůstává nekompromisní a srdcervoucí. Patří k náročnějšímu čtení, a přece se Vám bude číst lehounce, až Vás to překvapí.
Celé vyprávění je založeno na mnoha úhlech pohledu, na vyprávění celé řady postav a na několika časových rovinách. Slyšela jsem názory, že není lehké se v tom všem zorientovat. A já uznávám, že najdete přehlednější příběhy. Avšak této knize tato propletenost a komplikovanost obdivuhodně sedí, bez ní by ten čtenářský zážitek nebyl takový, jaký má být. Všechny epizody a jednotlivé příběhy se v poslední třetině knihy začnou báječně doplňovat a vytvoří pestrobarevnou, ale precizně vyskládanou mozaiku celé události. Každý drobný detail zapadne do toho velkého obrázku, který autor svým čtenářům předestírá.
Právě ta významná mozaikovitost celého příběhu vyvolává otázku, která Vás u jiných knih možná ani nenapadne. Jak to celé vlastně číst? Někdo se kloní k intenzivnímu čtení naráz, já Vám ale ze svojí zkušenosti mohu říci, že i postupné čtení během delšího časového úseku se ke knize hodí a požitek Vám nezkazí. A troufnu si říci, že je takovéto protrahované (ano, protrahované, nejde o překlep) čtení svým způsobem i o něco naléhavější a intenzivnější. Budete o tom, co se na stránkách děje, přemýšlet i ve chvílích, kdy nebudete mít knihu v ruce. Něco se Vám přihodí a Vy si vzpomenete na osudy hrdinů téhle knížky. Taková je Měla jsi vůbec někdy rodinu? kniha.
Zmínku rozhodně zaslouží i nominace románu na Man Booker Prize. Upřímně Vám říkám, že se někdy knihám nominovaným, či dokonce cenami přímo ověnčeným, záměrně vyhýbám. Mnohdy mě zklamaly a připadala jsem si pak trochu jako brontosaurus, že jsem třeba nepochopila nebo neocenila něco úžasného. Měla jsi vůbec někdy rodinu? je ale jiná a já na ní dokážu vidět, čím a proč si nominaci zasloužila.
Kromě do posledního detailu promyšleného příběhu, který odhaluje i ta nejskrytější zákoutí lidké duše, je velmi silným prvkem knihy autorova práce s postavami. Ty jsou lidské, živé, až skoro hmatatelné, každá z nich má svůj vlastní unikátní a uvěřitelný osud. Postavy v této knize jsou lidé, které znáte, které potkáváte, se kterými mluvíte. Způsob, jakým autor čtenáři předkládá jednotlivé životní cesty a popisuje spletité situace, které všechny zúčastněné dovedly do onoho osudného okamžiku, je famózní. Vše je provedeno nekompromisně precizně. Také autorův přístup k vývoji jednotlivých postav je skvělý, přestože by téma mohlo k něčemu podobnému svádět, nenechává je ustrnout v bolesti a hořkosti, ani jim nedopřává okázalé a nepravděpodobné happyendy. Nechává je nádherně žít, existovat, proměňovat se tak, jak to samy postavy potřebují. Je to vážně dokonalé.
Měla jsi vůbec někdy rodinu? je příběh o vině, o výčitkách, o lidském strachu. Je o našich obavách a chybách a o tom, jak jít dál. Zeptá se Vás, jestli máme šanci nezbláznit se ze špatných rozhodnutí a z dědictví minulosti, jestli je vůbec možné posunout se v životě dál poté, co Vás potká něco zdrcujícího, smutného, temného. Jak žít s něčím, o čem jsme si mysleli, že se přežít vůbec nedá? Jak jít dál? A chceme vůbec? Kromě toho je ale tento román také nesmírně laskavým příběhem o lásce, přátelství, nezištnosti, o ochotě obětovat se a pomáhat bez očekávání čehokoliv na oplátku.
Tahle kniha je velkým románem o malých okamžicích, které promění vše, celý lidský život. Rozehrát něco tak komplexního, propracovaného a originálního na necelých 300 stranách knihy malého formátu, to je jednoduše ohromující a autorovi patří veliký obdiv a poklona. Víte, jsou knihy, které se nádherně čtou, ale o to těžší je pak napsat jejich recenzi... protože jak předáte ostatním tu sílu příběhu a pocity, které jste díky knize prožívali? Snad se mi to v této recenzi alespoň maličko povedlo, přesto mám pocit, že knize nemohu svými slovy prokázat dostatečnou službu. Můžu jen říct: Přečtěte si to a pochopíte, co se snažím říct. Kniha ode mě samozřejmě dostává pět hvězdiček a pokud hledáte krásný knižní dárek pod stromeček, s Měla jsi vůbec někdy rodinu? rozhodně neprohloupíte.

Zdánlivě úsporný příběh jdoucí do hloubky mezilidských vztahů

08. 12. 2017  |  Recenzoval: Knihomilka

June Reidová se těší na jeden z nejvýznamnějších okamžiků v životě každé matky. Tím je svatba její jediné dcery Lolly. V domě probíhají svatební přípravy, kromě Lolly a jejího snoubence jsou tam přítomni i bývalý manžel June a také její současný přítel Luke. Dá se říct, že je to společnost k pohledání. Bohužel se nedozvíme, jak by svatební veselí probíhalo. June je zrovna venku, když domem otřese výbuch. Všichni zahynuli, jediná June přežila. Taková tragédie by zamávala i s tím největším cynikem, kdo by se tedy divil, že June utíká pryč z města, pryč od všeho.

Požár a následný výbuch v Junině domě vypadá na první pohled jako jasný zločin. Podle lidí z města ho spáchal Luke, s nímž June žila. Luke je o dvacet let mladší, seděl v kriminále za drogy, a je černý. Tahle kombinace spekulacím přímo nahrává.
Zatímco June odjíždí, prostřednictvím obyvatel malého městečka získáváme podrobný popis jejího života. Jak už to na maloměstě bývá, všichni všechno ví, všemu rozumí, všude byli. Autor jejich prostřednictvím skládá střípky Junina života, seznamuje nás s podstatnými okamžiky a situacemi, které prožila, a které ji svým způsobem formovaly. Proč se jí rozpadla rodina přímo pod rukama, nebo kdy došlo odcizení s dcerou.

V jednotlivých kapitolách se ke slovu dostávají ti, kteří s ní nebo její rodinou měli něco do činění. Prostor dostávají i hlasy těch, kteří ji znají jen zprostředkovaně, a vy si lámete hlavu, proč právě oni. Proč jim autor dává prostor, vypráví jejich osobní příběhy. Ale jak už to u těchto mnohovrstevnatých příběhů bývá, tak dlouho ony jednotlivé vrstvy skládáte, abyste zjistili, že všechno má svůj důvod, leckdy překvapivý, jindy šokující.

Bill Clegg napsal velmi kvalitní příběh, zdánlivě úsporný, ale v podstatě jdoucí do hloubky mezilidských vztahů. Všímá si vazeb mezi lidmi, naprosto věrně vystihl atmosféru ospalého maloměsta, kde se zdánlivě neděje nic podstatného. Navenek si každý hledí svého, ale jen se otočíte, jste pod bedlivým dohledem.

Moc se mi líbilo grafické zpracování knihy, překvapivě maličký formát působí v kontextu s příběhem zajímavě a evokuje křehkost děje knihy.
Bill Clegg má velmi zajímavý styl psaní. Lyrický, pomalý, přitom z toho cítíte neuvěřitelný náboj a emoce. Používá dlouhá souvětí, minimum přímé řeči, přesto na vás nic nechrlí, necháváte se jím vést.
Bylo velmi snadné propadnout tomuto příběhu. Četl se mi výborně, osobně mám ráda střídání postav a vypravěčů, kdy nemáte pohled jen z jednoho úhlu.
I přes námět, v němž se snoubí krimi s pořádnou dávkou psychologie, se jedná o komorní drama, v němž ve finále nejde o tragédii Juniny rodiny, ale o něco úplně jiného. O pochopení toho, co pro člověka může znamenat rodina.

