Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Edice Mimo edice  ›  Jákobovy barvy

Jákobovy barvy

Autor:
Lindsay Hawdon
Originální název:
Jakob's Colours
Překlad:
Petra Krámková
Žánr:
Edice Mimo edice
ISBN:
978-80-7498-173-9
Počet stran:
376
Datum prvního vydání:
03. 04. 2017

Kliknutím zvolte variantu

349 Kč 279 Kč 

Nakupte ještě za 2000 Kč a získáte DOPRAVU ZDARMA!

Jákobovy barvy

Popis: Jákobovy barvy

Pokud na vás hluboce zapůsobil Schindlerův seznam, Sophiina volba nebo Nabarvené ptáče, pak byste si neměli nechat ujít ani tento silný a nesmírně emotivní román.

Jákob, osmiletý cikánský chlapec, ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš, zůstal úplně sám v nacisty okupovaném Rakousku. Prchá lesem, na nohách boty z pytloviny potřísněné cizí krví, v jedné ruce kámen a v druhé dřevěnou truhličku jako jedinou upomínku na dřívější život. Prchá zběsile a zoufale, plný strachu a zbaven všech nadějí.
Už se naučil rozpoznat, kdy může cizímu člověku věřit a kdy se musí mít na pozoru. Dovede přečíst znamení, která mu dává příroda; ví, kdy se skrýt a kdy utíkat dál. Umí běžet s větrem i schovávat se ve stínech. To všechno ho naučil táta. Ale teď je táta pryč. I máma a sourozenci. A tak Jákob dál dělá to jediné, co může: utíká a skrývá se, pronásledován strašlivými vzpomínkami.
Lindsay Hawdon napsala silný román, jehož děj je rozprostřen do sedmnácti let a tří zemí: Anglie, Rakouska a Švýcarska. Na pozadí tragického příběhu malého Jákoba sledujeme osudy tří generací z naprosto rozdílných společenských vrstev a prostředí, abychom se společně s naším osmiletým hrdinou pokusili nalézt naději tam, kde už žádná naděje nezbyla.


Dotaz k produktu Jákobovy barvy

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Lindsay Hawdon

Lindsay Hawdon

Lindsay Hawdon propadla cestování už v osmnácti letech. Po dokončení školy strávila následující tři roky vandrováním po Evropě, Indii a Africe. Cestovala stopem a přespávala pod stanem, kde se dalo. V roce 2000 začal v The Sunday Telegraph vycházet její sloupek nazvaný Angličanka na cestách a udržel se po celých sedm let. Během té doby procestovala všechny kontinenty, prožila chvíle v různých krajích a klimatech a psala příběhy o svých zážitcích a lidech, se kterými se na cestách setkala.

Zkušenosti, které nasbírala, skvěle zúročila při psaní své prvotiny, románu Jákobovy barvy. Vytvořila příběh, který se svým dějem rozpíná od poválečných let první až po temné roky druhé světové války a zavádí čtenáře hned do tří států – Anglie, Švýcarska a Rakouska. Jako téma si zvolila historicky nepříliš často zmiňovaný romský holocaust. Jejím hrdinou se stal osmiletý Jákob, malý cikánský chlapec, který osamělě prchá lesem, vydán napospas zlu a zcela závislý na dobru, je-li mu poskytnuto.

Psaní Jákobových barev inspirovalo Lindsay Hawdon k podpoře charitativní organizace War Child.

 

Rozhovor s autorkou Lindsay Hawdon

I v těch nejtemnějších chvílích si lze zachovat naději

Holocaust z pohledu malého romského chlapce je v literatuře téma vskutku nečasté. Vzpomenete si ještě na prvotní impulz, který vás k tomuto námětu přivedl?

Knihu jsem začínala psát s vizí běžícího chlapce, to bylo vše; teprve později začaly přibývat další vrstvy. Věděla jsem od počátku, že svět, kterým Jákob prchá, není bezpečný, ale docela dlouho jsem se zdráhala zasadit děj do druhé světové války, jednoduše proto, že jsem k tomu v té době neměla dostatek sebedůvěry ani potřebu o tom psát.
Později jsem ale začala pracovat s myšlenkou, že Jákob nemá žádný domov, kam by se mohl vrátit, ani jiné místo, kam by mohl směřovat svůj útěk, a právě tato úvaha mě přivedla ke studiu romské historie i přítomnosti a potažmo ke druhé světové válce.
Zaujalo mě, že že holocaust bývá obvykle spojován s vyhlazováním Židů, přestože ve stejném časovém období zahynulo přibližně jeden a půl miliónu Romů. Přesné číslo není známo. Odvažuji se říct, že oběti romského holocaustu jsou zapomenutí lidé. Zmizelí.
Jákobovy barvy jsou právě o nich.

Vaše kniha je plná barev a živých obrazů. Barvy samotné jsou nedílnou, téměř lyrickou součástí vyprávění a celého příběhu. Jaký je váš vztah k výtvarnému umění obecně? Měla postava barvíře Javiho nějaký konkrétní předobraz?

Odjakživa miluju barvy, ostatně vystudovala jsem uměleckou školu. Při psaní jsem však především chtěla zdůraznit propojení postav s přírodou a ukázat, jak příroda navzdory lidskému běsnění přežívá, zachovává si pestrost i barvy.
Romské kočování od místa k místu a od jednoho ročního období k druhému mi posloužilo jako vítaný prostředek k vylíčení způsobu, jak se barvířova rodina přesunovala mezi jednotlivými lokacemi, kde právě kvetly rostliny s kýženým pigmentem. Pro Jákoba to byly zásadní, formující zážitky a vzpomínky na ně se později staly jediným světlým bodem ve chvílích, kdy mu temný úkryt neumožňoval spatřit žádnou z barev vnějšího světa.

Sama jste matkou, a tak se nabízí otázka: proč jste se vlastně rozhodla udělat svým hrdinou dítě? Byl to okamžitý nápad, nebo je za tím rozhodnutím něco víc?

Chtěla jsem postavit do kontrastu dětský a dospělý svět, které se podle mého názoru zásadně liší. Tam, kde je dospělý člověk paralyzován hrůzou a celá jeho pozornost se upíná k tomu, co musí nevyhnutelně nastat, děti si i v těch nejkritičtějších okamžicích stále zachovávají schopnost pustit se do hry nebo třeba pozorovat letícího motýla.
Právě z tohoto přesvědčení jsem vycházela při psaní Jákoba. Sice všechno ztratil, ale pořád dokáže vidět věci, pro které stojí za to přežít. V tom spočívá základní poselství mé knihy: že naděje v nás nemusí umřít, ačkoli jsme si prošli peklem.

Co pro vás bylo při psaní Jákobových barev nejnáročnější?

Na to je těžké najít odpověď. Je to možná zvláštní, ale nejobtížněji se mi psaly nedějové pasáže, do nichž jsem chtěla vložit silné emoce. Také Lořin pobyt v psychiatrické léčebně byl pro mě oříškem, protože tamní svět je mi ve všech ohledech cizí.
Naopak jsem si užívala psaní kapitol, kde se Jákob skrývá společně se dvěma dalšími muži v prostoru pod schodištěm. Líbilo se mi vytvářet atmosféru místa, kde vládne temnota a chybí vzduch, ale jeho dočasní obyvatelé si dokážou zachovat sebeúctu a s hlavou vztyčenou čelí svému údělu, i když jim je po drtivou většinu času jediným společníkem jejich vnitřní svět. Bylo pro mě nesmírně zajímavé popisovat ono náhodně vzniklé společenství několika zoufalých lidí, jejichž vztahy se postupně přesouvají od ostražitosti k přátelství.

 

 

Při citacích prosím uveďte jako zdroj: Nakladatelství DOMINO, www.dominoknihy.cz


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Kniha, ve které pojem lidství nabývá zcela jiného významu

