Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Edice Mimo edice  ›  Jákobovy barvy

Jákobovy barvy

Autor:
Lindsay Hawdon
Originální název:
Jakob's Colours
Překlad:
Petra Krámková
Žánr:
Edice Mimo edice
ISBN:
978-80-7498-173-9
Počet stran:
376
Datum prvního vydání:
03. 04. 2017

Kliknutím zvolte variantu

349 Kč 279 Kč 

Nakupte ještě za 2000 Kč a získáte DOPRAVU ZDARMA!

Jákobovy barvy

Popis: Jákobovy barvy

Pokud na vás hluboce zapůsobil Schindlerův seznam, Sophiina volba nebo Nabarvené ptáče, pak byste si neměli nechat ujít ani tento silný a nesmírně emotivní román.

Jákob, osmiletý cikánský chlapec, ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš, zůstal úplně sám v nacisty okupovaném Rakousku. Prchá lesem, na nohách boty z pytloviny potřísněné cizí krví, v jedné ruce kámen a v druhé dřevěnou truhličku jako jedinou upomínku na dřívější život. Prchá zběsile a zoufale, plný strachu a zbaven všech nadějí.
Už se naučil rozpoznat, kdy může cizímu člověku věřit a kdy se musí mít na pozoru. Dovede přečíst znamení, která mu dává příroda; ví, kdy se skrýt a kdy utíkat dál. Umí běžet s větrem i schovávat se ve stínech. To všechno ho naučil táta. Ale teď je táta pryč. I máma a sourozenci. A tak Jákob dál dělá to jediné, co může: utíká a skrývá se, pronásledován strašlivými vzpomínkami.
Lindsay Hawdon napsala silný román, jehož děj je rozprostřen do sedmnácti let a tří zemí: Anglie, Rakouska a Švýcarska. Na pozadí tragického příběhu malého Jákoba sledujeme osudy tří generací z naprosto rozdílných společenských vrstev a prostředí, abychom se společně s naším osmiletým hrdinou pokusili nalézt naději tam, kde už žádná naděje nezbyla.


Dotaz k produktu Jákobovy barvy

Jméno:
Telefon:
E-mail:  povinné pole
Číslo "10" slovy:  povinné pole
Váš dotaz:   povinné pole
 
 

Autor: Lindsay Hawdon

Lindsay Hawdon

Lindsay Hawdon propadla cestování už v osmnácti letech. Po dokončení školy strávila následující tři roky vandrováním po Evropě, Indii a Africe. Cestovala stopem a přespávala pod stanem, kde se dalo. V roce 2000 začal v The Sunday Telegraph vycházet její sloupek nazvaný Angličanka na cestách a udržel se po celých sedm let. Během té doby procestovala všechny kontinenty, prožila chvíle v různých krajích a klimatech a psala příběhy o svých zážitcích a lidech, se kterými se na cestách setkala.

Zkušenosti, které nasbírala, skvěle zúročila při psaní své prvotiny, románu Jákobovy barvy. Vytvořila příběh, který se svým dějem rozpíná od poválečných let první až po temné roky druhé světové války a zavádí čtenáře hned do tří států – Anglie, Švýcarska a Rakouska. Jako téma si zvolila historicky nepříliš často zmiňovaný romský holocaust. Jejím hrdinou se stal osmiletý Jákob, malý cikánský chlapec, který osamělě prchá lesem, vydán napospas zlu a zcela závislý na dobru, je-li mu poskytnuto.

Psaní Jákobových barev inspirovalo Lindsay Hawdon k podpoře charitativní organizace War Child.

 

Rozhovor s autorkou Lindsay Hawdon

I v těch nejtemnějších chvílích si lze zachovat naději

Holocaust z pohledu malého romského chlapce je v literatuře téma vskutku nečasté. Vzpomenete si ještě na prvotní impulz, který vás k tomuto námětu přivedl?

Knihu jsem začínala psát s vizí běžícího chlapce, to bylo vše; teprve později začaly přibývat další vrstvy. Věděla jsem od počátku, že svět, kterým Jákob prchá, není bezpečný, ale docela dlouho jsem se zdráhala zasadit děj do druhé světové války, jednoduše proto, že jsem k tomu v té době neměla dostatek sebedůvěry ani potřebu o tom psát.
Později jsem ale začala pracovat s myšlenkou, že Jákob nemá žádný domov, kam by se mohl vrátit, ani jiné místo, kam by mohl směřovat svůj útěk, a právě tato úvaha mě přivedla ke studiu romské historie i přítomnosti a potažmo ke druhé světové válce.
Zaujalo mě, že že holocaust bývá obvykle spojován s vyhlazováním Židů, přestože ve stejném časovém období zahynulo přibližně jeden a půl miliónu Romů. Přesné číslo není známo. Odvažuji se říct, že oběti romského holocaustu jsou zapomenutí lidé. Zmizelí.
Jákobovy barvy jsou právě o nich.

Vaše kniha je plná barev a živých obrazů. Barvy samotné jsou nedílnou, téměř lyrickou součástí vyprávění a celého příběhu. Jaký je váš vztah k výtvarnému umění obecně? Měla postava barvíře Javiho nějaký konkrétní předobraz?

Odjakživa miluju barvy, ostatně vystudovala jsem uměleckou školu. Při psaní jsem však především chtěla zdůraznit propojení postav s přírodou a ukázat, jak příroda navzdory lidskému běsnění přežívá, zachovává si pestrost i barvy.
Romské kočování od místa k místu a od jednoho ročního období k druhému mi posloužilo jako vítaný prostředek k vylíčení způsobu, jak se barvířova rodina přesunovala mezi jednotlivými lokacemi, kde právě kvetly rostliny s kýženým pigmentem. Pro Jákoba to byly zásadní, formující zážitky a vzpomínky na ně se později staly jediným světlým bodem ve chvílích, kdy mu temný úkryt neumožňoval spatřit žádnou z barev vnějšího světa.