Autor je opět trefa do černého, nový hlas v soudobé literatuře s neotřelým stylem psaní. Doporučuji všem, kteří hledají ke čtení něco smysluplného, co člověka přinutí, aby příběh jen nezhltnul, ale aby se nad ním i zamyslel.

Cleggova sonda do duše

27. 11. 2017  |  Recenzoval: Kateřina Chybová

June Reidové se v jediném okamžiku převrací život vzhůru nohama. Doslova jediná jiskřička ničí to, co mělo pro její rodinu být jedním z nejslavnostnějších dnů vůbec a proměňuje jej v naprostou a nenapravitelnou tragédii. V předvečer svatby Juneiny jediné dcery Lolly jejich celý jejich dům polykají plameny. June je jedinou přeživší hrůzného požáru, stravujícího nejen celou budovu od základů, ale i těla Lolly, jejího nastávajícího Willa, Lollyina otce, a také Juneina současného, o mnoho let mladšího partnera Lukea. Místo svatby June strojí pohřeb a okamžitě prchá z města, kde všichni vědí, co ji potkalo. Při svém útěku se snaží vyrovnat s výčitkami svědomí a svým novým osudem. Požár se však nedotknul pouze jí a její rodiny, nýbrž svým způsobem ovlivnil celé maloměsto. Ke slovu se v průběhu knihy dostávají i další obyvatelé, kteří mají více či méně společného s někým z obyvatel vyhořelého domu či s okolnostmi tragédie.

June je normální žena s obyčejnými problémy. Dceru vychovala podle svého nejlepšího vědomí, přesto často cítila, jak se vzájemně odcizují. Vyrovnala se s rozvodem i s nevěrou. Konečně našla kus štěstí v soužití s mužem, který by jí snesl modré z nebe. Vztah starší June s mladičkým mulatem Lukem však byl trnem v oku celému městu. Lukea měli vlastně všichni rádi, jeho matka Lydia však vždy platila za odsouzeníhodnou osobu. Tam kde žili nebylo zvykem, aby bílá žena měla dítě s černým mužem. Luke býval v mládí ukázkovým sportovcem. Později se však dostal problémů a jeho budoucnost visela na vlásku. S June jako by se našel. Než do jejich života vstoupil oheň.

Měla jsi vůbec někdy rodinu je nepříliš obsáhlou, ale o nic méně hlubokou studií dynamiky maloměsta zasaženého nečekaným hromadným úmrtím. Násilné vytržení mladých lidí ze světa, ve kterém pro ně mělo být místo ještě na mnoho let je ústředním motivem knihy a zároveň ustupuje do pozadí prakticky okamžitě. Kniha je vlastně obšírnou pohřební řečí osob dotčených tragédií. Tyto osoby však nutně nemuseli být nebožtíkům nijak blízcí, přesto pro ně měla jejich smrt dopad na prožití dnů následujících po požáru. V textu se nenachází přímá řeč a odosobněné vyprávění působí dojmem pohledu do samotného nitra obestřeného závojem milosrdného odstupu. Přesto působí neuvěřitelně syrově. Emoce, vzpomínky a postřehy jsou odhaleny až na samou dřeň a maloměšťáctví a sklony k předsudkům vystupují tak živě, jak je to jen možné.

Drobná knížečka zaujme už na pohled, a i když obrovské množství postav, kdy na každou kapitolu nahlížíme očima někoho jiného může být zprvu zastrašující a vyvolávat zmatek, po několika desítkách stránek si všechno sedne na správné místo a vy se budete s noblesou prokousávat všemi menšími i většími problémy, jež vyvolala jedna světově nevýznamná, ale pro jednu rodinu kritická situace. Stejně jako se plamínky rychle rozšiřují, jakmile mají vhodné podmínky, i vaše zvědavost poroste s každou otočenou stránkou. Zároveň procítíte spolu s postavami spousta životních proher, nespravedlností i křivd.

