Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Napětí  ›  Skrytá těla

Skrytá těla

Autor:
Caroline Kepnes
Originální název:
Hidden Bodies
Překlad:
Jan Netolička
Žánr:
Napětí
ISBN:
978-80-7498-118-0
ISBN e-knihy:
978-80-7498-119-7
Počet stran:
464
Datum prvního vydání:
24. 02. 2016
E-kniha:
Ano
Vazba:
pevná

359 Kč 305 Kč

Nakupte ještě za 2000 Kč a získáte DOPRAVU ZDARMA!

Skrytá těla

Popis: Skrytá těla

Joe Goldberg, šarmantní antihrdina s vražednými sklony, se i ve svém dalším příběhu snaží najít dokonalou lásku. Za každou cenu.

Když Joe za tragických okolností přišel o svou přítelkyni Beck, dospěl k zoufalému přesvědčení, že už nikdy nebude schopen milovat. Pak ale začala v jeho knihkupectví pracovat Amy Adamová a Joe zjišťuje, že se ve svém chmurném úsudku mýlil. Je svou novou kolegyní posedlý, přestože (nebo protože?) představuje pravý opak Beck – nesnáší Twitter, dokonce ani nemá e-mailovou adresu a na internetu o ní není jediná zmínka. Joe je uchvácen. Než však stačí Amy požádat o ruku, dívka zrádně zmizí a zanechá po sobě jen několik mlhavých stop.

Ty stopy vedou do Los Angeles. Tam se Joe nikdy v životě nechtěl vydat! Úplně cítí, jak v něm pouhé pomyšlení na to příšerné město probouzí šílenství. Touha najít zrádkyni a pomstít se jí za způsobené příkoří je ale silnější, a tak se Joe brzy ocitá v mučivé přítomnosti podivných existencí, kterých je LA plné. U některých dokonce Joe nabude přesvědčení, že bez nich by byl svět lepším místem...

Jedna osoba se však z tohoto panoptika vymyká: chytrá, krásná a bohatá Love Quinnová. Možná by se mohla stát Joeovou vstupenkou do světa vyvolených. Možná by mohl díky ní překonat svou smutnou minulost. Ale možná je Love jen další dočasnou zastávkou na Joeově namáhavé cestě k nalezení té pravé. Tohle nikdo neví. Nejspíše ani Joe.


Dotaz k produktu Skrytá těla

Jméno:
Telefon:
E-mail:  (povinné pole)
Číslo "10" slovy:  (povinné pole)
Váš dotaz:   (povinné pole)
 
 

Autor: Caroline Kepnes

Caroline Kepnes

Caroline Kepnes je autorkou celé řady povídek, ale na kariéru spisovatelky nikdy nepomýšlela. Jako novinářka se zaměřením na popkulturu pracovala pro celou řadu médií: počínaje časopisem Entertainment Weekly a konče Yahoo! TV. Psala také scénáře úspěšných televizních show.

Obojí zkušenost bohatě zúročila při psaní svého prvního románu, nazvaného pragmaticky TY. Recenzent prestižního časopisu Kirkus Review označil její debut za "až perverzně chytrý klaustrofobický román, při jehož četbě se čtenář díky bravurně užité du-formě stává částečně proti své vůli součástí děje". Autorka důmyslně užívá četné popkulturní odkazy jako dějotvorný prvek, což je neobyčejně sugestivní pro každého, kdo se alespoň trochu orientuje v současné literatuře, hudbě a filmu. TY je zkrátka thriller, který zcela naplňuje původní definici tohoto žánru: je to kniha, která vás pronásleduje, i když ji právě nečtete.

 

ROZHOVOR S AUTORKOU

Pojďme začít krátkým úvodem na téma ty – jako autorka, a TY – jako kniha.

Narodila jsem se... dělám si legraci. Takhle. Moc ráda zjišťuju, co dává lidem sílu žít. A taky si moc ráda vymýšlím, takže pustit se do psaní knížky vyprávěné vnitřním hlasem násilnického intelektuála bylo jako ocitnout se v ráji. Jsem Štír a Štíři jsou od přírody obsesivní a mají sklony číst knihy víckrát po sobě, poslouchat dokola stejnou písničku, dívat se sedmsetkrát na film Ladíme!. Myslím, že tahle moje vášeň se do knihy Ty výrazně promítla. Ráda se dívám na náš měnící se svět očima postav. Joe lpí na analogovém životě a prodává papírové knihy. Na druhou stranu Beck s pomocí Twitteru vytváří podobu sebe sama, které by mohla dosáhnout, kdyby nebyla tak moc zaměstnaná sebeprezentací. Ani jedno nefunguje. Neustále se snažím vciťovat do lidí. To mě pohání vpřed. A moc ráda se směju, takže jsem v sedmém nebi, když vidím, jak jsou lidi překvapení, že tenhle thriller je vlastně taky sranda.

