Nakladatelství Domino  ›  Seznam autorů  ›  Lindsay Hawdon

Lindsay Hawdon

Lindsay Hawdon

Lindsay Hawdon propadla cestování už v osmnácti letech. Po dokončení školy strávila následující tři roky vandrováním po Evropě, Indii a Africe. Cestovala stopem a přespávala pod stanem, kde se dalo. V roce 2000 začal v The Sunday Telegraph vycházet její sloupek nazvaný Angličanka na cestách a udržel se po celých sedm let. Během té doby procestovala všechny kontinenty, prožila chvíle v různých krajích a klimatech a psala příběhy o svých zážitcích a lidech, se kterými se na cestách setkala.

Zkušenosti, které nasbírala, skvěle zúročila při psaní své prvotiny, románu Jákobovy barvy. Vytvořila příběh, který se svým dějem rozpíná od poválečných let první až po temné roky druhé světové války a zavádí čtenáře hned do tří států – Anglie, Švýcarska a Rakouska. Jako téma si zvolila historicky nepříliš často zmiňovaný romský holocaust. Jejím hrdinou se stal osmiletý Jákob, malý cikánský chlapec, který osamělě prchá lesem, vydán napospas zlu a zcela závislý na dobru, je-li mu poskytnuto.

Psaní Jákobových barev inspirovalo Lindsay Hawdon k podpoře charitativní organizace War Child.

 

Rozhovor s autorkou Lindsay Hawdon

I v těch nejtemnějších chvílích si lze zachovat naději

Holocaust z pohledu malého romského chlapce je v literatuře téma vskutku nečasté. Vzpomenete si ještě na prvotní impulz, který vás k tomuto námětu přivedl?

Knihu jsem začínala psát s vizí běžícího chlapce, to bylo vše; teprve později začaly přibývat další vrstvy. Věděla jsem od počátku, že svět, kterým Jákob prchá, není bezpečný, ale docela dlouho jsem se zdráhala zasadit děj do druhé světové války, jednoduše proto, že jsem k tomu v té době neměla dostatek sebedůvěry ani potřebu o tom psát.
Později jsem ale začala pracovat s myšlenkou, že Jákob nemá žádný domov, kam by se mohl vrátit, ani jiné místo, kam by mohl směřovat svůj útěk, a právě tato úvaha mě přivedla ke studiu romské historie i přítomnosti a potažmo ke druhé světové válce.
Zaujalo mě, že že holocaust bývá obvykle spojován s vyhlazováním Židů, přestože ve stejném časovém období zahynulo přibližně jeden a půl miliónu Romů. Přesné číslo není známo. Odvažuji se říct, že oběti romského holocaustu jsou zapomenutí lidé. Zmizelí.
Jákobovy barvy jsou právě o nich.

Vaše kniha je plná barev a živých obrazů. Barvy samotné jsou nedílnou, téměř lyrickou součástí vyprávění a celého příběhu. Jaký je váš vztah k výtvarnému umění obecně? Měla postava barvíře Javiho nějaký konkrétní předobraz?

Odjakživa miluju barvy, ostatně vystudovala jsem uměleckou školu. Při psaní jsem však především chtěla zdůraznit propojení postav s přírodou a ukázat, jak příroda navzdory lidskému běsnění přežívá, zachovává si pestrost i barvy.
Romské kočování od místa k místu a od jednoho ročního období k druhému mi posloužilo jako vítaný prostředek k vylíčení způsobu, jak se barvířova rodina přesunovala mezi jednotlivými lokacemi, kde právě kvetly rostliny s kýženým pigmentem. Pro Jákoba to byly zásadní, formující zážitky a vzpomínky na ně se později staly jediným světlým bodem ve chvílích, kdy mu temný úkryt neumožňoval spatřit žádnou z barev vnějšího světa.

Sama jste matkou, a tak se nabízí otázka: proč jste se vlastně rozhodla udělat svým hrdinou dítě? Byl to okamžitý nápad, nebo je za tím rozhodnutím něco víc?

Chtěla jsem postavit do kontrastu dětský a dospělý svět, které se podle mého názoru zásadně liší. Tam, kde je dospělý člověk paralyzován hrůzou a celá jeho pozornost se upíná k tomu, co musí nevyhnutelně nastat, děti si i v těch nejkritičtějších okamžicích stále zachovávají schopnost pustit se do hry nebo třeba pozorovat letícího motýla.
Právě z tohoto přesvědčení jsem vycházela při psaní Jákoba. Sice všechno ztratil, ale pořád dokáže vidět věci, pro které stojí za to přežít. V tom spočívá základní poselství mé knihy: že naděje v nás nemusí umřít, ačkoli jsme si prošli peklem.

Co pro vás bylo při psaní Jákobových barev nejnáročnější?

Na to je těžké najít odpověď. Je to možná zvláštní, ale nejobtížněji se mi psaly nedějové pasáže, do nichž jsem chtěla vložit silné emoce. Také Lořin pobyt v psychiatrické léčebně byl pro mě oříškem, protože tamní svět je mi ve všech ohledech cizí.
Naopak jsem si užívala psaní kapitol, kde se Jákob skrývá společně se dvěma dalšími muži v prostoru pod schodištěm. Líbilo se mi vytvářet atmosféru místa, kde vládne temnota a chybí vzduch, ale jeho dočasní obyvatelé si dokážou zachovat sebeúctu a s hlavou vztyčenou čelí svému údělu, i když jim je po drtivou většinu času jediným společníkem jejich vnitřní svět. Bylo pro mě nesmírně zajímavé popisovat ono náhodně vzniklé společenství několika zoufalých lidí, jejichž vztahy se postupně přesouvají od ostražitosti k přátelství.

 

 

Při citacích prosím uveďte jako zdroj: Nakladatelství DOMINO, www.dominoknihy.cz

Lindsay Hawdon je autorkou těchto knih: