Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Napětí  ›  Tak trochu šílení

Tak trochu šílení

Autor:
Jeffery Deaver
Originální název:
Trouble in Mind
Překlad:
Jiří Kobělka
Žánr:
Napětí
ISBN:
978-80-7303-978-3
ISBN e-knihy:
978-80-7303-979-0
Počet stran:
640
Datum prvního vydání:
02. 04. 2014
E-kniha:
Ano
Vazba:
pevná

99 Kč

Nakupte ještě za 2000 Kč a získáte DOPRAVU ZDARMA!

Tak trochu šílení

Popis: Tak trochu šílení

Podle autorova mínění název vystihuje řadu postav knihy. A pokud prý někdo shledá, že vystihuje i samotného autora, je rozhodnut považovat to za lichotku.

Když spatříme jméno Jeffery Deaver, okamžitě se nám vybaví nervy drásající thriller plný nečekaných zvratů, které postaví na hlavu veškeré naše detektivní dedukce, na které jsme byli tak pyšní.

Bylo by ovšem nanejvýš nespravedlivé opomenout Deaverovy detektivní povídky, které autor označuje za svou "literární lásku". A ze sbírky Tak trochu šílení autorská radost přímo čiší. Podobně jako v předchozích antologiích se i zde setkáváme s plejádou barvitých postav: pokřivených asociálů, zhrzených partnerů, domněle uťáplých agresorů... Všichni tito aktéři si bezpochyby zaslouží nálepku, kterou jim autor přidělil v samotném názvu. Ano, jsou tak trochu šílení – což je přesně ten důvod, proč si jejich příběhy vychutnáme s gustem čtenáře, který se tak rád nechá svým oblíbeným autorem vodit za nos...

Kdykoli by se vám totiž mohlo zdát, že v dané povídce už bylo řečeno vše a žádné další překvapení na vás nečeká, čtěte dál a přesvědčte se, jaký zvrat si autor vyšetřil na poslední stránku. Nebo do posledního odstavce.

Nebo do posledního řádku.


Dotaz k produktu Tak trochu šílení

Jméno:
Telefon:
E-mail:  (povinné pole)
Číslo "10" slovy:  (povinné pole)
Váš dotaz:   (povinné pole)
 
 

Autor: Jeffery Deaver

Jeffery Deaver

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli. V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů.

Mezi jeho prvními vydanými kriminálními romány (Voodoo a Always A Thief jsou dnes vzácné sběratelské kousky, které se dalších vydání nedočkaly) a dneškem uplynulo rovných pětadvacet let. Za ono čtvrtstoletí Deaver pomalu, ale jistě stoupal rytmickým krokem jednoho románu ročně na žánrovou špici. Vstup na pomyslný Olymp mu velkou měrou zajistila originální postava kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea. „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi, který zatím vystoupil v hlavní roli devíti jeho románů. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví."

Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.

Pro spisovatele jsou ale tohle všechno až druhotná měřítka úspěchu: „K psaní mě inspiruje čtenář. Jemu chci dávat všechno, co ho baví a co mu přináší vzrušení. V téhle branži je naprosto nezbytné, aby autor znal svého čtenáře a měl ho při psaní neustále na mysli."

ROZHOVOR S JEFFERYM DEAVEREM

Chtěl jste odjakživa být spisovatelem?

Ano. Svou první knihu jsem napsal v jedenácti letech.

Jakým způsobem hledáte a nacházíte nové nápady?

Na to se mě lidé ptají docela často. Abych mohl na tuto odtázku odpovědět, musím vysvětlit, v čem jako autor thrillerů spatřuji svůj hlavní úkol: musím čtenáři nabídnout co nejnapínavější příběh, jaký dokážu vymyslet. Inspiraci tedy nehledám v novinách nebo časopisech. Právě naopak. Většinu času, kdy se začínají rýsovat kontury příští knihy, sedím v temné místnosti a načrtávám si v hlavě linii příběhu, která dostojí tomu, co čtenáři od Deavera očekávají: silné postavy (nikoli však dokonalé), vyšinuté padouchy, kteří se neštítí ani nejhorších zločinů, krátký časový rámec (obvykle osm až osmačtyřicet hodin), spoustu dějových zvratů a scén, při nichž prudce graduje napětí.

Jste popisován jako autor "psychologických thrillerů". Považujete toto označení za správné? Odpovídá skutečnosti v tom smyslu, že se ve svých knihách do hloubky věnuji psychologii zločinu i jeho odhalování: nabízím nahlédnutí do mysli zločince i jeho lovce. Velkou pozornost věnuji také psychologickému propracování postav. Jinými slovy: hrdinové mých knih nejsou karikaturami a čtenář může mým prostřednictvím vstoupit do jejich mysli. Ale určitě bychom měli zmínit také to, že zejména v sérii Lincoln Rhyme poskytuji velký prostor forenzní kriminalistice, která má s psychologickým profilováním jen velmi málo společného.

Píšete snadno? Přepisujete hodně?

Neřekl bych, že píšu snadno, ale užívám si to. A přepisuju opravdu hodně. Nakladateli umožním nahlédnout do rukopisu obvykle až po dvacáté či třicáté revizi textu – a to skutečně nehovořím o drobných úpravách. Kde rád píšete? Dokážu psát kdekoli – v letadle, v hotelovém pokoji, kdekoli doma. (V pracovně mám občas takový nepořádek, že se musím přesunout do kuchyně. Jakmile zaneřádím poznámkami i kuchyň, dostává se na řadu koupelna. Přál bych si mít větší dům.) Vyhovuje mi psát v tichu, jen občas si tlumeně pouštím jazz nebo vážnou hudbu. A především potřebuju přítmí – zhasnu světla, zatáhnu rolety, zavřu oči a promítám si scénu, kterou se chystám psát. Ano, umím psát poslepu všemi deseti. Má to jen jedno negativum – někdy nasadím prsty na klávesnici špatně a pak na monitoru nacházím text, který ze všeho nejvíce připomíná kryptogram.

Dostihne vás někdy tvůrčí blok?

Často říkám, že tvůrčí blok neexistuje; správnější je nazvat tento problém ideovým blokem. Pokud člověk ovládá řemeslo, jazyk a základní techniky psaní, je schopen psát – pokud ovšem ví, co chce sdělit. Nechci však tuto autorskou strast zlehčovat, protože přijít na to, co vlastně chcete říct, je po čertech těžký úkol. Kdykoli při tvorbě zamrznu, ať už je to při psaní krátké pasáže nebo při vytváření celkové linie knihy, obvykle je to tím, že se snažím do textu vměstnat nápad, pro nějž tam není místo. A právě tehdy se sám sebe ptám: co tím chci říct? Pokud na tuto otázku nenaleznu odpověď nebo pokud mě ta odpověď neuspokojí, pak musím od onoho nápadu upustit a vydat se jiným směrem.

Proč je podle vás forenzní analýza v současných thrillerech a detektivkách tak populární?

To není nový jev, jeho kořeny sahají k Sherlocku Holmesovi. Současný nárůst zájmu nepochybně souvisí s rostoucím využitím moderních technologií v policejním vyšetřování. Pachatel může zmást nejlepší psychology nebo detektor lži, ale ze shody DNA se nevyvleče.

Kolik času věnujete rešerším? A jak při nich postupujete?

Rešerše a vypracování základní dějové linky mi zaberou přibližně osm měsíců. Většinu informací čerpám z knih a z internetu. Pochopitelně se také scházím s odborníky na daná témata, musím si ovšem dávat pozor, abych neměl informací příliš. Na hlubokém vhledu do problematiky není samozřejmě nic špatného, ale problém nastává, když získanými informacemi zahltíte knihu. Technické detaily jsou tady od toho, aby obohatily děj. Pokud tomu tak není, musí pryč.

Forenzní detaily bývají leckdy děsivé. Jak určujete hranici, kterou nesmíte překročit, abyste čtenáře neodradil?

To je těžká otázka. Ano, píšu krimipříběhy, takže musím popisovat násilí a jeho následky. Čtenáři (a lidé obecně) jsou fascinováni určitou mírou morbidity. Setkal jsem se ale se čtenáři, kteří mi řekli, že mě kvůli drastickým scénám - řekněme ve Sběrateli kostí – přestali číst, zatímco jiní mi říkají "ta scéna s krysami byla vážně skvělá" (jedna z nejdrsnějších, jaké jsem kdy napsal). Osobně si myslím, že méně je někdy více a že pokud čtenář mou knihu odloží, protože ji dál číst nedokáže, pak jsem vůči němu nedostál svému autorskému závazku.

Jak vybíráte místa, kde se bude odehrávat děj?

Pravidlo číslo jedna: piš o prostředí, které dobře znáš. Pokud zasadím děj mimo New York, kde jsem dvacet let žil, nebo mimo místo, kde žiju teď, vypravím se tam a strávím tam pár týdnů. Umožní mí to vnést do knihy barvy a náladu místa, ale i v tomto ohledu je méně více. Příliš mnoho místních popisů odtrhává čtenářovu pozornost od samotného děje.

Býval jste folkový zpěvák. Co vás k tomu přivedlo?

Ach, hudba je můj živel! Umí být svůdná, pohltí mě, zaplaví emocemi, je nekonečně proměnlivá... Zpíval jsem tenkrát vlastní písničky. Nedisponuju obzvlášť velkým hudebním talentem, ale hudební tvorba má pro mě nepopsatelné kouzlo. Spojit obsah i formu do jednoho kompaktního celku... to pro mě bývala velmi příjemná výzva. Hrál jsem v hudebních klubech okolo San Francisco Bay a v Chicagu, taky jsem tam učil. Ale už je to pryč a koncertování se dávno nevěnuju. 

Líbí se vám filmové zpracování Sběratele kostí? Podílel jste se na vzniku toho filmu?

Myslím, že ten film je dobrý. Pár věcí bych asi udělal jinak, ale já se vyznám v psaní knih, ne v natáčení filmů. Filmová režie je neskutečně náročná profese a já bych to nedělal za žádné peníze. Nechal jsem filmaře, aby si dělali svoje, a já jsem si dělal taky svoje. To považuju za dobré uspořádání věcí. Takže abych přímo odpověděl i na vaši druhou otázku – ne na vzniku filmu jsem se nepodílel.

Jak relaxujete?

Vařím a pak své kulinářské výtvory předkládám přátelům. Rád zkouším i velmi neobvyklé kuchyně, například středověkou nebo starořímskou. Když máte osamělou práci, musíte si to ve volném čase vynahradit.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Ideální kniha, jestliže chcete urychlit čekání na Sběratele kůží

15. 09. 2014  |  Recenzoval: Richard Spitzer - Centrum detektivky

Co vás dělí mezi pokojem smrti a sběratelem kůží? Třináct tak trochu šílených hrdinů. Horor? Ne, sada povídek, kde se můžete přesvědčit, jak si oblíbený spisovatel thrillerů poradí se stavbou zápletky a dějem plným zvratů na malé ploše.

Milovníci napínavých thrillerů jistě mají jméno amerického spisovatele Jefferyho Deavera zapsáno ve svém notýsku výrazným písmem. Tento velice plodný autor mj. přivedl na svět postavu geniálního kvadruplegického vyšetřovatele Lincolna Rhyma. První příběh s ním měl takový úspěch, že se dočkal i filmového zpracování.

Znalce Deaverovy tvorby proto jistě nepřekvapí, že má tento spisovatel za sebou i celou řadu povídek, které už byly vydány (i česky) v několika sbornících. A kdo jeho dílo až tak dobře nezná, ale autora si oblíbil, může to nyní napravit a sáhnout po novém počinu nakladatelství Domino, sbírky třinácti povídek sjednocených pod názvem Tak trochu šílení. Ostatně je to ideální čtení, pokud nemáme dostatek času na dlouhý román, ale oblíbili jsme si autorův přehledný styl psaní a smysl pro neustálé překvapování čtenářů.

Většina recenzí hodnotí tuto knihu jako celek, případně jen stručně nastíní děj jednotlivých příběhů. I já se zaměřím spíše na jednotlivé povídky a pokusím se k nim navíc napsat pár postřehů.

O zmíněné překvapování čtenářů rozhodně nepřijdeme už v první povídce Rychle. Potkáme se v něm s hrdiny jiné autorovy série – Katryn Danceovou a Michaelem O’Neillem. Tentokrát mají pouhé dvě hodiny na to, aby zabránili teroristickému útoku na více než dvě stě lidí, přičemž místo útoku neznají. Deaver si samozřejmě s celkem ohranou zápletkou různých akčních filmů poradil po svém a musím uznat, že mě stále sympatičtější Kathryn Danceová opravdu v závěru převezla.

Podobného překvapení se dočkají čtenáři i na konci druhé povídky, s názvem Hra. Tento příběh byl dle vlastních slov autora inspirován případem vraždy bohaté newyorské prominentky Irene Silvermanové spáchané Santou Kimesovou a jejím synem Kennethem (tento příběh byl dvakrát zfilmován – v roce 2001 pod názvem Podivný příběh rodiny Kimesových a o pět let později jako černá komedie Vražda je tak snadná). Tuto povídku, stejně jako některé další z tohoto výběru, bych si uměl představit rozpracovanou do klasického románu.

Že se Jeffery Deaver dokáže ponořit do světa showbusinessu a napsat z něj poutavý román, dokázal už v titulu Tvůj stín. V povídce Nakopnutí nás nyní nezavede do světa koní, jak by mohl název napovídat, ale televizních show a hlavně pokeru. Povídku si ještě více užijí ti, kdo znají pravidla této populární hazardní hry. Já místy vůbec netušil, o čem autor píše, ale napsané je to tak sugestivně, že jsem měl po dočtení chuť zahrát si alespoň prší (a tvářit se při tom samozřejmě neproniknutelně).

V příběhu s názvem Učebnicový případ se setkáme s Lincolnem Rhymem. Společně s ním budeme pátrat po sériovém vrahovi, který své oběti (jak už je v sérii s tímto detektivem téměř obvyklé) zabíjí obzvláště krutými způsoby. Čtenářům dobře známý kriminalistický tým ještě dostane posilu v podobě mladého, sympatického a horlivého policisty Marca. Povídka, která vyšla už dříve samostatně, je skutečně učebnicovým případem oslavy forenzní kriminalistiky.

Paradice – to je neobvyklý název v pořadí páté povídky. Setkáme se v něm s hrdinou další, možná méně známé Deaverovy série, Johnem Pellhamem. Atmosféra „on the road“ povídky připomíná trochu příběhy, které vycházely dříve v různých časopisech (jako např. 100+1) a dle autorových slov v předmluvě má kořeny v povídce, která byla před delší dobou otištěna v Ellery Queen Mystery Magazine. Na konci příběhu Deaver vtipně polemizuje s nutností končit každý detektivní příběh nějakým překvapivým zvratem (což je v podstatě jakási autorova „obchodní značka“).

Povídka Protivníci nás zavede daleko mimo USA, a to až do Číny, přímo do dějiště olympijských her. Budeme svědky chystaného útoku ve slavnostní zahajovací den. I tady se jistých překvapení dočkáme, pramení především z toho, že autor čtenářům dopředu neobjasní vše.

Co se týče příběhu s názvem Zápletka, zde se vše točí kolem smrti úspěšného a plodného spisovatele thrillerů. Byť není dějová linie příliš originální, podezříval jsem celou dobu Jefferyho, že zde píše tak trochu sám o sobě. Zatímco v jiných románech vynaložil jistě nemalé úsilí na přípravu, pokud chtěl psát o prostředí, ve kterém se běžně nepohybuje, zde mohl zcela jistě psát o tom, co zná nejlépe.

V povídce Terapeut se budeme tak trochu pohybovat na okraji okultní vědy. Příběh vyprávěný z pohledu dvou osob je nicméně především sarkastickým pohledem na posuzování pachatele z hlediska příčetnosti a z povídkového výběru patří – i přes svůj poněkud zdlouhavý úvod – k těm odlehčenějším.

Příspěvek s názvem Zbraň odráží moderní dobu boje proti terorismu a povídka samotná nemá až tak překvapivý záběr, jako spíše jisté morální ponaučení na konci.

Příběh Usmíření začíná poměrně idylicky návratem jistého obchodního cestujícího do rodného města. Jak už to u Deavera bývá, všechno (zde ale úplně všechno) je nakonec jinak. Kombinace jisté poetičnosti a naprostého cynismu v závěru dělá v mých očích tuhle povídkou jednou z nejlepších v tomto výběru.

V Nekrologu přichází šokující zpráva pro všechny fanoušky Lincolna Rhyma. Slavný kriminalista umřel! Nebo ne? O tom se musíte přesvědčit v povídce sami. Tenhle příběh bohužel nedosahuje kvalit Učebnicového případu a zápletka sama není ani originální, ani nijak překvapivá. Jedinou cennou informací jsou tak (pro čtenáře možná neznámé) podrobnosti z Lincolnova dřívějšího života, uveřejněné právě ve (zdlouhavém) nekrologu na počátku příběhu. I když, jak je na konci naznačeno, kdo ví, zdali jsou ty informace opravdu pravdivé. I zde si s námi možná spisovatel trošku zahrává.

Fanda – to je povídka o stalkerovi, který pronásleduje country zpěvačku a vyhrožuje jí smrtí. Že jste něco podobného už někde četli? No ano, máte pravdu a postupujete do dalšího kola. Podobný motiv najdete v Deaveryho románu Tvůj stín. V této povídce autor poprvé zaexperimentoval se zavedením své druhé vášně – hudby – do příběhu a vše pak naplno rozvinul právě ve zmíněném (a námi též recenzovaném) románu.

Poslední povídka Navždy je nejdelší (zabírá kolem 150 stran, zatímco ostatní povídky se pohybují mezi 20–40 stranami) a také nejzvláštnější. Setkáváme se v ní s puntičkářským statistikem policejního oddělení Talbotem Simmsem. Tento matematikou posedlý policista by klidně mohl být žákem Lincolna Rhymeho a objevit se coby odnož jeho případů v nějaké samostatné kratší sérii. Simms prošetřuje několik záhadných společných sebevražd postarších manželů. Zatímco celý sbor detektivů na tom nevidí nic podezřelého, milovníkovi čísel se to nezdá a vynutí si pokračování vyšetřování. Zajímavě rozvinutý příběh dvakrát spadává do zdlouhavého vyprávění, aby se nakonec v lehce sci-fi závěru pochlubil několikavrstevnatým zakončením, kdy si kladete otázku, jestli toho není až příliš. Děj už by totiž mohl dvakrát skončit, ale to znáte Deavera, že.

Na celém souboru povídek je sympatické, že je složen z různých typů příběhů. Máme tu setkání se starými známými a oblíbenými hrdiny tří autorových sérií (Rune chybí), povídku ze zákulisí televizní show, lehce okultní příběhy, občas i něco s aktuálním podtextem, nechybí černý humor, napětí ani překvapivé zvraty. Přesto mají všechny povídky jednoho společného jmenovatele – aniž si to během četby uvědomíme, v každé povídce je některá postava „tak trochu šílená“, byť každá jiným způsobem.

Nezbývá nám než tedy kvitovat, že autor sestavil své povídky velice dobře a věřím, že ti, kteří se s ním setkali zatím pouze u tohoto druhu tvorby, sáhnou jistě brzy po nějakém jeho klasickém thrilleru. A nám ostatním tento výběr povídek ukrátí netrpělivé čekání na další titul.

V Deaverovi jsem pro sebe objevila nového oblíbeného autora.

17. 06. 2014  |  Recenzoval: Bastera

Co si o o Jefferym Deaverovi po přečtení jeho knihy povídek Tak trochu šílení myslím? Řeknu Vám to na rovinu, nechápu, jak jsem se mu mohla tak dlouho vyhýbat. Protože jestli je nějaký autor přesně pro mě, tak je to Jeffery Deaver (samozřejmě hned po Tobě Agatho Christie).

95%


V knize Tak trochu šílení se nachází třináct povídek: Rychle, Hra, Nakopnutí, Učebnicový případ, Paradice, Protivníci, Zápletka, Terapeut, Zbraň, Usmíření, Nekrolog, Fanda a Navždy. První jsem se pustila do povídky Učebnicový případ, neboť o té jsem již někdy slyšela. Jedná se o povídku s kvadraplegickým detektivem Lincolnem Rhymem. Povídka se mi opravdu líbila, vyústění bylo zajímavé. Dále jsem se vrhla na povídku Rychle tentokrát případ s Kathryn Danceovou. A opět jsem byla přemožena geniálními fintami, které si na mě Jeffery Deaver připravil. Tak bych mohla pokračovat s každou povídkou, proto to shrnu celkově.

Třináct povídek a jeden autor. Mohlo by se zdát, že povídky se budou podobat, budou podle jedné šablony, ale není to tak. Každá povídka má jiné téma, jiné kulisy, jiný průběh i jiné zakončení. Vždycky si myslíte, že už je konec a víte, kdo je vrah (zločinec) nebo co se mohlo stát, ale najednou se stane obrat o stoosmdesát stupňů. Jen tak. V jedné větě. Autorův styl není ani drsný, ani slušný. Je zajímavý a nutí Vás číst dále. K tomu si pomáhá i opakováním či zdůrazněním důležité věty, či slova. Například v povídce Rychle se stále udržuje napětí, protože utíká čas a vždy mezi několika odstavci se objeví slovo Rychle. Autor Vám tak připomíná, že naše postavy bojují s časem a vy musíte číst stejně rychle, jako oni musí postupovat při hledání padoucha.

Úžasné jsou také postavy. Člověk by řekl, že v povídce je moc málo prostoru na to postavy popsat a "sblížit" se s nimi, ale Jeffery je důkaz, že to jde. V každé povídce byla alespoň jedna postava, která Vám byla svým způsobem blízká. I všechny vedlejší postavy byly důležité, každá hrála nějakou svou roli, v pár větách jste aspoň malinko poznaly, jaké jsou a proč. Každý vyšetřovatel má také své oblíbené drobnosti, které jsou pro ně specifické (např. u Kathryn kinezie, Eddie Caruso z povídky Hra zase hledá v lidech a případech hru apod.), to se mi velmi líbí, ta různorodost a specifičnost jednotlivých postav i povídek.

Kdo má rád akční, násilné a krvavé thrillery, možná si trochu naběhne. Jefferyho povídky jsou hlavně geniálně vymyšlené. Skvěle vystavené tak, že Vás nechávají napjaté až do poslední chvilky. Možná nejsou nabité akcí (i když i té se samozřejmě dočkáte, ovšem v rozumné míře), ale jsou takové opravdové. Obsahují i na první pohled zcela zbytečné scény, díky kterým se však děj odlehčí humorem a přinutí Vás pustit si povídky tak nějak víc k tělu.

Za mě zkrátka hlavně nadšení, pár drobností by se sice našlo, ale to asi všude. Důležité je, že jsem objevila nového autora, který postupně a téměř nepozorovaně pronikl do mé duše milovníka thrillerů a obávám se, že se tam rozhodl usadit minimálně tak dlouho, dokud nepřečtu jeho další knihu.

Máte-li chuť, nechte se také potěšit třinácti lákavými a chuťově bohatými jednohubkami

Deaver? To je synonymum pro perfektní zápletku a napětí.

29. 05. 2014  |  Recenzoval: pravá knihomolka

Kniha Tak trochu šílení má 636 strán a obsahuje trinásť poviedok, čo dáva čitateľovi pocit, že by mu mohla vydržať na dlhšie ako na dva – tri dni. Mohla by, ale pravdepodobne nevydrží. To by totiž tieto skvelé detektívne a napínavé príbehy nemohol písať Jeffery Deaver.

Meno Jefferyho Deavera je pravdepodobne povedomé aj tým, ktorí od neho nič nečítali. Je to mimoriadne plodný autor napínavých románov (len sa pozrite, koľko toho napísal), najznámejšia je asi séria príbehov s geniálnym detektívom Lincolnom Rhymom. Jeho romány sú synonymom pre perfektnú zápletku a napätie a ak ste sa niekedy zamýšľali nad tým, ako si tento človek poradí s poviedkami, môžem vám hneď odpovedať – na výbornú.

Čo si budeme hovoriť, táto zbierka sa mimoriadne podarila. Poviedky sú napínavé aj vtipné, mrazivé aj melancholické. A bez výnimky perfektne pútavo napísané, presne ako sme u Jefferyho Deavera zvyknutí. Ešte aj autorov predslov si prečítate so zatajeným dychom, taký je dobrý! :) V ňom sa okrem iného dozviete, že Deaver tentoraz nezostal len pri „obyčajných“ detektívkach. Každá z poviedok má síce kriminálnu zápletku, ale niektoré sú ozvláštnené aj trochou nadprirodzena. Rozhodne to nie je na škodu, skôr naopak. Máme tak možnosť presvedčiť sa, v čom všetkom je ešte autor vynikajúci – a pre mňa dokonca patria tieto „medzidruhové“ poviedky k tým najlepším zo zbierky.

Samozrejme, aj všetky ostatné sú výborné. Deaver využíva svoje schopnosti naplno, niekde vám ukáže čítankové klišé, aby ho na záver jednou dobre mierenou informáciou zrušil, v inej poviedke sa klišé ukáže ako pravdivé – a o to prekvapujúcejšie. Mätie vás, pohráva sa s vami, šokuje nečakanými pointami – a vy sa bavíte. Niekedy sa človeku podarí uhádnuť pointu aj skôr, ale to čitateľský zážitok vôbec neovplyvňuje. Deaver je totiž okrem majstra zaujímavých zápletiek aj vynikajúci rozprávač, takže aj keď už tušíte hrubé obrysy prípadu, na pútavosti mu to vôbec neuberá. Mňa v jeho podaní dokonca bavil aj poker a to už je čo povedať. :)

Čo ešte okrem precízneho budovania zápletky a presvedčivého opisu prostredia ovláda majster Jeffery Deaver na jednotku? Správne, sú to postavy. Každá z nich má vlastný jazyk, myslenie, nezameniteľný charakter a štýl. Na pomerne krátkom priestore poviedky vás s nimi autor zoznámi, vďaka nemu s nimi budete (dosť často) sympatizovať a prežijete s nimi kúsok ich života. Naozaj vynikajúca práca. Aj vystihnúť atmosféru vie Deaver dokonale, či už ide o koncert country skupiny vo Fanouškovi, rušný, takmer kovbojkový večer Johna Pellmana v Paradice, alebo napínavé vyšetrovanie v Učebnicovom prípade. Musím ešte oceniť, že poviedky s postavami známymi z Deaverových románov sú rovnako zábavné a pútavé pre skalných fanúšikov aj pre ľudí, ktorí sa s nimi ešte nestretli.

V závislosti od osobného vkusu vás možno niektoré poviedky nadchnú trochu menej ako ostatné. Mne sa to stalo s poviedkou Zbraň, pri ktorej mi prišlo, že taká kontroverzná téma by mala mať aj trochu kontroverznejšie spracovanie, a s poviedkou Nekrológ, z ktorej som mala pocit, že ju Deaver napísal hlavne pre to, aby nám pripomenul, aký je Lincoln Rhyme parádny génius. Ale je pravda, že na niektorých miestach jeho nekrológu som sa skutočne dobre bavila. V každom prípade sú aj tieto „menej skvelé“ kúsky vynikajúco napísané a aj keď neoslovili mňa, môžu osloviť niekoho iného. Trúfam si povedať, že poviedky sú natoľko rôznorodé, absolútne odlišné svojou atmosférou, spracovaním a hrdinami, že nejakú obľúbenú si nájde naozaj každý. Pravdepodobnejšie ale je, že sa vám bude páčiť väčšina, tak ako mne. Chcela som vám napísať, ktorá sa mi páčila najviac, ale je veľmi ťažké vybrať len jednu – dve. Na prvom mieste je pre mňa asi Navždy kvôli úžasnej postave hlavného hrdinu a tiež vďaka tomu geniálnemu záveru. Ale ktorú z ostatných ešte vybrať? Napínavé Rychle s Kathryn Danceovou, kde Deaver ukázal, že aj názvy vie vymýšľať dokonale? Typicky Rhymovský Učebnicový prípad? Usmíření s šokujúcim prekvapením? Úžasný Paradice s šialenou jazdou bez bŕzd hneď na začiatku poviedky? Terapeuta, po ktorom som si ešte dlho podozrievavo prezerala ľudí a skúmala ich oči? Všetky sú skvelé, a ja už teraz viem, že sa k nim budem rada vracať.

Knihu Tak trochu šílení odporúčam každému, kto sa rád pri čítaní baví. Fanúšikovia Jefferyho Deavera si v nej vychutnajú známy autorov štýl a znovu sa stretnú s obľúbenými postavami. Tí, ktorí od neho ešte nič nečítali zistia, že ten chlapík má vážne niečo do seba a začnú si zháňať jeho predchádzajúce diela. A tí, ktorým krimi doteraz nič nehovorilo, možno prídu na to, že detektívny žáner im má čo ponúknuť – aj keby to boli iba vynikajúce príbehy Jefferyho Deavera.

Geniální.

21. 05. 2014  |  Recenzoval: Owlie

Sledovala jsem Tak trochu šílený týden s Jefferym Deaverem na nejednom blogu. A byla jsem nadšená. Hltala jsem příspěvky, a článek po článku si byla jistější, že tu knihu si musím přečíst. Ano, věděla jsem že mohu být zklamaná – je to moje prokletí, knížky ze kterých jsou všichni nadšení mě málokdy upoutají – ale tentokrát jsem měla štěstí. Dalo by se říct, že z Tak trochu šílení mě posadili na zadek, stejně tak jako ostatní.

Roku 1950 se na předměstí Chicaga narodil šílený Jeffery Deaver. Nemyslím to zle, ale on opravdu vypadá jako šílený! (poprvé proto přikládám i fotografii autora). Nicméně, svou první knihu napsal ve svých jedenácti letech, a od té doby tužku a papír neodložil. Od country písniček, přes básničky se dostal k tomu, co ho dostalo na vrchol – k thrillerům. Vystudoval žurnalistiku, časem ale zjistil že novinařina není nic pro něj, a dal se na studium práv. Právě v této době se pustil do psaní beletrie. A před čtrnácti lety hodil práci za hlavu, a stal se spisovatelem na plný úvazek.
Já mu za to děkuji, protože on je neskutečný. Přečtete si ho, a pochopíte.


Rychle, Hra, Nakopnutí, Učebnicový případ, Paradice, Protivníci, Zápletka, Terapeut, Zbraň, Usmíření, Nekrolog, Fanda a Navždy. To jsou názvy těch nejlepších povídek které jsem kdy četla – povídek z Tak trochu šílených. Ano, v recenzi na Povídky od Zdeňka Svěráka jsem se přiznala že jsem povídek četla snad ještě méně než je minimum, takže nejspíš nemám co soudit. Ale i přesto – tyhle jsou prostě ty nejlepší!



Stejně tak jsem dřív tvrdila, že moc nečtu knižní detektivky. A teď? Projděte si moji rubriku Recenze, a přijďte se mi vysmát. Líbí se mi čím dál víc. Samozřejmě pouze v případě, když autor ví jak si pohrát se zápletkou, jinak nemá šanci. A právě díky tomu si mě Jeffery Deaver získal. Zapsal se na seznam mých oblíbených autorů, a mám v plánu si od něj přečíst co nejvíce knih. (držte mi palce, viděli jste ten seznam?)

Jak už je nám známo, kniha obsahuje třináct povídek. Většina z nich má kolem padesáti až osmdesáti stránek – takže není problém si na půl,třičtvrtě hodinky sednou ke knížce a hltat další povídku. Slovíčko „hltat“ má svůj účel – povídku totiž budete rozhodně hltat, jinak to nejde. Jeffery totiž ví co na nás platí. Skvělý nápad, perfektní zápletka, a bezkonkurenční rozuzlení.




Menší upozornění: Pokud si myslíte že jste rozený detektiv, protože vždy víte kdo je vrah – nečtěte tu knihu. Klesne vám sebevědomí, a možná nastane i deprese. Jeffery Deaver vás totiž v této myšlence udržuje, ale né na dlouho. Z věty na větu se totiž vše otočí o 180 stupňů. Vrah/útočník/zločinec totiž není váš podezřelý, je to člověk kterého vás ani nenapadlo podezřívat. A takhle je to v každé povídce. Pokaždé si myslíte že víte kdo za tím stojí, Jeffery vás ale vždycky převeze.
Jeho budete obdivovat, ale sami si budete připadat jako pitomci. Vážně.

Povídky jsou dost popisné, ale ne natolik aby vás to rušilo, nebo dokonce nudilo. A každá je úplně jiná. Odlišná témata jsou skvělým zpestřením, což je více než milé. A postavy? V každé povídce si minimálně jednu zamilujete. Autor je totiž dokázal vykreslit tak reálně, až vás zamrazí. (třeba takový psychopat – lahůdka)




Genialita – to je to slovo. Geniální jsou ty povídky, zápletky, postavy, nezapomeňme na geniální obálku! – geniální je zkrátka Jeffery Deaver. Žádný krvavý thriller to není. Napětí, to vám ale scházet nebude. Užijte si povídku po povídce, odhalujte jedno tajemství za druhým, a buďte vděční za takhle nadaného autora.
Stojí to totiž za to.
A pozor, aby jste z Tak trochu šílených nakonec nezešíleli vy.

http://knizni-paralela.blogspot.cz/2014/05/nechte-se-okouzilit-umenim-jefferyho.html

Jeffery Deaver je tak trochu šílený.

13. 05. 2014  |  Recenzoval: Lukáš

Jeden z nejlepších autorů knih v žánru krimi a thriller Jeffery Deaver vydal v nedávné době velice zajímavou sbírku povídek s názvem Tak trochu šílení.

V každém oboru je velice důležitá konkurence. Nejen že nutí jednotlivé lidi zvyšovat své úsilí, ale nabízí i možnost většího výběru pro konzumenta. Samozřejmě to platí i v literatuře. Nemusím nikoho dlouze přesvědčovat o faktu, že současným detektivkách dominují zejména autoři ze severní Evropy. Přesto se najde několik spisovatelů z jiných končin, kteří míří kvalitou svých knih na nejvyšší příčky popularity. Jedním z nich je určitě Jeffery Deaver. Jeho poslední kniha nese název Tak trochu šílení a vyšla u nakladatelství Domino.

Jedná se o sbírku méně či více dlouhých povídek. Výhodou je velký počet příběhů, postav, zvratů a celkově radosti ze čtení .Některé čtenáře může odradit tloušťka kniha. Více než 600 stran opravdu není málo. Na druhou stranu se jedná o povídky. Můžete číst knihu opravdu dlouho a nemusíte se bát, že zapomenete děj. Prostě jen přečtete jednu povídku a další si necháte na příště.

Nyní již k samotnému obsahu. Přinášíme Vám krátký obsah a rozbor jednotlivých kapitol.

První povídka Rychle s Kathryn Danceovou nabízí příběh nabitý moderní technikou a politikou. Teroristé z organizace Bratři svobody nastraží na neznámém místě bombu. Po určitém čase hrozí zabití několik stovek lidí. Podaří se policistům najít pachatele a za pomoci výslechu z nich dostat místo výbuchu?

Druhá povídka s názvem Hra vypráví o obyčejné ženě Sáře, které se do baráku nastěhují noví sousedé. Od tohoto okamžiku přicházejí nejdříve přátelská, později omezující a vtíravá setkání. Nemůže se svých nájemníků zbavit a navíc za celou věcí je daleko více. O co vlastně jde novým nájemníkům?

Do třetice přichází Nakopnutí. Filmová branže je velice tvrdý byznys. O tom ví své i Mike O´Connor. Již není nejmladší, a proto se mu nabídky na role příliš nehrnou. Jednoho dne dostane zajímavý návrh. Může si zahrát poker před televizními kamerami o vlastní peníze. Tenhle job ho může opět vyšvihnout na výslunní. Ale hraje se opravdu o nakopnutí?

Učebnicový případ nabízí příběh o nejslavnější Deaverově postavě. Jmenuje se Lincoln Rhyme a tentokrát musí odhalit pachatele opravdu zapeklitého případu. Důkazů je mnoho, ale které z nich jsou ty důležité? Velkou roli hraje příručka napsaná samotným detektivem.

Další z oblíbených hrdinů je i John Pellam. Po havárii auto se ocitne v malém městečku spolu s několika lidmi. Bohužel v tom samém okamžiku se nedaleko stane vražda a podezření padá i na samotného Pellama. Podaří se mu obhájit svou nevinu a najít skutečného pachatele? O tomto příběhu pojednává Paradice.

Povídka číslo šest Protivníci se odehrává ve sportovním prostředí. Právě se konají olympijské hry v Pekingu. Sportovci se těší na svůj nejslavnější okamžik v kariéře.Této události chtějí využít rovněž teroristé. Schyluje se k velkému mezinárodnímu útoku...

Úmrtí slavného spisovatele J.B.Prescotta je velkou událostí. Oficiální informace mluví zcela jasně – infarkt. Detektiv Malloy, který je velkým fanouškem tohoto spisovatele, je přesvědčen o něčem jiném. Potvrdí se jeho tušení, že se nejednalo o přirozenou smrt? Více se dozvíte v povídce Zápletka.

O psychických problémech lidí vypráví Terapeut. Martin Korbel je přesvědčen, že za vztekem lidí stojí neprokázaná energie. Napadne člověka a ten je poté náchylnější k agresivitě. Díky tomu Korbel zavraždí i jednu nevyléčitelnou ženu. Je Martin Korbel blázen nebo má pravdu? Rozsudek musí vykonat soud.

O nebezpečí na poli nových zbraní pojednává Zbraň. Tajná organizace spolupracující s vládou se doslechne o nové zbrani, která může znamenat katastrofu pro lidstvo. Musí o ní zjistit více informací a najít její výrobce. Rozhodně to nebude lehký úkol. O jakou zbraň se vlastně jedná?

Dojde v dalším příběhu k usmíření? Ransom Fells od útlého věku nesnáší svého otce. Jednoho dne ho pracovní příležitost přivede do města, kde vyrůstal. Poznává zajímavou ženu a rozhodne se zjistit více informací o svém otci. Postupně zjišťuje, že mají společného více než čekal.

Druhý případ s Lincolnem Rhymem se jmenuje Nekrolog. Jednoho dne dostává velké množství inspektorů nečekané oznámení. Slavný inspektor Rhyme zemřel. Kdo stojí za jeho vraždou? Opravdu si myslíte, že zemřel?

Předposlední povídkou je Fanda. Slavnou countryovou zpěvačku Shaynu pronásleduje vlezlý fanda. Mizí jí věci a hrozí jí i větší nebezpečí. Přeruší kapelu svou koncertní šňůru nebo vystoupí na riskantním koncertu? Nebezpečným psychopatem může být kdokoliv v sále.

Na závěr přichází nejdelší povídka s názvem Navždy. Několik párů páchá nečekané sebevraždy. Statistik u policie Tal si myslí, že se nejedná o pouhé náhody. Přestože nemá zkušenosti s vyšetřováním, pouští se do dlouhého boje o dopadení vraha. Podaří se mu prokázat vinu dalšího člověka nebo si jen zoufalí lidé chtěli zkrátit život?

Celkem třináct povídek od mistra žánru krimi a thriller nabízí výbornou sbírku příběhů. Jeffery Deaver umí napsat strhující děj i na menším počtu stran. Čekají Vás opravdu neskutečné zvraty, výborný popis postav a především velké množství vražd. Jestli se chcete seznámit s tvorbou tohoto spisovatele, kniha Tak trochu šílení je jedinečnou volbou.

Sbírka toho nejlepšího, co dokáže tento žánr nabídnout

30. 04. 2014  |  Recenzoval: Catty

Ste milovníkmi krimi príbehov a poviedok? V tom prípade je Tak trochu šílení určené práve pre vás. Nepoznáte príliš dobre detektívne príbehy, no chceli by ste sa s nimi zoznámiť? Aj v tom prípade je táto kniha pre vás tou správnou voľbou. Tak trochu šílení je zbierkou 13 kriminálnych poviedok od známeho autora Jefferyho Deavera, kde nájdete krátke príbehy (sotva na 30 strán) i tie rozsiahlejšie (150 strán - čo by som možno ani nenazvala poviedkou).

Koncept týchto príbehov stojí na podobnom základe, no zároveň je každá poviedka úplne iná a zachováva si svoju jedinečnosť. Kvôli krátkemu rozsahu ide o naozaj dynamické príbehy s rýchlym spádom, kde jedna udalosť strieda druhú a po jednom odhalení nasledujú ďalšie. A sú to skutočne nečakané zistenia, takže o momenty prekvapenia naozaj nebudete mať núdzu. Výnimočne sa mi stalo, že som tušila, aké nečakané fakty sa dozviem na nasledujúcej strane, ale väčšinu času som bola v skutočnom napätí a absolútne som nevedela, ako sa príbeh skončí.

Jeffery Deaver je všestranný a šikovný autor. Samozrejme, väčšina čitateľov obľubuje príbehy s bohatými a početnými dialógmi a tieto poviedky sú ich plné. Avšak niektoré sú založené na myšlienkových pochodov hlavných aktérov a v takých prípadoch zvolil autor skutočne zaujímavé témy a konšpirácie, nad ktorými postavy premýšľali a akosi nebadane vtiahnu do svojich myšlienok aj čitateľa. Niekedy až tak, že nebudete vedieť, čo je vlastne skutočnosť a čo iba výplod chorej mysle. Opisy postáv a prostredia boli adekvátne, mali svoje miesto a opodstatnenie, no nezaberali veľa priestoru. Deaverove postavy sú skôr charakterizované buď ich konkrétnym povolaním (terapeut, štatistik, zdravotná sestra), alebo nejakou konkrétnou prevládajúcou vlastnosťou.

Veľa poviedok z tejto zbierky je vystavaných v štýle kníh o Sherlockovi Holmesovi - odhalí a zatkne sa páchateľ a čitateľ sa až potom dozvie, ako k tomu vlastne došlo. Takýto koncept spôsobí to, že intenzívnejšie premýšľate. V momente, keď sa dozviete meno páchateľa (o ktorom ste ani nepredpokladali , že bol hlavným zloduchom), začnete si vytvárať svoje vlastne závery, ako vôbec vyšetrovatelia dospeli k takému výsledku. Potom zistíte, že počas celého čítania príbehu ste mali všetky dôkazy a stopy rovno pred nosom (očami). Práve pre tento pocit a nečakané zistenia mám rada kriminálne/detektívne poviedky.

Tak trochu šílení je podľa mňa zbierkou toho najlepšieho, čo dokáže tento žáner ponúknuť. Jeffery Deaver je originálny, správne sarkastický a - opakujem sa - skutočne všestranný. Dokáže napísať kvalitný príbeh o akejkoľvek téme či type postavy. Táto zbierka je zárukou výborných dynamických detektívnych príbehov.

Jen opravdoví mistři nevykrádají sami sebe. A Deaver mezi ně bezesporu patří.

19. 04. 2014  |  Recenzoval: schefik

Jeffery Deaver, je pro mnohé čtenáře srdcovou záležitostí a nedají na něj dopustit. Když se jich zeptáte proč zrovna Deaver, odpověď je většinou jednoduchá. Záruka kvality, napětí a hlavní postavy, které přirostou čtenáři k srdci. Tak trochu šílení by měli být esencí toho nejlepšího co u tohoto autora můžeme najít. Jsou, ale Tak trochu šílení opravdu tak šílení, jak se může na první pohled zdát?
Jeffery Deaver patří mezi nejznámější a nejpopulárnější autory ve svém žánru. Tento americký autor toho má na svém kontě již opravdu požehnaně. V současné době bylo do češtiny přeloženo třicet pět knih. Čtyři série, řada samostatných románů a několik povídkových sbírek, do kterých spadá i nejnovější vydaná kniha Tak trochu šílení. Není se proto co divit, že byl několikrát nominován na řadu cen a je držitelem několika prestižních ocenění.

Tak trochu šílení jsou povídkovou sbírkou, ve které nalezneme celkem třináct povídek. Znalí čtenáři jistě již budou znát povídku Učebnicový případ, kterou si již měli možnost přečíst při speciální akci, která probíhala při vydání jeho předchozí knihy. Postupně se tak máme možnost setkat se všemi nejznámějšími Deaverovými postavami. Díky tomu si zde každý najde svého oblíbence. A je jedno zda to bude kvadraplegický detektiv Lincoln Rhyme, Kathryn Danceová, nebo někdo úplně jiný.
Někdo může namítat, že autor po takovém počtu knih již nemůže ničím překvapit a bude vykrádat sám sebe. Možná, možná taky ne. Jen opravdoví mistři svého řemesla dokáží přinášet nové a nové inovace a udrží čtenářovu pozornost až do samého závěru. Jeffery Deaver mezi takovéto autory bezesporu patří. O tom se můžeme přesvědčit i v této knize. Každá povídka nabízí jiné téma i zakončení. I proto je Jeffery Deaver tolik oblíbený mezi čtenáři a získává si stále nové a nové obdivovatele.

Jedinou nevýhodou povídek je jejich krátký rozsah. Není zde prostor na větší rozvinutí děje, což je obzvláště u některých povídek škoda. Na druhou stranu se najdou čtenáři, kterým právě tento styl a spád vyhovuje. Rozhodně to ocení čtenáři, kteří nemají na vychutnání rozsáhlejšího děje dostatek času. Právě pro ně jsou povídky ideální, jelikož je nenutí neustále přemýšlet nad tím, co četli například před týdnem.

Jeffery znovu a znovu dokazuje, že patří mezi špičku, která vtáhne čtenáře naprosto do děje a nepustí. A je jedno, že se jedná o kratší povídky, i přesto si vás tento autor podmaní a bude vás nutit číst dál a dál. Tak trochu šílení v sobě spojují to nejlepší, nejšílenější a nejnapínavější, s jeho nejoblíbenějšími postavami v perfektním mixu, který nadchne nejednoho milovníka thrillerů a kriminální literatury.

Přečíst jednu povídku a jít spát? Na to zapomeňte.

18. 04. 2014  |  Recenzoval: Kristýna Pekárková - Books in Ashes


Kdo je šílenější víc? Žena, která se rozhodne zmizet z povrchu zemského nebo muž, který vzal do ruky osud a systematicky odstraňoval hrozbu? V jeden okamžik vás možná napadne, že osud si vybírá tak trochu šílené cesty, jak nám ukázat, kdo vlastně jsme. Co všechno šíleného jste ochotni udělat, abyste se odrazili ode dna nebo aby se vám podařilo chytit pokřiveného policajta?

Tak trochu šílení, povídková kniha, která ukazuje nejrozličnější tváře šílenství. Takového, které je neškodné, které nás ponouká ponořit se do věcí hlouběji, ale i takového, u kterého tuhne krev v žilách. Třináct povídek z různých koutů, s jinými lidmi, s jiným tématem, jiným rozuzlením, ale společným jmenovatelem, kterým je šílenství. Šílet můžeme po mnohých věcech, šílíme z maličkostí a drobnost z nás může udělat snadno šílence v očích jiných. Jeffery Deaver ukazuje, že pod jedno slovo lze ukrýt nepřeberné množství příběhů a tváří.

Tentokrát do sbírky povídek vpravil autor i některé své známé postavy – Kathryn Dance, Lincolna Rhyma, Lona Sellitta nebo Johna Pellama. Pro někoho to bude první setkání, pro jiné je to další střípek k pochopení jejich charakteru. Přestože jde o postavy známé, příběhy jsou nové a originální. Kathryn Dance musí upustit od svých metod a spolehnout se na šílený nápad, který by jí mohl pomoci zachránit stovky lidí. Obstojí ale její plán proti šílenci, u kterého jeho „základní čtení" nevykazuje morální zábrany, strach ani výčitky? Otázkou zůstává, kdo z nich dvou je šílenější. Lincoln Rhyme výjimečně nechytá zloducha pomocí stopových důkazů, i když to vlastně není tak úplně pravda. Připravil totiž společně s týmem opravdu grandiózní plán. Kdo by čekal, že ho něco tak šíleného napadne?

Každá povídka má něco do sebe. Nestalo se mi, že by se mi některá nelíbila. Všechny byly neuvěřitelně propracované, chytlavé a plné zajímavých momentů. Sama za sebe musím říci, že se mi nejvíce asi líbila povídky Hra a Usmíření. U Hry jsem sice věděla, o co jde, ale to na kráse příběhu neubralo. Jeffery Deaver do povídky vložil jeho typické dvojsmyslné narážky, kdy si myslíte, že to musí být přesně takhle, když se zmiňoval o detailech, které k takovému závěru vedou. Jenže ono je všechno nakonec jinak. Přiznávám, téma není nové, ale zpracování bylo super. U Usmíření jsem stále čekala, o co půjde a završení mě skutečně překvapilo. Nejen vlastní koncem, ale tím skrytým šílenstvím, které se v celé povídce objevuje.

Pokud si myslíte, že si jen tak v klidu přečtete jednu povídku a půjdete spát, asi vás zklamu. Tohle asi jen tak nepůjde. Jeffery Deaver totiž v knize Tak trochu šílení ukazuje, že je mistr i na krátké příběhy a donutí vás pokračovat stále dál a dál. V žádném případě se neopakuje, neustále přichází s něčím novým, naprosto překvapujícím příběhem, zápletkou. Šílenství nedávkuje postupně, ale jednoduše to na vás hodí a musíte se s tím poprat. A až s knihou Tak trochu šílení skončíte, nejspíš si jako já budete přát, aby těch povídek nebylo třináct ale třeba třicet.

Deaver bravurně překračuje hranice žánru.

18. 04. 2014  |  Recenzoval: Martin (nase-knihovnicka.blogspot.cz)

Všechny povídky popisovat nebudu, ale několik z nich pro představu nastíním. V povídce Rychle se Kathryn Danceová vypravila s dětmi do mořského akvária, kterému vévodil speciálně dovezený hlavonožec. Rodinou idylku ovšem přeruší zpráva ze zaměstnání. Hlavní hrdinka pracuje u policie a právě jim přišlo oznámení, že teroristická organizace Bratři svobody zabije 200 lidí. Začíná hra o čas. Líbil se mi popis metody Kinezická analýza, kterou Danceová používala. V textu byl občas uvedený čas, což jen stupňovalo dramatičnost.
Nakopnutí je příběh Mikea O'Connora, který už má nejlepší léta v televizní branži za sebou, ale stále se chce uchytit. V osmdesátých letech se mu velice dařilo, ale teď nemohl sehnat práci. Proto také zašel do kanceláří k Aaronu Felterovi s konceptem něčeho nového. S tím moc nepochodí, ale Aaron mu nabídne účast v pokeru celebrit.
Učebnicový případ je příběh se slavným Lincolnem Rhymem. V garážích je nalezena mrtvola a vypadá to, že pachatel musel být geniální. Místo aby se snažil stopy odstranit, nastražil hromady falešných. Když vyšetřovali případ všechno si psali na tabule. A přímo v povídce jsou čtyři stránky, které představují podrobný seznam z těch tabulí. S Lincolnem Rhymem se setkáme ještě v povídce Nekrolog.
Příběh Paradice vypráví o Johnu Pellamovi. Začátek je dost adrenalinový, protože mu přestanou fungovat brzdy a zrovna se řítí dost nebezpečným úsekem. Náhodou se k tomu připlete další auto s dvěma pasažéry. Naštěstí je se jim podařilo nehodu ustát ve zdraví, ale tím to všechno teprve začíná.
V Zápletce jde o smrt populárního autora krimirománů, která se zdá Malloyovi dost podivná a tak se pouští do vyšetřování. Povídka obsahuje novinový článek, ale také báseň.
Terapeut je jeden z příběhů, který překračuje hranice žánru. Kobel se setká s ženou, o které si myslí, že nutně potřebuje jeho terapeutickou pomoc.

Až na jednu výjimku je kniha psaná v er formě. Jen jedna povídka je psaná z pohledu první osoby. Co se ovšem nemění je čtivost. Ať už je hlavní protagonista příběhu policista nebo šílenec, povídka vás vtáhne do děje a nepustí, dokud nedojdete k poslední větě. Při čtení příběhu si čtenář může pomyslet, že teď už je všechno jasné, ale autor ho najednou vyvede z omylu a vše obrátí naruby. Překvapivých zvratů je kniha opravdu plná. Při druhém čtení sice už budete ono překvapení očekávat, ale pořád můžete mít radost ze skvěle napsaných povídek. Jak už bylo řečeno, dvě povídky překračují meze žánru. Autor nechává na čtenáři nakolik tomu bude chtít věřit. První z dvojice se jmenuje Terapeut a svým tématem přesahuje až do hororu. Druhá povídka s názvem Navždy se námětem dotýká sci-fi žánru. Také se mi líbil humor jaký byl do příběhů vložen.

Tady nemáte co dělat,“ zopakoval Tal. „Místo činu ještě nebylo zpřístupněno.“
Tuto větu si pamatoval z jedné televizní kriminálky.
„Seru vám na místo činu.“
Tahle replika v kriminálce nebyla.

Povídková sbírka Tak trochu šílení vás vtáhne do děje a nepustí. Hodně se mi líbilo autorovo vysvětlení rozdílného zpracování stejného příběhu do podoby románu nebo povídky, které bylo v předmluvě. A vystihuje to celou knihu. Myslíte si, že máte jasno a najednou je všechno jinak. Deaver pro vyprávění využívá převážně er formu, články ale i báseň. Každý případ je jiný a sbírka tak působí hodně rozmanitě. Rozhodně můžu doporučit všem, kteří si chtějí přečíst nějaké detektivní povídky a jde jim spíš o myšlenky a dedukce než krvavé vraždy.

Chytlavé a bláznivé

18. 04. 2014  |  Recenzoval: Medroš

Spousta lidí o sobě prohlašuje, že jsou normální, ale lze to s jistotou tvrdit? Každý z nás je totiž svým způsobem šílený, ať už si to uvědomuje či ne. V některých situacích vybočuje z řady, překvapuje, šokuje, zkrátka dělá něco nenormálního. To samé platí pro hrdiny povídek Jefferyho Deavera.

V nejnovější Deaverově knize čtenář najde celkem třináct povídek rozličných délek, různého pojetí a přístupů, všelijakých zápletek a nečekaných rozuzlení. Avšak i přes to, že se mnohdy některé povídky od sebe diametrálně odlišují, mají společnou jednu věci - téma šílenosti. A to v jakékoliv podobě, i pouhými náznaky, šílenost se může pouze skrývat a jen mírně vystrkovat růžky jako nějaký nečinný pozorovatel.

Chytlavé a bláznivé
Pokud se pomocí Tak trochu šílených čtenář poprvé seznámí s Jeffery Deaverem, je to asi ta nejlepší volba. Přeci jen, i povídky leccos o autorovi napoví, a když je jich třináct, to už pomalu bude člověk znát autorův život i pozpátku. Co se nedá Deaverovy upřít, je jeho styl. Nedalo by se přímo říct, že je přímo specifický, jenž po přečtení několika stránek – nevěda, co čte - čtenář pozná a vzkřikne „to je jasnej Jeffery Deaver!“. Je však snadno zapamatovatelný a ve všech povídkách stejný.
Autor používá jednoduchý jazyk, nic nekombinuje a nepoužívá zbytečně moc odborných termínů. V kombinaci s dobrými popisy a věrohodnými dialogy vzniká zaručeně chytlavá směs. Každá z povídek má různou délku, jedna je krátká, druhá zase delší. Vesměs jsou stavěny na rychlém a nečekaném rozuzlení a koncipovány tak, aby měl čtenář možnost zaťukat si na čelo nad počínáním hlavního hrdiny, co že to provádí za šílenost.

Na povrchu rozdílné, v jádru stejné
V každé povídce objevují jiní hrdinové, jiné případy, prostředí, rozuzlení. K ději jako takovému autor přistupuje pokaždé různě, proto se opravdu vyplatí přečíst si každou z nich, protože vždy dokáže něčím překvapit. I když je však halí plášť rozdílnosti, ve svém tvrdém jádru jsou stejné. Pokaždé dochází k rychlému zvratu a vyřešení, což je vzhledem k délkám povídek až závratně rychlé. Je to zejména vidět u kratších textů, jakými jsou například povídky Hra, Usmíření, Nekrolog či Fanda.
Tyto povídky jsou vystavěné dobře. Mají spád, jsou čtivé. Stránky tedy ubíhají, jako když bičem mrská, avšak znenadání - během několika stránek - tu čtenář zažije nečekané vyvrcholení a konec. Působí to značně nepřirozeně. Na druhou stranu to tak mají všechny tyto kratší povídky, což tedy lze považovat za Deaveryho spisovatelský úzus.
Tak trochu šílení si jinak vedou skvěle, jedná se o knihu, která je vhodná pro velký okruh čtenářů a je jisté, že hlavními úspěchy u lidí jsou autorovy čtivé, chvílemi vtipné texty plné neobvyklých scénářů a postupů.

Bravurní sbírka velkého mistra ukazuje mnoho tváří šílenství

17. 04. 2014  |  Recenzoval: BoboKing

Kdo o sobě může prohlásit, že je naprosto normální? Ne, každý z nás je tak trochu šílený. A o těch, kteří tuto jemnou hranici tolerovaného šílenství už překročili, tak o těch je tato kniha. Po sbírkách „Panoptikum“ (Twisted) a „Vrahem může být kdokoliv“ (More Twisted) je tato kniha s šíleným žiletkovým úsměvem „Tak trochu šílení“ (Trouble in Mind,2014) oficiálně třetí autorská povídková sbírka mistra thrillerů Jefferyho Deavera.

Jeho jméno je doslova synonymem pro nervy drásající případy, které někteří čtenáři nejsou schopni překousnout, a s hrůzou v očích je odkládají. Tedy přesně podle jeho názoru, že musí čtenářům poskytnout co nejnapínavější příběh, psát věci, jež čtenáře udrží v neustálém napětí. A to vše nabízí i v této sbírce, přesto … Ano, tak úplně krvavá tato sbírka není. Jak v krátké předmluvě píše, povídky mají tu výhodu, že se v nich autor nemusí tak striktně držet své zavedené “nálepky“. Raději bych zde použil takové lascivní slovo „šibalství“, poněvadž lidé, když neví už kudy kam, dělají nezvyklé věci, u kterých ale nemusí vždy téct potoky krve. Do této kategorie patří třeba příběhy „Hra“ či „Zápletka“. Co je nám zpočátku prezentováno jako jasný kriminální případ, nemusí i takto skončit. Deaver je ve zvratech mistr svého umění, a jestli vás navnadí případem děsivě bezcitné vraždy, neznamená to, že na konci vás „mrtvola“ zvesela nepozdraví. Takto si s námi hraje třeba i v příbězích věnovaným svým kultovním postavám – např. „Nekrolog“ s Lincolnem Rhymem či „Rychle“ s Kathryn Danceovou. A takto ukolébán čtenář najednou narazí na povídky, kde už Deaver odloží svojí „šibalskou“ masku, a ukáže „tesáky“. Jakoby „Sběratelem kostí“ inspirovaný příběh „Učebnicový případ“ s Lincolnem Rhymem, „Paradice“ s Johnem Pellamem, či „Protivníci“ ze světa terorismu. A jestli chcete příběh, kde vás Deaver zavede do skutečně temných hlubin šílenství, tak doporučuji „Terapeuta“.

„Tak trochu šílení“ je bravurní sbírka velkého mistra Jefferyho Deaveryho, kde ve všech třinácti povídkách na vás čeká množství podob „šílenství“, jedinečných postav, dějů plných zvratů a překvapení, jež vám na tváři vyloudí někdy šibalský úsměv, někdy vás přivedou na pokraj infarktového kolapsu. Deaver splnil poučku, kterou ho infikoval jeho literární vzor Mickey Spillane: „Lidé nečtou knihy, aby je uprostřed zavřeli. Lidé čtou knihy, které zaklapnou na poslední straně.“

Stejně jako u antologie „Světové krimipovídky“, i v tomto případě nám nakl. Domino ukázalo, že povídky nejsou nudný žánr, a krimi má stále čím překvapovat. V překladu Jiřího Kobělky vyšlo na jaře roku 2014.


Ukázka z knihy Tak trochu šílení