V poděkování na konci knihy jsi nezapomněla zmínit hlavní postavu Joea Goldberga, které jsi vděčná za to, že se dožadoval, aby ho bylo slyšet. Kde jsi byla, když se ti poprvé v hlavě ozval jeho hlas?

Seděla jsem v kavárně a psala jsem o teenagerech a ani trochu mě to nebralo. Otevřela jsem nový soubor. Zírala jsem na prázdnou stránku. Chvilku jsem se poflakovala na Facebooku a pak mi najednou vlezl do hlavy takový nějaký Joe a řekl mi, abych už sakra vypnula ten Facebook a začala vyprávět jeho příběh. Zní to jako klišé, ale ono je fakt nejlepší, když vás při psaní vede nějaká vyšší moc, když kreativní část vašeho mozku převezme vládu nad tou racionální. Při psaní této knihy se mi to stávalo hodně často.

To, čemu se říká v angličtině stalking, je trestný čin a mně připadá, že k němu dochází čím dál častěji. Souhlasíš? A myslíš, že na tom může mít podíl i stále rostoucí využívání sociálních sítí?

Když se řekne stalker nebo šmírák, vidíme všichni zhruba totéž: úchylného týpka, se kterým bychom se my ženy neukázaly na veřejnosti a který je někde zalezlý a špehuje nás. Joe mi připadá zajímavý, protože je sečtělý, chytrý, naivní a někdy i roztomilý. Beck je tak trochu exhibicionistka a Joe je tak trochu voyeur. Ano, je to stalker, ale je to taky velmi výřečný romantik a zároveň cynický knihomol, o jakém my dámy sníme už jako malé holky. Joe by se nám měl hnusit, ale nejméně polovina toho, co řekne, dává hodně velký smysl.

Miluju postavy, které ve mně vyvolávají smíšené pocity, jako bych sama byla trochu amorální. Sociální sítě udělaly ze šmírování každodenní záležitost. Chodíme na Facebook a/nebo na Twitter a víme, co dělají naši kamarádi, respektive co chtějí, abychom věděli, že dělají. Sociální sítě nám dávají pocit kontroly, že můžeme ostatní lidi odstavit od informací, soudit je. Dokonce i výraz „like" tak nějak ztratil na původním významu. Člověk může druhé beztrestně špehovat. Ve světě je najednou méně tajemství.

Jenomže zároveň tím všichni provádíme jakousi psychoanalýzu. Na základě toho, co se daný člověk rozhodne o sobě zveřejnit, se o něm dá spousta věcí odhadnout. Moc ráda jsem si s Joem užívala jeho rozpolcenost mezi tím, jak se Beck prezentuje veřejnosti, a jak se ve skutečnosti chová. Tohle mě na online šmírování fascinuje. Elektronický život vytváří pocit, že někoho důvěrně znáte, což ovšem dělá ze setkání s realitou mnohem větší dobrodružství. Člověk se může doma cpát čokoládovými tyčinkami, zatímco na Instagramu zveřejňuje fotky kapustových smoothies.

Neskutečně mě přitahuje zkoumat, co se lidé rozhodnou dávat na internet a proč. Joe soudí Beck na základě toho, jaké si kupuje knihy, a mně se tenhle začátek knihy moc líbí. Jako by ji otevřeně šmíroval v reálné situaci, tak nějak postaru, tváří v tvář.

Když jsem byl asi v polovině knížky, tweetnul jsem tuhle zprávu: „Už jsou to roky, co jsem naposledy četl někoho, kdo chápe popkulturu stejně jako @CarolineKepnes. Její (Joeovy) odkazy dokonale sedí." Jak moc je pro tebe popkultura důležitá?

Tenhle tvůj tweet se mi moc líbil. A mojí mámě taky. Popkultura je pro mě důležitá zcela zásadně. Tuhle knížku jsem psala skoro jako milostný dopis všem svým oblíbencům, hlavně filmu Hana a její sestry a Šifře mistra Leonarda. Úplně živě si pamatuji, jak jsem viděla Hanu poprvé, všechny ty odkazy na umění a hudbu. Nejde o to, že bych se s těmi díly nikdy nesetkala, ale nikdy jsem je neviděla takhle zakomponované do příběhu. A pak Šifra mistra Leonarda, to byl silný čtenářský zážitek.

Pracovala jsem v časopise Entertainment Weekly, kde se neustále vedly hovory o konceptu „radosti s pocitem viny". Fascinují mě všechny druhy radosti, které umění přináší. Miluju knížky Pauly Foxové. Svět je považuje za umění. Jsou pro člověka zdravé, jako třeba zelenina. Jenomže pak řekneš, že stejně miluješ Dana Browna, a spousta lidí reaguje ve smyslu, že to není ničím zvláštní, že Dana Browna milují milióny lidí a že něco tak přitažlivého a zábavného musí být zároveň špatné.

Já s tím nesouhlasím. Přitahuje mě stejně obskurní umění jako populární trháky. Nesnáším snoby. Nedávno jsem viděla film Pro dobrotu na žebrotu. Člověk si přečte pár recenzí a má pocit, že to je odpad. Jasně, že ten příběh má mezery. Ano, v tom filmu je dítě, které je jen občas a pohodlně hluché. Ale ten film mě bavil a nemám z toho výčitky svědomí.

Když se dívám na všechny ty odkazy na popkulturu, napadá mě, jestli sis dopředu udělala seznam všeho, co bys v knize chtěla mít, nebo jestli jsi prostě v určitém okamžiku během psaní cítila potřebu připojit nějaký odkaz. Nebo že by k tobě Joe přišel už obdařen všemi svými vědomostmi?

Žádný seznam jsem neměla, všechno mě napadalo přirozeně, za pochodu. Nikdy jsem se neposunula o víc než pár dní, aniž bych nějak nenarazila na Hanu a její sestry. Mám nádhernou vázanou verzi scénáře a dívám se na ni každý den. Elton John s Princem jsou moji dva oblíbení básníci, takže jejich texty nosím v hlavě. Cíleně jsem chtěla udělat z Joea někoho s hlubokým citem pro hudbu. Miluju scénu ve filmu Dobrý Will Hunting, kde Will prohlašuje, že všichni jeho nejlepší přátelé jsou mrtví slavní spisovatelé. Myslím, že Joe by se s ním ztotožnil.

Asi nic neprozradím, když řeknu, že se v knize velmi často objevují repliky inspirované písní „Nothing Compares 2 U." Autorem je sice zpěvák Prince, ale píseň je asi slavná spíše díky Sinead O´Connor. Prostě se musím zeptat: kterou verzi máš radši?

Ještě pořád si vypaluju na CD vlastní mixy oblíbených písniček. Kupovala jsem si auto a prodavač se na mě díval jako na blázna, když jsem byla naštvaná, že v autě není měnič na víc CD. Začal cosi mlít o telefonu a paměťových kartách, ale já mám ráda cédéčka! Když jsem psala, měla jsem na jednom CD obě verze. Nejsem schopna si vybrat mezi Princem a Sinead O´Connor.

Myslím, že dokonalá cover verze má právo na existenci. Umí ukázat písničku v novém světle. Princův originál je takový jazzový, jako by ho zpíval někde v baru. A ten, kdo ho opustil, tam možná sedí schovaný v koutě. Sinead do té písničky vnáší brutalitu a taky samotu; ten, kdo ji opustil, už je dávno pryč. Miluju obě. Klidně bychom se mohli bavit o cover verzích celý den. Další mojí oblíbenou je třeba verze Bena Leeho písničky „If You Were Here". Ráda bych si někdy udělala seznam všech, ale neudělám to.

Jak moc bylo těžké neposlouchat Joeův hlas, když jsi zrovna nepsala Ty? Když jsem knihu o víkendu četla já, byl celou dobu se mnou (a i teď se občas zastaví). Neměla jsi s tím problém, když jsi psala? A neděsilo tě to?

Ani teď ještě není úplně pryč. Pořád ještě napůl čekám, že ho potkám na ulici. Je přece skutečný, že jo? Je. Když jsem psala, bylo strašně těžké přestat a vrátit se zpátky do světa jako civilizovaný člověk. Psala jsem hodně na telefonu, někdy jsem spoustu věcí odkládala, třeba jsem nešla na oběd, abych se mohla zavřít do koupelny a psát jako šílená. Joeovi se nelíbilo, když jsem ho nechávala o samotě. Ale nechat se takhle vtáhnout do knihy je nádherný pocit. Občas mě napadaly děsivé myšlenky. Jako třeba, co když mě na parkovišti srazí kolo a já už nebudu moct psát dál? Cítila jsem se hrozně pod tlakem, ale užívala jsem si to.

TY je bezpochyby jedna z nejděsivějších knížek, jakou jsem kdy četla – asi proto, že je tak realistická a autentická. Všechno, co Joe říká, je syrově věrohodné. Které knížky děsí tebe?

Mám své tři koně, Misery, Americké psycho a Osvícení. Osvícení jsem viděla jako film dřív, než jsem ho četla, a je to pro mě jeden z nejsilnějších filmových zážitků. A táta mi říkal: „Přečti si tu knížku." A mě ta knížka děsila tak, že jsem ji musela dát do obýváku, protože jsem s ní odmítala spát v jedné místnosti. Stephen King v ní dělá věci, které do filmu dostat nejdou. Je to prostě Kniha s velkým K. A souhlasím, autentičnost je hrozně důležitá, právě proto na mě tak zapůsobilo Americké psycho, ty kecy o Whitney Houston v něm, a Misery vlastně taky. Měla jsem pocit, že by Annie Wilkesová mohla klidně bydlet vedle v domě. Tahle knížka zase ovlivnila můj pohled na usměvavé sousedy.

Vzhledem k tomu, že Joe pracuje v knihkupectví, hrají knížky v jeho příběhu významnou roli. Co pro tebe znamená knihkupectví jako místo?

Když jsem byla malá, chodívala jsem do jednoho kouzelného knihkupectví jménem Chart House Books. Rozbušilo se mi srdce pokaždé, když jsem šla kolem. Moc se mi líbila představa, že tam všechny ty příběhy přebývají vedle sebe a není v lidských silách je všechny přečíst, a přece jsem cítila touhu to zkusit. A v jednom antikvariátu jsem před pár lety pracovala. Četla jsem si v práci Lolitu a poslouchala album Stevieho Wondera Talking Book na kazetě tak často, až jsem ho znala do posledního tónu. Myslím, že to už je víc než patnáct roků. Joeův krámek jménem Mooneyho knihy je poskládaný z kousků všech mých oblíbených knihkupectví. A já doufám, že by tohle místo mohlo lidi přimět zase vejít do skutečného knihkupectví, i když se možná budou bát v něm zaplatit kreditkou.

Moc se mi líbí obálka TY. Vzpomínám si, jak jsem si vyzvedl recenzentský výtisk, a jak se mi líbila celá prezentace knihy (a jak jsem doufal, že mě výsledek nezklame – SPOILER: nezklamal!). Co na obálku říkáš ty?

Neumíš si představit, jak jsem byla nadšená, když jsem ji viděla poprvé. Okamžitě se mi líbila. Ani jsem nechtěla vidět další možnosti, spíš jsem měla chuť ji obejmout a polaskat se s ní. Přilepila jsem si ji k deskám průhlednou páskou, tak moc se mi líbila. Na světě je spousta talentovaných umělců, kteří navrhují obálky a snaží se převést ty tisíce slov do jednoho obrazu. Neumím si představit, jak to někdo dokáže, když navíc začne s bílým papírem. Já jsem schopna se poprat s prázdnou stránkou jedině ve Wordu. Myslím, že je na tom něco kouzelného, když si obálka žije svým životem a vy ji spatříte, až když knihu dokončíte.

Co čeká Caroline Kepnesovou teď? Můžeš mi věřit, že na tvůj druhý román bude čekat spousta lidí. Nechceš prozradit aspoň něco?

Nedávno jsem odevzdala první rukopis a jsem z něj nadšená stejně jako ze všech připomínek, které jsem dostala. Dělat úpravy mě moc baví. Nechtěla bych něco zkazit tím, že cokoli prozradím. Ale asi můžu říct tohle: Bude tam šampaňské. Bude tam krev. A bude tam obchod s potravinami.

Kdyby sis si mohla vybrat jen jeden formát knihy, který by to byl: pevná vazba, polotuhá vazba, paperback, nebo e-book? A proč?

Pevnou vazbu. Ráda používám přebal jako záložku. Mám ráda, když je knížka těžká, když působí vznešeně. Líbí se mi okamžik, když si začnete zakládat stránku zadní klopou přebalu místo přední. V tu chvíli víte, že jste za půlkou. Jako když jedete z dovolené autem domů, máte smíšené pocity, už tam chcete být, ale zároveň chcete, aby ten výlet nikdy neskončil.

 

Myslel jsem si, že jsem jediný, kdo používá přebal jako záložku :-)  A ještě poznámka pro ty z vás, kdo používáte SPOTIFY: najdete tam playlist k TY. Četba knihy díky němu získá další rozměr :-)  https://play.spotify.com/user/1230255468/playlist/5tOKXtpNkdoYmNjkdSb3Gf

 

Zdroj: Bolo Books 

 


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Knihkupec s vražedným smyslem pro spravedlnost

05. 04. 2016  |  Recenzoval: Knihomilka

Pamatujete si ještě na Joea Goldberga? Toho nenápadného knihkupce se svérázným pohledem na svět? Mám pro vás dobrou zprávu. Joe je zpátky. Má ještě šílenější smysl pro spravedlnost a za svým cílem jde doslova přes mrtvoly.