Měla jsi vůbec někdy rodinu se neřadí mezi akční thrillery a kdo by tam něco podobného hledal, bude zklamaný. Pokud si však libujete v nimrání se v psychologii a psychice postav, baví vás rozebírání těch nejskrytějších bolístek i veřejné praní špinavého prádla a jeho důsledků, přijdete si na své. Cleggova sonda do duše nejroztodivnější směsice lidí z různých zázemí, různého věku i pohlaví vypráví příběh, jakkoli neucelený, přesto dokonale harmonický a ve výsledku perfektně zkompletovaný. Domino zkrátka vyniká tahem na branku a jejich vkus na knihy, které prostě stojí za to vnést do života čtenářů je naprosto nepopiratelný.

Recenzi najdete také na CBDB

Kniha malého formátu, ovšem velkého myšlenkového a citového dosahu

23. 11. 2017  |  Recenzoval: Šárka Fofoňková

Jeden výbuch a čtyři mrtví lidé. Přežije pouze jeden. Vlastně jedna. Celá rodina je pryč. Místo svatby pohřeb. June zůstává sama. Jak to zvládne? Připadá si uvnitř také jako mrtvá. Sedá do auta a mizí neznámo kam. Nikdo o ní neví. S nikým nekomunikuje, téměř nejí. V myšlenkách se vrací do minulosti, která jako by nikdy neexistovala. A existuje vůbec budoucnost? Nebo i pro June život skončil v onu osudnou noc?

Měla jsi vůbec někdy rodinu? je kniha malého formátu, ovšem velkého myšlenkového a citového rozsahu. Jde opravdu o silný vícevrstevnatý příběh s větším počtem postav. To mi zpočátku trošku vadilo, malinko jsem se ztrácela, než jsem se do příběhu propracovala a všechny ty postavy si v ději propojila. Nakonec se postavy se svými příběhy samozřejmě prolnou a my dostaneme ucelené dílo.

S každou naší postavou se podíváme do doby před osudným výbuchem. Hlavní postavou je June, matka, bývalá manželka, přítelkyně a budoucí tchýně. Její dcera Lolly se měla stát nevěstou právě v den po osudné noci, kdy dům vybuchl, a všichni uhořeli. Svatební šaty tak nikdy neoblékla.

Kniha je hodně psychologická, takže kdo se nerad takříkajíc šťourá v lidské psychice, pro něj nebude asi tím pravým ořechovým. Já však mám ráda to duševní nimrání, myšlenkové pochody, reakce. Nejen June se s tragédií musí vyrovnat, nejen ona přišla o své blízké, přestože právě ona přišla o celou rodinu.

Kniha je sondou do duší různých postav rozmanitých povah. Pronikáme do vztahů rodičů a dětí, které vždy nefungují tak, jak by měly. Autor tedy nepoukazuje pouze na to, jak se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka. V příběhu jsem objevila několik myšlenek, které se dotkly přímo mě, a musím říct, že mě některé i dost zasáhly.

Dost těžko se mi recenze na tento příběh píše, protože je svým způsobem hodně obsáhlý, i když se to na první pohled nezdá. Možná moje věty působí útržkovitě a tak nějak bez ladu a skladu. Vůbec tedy nevím, jestli vám dnešní článek něco dá. Připadá mi opravdu zmatený, ale nemůžu si pomoct, i moje myšlenky byly po dočtení částečně zmatené. Hodně dlouho jsem nad knihou přemýšlela a utvářela si dojmy.

Všem, kteří si libují v psychologických příbězích, sondách do života lidí, silných myšlenkách, těm knihu určitě doporučuji. Stojí bezpochyby za přečtení, jen nebude úplně pro všechny čtenáře.