Sama jste matkou, a tak se nabízí otázka: proč jste se vlastně rozhodla udělat svým hrdinou dítě? Byl to okamžitý nápad, nebo je za tím rozhodnutím něco víc?

Chtěla jsem postavit do kontrastu dětský a dospělý svět, které se podle mého názoru zásadně liší. Tam, kde je dospělý člověk paralyzován hrůzou a celá jeho pozornost se upíná k tomu, co musí nevyhnutelně nastat, děti si i v těch nejkritičtějších okamžicích stále zachovávají schopnost pustit se do hry nebo třeba pozorovat letícího motýla.
Právě z tohoto přesvědčení jsem vycházela při psaní Jákoba. Sice všechno ztratil, ale pořád dokáže vidět věci, pro které stojí za to přežít. V tom spočívá základní poselství mé knihy: že naděje v nás nemusí umřít, ačkoli jsme si prošli peklem.

Co pro vás bylo při psaní Jákobových barev nejnáročnější?

Na to je těžké najít odpověď. Je to možná zvláštní, ale nejobtížněji se mi psaly nedějové pasáže, do nichž jsem chtěla vložit silné emoce. Také Lořin pobyt v psychiatrické léčebně byl pro mě oříškem, protože tamní svět je mi ve všech ohledech cizí.
Naopak jsem si užívala psaní kapitol, kde se Jákob skrývá společně se dvěma dalšími muži v prostoru pod schodištěm. Líbilo se mi vytvářet atmosféru místa, kde vládne temnota a chybí vzduch, ale jeho dočasní obyvatelé si dokážou zachovat sebeúctu a s hlavou vztyčenou čelí svému údělu, i když jim je po drtivou většinu času jediným společníkem jejich vnitřní svět. Bylo pro mě nesmírně zajímavé popisovat ono náhodně vzniklé společenství několika zoufalých lidí, jejichž vztahy se postupně přesouvají od ostražitosti k přátelství.

 

 

Při citacích prosím uveďte jako zdroj: Nakladatelství DOMINO, www.dominoknihy.cz


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Kniha, která si zaslouží vaši pozornost, i když tento žánr nijak nevyhledáváte

13. 06. 2017  |  Recenzoval: schefik

Druhá světová válka je již dlouhá léta vděčným tématem řady spisovatelů. Prakticky vše již bylo napsáno, tedy alespoň na první pohled. Britská cestovatelka a novinářka Lindsay Hawdon ve své prvotině s názvem Jákobovy barvy zpracovává další ze závažných témat tohoto období, o kterém se však prakticky neví a hlavně nemluví - a tím je romská genocida.

Již samotná anotace láká na silný a nesmírně emotivní příběh, který si nic nezadá s takovými romány, jako je Schindlerův seznam, Sophiina volba, či Nabarvené ptáče. Jákobovy barvy by tak měly pokračovat v tradici silných příběhů, které zachycují největší hrůzy jednoho z nejtemnějších období lidských dějin, lehce poetickým a vznosným způsobem.

Hawdon zachycuje ve svém románu svět od konce první světové války až po závěrečné roky té druhé. Ve vyprávění jí dopomáhá hned trojice hlavních hrdinů. Tím prvním je vcelku pochopitelně Jákob, osmiletý cikánský chlapec, ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš, jenž zůstal úplně sám v nacisty okupovaném Rakousku. A jehož jedinou šancí na přežití je utéct. Je jedno kam a jak daleko. Jediné, co ho pohání, je strach a zoufalství. Prchá lesem, na nohách boty z pytloviny potřísněné cizí krví, v jedné ruce kámen a v druhé dřevěnou truhličku jako jedinou upomínku na dřívější život.

Dalšími dvěma hrdiny jsou Jákobův otec Javi a maminka Lor. Díky nim prožíváme i předválečná léta a ocitáme se i ve zcela odlišných prostředích. Kromě Rakouska tedy navštívíme i Anglii, kde Lor vyrůstala v rodině zbohatlého továrníka. Řadou nešťastných náhod a řízením osudu se záhy ocitá v sanatoriu pro duševně choré v Rakousku, kde se setkává s Javim. Potomkem Jenišů, kočovných švýcarských cikánů, jimž byl násilně odebrán a pro svoji nezkrotnou povahu umístěn ve stejném ústavu jako Lor. V průběhu času tak sledujeme neradostné osudy tří generací z naprosto rozdílných společenských vrstev a prostředí, kterým čas ani osud nepřál.

Autorka ve svém románu skládá velice složitou mozaiku příběhu, jenž se prolíná v času i prostoru. Hawdon rozhodně své čtenáře nevede za ruku, ba naopak. Vyžaduje po nic naprosté soustředění a pozornost, protože jinak vás čeká jen tápání a zmatenost. Té se ostatně nejspíše nevyhnete, ani když budete dávat velký pozor. Osudy hlavních hrdinů jsou totiž více než spletité a celý příběh je koncipován tak, abychom se vše dozvěděli až v samotném závěru.

Díky tomu, i díky tématu kolem kterého se kniha točí, se Jákobovy barvy nečtou vůbec lehce a někteří čtenáři s ní mohou mít dokonce problémy. Pokud jí však věnujete náležitou péči, pozornost a čas, odvděčí se vám silný a emotivním příběhem, který na vás doslova dýchá z každé strany.

Autorka navíc umně míchá určitou poetičnost, danou vzletným jazykem, s drsnými pasážemi, které zcela korespondují s osudem samotného Jákoba a jeho rodiny. Především závěrečná část knihy se nese v syrovém a emotivním duchu, který zabrnká řadě čtenářů na city. Na rozdíl od některých autorů, však tyto pasáže v podání Lindsay Hawdon nepůsobí nijak účelově, naopak dodávají celému příběhu na realističnosti. Zde musím rozhodně ocenit i překladatelku Petru Krámkovou, která se s tímto nelehkým dílem, vypořádala skutečně výborně. A především díky ní a jejímu skvělému překladu působí Jákobovy barvy tak, jak působí.