13. 04. 2017  |  Recenzoval: Bohdan Volejníček

Stejně jako nemůže existovat světlo bez tmy, nemůže existovat dobro beze zla. Kruté, ale prosté biblické rčení, na kterém vystavěla Lindsay Hawdon svůj román „Jákobovy barvy“, příběh nacistické genocidy, o kterém se moc nemluví. Tak to v rozhovoru autorka sama naznačila větou: „Nacistická genocida cikánů byla oficiálně uznána v roce 1982, a teprve 14. 4. 1994 proběhla ve washingtonském Muzeu holocaustu první akce k uctění památky cikánských obětí. Ticho, které kolem celé této záležitosti vládne, mě upoutalo.“
Dávají-li ti jídlo, ber, bijí-li tě, utíkej - to je životní mantra osmiletého hrdiny Jákoba, napůl cikána, ze čtvrtiny Roma, a ze čtvrtiny Jeniše, který stejně jako sta tisíce dalších evropských Romů byl nacisty určen k likvidaci v plynových komorách koncentračních táborů. Sám a hladový na útěku se potuluje zbídačeným Rakouskem, světem plným hladu a smrti, kde bytí či nebytí kohokoliv určuje svévole německých vojáků či jednotek SS. Válečné běsnění poznamenalo všechny, nikdo nikomu nedůvěřuje, lidé jsou pro kousek chleba schopni udat i svoji rodinu. Utíká v horách pouze přes noc, aby nebyl viděn. Přes den je zalezlý v prohlubních, kde se snaží spánkem získat síly na další dny. Ale vzpomínky na události minulých měsíců ho vyčerpávají možná více než chůze. Přesto i v tomto čase, kdy světu vládne „bestie“, se objevují lidé, kteří jsou ochotni pro záchranu zoufalých obětovat to jediné a poslední co mají, svůj život. Jak autorka v rozhovoru pro LN řekla, smyslem její knihy není děsit čtenáře bestialitou a krutostí, naopak chtěla, aby šlo cítit, že lidskost vždy převáží na brutalitou.
Příběh Jákoba (kapitoly nazvané Dnešek, Rakousko, 1944) je ale jen vyvrcholením celé knihy z hlediska časové chronologie. Autorka předkládá i další časové hladiny, ve kterých chce pro ucelený pohled na svět a filozofii kočujících Romů, vyprávět i osudy Jákobovy bílé matky a romského otce. Přestože oba pocházeli z naprosto odlišných společenských a etnických světů, život si dokázal škaredě pohrát s oběma.
Už od prvních stránek čtenář doslova cítí atmosféru romského světa. Světa, kde není cílem najít vlastně cíl, ale cesta za ním. Cesta nikdy nekončící, protože jen svobodný a nevázaný člověk může poznat skutečnou radost ze svobody.
Jsou knihy, které jsou děsivé a krvavé, a jako čtenář se třepete hrůzou, ale přesto otáčíte jednu stránku za druhou, protože je to děsivě krásné a napínavé, a jako čtenář thrillerů víte, že nějaká kapka naděje pro oběť tu vždy je. Ale pak jsou tu knihy, které jsou děsivé a nelidské, a jako čtenář se třepete děsem, a hledáte v sobě vnitřní sílu či odvahu otočit následující stránku, protože to, co vám utíká před očima v podobě písmenek, je děsivější jako samo peklo, kde není očistce ani naděje, protože genocida či holocaust nemůže mít trochu štěstí či naděje. Museli byste knihu odhodit do kouta jako škvár a blábol vysmívající se miliónům zavražděným. A taková je kniha „Jákobovy barvy“, kde už od prvních kapitol tušíte tu hrůzu, která se skrývá v náznacích. Autorka přesně dokázala se stále se opakujícím textem v čtenáři vyvolat pocit neodvratné hrůzy, která se skrývá za bílým suchým stromem na vrcholu kopce. A když v závěru propukne skutečný armageddon emocí a hrůzy, pojem lidství nabude zcela jiného významu.
Z anglického originálu Jakob´s Colours (2015) přeložila Petra Krámková. Vydalo nakl. Domino v roce 2017.

Jákobovy barvy jsou emotivním příběhem o hledání naděje

12. 04. 2017  |  Recenzoval: Hana Wielgusová

Lindsay Hawdon spojila všechny své zkušenosti a dojmy z cest, přidala svou fantazii, cítění a talent a vznikl román, který se vám dozajista dostane až pod kůži. Každé její slovo zapadá tam, kam má, jako barvy obrazu a vy nebudete moci jinak, než jí věřit. Místy používá autroka romský jazyk, který jen dobarvuje nezkrotnou duši jejích hrdinů, tak jako motto, které sama zvolila v úvodu své knihy:

Řeknu-li láska, jmenuji poslední z věcí, kterou jsem sám byl na cestě mezi skřivanem a soumrakem.
Jose Heredia Maya (španělský básník)

Prožijeme příběh Romů a Jenišů za druhé světové války a dozvíme se něco víc o původu těchto etnik. Budeme možná překvapeni, jak vlastně probíhal Pojarmos, romský holokaust, o kterém toho, ve stínu holokaustu židovského, tak málo víme. Možná i proto, že nikdo pozůstalých se nikdy nepokusil o repatriaci – a první vzpomínková slavnost věnovaná cikánským obětem nacismu se uskutečnila až v roce 1994.