Příběh, který bude ve vaší mysli rezonovat velmi, velmi dlouho

16. 11. 2017  |  Recenzoval: koki

Svadba bola na spadnutie. Všetko už bolo pripravené. Nevesta sa chystala povedať áno svojmu ženíchovi. Niekto (tam hore?) pre nich však chystal iný koniec a namiesto svadby sa konal pohreb.

"Možná nás všechny někdo nebo něco sleduje, ale nemyslím si, že bychom měli vědet proč."

Dom zachvátili plamene, požiar pochoval troch ľudí. Prežila iba June, ktorá sa po tej strašnej tragédii zbalila a bez jediného slovka sa vybrala na západ. Ďaleko od domova, ďaleko od ľudí. Chcela byť sama. Sama, len so svojimi myšlienkami.

"Život umí být prevít, ale mně je jasné, že se ho máme držet a odehrát v něm svoji roli."

Príbeh podsúva autor čitateľovi rozprávaním viacerých ľudí. Postupne spoznávame jednotlivé postavy, zoznamujeme sa s okolím, a zisťujeme, kto bol kto, akú rolu zohral v príbehu... a snažíme sa poskladať si v hlave celkový obraz. Nie je to jednoduché. Kým spoznáme toho ktorého rozprávača zaberie to nejakú chvíľku. No každá postava má čo povedať. A my si to musíme vypočuť, ak chceme vedieť, čo sa vlastne stalo.

Smrť blízkeho človeka nie je nikdy príjemnou záležitosťou. Prináša so sebou pocity prázdnoty, smútku, často aj viny. Autor sa snažil zachytiť pocity nielen najbližších ľudí, ale ľudí celého mestečka, v ktorom sa tragédia odohrala. Pretože smrť nemá vplyv len na najbližších, ovplyvňuje i životy iných ľudí. Viac alebo menej - to nehrá rolu. Dôležité je, že má na každého dopad. A autor to veľmi dobre vie, preto na to poukázal.

"...už jsem se poučil, že lidi budou věřit čemu chtějí, bez ohledu na to, co vy řeknete nebo uděláte."

Clegg je jedným z mála spisovateľov, ktorý vo svojej knihe využíva nielen epické prvky, ale aj lyrické. To dielo ozvláštňuje - a kým pre niekoho to môže byť príťažlivé, pre iného zas naopak odpudivé. Pretože kým tí prví to milujú, tí druhí to skôr nechápu. Mne to trochu pripomenulo tvorbu slovenského spisovateľa Švantnera, ktorý tiež rád využíval lyrické prvky vo svojich dielach. Jeho tvorbou sa takisto nesie tá zvláštna magická, podmanivá atmosféra akú som cítila aj u Clegga.

Kniha nie je čítaním na jeden dúšok. Nie je to žiadna jednoduchá záležitosť. Buďte pripravení na to, že sa bude snažiť na vás pôsobiť, že vo vás bude vyvolávať rôzne pocity - či už smútku, beznádeje (je to individuálne), a že bude vo vás/vo vašej mysli rezonovať ešte veľmi, veľmi dlho.

Nevšedně napsaná kniha o důležitosti nevyřčených slov

06. 11. 2017  |  Recenzoval: Kristina Doubravová

Kniha Billa Clegga není detektivkou ani thrillerem. Tam, kde vše skončilo, začíná cesta do minulosti. Čtyři lidé zemřeli, ale mnoho jich zůstalo. A každý z nich zná svůj kousek příběhu. Vyprávění, které utla ničivá exploze plynu bez ohledu na to, v kterém okamžiku se právě nacházelo. Měla jsi vůbec někdy rodinu?

Každá kapitola je vyprávěna pohledem některého z těch, kteří mají to štěstí i smůlu, že žijí a mohou vzpomínat. Předkládají svůj osud, jehož nedílnou součástí byl někdo z těch, kteří zemřeli v ten osudný den.

Tady by mohl čtenář lehce propadnout panice v očekávání katarze plné lítosti, smutku a nekončící deprese. Zcela oprávněně. Ne, nejde o veselé vyprávění, protože hned od začátku víme, jak kniha dopadne. Co nás však vytrhne z beznaděje je poznání toho, co předcházelo.