Díky tomuto románu si navíc připomeneme, jakých hrůz se nacistický režim dopouštěl. Nejděsivěji z celého příběhu tak mohou působit závěrečná suchá data, z nichž vyplývá, že tato část nacistických zločinů je i dnes často opomíjena. Za vyvraždění půl milionu až jeden a půl milionu evropských Romů byl potrestán jen jeden člověk, nikdo nebyl odškodněn…

Lindsay Hawdon vytvořila ve své prvotině něco výjimečného, co si bezpochyby zaslouží vaší pozornost. A to i přesto že tento žánr, či témata nijak nevyhledáváte. Autorka vytvořila skutečně silný a emotivní příběh, který ve vás bude rezonovat ještě dlouhou po samotném dočtení.

Neskutečně silný román s prvky magického realismu

06. 06. 2017  |  Recenzoval: Helena H

Hledat duhu v temnotě

Jákob na cestě za svobodou a přežitím, dítě, které si musí pomoct samo. Kolem zuří válka, zmar a nenávist. Lze najít naději nicotě? Prozradí román Jákobovy barvy.

Osmiletý Jákob by si měl užívat bezstarostného dětství, ale místo toho prchá okupovanou krajinou. Malý chlapec, ze čtvrtiny Rom, ze čtvrtiny Jeniš, je sám a odkázán pouze na sebe. I přes zoufalství a neutuchající strach se snaží nepropadnout beznaději. Válka mu vzala celou rodinu, a tak byl nucen, chtěl-li přežít, naučit se, jak se bránit zlým a nelítostným lidem, komu věřit a před kým utéct. Umí číst ve znameních přírody a nasytit alespoň malinko své strádající tělo z okolní krajiny. Ví, že v noci se lépe utíká, přes den je výhodnější se skrýt. Všechno ho to naučil táta, máma jej zase seznámila se starodávnými příběhy a pohádkami. Fantazie a vzpomínky jsou silné zbraně, když je člověk umí použít.

Hluboký, temný a dobrodružný Jákobův příběh se ze současnosti (rok 1944) propadá do minulosti, aby čtenáře seznámil s osudy chlapcových nejbližších – z Rakouska se tak podíváme také do Anglie a Švýcarska. Autorka Lindsay Hawdon si vybrala opomíjenou, a proto téměř nezmapovanou, kapitolu z dějin 2. světové války, téma romského holocaustu.

Při čtení silného, neskutečně emocemi nabitého románu Jákobovy barvy se ani nechce věřit, že se jedná o prvotinu skvělé Lindsay Hawdon. Příběh o touze přežít, síle jednoho malého človíčka a velké cestě za nadějí se může směle zařadit vedle jiných slavných děl světové literatury na válečné téma. Kniha, vydaná nakladatelstvím Domino, je psána krásným jazykem, autorka děj prodchnula i občasnou větou v romštině, což celému příběhu ještě dodává na síle. V románu jsou patrné mimo jiné i prvky magického realismu, sepětí s přírodou a porozumění vlastnímu osudu.

Jákob, vydán napospas zlu a všudypřítomnému nebezpečí, prchá, aby našel pevnou půdu pod nohama. Poznejte nečekanou prvotinu a nechte se uchvátit příběhem, jenž se vám jako jemná pavučinka zaplete do mysli, aby se zde nadlouho, ne-li navždy uchytil. Objevte s malým hrdinou všechny barvy duhy a všechna zákoutí lidských povah.

Stejně jako prý na konci duhy čeká hrnec s pokladem, tak na konci Jákobovy strastiplné cesty snad ještě dýchá naděje.

Kniha, kterou prostě nemůžete odložit

18. 05. 2017  |  Recenzoval: Ch and Ch Books

Lze nalézt naději ve světě bez naděje?

Dnes se již najde jen pár takových, kteří mohou dobu, ve které se odehrává kniha Jákobovy barvy, komentovat z osobní zkušenosti. Čas nelze zastavit. Přesto máme všichni v kolektivním podvědomí uloženo, že to byla doba zlá! Doba zlá i pro běžného člověka... Jak tedy muselo být cikánskému dítku, které zůstalo samo v Rakousku, jemuž vládlo nacistické Německo? Něco málo se Vám pokusím nastínit, chcete-li však nahlédnout do zákulisí pekla, nezbyde Vám nic jiného, než si knihu přečíst!

Osmiletý Jákob, dítě s barvou pleti, jaké doba ani za mák nepřála. Jákob je napůl cikán, ze čtvrtiny Rom a ze zbývající čtvrtiny Jeniš. Jeho osud byl naplánován druhými. Jeho osud měl být smrt! Stejně jako tisíce a tisíce jemu podobných, mu byly předurčeny nacistické plynové komory. Náš malý hrdina se jim však zatím vyhýbá. Jákob je na útěku, sám bloudí lesy, bez jídla, bez pořádného oblečení... bez pohlazení... bez vlídného slova... osmiletý chlapec!

Nikomu se nedá věřit, většina lidí by udala svou rodinu za krajíc chleba. Svět je to pro tak malého chlapce naprosto nesmyslný, nepochopitelný. Vždyť by měl být někde na hřišti a hrát si s autíčky, a ne aby se strachoval o svůj holý život. Jákob se přesouvá hlavně v noci, aby zůstal, pokud možno, neviditelný. Přes den odpočívá a snaží se ve spánku nabrat síly, to však jde s jeho hrůznými vzpomínkami dost těžko.

Příběh se odehrává v několika časových rovinách. Nezaměřuje se pouze na malého Jákoba, ale seznamuje nás i s jeho rodiči, zavádí nás do doby, kdy se seznámili. Život Jákobovy matky, Lor, nebyl žádný med, přestože pocházela z bohaté rodiny továrníka v Anglii, nakonec skončila v sanatoriu v Rakousku, kde se seznámila s nezvladatelným Javim, Jákobovým otcem, potomkem Jenišů - kočovných švýcarských cikánů. Děj prolíná konec první světové války, dobu meziválečnou a válku druhou.