Ačkoli hlavním motivem je cesta zoufale prchajícího osmiletého, ze čtvrtiny romského a čtvrtiny jenišského, chlapce Jákoba, budete současně přeneseni z nacisty okupovaného Rakouska také do Anglie dvacátých a Švýcarska let třicátých a pomalu, ale jistě sledovat vznik tohoto velkého příběhu i se všemi jeho souvislostmi a pohledy do minulosti. Zvláštní struktura, kterou autorka zvolila, kdy přechází retrospektivně z jedné doby do druhé a každá část příběhu je přiblížením k začátku té další, vás u sebe udrží a zapůsobí jako vypouštění nafukovacího balonku. Dostanete se zvnějšku dovnitř místo naopak, až se nakonec vše spojí jako skládačka, kruh se uzavře a tím i celý příběh.

Ústřední část, Jákobova cesta, jejíž smyslem je uniknout zlým lidem – nacistům, na které se však setkává i s lidmi tak dobrými, že obětují pro druhé svůj život, je nejdrsnější. Zároveň je ale paradoxně i nejpoetičtější. Jákob vzpomíná na vymyšlené příběhy své matky Lor a tak jako ona vše, s čím se setká, přirovnává k barvám duhy. Při životě jej drží jeho fantazie, kterou převzal od Lor a metafory, které používala, když přirovnávala skutečnost k vymyšleným situacím z pohádek.

Nepřátelé jsou rychlí jezdci, to je pravda. Ale my jsme rychlejší. Oni znají jen pohyb po horizontálách a vertikálách, jsou velcí, ale kosti na nich chrastí a na cestách se nechají vést podivnými pravidly, která pro sebe kdysi dávno vytvořili, aniž by věděli proč, aniž by o tom přemýšleli. A tak se často nechávají svést, snadno se zmýlí, vydají se jednou cestou, zatímco měli zvolit druhou.... My jsme ve výhodě. Máme před sebou jasný cíl, tak zřejmý, jako by byl vytesaný do kamene.

A tady se dostáváme k jiné části obsažené v tomto románu. Lor prchá se svými třemi malými dětmi a hledá svého manžela, Jákobova otce Javiho. Nachází útočiště a přitom vzpomíná na jejich lásku.

Autorka se s námi paralelně také vrací na úplný počátek všeho. Do aristokratické Anglie, kde Lor vyrůstala se svou labilní matkou a despotickým otcem. Do doby jejího pobytu v sanatoriu po matčině smrti a hledání viny ve složitých vztazích.

Možná kráčím až moc rychle, prozpěvovala si tiše, možná až moc mluvívám, na ničem mi nezáleží, je to tak, ale co jiného zbyde vám...když láska skončila a člověk je sám.

Také se podíváme do Švýcarska, kde zase prožil své dětství Javi, Lořin budoucí manžel.

Hlavně se však vrátíme do okamžiků jejich setkání a Lořina útěku ze sanatoria. Vžijete se do jejich lásky a bolesti s ní spojené. A tady se na chvíli zastavím. To, jak Lindsay Hawdon vyslovuje, co sami mnohdy cítíme, ale neumíme říct, je úžasné. To, jak umí vyjádřit vzájemnou blízkost a sounáležitost všech hlavních postav, zvláště pak když jsou opuštění a osamocení, i když třeba uprostřed lidí, je obdivuhodné. Její způsob psaní vám bude konvenovat. Když se povezete loďkou po řece, pocítíte chlad noční hladiny, když budete číst o jídle, dostanete na něj chuť, když o lásce, budete milovat také a popisovaný smutek vám nahrne slzy do očí. Já se před jejím uměním skláním.

Tráva je zelená, jako kdyby samotný počátek všeho na tomto světě ležel rozprostřený právě na těchto zvlněných kopcích, v jejich údolích plných vrb a spadaného listí, pampelišek a sasanek. A vítr, svěží a stále chladný jarní vítr, nesoucí vůni jablek a soli.

Všechny části knihy mají svůj smysl a jedna bez druhé, zvláště ta ústřední – o Jákobovi – by nemohla existovat. Vypovídají nejen o dělení se o lásku s dětmi, ale i o barvách všude kolem i přesto, že se v případě tohoto tománu jedná o téma tak děsivé. Skvělý sloh a styl vás nenechají v klidu a nad národem tak často zatracovaným se aspoň na chvíli zamyslíte. A nejen to. Zamyslíte se i nad samotným člověkem na útěku jako takovým. A jak to dopadne s Jákobem?

 

Hana Wielgusová pro blog Knihy Dobrovský https://www.knihydobrovsky.cz/blog/recenze-jakobovy-barvy


Ukázka z knihy Jákobovy barvy