Některé události si neplánujeme. Nemyslíme na ně a ony si bez ohledu na to nakráčí do našeho života a změní ho, nebo ho zcela zničí. Mnoho slov zůstane v ten moment nevyřčených, mnoho situací nedokončených. Nemožnost změnit tento fakt bolí víc, než smrt sama.

Kniha je o několika slovech, na která nemáme občas odvahu a otálíme s nimi. Je o těch drobných gestech, která mohou učinit někoho šťastným stejně tak snadno, jako jindy obrátit život vzhůru nohama. A stejně k nim hledáme odvahu, jako by šlo o ty největší události.

Kniha je o smutku, se kterým se dá bojovat tím, že vyvoláme vzpomínky na člověka, který nás v jeden okamžik udělal šťastným. Přestože náhoda nechtěla, aby tento pocit trval dál. O to silnější je vděk za ty chvíle, kdy se spojily naše cesty s někým, kdo zde již nemůže být. Ale byl tu a to je pro další život podstatnější než skutečnost, že už tu není.

Při čtení rozhodně nepropadnete smutku. Snad nostalgii a troufám si říct, že i nesmělému náznaku naděje. Pokud se hlavní hrdinky dokážou s otevřeným srdcem podívat za sebe, najdou odvahu dívat se do budoucnosti a vidět ji. Najdou v sobě sílu říkat a dělat věci, které je potřeba, protože vhodný okamžik může, a nebo také nikdy nemusí přijít.

Jednotliví vypravěči jsou více či méně zainteresovaní v celé tragédii. Nejsou čtenáři nijak představeni. Tím, čím jsou, musí čtenář vypozorovat z kontextu. To je zprvu trochu matoucí. Naštěstí se nevyskytují pouze jednou. Vrací se v okamžiku, kdy je další díl skládačky na svém místě. Jejich postava je díky tomu bližší a ví, kde je její místo, jaký je její náboj.

Celý příběh se skládá pomalu a precizně tak, že až s poslední kapitolou je řečeno vše. Mozaika osudů je hotová. Každý dokončil svou zpověď a nalezl rozhřešení. Konec vyznívá oproti začátku smířlivě. Nechává si značnou otevřenost a hrdinům dává svobodu vyplývající z jejich poznání a sebereflexe.

Měla jsi vůbec někdy rodinu? je originální kniha psaná nevšední formou, díky které je čtenář součástí všech osudů a cítí naléhavost všech nevyřčených slov stejně jako její hrdinové. Nabízí zamyšlení nad tím, co všechno znamená mít rodinu. Jak silní můžeme být sami. Je o síle, která se skrývá v přátelství. O promarněných okamžicích. O slovech, která bolí, když je nikdo nevysloví.

Za recenzi děkujeme webu www.kukatko.cz

Mistrovské dílo!

01. 11. 2017  |  Recenzoval: Jan Hofírek

Kniha, nutící nás k zamyšlení nad žebříčkem životních priorit...