Prozrazovat, proč zůstal náš malý hrdina sám, by bylo již příliš, stejně tak dále rozvíjet děj knihy, byla by škoda se o něm vše dozvědět z těchto pár řádků. Navíc si musíte projít celou knihou, abyste pochopili. Musíte se pročíst ke konci knihy, který odhalí hrůzné pravdy! Musíte se dostat na konec, abyste mohli docenit cenu života! Historické pozadí s holými fakty na konci knihy Vám nedají spát...

Domnívám se však, že kniha přeci jen není pro každého, v rozhovoru s autorkou pro jeden internetový server, bylo řečeno toto:

Dva překladatelé odmítli román překládat se slovy, že je pro ně příliš emocionálně náročný!

Přesto bych většině lidí doporučil si knihu přečíst. Můj skromný názor na knihu? Silná kniha. Silný příběh. Nejde knihu odložit v polovině. I když se můžete domnívat, že víte, jak to skončí, prostě Vás to nenechá a kniha si vynutí dočtení, co kdyby to přeci jen skončilo nějak jinak. Za mě rozhodně jedna z nejlepších knih s touto tematikou. Věřte, že pocitů z knihy, ať jsou jakékoli - každý jsme jiný - se hodně dlouho nezbavíte!

O hrůzách, které se za války děly židovskému národu, bylo napsáno a natočeno mnoho děl. Což kvituji, je to něco, co by se neustále mělo připomínat, lidé mají totiž, bohužel, krátkou paměť. Avšak cikánská genocida dlouho uznána nebyla. Po téměř čtyřiceti letech, přesněji v roce 1982, německý prezident ve svém projevu vyslovil omluvu za rasistické pronásledování Romů nacisty. Podle posledních čísel padlo nacistickému řádění za oběť něco mezi půl a jedním a půl milionu Romů.

Porajmos je slovo označující romský holokaust. Znamená doslova "zničení". (s. 368)

Autorka, Lindsay Hawdon, napsala silnou knihu. Knihu, která ač hraje na strunu lidskosti, tak ukazuje, čeho všeho je lidstvo schopno a ukazuje, že největším monstrem je právě člověk. Spisovatelka píše sloupky do známých novin, procestovala téměř celý svět a je držitelkou mnoha ocenění, nutno podotknout, že oprávněně.

Znáte ten pocit, když vás nějaká kniha absolutně rozloží?

09. 05. 2017  |  Recenzoval: Kristýna, The Book Talk Blog

Určitě všichni znáte ten pocit, když Vás nějaká kniha vnitřně absolutně rozloží? Když musíte myslet na události, které v ní byly popsány, ještě pěkných pár dní? Když Vás osudy jejích postav změní po lidské stránce? Když (trošku) změní Váš pohled na svět? Věřím, že znáte. A taky věřím, že jste takových knih nečetli mnoho. Pokud byste chtěli tento počet navýšit, Jákobovy barvy jsou pro Vás tou pravou volbou.
Nejprve stručně shrňme děj. Osmiletý Jákob utíká nacisty okupovaným Rakouskem. Jákob, ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš. Utíká, sám, obklopen pouze přírodou a všemi barvami světa. Obklopen jen tím, co jej jeho rodiče učili a co mu vštěpovali. Utíká, jediné, co mu zbývá, je jeho malá truhlička. Utíká a snaží se přežít. Román pokrývá události více než deseti let a z jednotlivých střípků skládá mozaiku osudu jednoho malého chlapce již od momentů, kdy ještě ani nebyl na světě.
Otevřeně se přiznávám k tomu, že čtení Jákobových barev pro mě v žádném případě nebylo jednoduché. Velmi silný příběh kombinovaný s téměř lyrickým vyprávěním a skutečně pozvolným skládáním jednotlivých životních epizod všech postav mi místy dával zabrat a v určitých momentech jsem si nebyla jistá, zda autorka trochu neodbočuje od toho, co chtěla původně svým čtenářům sdělit. Ano, chvílemi jsem ztrácela ze zřetele ten celkový obrázek, což bylo možná zapříčiněno také tím, že jsem knihu musela číst po malých částech, protože jsem měla dojem, že větší objem čtiva nejsem v tomto případě schopná dostatečně vstřebat.
Jenže pak přišel závěr a já jsem pochopila, že každé slovo, každá drobná epizodka a zdánlivé uhnutí od ústředního příběhu, mělo svůj velmi dobrý důvod. Proto pokud tuto knihu čtete, nebo budete číst, nenechte se odradit tím, že ne vždy uvidíte celou perspektivu. Ochudili byste se o nevšední zážitek.
Popsat pro Vás příběh knihy bez toho, abych Vám vyzradila něco, co by pro Vaše čtení mohlo být zásadní, je vcelku složité. Pro každého budou jednotlivé okamžiky Jákobových barev jinak důležité. Mohu asi prozradit to, že v mozaikovém příběhu se důkladně seznámíte nejen s Jákobovým osudem, ale také s životními příběhy obou jeho rodičů. Přiznávám, že linii věnovaná ranému mládí Jákobovy matky Lor mi místy přišla zbytečně rozvláčná a velmi detailní – pozorný čtenář by zamýšlené sdělení autorky jistě vstřebal i bez takto podrobných popisů. Na druhou stranu, Jákobovy barvy vynikají svojí dokonalou propracovaností historie jednotlivých postav. Autorka si s vykreslením životních cest Jákobových rodičů dala velkou práci, která se naprosto vyplatila.
Další věcí, kterou bych ráda vyzdvihla a pochválila, byla autorčina schopnost vyprávět Jákobovy pasáže skutečně z Jákobova pohledu – v nich totiž najednou svět opravdu vidíte pohledem malého bezelstného dítěte. Žasla jsem, že se něco takového podařilo. V některých chvílích jsem se vůbec nedokázala oprostit od toho vnímání situací optikou malého dítěte a nebyla jsem schopná podívat se na daný moment jako dospělý. Některé zvraty mě proto nejen neuvěřitelně překvapily, ale také hodně zasáhly.
Obecně musím říci, že Lindsay Hawdon umí s emocemi čtenářů pracovat naprosto ohromujícím způsobem. Já nejsem člověk, který u knih brečí – není to tím, že by ve mně knihy nevyvolávaly pořádné emoce, ale prostě to neumím. Takže když mě někdo dokáže rozplakat, musí to už být něco. A Autorka této knihy ze mě na konci měla plačící uzlíček, abych byla upřímná. Rodinu jsem svými dojmy krmila ještě pěkných pár dní a vždycky jsem se dokázala znovu dojmout. Asi je v tento moment třeba poznamenat také to, že Lindsay Hawdon má opravdu unikátní vypravěčský styl a je jednou z těch autorů, jejichž specifický rukopis je pro jejich knihy zcela klíčový. Samozřejmě, že by to celé shořelo na nepovedeném překladu, ale i ten je v tomto případě na jedničku s hvězdičkou. A když jsem se dozvěděla, že pro paní překladatelku byla tato kniha její první? Asi nedokážu dostatečně smeknout!
Znovu se nacházím v bodě, kdy mi připadá, že Vám nepředávám všechno, co bych chtěla. Jákobovy barvy jsou těžké čtení, to Vám říkám rovnou. Ale je to jedna z těch těžkých knih, které za to vynaložené čtenářské úsilí stojí. Její přečtení Vás obohatí. V knize se dočkáte zdrcujících lidských osudů a spousty emocí. Je to příběh o všedních lidských životech odehrávajících se na pozadí velkých dějin a velkých rozhodnutí, která jejich budoucnost změnila navždy. Jákobovy barvy jsou obrazem děsivé doby plné strachu a nejistoty, zároveň však autorka na tomto temném pozadí dokonale vykresluje obrázek plný nejen bolesti a utrpení, ale také hluboké, osudové a bezpodmínečné lásky. Lásky bez hranic, bez národnosti, bez omezení a lásky v mnoha podobách.
Každé slovo, každá věta, každá drobnost v minulosti postav je v této knize promyšlená. Nic v ní není navíc, nic v ní nechybí. Mozaika jednotlivých okamžiků se v závěru dokonale spojí a vytvoří perfektně ucelené dílo, ve kterém by byl hřích změnit snad jedinou čárku. A ten konec? Dámy a pánové, nečekala jsem jej a dostal mě absolutně. Pro tuto knihy byl bezpochyby naprosto dokonalý.
Ano, Jákobovy barvy ode mě dostávají plných pět hvězdiček a mám k tomu spoustu důvodů. Od velmi silného námětu přes neuvěřitelný smysl pro detail, od lyrického nádechu celého textu po nesmiřitelnou tvrdost příběhu jako celku, od zasazení děje do hrůzné doby přes neskutečně silné svědectví bezbřehé lásky ve všech jejích podobách... Ta kniha je dokonalá. Dokonalá. Přečtěte si ji.

Nádherný, znepokojivý a emočně náročný román

07. 05. 2017  |  Recenzoval: Knihomilka

Co by měl dělat typický osmiletý kluk? Chodit do školy, hrát si s kamarády, vracet se domů ke svým nejbližším, s nimiž je mu nejlíp, a každý večer usínat ve své vlastní posteli.
Jákob žije úplně jinak. Píše se rok 1944 a on se snaží přežít nástrahy války. Sám. Úplně sám.

Jákob je na útěku před nacisty. Sebou má pouze truhličku, v níž má věci připomínající předchozí život s rodinou, a také to nejcennější, co mu nikdo nemůže vzít - vzpomínky.
Utíká napříč Rakouskem a na své cestě potkává spoustu lidí, komu z nich však může věřit?

Tak čtení téhle knížky byl velký emotivní zážitek a pro mě i dost velký nápor na psychiku. Jako matce dvou kluků se mi to četlo obzvlášť těžce, zároveň jsem se však nemohla dočkat každé další kapitoly. Autorka střídá časové roviny, vrací se do minulosti, k nelehkému životu Lor, Jákobovy matky, i jeho otce Javiho.

Lindsay Hawdon napsala nádherný, přitom znepokojivý a emočně opravdu náročný román, který ve vás bude doznívat ještě dlouho po přečtení. I když se tématicky dotýká hrůz druhé světové války, zejména holocaustu, je psán poetickým jazykem, který jej zlidšťuje.

Jákobovy barvy otevírají dosti citlivé téma, jakým holocaust bezesporu je. O vyhlazení Židů toho víme poměrně dost, ale romský holocaust je léta tak trochu stranou.
Je vlastně jedno, jestli byl Jákob Rom nebo Indián, v žádném případě neměl prožít to, co na něj čekalo v knize. Byť jde o příběh smyšlený, základ nacistické genocidy je reálný.
Vedle Jákobovy linie mě hodně oslovila i část pojednávající o Lor a Javim.
Smekám klobouk před překladatelkou Petrou Krámkovou, která bravurně převedla Javiho řeč do češtiny.

Nebojím se přiznat, že jsem u knihy ždímala kapesník. Nebojím se říct, že bych Jákobovy barvy směle zařadila jako doporučenou četbu pro středoškoláky. Nebojím se znovu, jako už jsem to několikrát udělala, napsat, že knih s takovou tématikou není nikdy dost.

Klobouk dolů před autorkou

06. 05. 2017  |  Recenzoval: koki

Čo nám pomáha prežiť? Čo nás ženie vpred? Čo nás núti dýchať, prečo chceme žiť? Láska k blízkym, naša vlastná fantázia, farby? Cesta životom pre nikoho nie je ľahká. Obzvlášť pre tých, ktorých chcú zabiť.

Kníh, v ktorých sa hovorí o 2. svetovej vojne, o utrpení Židov, o koncentračných táboroch, sa už popísalo veľa. Aj keď pravdou je, že ich nikdy nebude dosť. (Kiežby nemuselo.)

Román Jákobovy barvy sa tiež odohráva počas vojny, no tentoraz nie je ústredným hrdinom Žid, ale Róm. Jákob má iba osem rokov a ako niekoľkokrát zdôrazňuje sama autorka, je: "napůl cikán, ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš".

Je pravda, že o utrpení Rómov počas vojny sa veľa nehovorí, musím sa priznať, že kým som nečítala túto knihu, ani som o tom nevedela. Až popri čítaní som si musela vyhľadať informácie a overiť si skutočnosti. Skutočnosti, ktoré sú faktami. A klobúk dole pred autorkou, ktorá si k tomu spravila podrobný výskum, a pri tých poznatkoch dospela k rozhodnutiu napísať o tom knihu.

Musím sa priznať, kniha sa mi čítala ťažko. Netuším či to bolo témou, drsným prostredím, alebo len zvláštnym podaním. Pri niektorých pasážach som mala pocit, že čítam Švantnerovu Malku. Tiež v sebe niesla lyrické prvky. Obzvlášť v situáciách, kedy si Jákob spomínal na príbehy, ktoré mu rozprávala jeho matka. Fantazíroval a prirovnával skutočnosť k sneniu a k dúhovým farbám. (V tomto prípade využila autorka krásny kontrast medzi drsnou, temnou a ponurou realitou k vymysleným príhodám plných farieb v Jákobových snoch.)

Príbeh podáva autorka nezvyčajným spôsobom. Prelína v nej minulosť so súčasnosťou. Ukazuje nám príbeh Jákobových rodičov Lor a Jáviho. Časy, kedy sa ešte nepoznali, i časy, keď sa do seba zamilovali. To všetko sa kapitolu po kapitole prelína s príbehom malého Jákoba, ktorý uteká pred Nacistami. Uniká cez lesy počas noci, aby nebol videný a cez deň sa skrýva a snaží sa oddychovať.

"Utíká a slzy ho štípou v ledovém větru. Jákob - napůl cikán, ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš. Sotva osmiletý. Utíká rychle, pohání ho strach, ktorý ho noc co noc nutí pokračovat dál. Motivuje ho ztráta, ktoré ho mrazí až do morku kostí, pulzuje v jeho modrých žilách, zakusuje se mu do živého masa a bodá ho s nepolevující intenzitou. Bolest je jediným pocitem, který si připouští."

Trochu mi vadilo, že kniha s každou ďalšou kapitolou (najmä s tými, ktoré sa vracali do minulosti) ostávala otvorená. Vyvstávalo z nich množstvo otázok a ja som neverila, že na ne niekedy dostanem odpoveď. Autorka ale vedela, čo robí. Nakoniec všetko do seba perfektne zapadlo a moje otázky neostali bez odpovedí. Kniha bola tiež strašne ponurá. I keď farieb v nej bolo dosť. Žiaľ nie toľko, koľko by som si priala.

"...copak není pravda, že ty nejněžnější okamžiky v živote přicházejí až po bolesti? Laskavost po krutosti. Mír po válce. Láska po ztrátě."

Lindsay Hawdon prináša veľmi silný príbeh, ktorý ukazuje akí ľudia sú, akí dokážu byť (od falošných cez krutých až po tých dobrých - lebo áno, aj takí sa nájdu, vďakabohu). Navzdory svojmu osudu. Jeho priazni či nepriazni.

Kniha, ve které pojem lidství nabývá zcela jiného významu

13. 04. 2017  |  Recenzoval: Bohdan Volejníček

Stejně jako nemůže existovat světlo bez tmy, nemůže existovat dobro beze zla. Kruté, ale prosté biblické rčení, na kterém vystavěla Lindsay Hawdon svůj román „Jákobovy barvy“, příběh nacistické genocidy, o kterém se moc nemluví. Tak to v rozhovoru autorka sama naznačila větou: „Nacistická genocida cikánů byla oficiálně uznána v roce 1982, a teprve 14. 4. 1994 proběhla ve washingtonském Muzeu holocaustu první akce k uctění památky cikánských obětí. Ticho, které kolem celé této záležitosti vládne, mě upoutalo.“
Dávají-li ti jídlo, ber, bijí-li tě, utíkej - to je životní mantra osmiletého hrdiny Jákoba, napůl cikána, ze čtvrtiny Roma, a ze čtvrtiny Jeniše, který stejně jako sta tisíce dalších evropských Romů byl nacisty určen k likvidaci v plynových komorách koncentračních táborů. Sám a hladový na útěku se potuluje zbídačeným Rakouskem, světem plným hladu a smrti, kde bytí či nebytí kohokoliv určuje svévole německých vojáků či jednotek SS. Válečné běsnění poznamenalo všechny, nikdo nikomu nedůvěřuje, lidé jsou pro kousek chleba schopni udat i svoji rodinu. Utíká v horách pouze přes noc, aby nebyl viděn. Přes den je zalezlý v prohlubních, kde se snaží spánkem získat síly na další dny. Ale vzpomínky na události minulých měsíců ho vyčerpávají možná více než chůze. Přesto i v tomto čase, kdy světu vládne „bestie“, se objevují lidé, kteří jsou ochotni pro záchranu zoufalých obětovat to jediné a poslední co mají, svůj život. Jak autorka v rozhovoru pro LN řekla, smyslem její knihy není děsit čtenáře bestialitou a krutostí, naopak chtěla, aby šlo cítit, že lidskost vždy převáží na brutalitou.
Příběh Jákoba (kapitoly nazvané Dnešek, Rakousko, 1944) je ale jen vyvrcholením celé knihy z hlediska časové chronologie. Autorka předkládá i další časové hladiny, ve kterých chce pro ucelený pohled na svět a filozofii kočujících Romů, vyprávět i osudy Jákobovy bílé matky a romského otce. Přestože oba pocházeli z naprosto odlišných společenských a etnických světů, život si dokázal škaredě pohrát s oběma.
Už od prvních stránek čtenář doslova cítí atmosféru romského světa. Světa, kde není cílem najít vlastně cíl, ale cesta za ním. Cesta nikdy nekončící, protože jen svobodný a nevázaný člověk může poznat skutečnou radost ze svobody.
Jsou knihy, které jsou děsivé a krvavé, a jako čtenář se třepete hrůzou, ale přesto otáčíte jednu stránku za druhou, protože je to děsivě krásné a napínavé, a jako čtenář thrillerů víte, že nějaká kapka naděje pro oběť tu vždy je. Ale pak jsou tu knihy, které jsou děsivé a nelidské, a jako čtenář se třepete děsem, a hledáte v sobě vnitřní sílu či odvahu otočit následující stránku, protože to, co vám utíká před očima v podobě písmenek, je děsivější jako samo peklo, kde není očistce ani naděje, protože genocida či holocaust nemůže mít trochu štěstí či naděje. Museli byste knihu odhodit do kouta jako škvár a blábol vysmívající se miliónům zavražděným. A taková je kniha „Jákobovy barvy“, kde už od prvních kapitol tušíte tu hrůzu, která se skrývá v náznacích. Autorka přesně dokázala se stále se opakujícím textem v čtenáři vyvolat pocit neodvratné hrůzy, která se skrývá za bílým suchým stromem na vrcholu kopce. A když v závěru propukne skutečný armageddon emocí a hrůzy, pojem lidství nabude zcela jiného významu.
Z anglického originálu Jakob´s Colours (2015) přeložila Petra Krámková. Vydalo nakl. Domino v roce 2017.

Opravdu ve všech směrech povedená kniha

12. 04. 2017  |  Recenzoval: Šárka Fofoňková

„Jákob – napůl cikán, ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš. Vlastní prsty na rukou mu připadají cizí, nepoznává už ani svoji vůni.“

Děj příběhu se odehrává ve třech časových rovinách. V jedné, ve třicátých letech minulého století, poznáváme Jákobovy rodiče ještě coby děti. Angličanku Lor pocházející z bohaté rodiny a chudého cikánského chlapce Javiho. Shoda těžkých životních okolností oba mladé lidi zavede do psychiatrického sanatoria, kde započne jejich životní pouť.

Další časová rovina se odehrává v roce 1943, kdy se seznamujeme s Lor a Javim už v rolích rodičů tří dětí, Jákoba, Elizy a Malutkého. Autorka nám líčí hrůzy druhé světové války, především tedy romského holokaustu a jeho dopad na romskou komunitu.

A poslední časovou linií, odehrávající se během roku 1944, nás provází sám Jákob, osmiletý vyhublý chlapec, který prchá před nacisty. Pod ochranná křídla si ho vezme starý obětavý Markus v okamžiku, když už Jákob ztrácí sílu bojovat o život. Měl rodiče, měl sestru a bratříčka a teď je na všechno sám, malý a slabý. Touží ještě vůbec přežít?

Upřímně vám povím, že se mi kniha nečetla vůbec lehce. Nejen kvůli prolínání několika časových linií, na to si člověk postupem čtení zvykne, a navíc každá kapitola je označena letopočtem a místem, kde se děj odehrává. Ale hlavně námět knihy vás dostane do nelehkého rozpoložení, a čím víc se budete blížit ke konci, tím hůře se budete cítit. Protože tušíte, co nejspíš nevyhnutelně přijde. Autorka si nebere servítky a předkládá nám období romského holokaustu v celé své syrové skutečnosti. Místy jde opravdu o drsné čtení. Ale nebojte se, nenese se v takovém duchu úplně celý příběh, spoustu pasáží je naopak vyprávěno až poetickým jazykem. Jákob nás zavádí do světa barev. Ovšem poslední část knihy je tvrdá, drsná, syrová a emotivní. Nebrečela jsem jenom díky tomu, že jsem knihu dočítala ve vlaku mezi lidmi. Přesto i nyní při psaní recenze, se kterou se velmi peru, a v odstupu několika dnů, mám stále doslova husí kůži.

„Můžeš-li, utíkej,“ učili ho. Te den, cha, te maren, denaš. Dávají-li ti jídlo, ber, bijí-li tě, utíkej. Tichá prosba. „Vždycky utíkej, dokud to půjde.“ A ačkoliv je teprve malým chlapcem, ví, co to znamená.

Jákobovy barvy jsou autorčinou prvotinou a já jí za ni tleskám, protože napsat napoprvé právě takové náročné dílo, to opravdu klobouk dolů. Možná budete mít během četby pocity podobné mým. Nevěděla jsem, jestli se mi kniha vůbec líbí, jestli ji opravdu vnímám tak, jak autorka zamýšlela. Ovšem po dočtení, kdy vám do sebe všechny části a náznaky v příběhu zapadnou, všechno se vám to rozleží, si nakonec zdeptaní řeknete „tak to je mazec“, a určitě knihu budete doporučovat všem ostatním jako já. Období holokaustu bylo opravdu příšerné, děsivé a s lidmi, včetně i těch nejmenších dětí, bylo zacházeno jako s dobytkem, ba daleko hůře. Nelze na tu dobu zapomenout, protože ti lidé si to skutečně vytrpěli, zemřeli a je úplně jedno, jestli byli bílí nebo snědí.

Příběh je rozdělený na pět částí a kapitoly označené letopočty a místem děje pro lepší orientaci, jak už jsem zmínila. Jákobova dějová linie je vyprávěna v první osobě, o to víc vás pohltí. Přestože jde o malého chlapce, dokážete se do jeho pocitů dokonale vžít.

Co dodat závěrem. Nedokážu dost dobře popsat, co po dočtení knihy cítím. Rozhodně velký smutek. Jsem toho plná, ale nechci prozradit víc, než je třeba. Raději si knihu přečtěte sami. Musím také pochválit nádhernou obálku. Všimněte si bílého stromu ve tvaru písmene ypsilon. Po přečtení tohoto příběhu se vám nejspíš navždy, anebo na hodně dlouhou dobu vryje do paměti, to mi věřte. Dále bych ráda vyzdvihla vynikající překlad paní Krámkové. Nemá chybu. Kniha se povedla opravdu ve všech směrech a já ji rozhodně doporučuji. Jenom se připravte, že ji nezhltnete za dva dny. Je to těžké čtení a vyžaduje více času. Alespoň já jsem to tak vnímala a četla jsem ji několik dní.

Jákobovy barvy jsou emotivním příběhem o hledání naděje

12. 04. 2017  |  Recenzoval: Hana Wielgusová

Lindsay Hawdon spojila všechny své zkušenosti a dojmy z cest, přidala svou fantazii, cítění a talent a vznikl román, který se vám dozajista dostane až pod kůži. Každé její slovo zapadá tam, kam má, jako barvy obrazu a vy nebudete moci jinak, než jí věřit. Místy používá autroka romský jazyk, který jen dobarvuje nezkrotnou duši jejích hrdinů, tak jako motto, které sama zvolila v úvodu své knihy:

Řeknu-li láska, jmenuji poslední z věcí, kterou jsem sám byl na cestě mezi skřivanem a soumrakem.
Jose Heredia Maya (španělský básník)

Prožijeme příběh Romů a Jenišů za druhé světové války a dozvíme se něco víc o původu těchto etnik. Budeme možná překvapeni, jak vlastně probíhal Pojarmos, romský holokaust, o kterém toho, ve stínu holokaustu židovského, tak málo víme. Možná i proto, že nikdo pozůstalých se nikdy nepokusil o repatriaci – a první vzpomínková slavnost věnovaná cikánským obětem nacismu se uskutečnila až v roce 1994.

Ačkoli hlavním motivem je cesta zoufale prchajícího osmiletého, ze čtvrtiny romského a čtvrtiny jenišského, chlapce Jákoba, budete současně přeneseni z nacisty okupovaného Rakouska také do Anglie dvacátých a Švýcarska let třicátých a pomalu, ale jistě sledovat vznik tohoto velkého příběhu i se všemi jeho souvislostmi a pohledy do minulosti. Zvláštní struktura, kterou autorka zvolila, kdy přechází retrospektivně z jedné doby do druhé a každá část příběhu je přiblížením k začátku té další, vás u sebe udrží a zapůsobí jako vypouštění nafukovacího balonku. Dostanete se zvnějšku dovnitř místo naopak, až se nakonec vše spojí jako skládačka, kruh se uzavře a tím i celý příběh.

Ústřední část, Jákobova cesta, jejíž smyslem je uniknout zlým lidem – nacistům, na které se však setkává i s lidmi tak dobrými, že obětují pro druhé svůj život, je nejdrsnější. Zároveň je ale paradoxně i nejpoetičtější. Jákob vzpomíná na vymyšlené příběhy své matky Lor a tak jako ona vše, s čím se setká, přirovnává k barvám duhy. Při životě jej drží jeho fantazie, kterou převzal od Lor a metafory, které používala, když přirovnávala skutečnost k vymyšleným situacím z pohádek.

Nepřátelé jsou rychlí jezdci, to je pravda. Ale my jsme rychlejší. Oni znají jen pohyb po horizontálách a vertikálách, jsou velcí, ale kosti na nich chrastí a na cestách se nechají vést podivnými pravidly, která pro sebe kdysi dávno vytvořili, aniž by věděli proč, aniž by o tom přemýšleli. A tak se často nechávají svést, snadno se zmýlí, vydají se jednou cestou, zatímco měli zvolit druhou.... My jsme ve výhodě. Máme před sebou jasný cíl, tak zřejmý, jako by byl vytesaný do kamene.

A tady se dostáváme k jiné části obsažené v tomto románu. Lor prchá se svými třemi malými dětmi a hledá svého manžela, Jákobova otce Javiho. Nachází útočiště a přitom vzpomíná na jejich lásku.

Autorka se s námi paralelně také vrací na úplný počátek všeho. Do aristokratické Anglie, kde Lor vyrůstala se svou labilní matkou a despotickým otcem. Do doby jejího pobytu v sanatoriu po matčině smrti a hledání viny ve složitých vztazích.

Možná kráčím až moc rychle, prozpěvovala si tiše, možná až moc mluvívám, na ničem mi nezáleží, je to tak, ale co jiného zbyde vám...když láska skončila a člověk je sám.

Také se podíváme do Švýcarska, kde zase prožil své dětství Javi, Lořin budoucí manžel.

Hlavně se však vrátíme do okamžiků jejich setkání a Lořina útěku ze sanatoria. Vžijete se do jejich lásky a bolesti s ní spojené. A tady se na chvíli zastavím. To, jak Lindsay Hawdon vyslovuje, co sami mnohdy cítíme, ale neumíme říct, je úžasné. To, jak umí vyjádřit vzájemnou blízkost a sounáležitost všech hlavních postav, zvláště pak když jsou opuštění a osamocení, i když třeba uprostřed lidí, je obdivuhodné. Její způsob psaní vám bude konvenovat. Když se povezete loďkou po řece, pocítíte chlad noční hladiny, když budete číst o jídle, dostanete na něj chuť, když o lásce, budete milovat také a popisovaný smutek vám nahrne slzy do očí. Já se před jejím uměním skláním.

Tráva je zelená, jako kdyby samotný počátek všeho na tomto světě ležel rozprostřený právě na těchto zvlněných kopcích, v jejich údolích plných vrb a spadaného listí, pampelišek a sasanek. A vítr, svěží a stále chladný jarní vítr, nesoucí vůni jablek a soli.

Všechny části knihy mají svůj smysl a jedna bez druhé, zvláště ta ústřední – o Jákobovi – by nemohla existovat. Vypovídají nejen o dělení se o lásku s dětmi, ale i o barvách všude kolem i přesto, že se v případě tohoto tománu jedná o téma tak děsivé. Skvělý sloh a styl vás nenechají v klidu a nad národem tak často zatracovaným se aspoň na chvíli zamyslíte. A nejen to. Zamyslíte se i nad samotným člověkem na útěku jako takovým. A jak to dopadne s Jákobem?

 

Hana Wielgusová pro blog Knihy Dobrovský https://www.knihydobrovsky.cz/blog/recenze-jakobovy-barvy


Ukázka z knihy Jákobovy barvy