„Mistrovské dílo" – takto lapidárně, zároveň však naprosto přesně a výstižně ohodnotil tuto knihu list The New York Times. A jsem přesvědčen, že každý, kdo si Měla jsi vůbec někdy rodinu? přečte, se o svých dojmech bude vyjadřovat rovněž v superlativech. Rozsahem nevelké dílo (někde mezi románem a novelou), s jehož vynikajícím českým překladem přichází nakladatelství Domino ve vkusném „kapesním" vydání, zaujme především mimořádně hutným textem a psychologickou bravurou, s níž se autor odvážně vydává na složitou cestu za zkoumáním lidských charakterů na pozadí děsivé tragédie.
June Reidová z městečka Wells vdává svou dceru Lolly, přípravy vrcholí a hosté se sjíždějí v očekávání velké slávy. Svatba se však nekoná – z nevysvětlitelných příčin dojde v domě k výbuchu a požáru, který po sobě zanechá čtyři mrtvé včetně ženicha a nevěsty. Městečko je v šoku, nešťastná událost se ovšem po prvotním zděšení stane předmětem mnoha spekulací a „zaručených" zpráv o tom, jak to „ve skutečnosti" bylo. Mluví se třeba o tom, že mladý přítel nevěstiny matky byl takový divný morous, dokonce už i seděl ve vězení a kdo ví, zda v celé věci neměl prsty. Šeptandu přiživují i návštěvníci z města, kteří do Wellsu přijíždějí na víkendy a čím méně o tragédii ví, tím barvitěji líčí její podrobnosti a vynášejí kategorické soudy.
Literární styl Billa Clegga mi vzdáleně připomíná Johna Galsworthyho. Tuším, že se mu odborně říká městský román, ten ovšem může mít zajisté mnoho „odstínů", tady se konkrétně jedná o fenomén, který bych označil termínem „psychologie maloměsta". Život v takovémto prostředí, kde si všichni „vidí do talíře", má určitě řadu specifik, tím hlavním je ale možná paradoxní fakt, že čím více se lidé navzájem znají, tím méně o sobě vědí. A právě na tomto složitém fundamentu je román Měla jsi vůbec někdy rodinu? vystavěn.
Jednotlivé kapitoly jsou pojmenovány po protagonistech, střídajících se ve vyprávění svého životního příběhu, v němž osudovou roli sehrála zmíněná tragédie, která je spojila do jakéhosi neformálního společenství truchlících pozůstalých, vyrovnávajících se se svým žalem. Je vcelku logické, že nejde a ani nemůže jít o jednoduchou četbu – příběh plyne zdánlivě jednotvárně, jednotlivé postavy prezentují své pohledy na to, co se stalo, čtenář má tendenci se ptát, kdy přijde nějaký zásadní zlom. Ti pozornější a vnímavější si však brzy uvědomí, že výpovědní hodnota románu je v něčem jiném než v „akčnosti". Tu bychom zde hledali marně, ovšem není přinejmenším stejně mrazivé a „psychothrillerové" zjištění, že ani tváří v tvář kolektivnímu neštěstí se mnozí lidé nedokáží oprostit od svých averzí vůči druhým, od pomluv, podezíravosti či dokonce škodolibosti?
Kniha nemá hlavního hrdinu, což byl patrně i autorův záměr. Vyprávění se zřejmě nejvíce točí kolem Juny Reidové a jejího komplikovaného vztahu s Lolly, který se shodou okolností projasní až poté, co matka objeví deníky mrtvé dcery a přečte si dopis, kde Lolly popisuje svá traumata z rozvodu rodičů a touhu po lásce a přijetí, kterého se jí dostalo až v rodině jejího snoubence. Tento dopis je asi nejkrásnější pasáží románu.
Dá se říct, že kniha je nádherným chvalozpěvem na rodinu, na její zásadní a nepostradatelnou roli v životě každého člověka a zároveň varováním před neprozřetelnými kroky, které mohou vést k rozvodu či nenapravitelným škodám ve vztazích. O manželství a rodině, jedinečném svazku muže, ženy a dětí, platí slova z Malého prince, že člověk si má uvědomovat svou odpovědnost za toho, koho k sobě připoutal. Jistě, toto je ideál, k němuž možná někteří nedospějí, ale o nějž by všichni měli usilovat. Zdá se, že mezi románovými postavami k němu měli nejblíže Lolly a Will, kteří ovšem zemřeli několik hodin před svou svatbou...
Bill Clegg se zdárně vyhnul úskalí sentimentálního patosu, k němuž ústřední téma jeho románu určitě svádí a vytvořil literární skvost, který může sloužit i jako neformální učebnice psychologie, když nás nenásilně, ale zároveň přesvědčivě vybízí udělat si pořádek v tom, co se učeně nazývá „životní priority".
Mistrovské dílo!

Výborná kniha napsaná s neuvěřitelnou pokorou a pochopením pro vše lidské

30. 10. 2017  |  Recenzoval: Veronika Černucká

Mladičká Lolly, její snoubenec Will a rodinný přítel Luke se stanou obětí výbuchu. V noci před svatbou přijdou všichni o život a tato tragédie změní osudy jejich blízkých k nepoznání. Všichni po nich truchlí, ale neměli by spíše litovat dívčinu matku June, která se musela dívat na to, jak jí rodina mizí v plamenech?

Americký autor Bill Clegg (1970) pochází z New Yorku a dlouhá léta se živil jako literární agent. Protože věděl, jak má vypadat komečně úspěšný titul, rozhodl se, že takový napíše. "Měla jsi někdy vůbec rodinu?" z nakladatelství Domino je jeho první počin na poli beletrie. Román získal záhy uznání a kromě jiného byl nominován na prestižní ocenění Man Booker Prize a National Book Award. Clegg je neméně úspěšný i jako autor memoárové literatury a jako publicista přispívající do několika periodik.

"Měla jsi vůbec někdy rodinu?" je naláhavý a hodně filozofický společenský román s detektivní zápletkou. Na začátku se dozvíme o tragédii, která změnila několik lidských životů. V luxusním domě bohaté June Reidové dojde v noci před svatbou její dcery Lolly se sympatickým studentem práv k úniku plynu a následnému výbuchu. V domě zemřou tři lidé a přežije pouze June, která ze záhadných (nebo dokonce podezřelých?) okolností opustila dům. Autor nám ústy svých postav líčí, co následovalo, a na vyprávění přímých účastníků se nabalují další a další vyprávění postav, které se o tragédii dozvěděly zprostředkovaně anebo byly nějakým způsobem spjatí s mrtvými.

Protože Clegg využil ich-formu, může jít až na dřeň a být upřímný, až necitlivý. Některá vyprávění vám hnou žlučí, jiná vás dojmou a některá vás přesvědčí o tom, že dokud člověk žije, neměl by se vzdávat naděje, protože i přes všechny prožité hrůzy bude jednou líp. Zpočátku to vypadá, že nejvíc trpí June, která přišla hned o několik blízkých, ale jak sami uvidíte, někteří jsou na tom stejně, ne-li hůř. Autor se také vrací hodně do minulosti a seznamuje vás se vším, co formovalo charaktery jednotlivých postav a co vedlo k budoucí tragédii. Velkou roli tu má i samotné dějiště, konzervativní městečko, ve kterém například mulat působí jako pěst na oko a budí pohoršení.

Nikdo není svatý a sama June provedla pár věcí, za které se sice ona sama nestydí, ale kvůli kterým na ni některé ženy koukají skrz prsty. Městečko ovládá šosácká morálka a obyvatelé nenechají na svých bližních nit suchou. Každého pomluví a špatně budou mluvit i o těch, kteří nám budou sympatičtí. Detektivní linie se točí kolem důvodu výbuchu, a až se dozvíte, co se ve skutečnosti stalo, budete mít o čem přemýšlet. Dost věcí je tady polemických a vy zjistíte, že neexistuje pouze dobro nebo zlo. Vůbec se neodvažuji hádat, která z postav vás osloví nejvíc. Mě osobně se nejvíce dotkl příběh muže, který se o existenci svého dospělého syna dozvěděl až po jeho smrti.

S drsným dějem kontrastuje líbivý poetický styl vyprávění, který připomíná báseň v próze. Bill Clegg napsal svůj román "Měla jsi vůbec někdy rodinu?" tak, že mu mnozí spisovatelé můžou závidět. Nejenže má bohatou slovní zásobu, ale také smysl pro detail a schopnost využít slovní spojení tak, jak to dosud nikdo neudělal. "Měla jsi vůbec někdy rodinu?" je výborná kniha napsaná s neuvěřitelnou pokorou a pochopením pro vše lidské a i to je jeden z důvodů, proč byste si ji měli přečíst.