Po neopětované lásce dívky Beck se Joe zamiloval do Amy Adamové, své nové kolegyně. Amy je pravý opak Beck. Neskutečně živočišná, veselá a hlavně - nepoužívá sociální sítě. Jak geniální! Joe je okouzlen, nadšen, zamilován. Dokud nepřijde nemilé překvapení - Amy zmizí a s ní nejcennější kousky knihkupectví.
Joe se vydává po stopách Amy. Půjde to bez internetu? Vždyť Amy nemá ani kreditní kartu!

Joe se ocitá v Los Angeles, městě umělců a bohémů. Místo Amy však nachází novou lásku. Krásnou, dokonalou Love. Vypadá to, že s ní by mu to už mohlo konečně klapnout. Vždyť si to, chudák, zaslouží, nemyslíte?
Ale k lásce vedou cesty mnohdy hodně trnité. Ta Joeova je plná krve a - to byste asi ani ve snu nečekali - mrtvých těl. Z předchozí knihy víte, že Joe Goldberg má svá vlastní pravidla. Nehodláte je dodržovat? Nezaručujeme, že to Joe přejde jen tak.

Tak co? Pořád Joeovi fandíte? Není divu. I přes svérázné způsoby je to člověk, který má charisma. Přistihnete se, že s ním vlastně souhlasíte a tak trochu mu držíte palce. Velmi snadno podlehnete jeho způsobu myšlení.

Prvotina Ty pro mě zůstává jedničkou pro svůj neokoukaný způsob vyprávění (du forma). Nabídla nestandardního hrdinu, jenž je plný rozporů. A přinesla dechberoucí příběh, který se vryje pod kůží. Pokračování pod názvem Skrytá těla je důstojným nástupcem. Autorka tentokrát volila ich formu, kdy je vypravěčem Joe. Nepromlouvá ke své dívce, ale obrací se přímo ke čtenáři. Ke mně. K vám. Uvěříte mu?

Caroline Kepnes mě po své druhé knize utvrdila v tom, že píše jako chlap. Hodně sexu, ještě více krve a nádavkem trochu vulgarity - leckterý autor mužského pohlaví by jí mohl závidět, s jakou lehkostí se do nekonvenčního Joeova světa ponořila.

Thriller v kombinaci s cynickou glosou dnešního nabubřelého světa

01. 04. 2016  |  Recenzoval: Richard Spitzer - Centrum detektivky

Cesta za láskou může být dlážděná různými úskalími. A někdy také mrtvolami. Antihrdina Joe Goldberg ve volném pokračování úspěšného románu Ty.

Joe Goldberg je třicetiletý knihkupec z New Yorku. Seznámí se s mladou kolegyní Amy, do které se zamiluje. Cítí, že by to mohla být láska jeho života. Po společně strávené krátké dovolené však Amy zmizí i s cenným svazkem knih z obchodu. Joe je zklamaný, ale ještě více rozzuřený. Rozhodne se, že Amy vypátrá stůj, co stůj, a zabije ji. Ostatně, nebude to poprvé, kdy sprovodil ze světa někoho, kdo ho zklamal nebo se mu postavil do cesty…

I když údajně Amy sociální sítě odmítá, Joe díky nim celkem rychle zjistí, že se přestěhovala do Hollywoodu, kde se snaží prorazit jako herečka. Na nic nečeká, v New Yorku za sebou pálí mosty a také se stěhuje do Los Angeles. Amy sice nenachází, zato potkává svou další životní lásku, krásnou a bohatou dívku jménem Love Quinnová. Ale i ve „filmovém městě“ se pohybuje dost lidí, které Joeovi komplikují život, nebo podivných existencí, bez kterých by se svět (alespoň podle jeho mínění) obešel. Navíc Joea začíná dohánět vlastní minulost…

Když mladá americká televizní novinářka a scénáristka Caroline Kepnes představila v roce 2014 světu Joea Goldberga (román Ty), kritika nešetřila nadšením. Mluvilo se o pozoruhodném debutu, zneklidňujícím příběhu o stalkingu, až o originálním psychologickém příběhu, plným varování. Také se objevily hlasy, že autorka určitě musí napsat další knihu. Caroline žadatele vyslyšela a o rok později vzniklo volné pokračování s neotřelým antihrdinou. Opět vyprávěné v první osobě přítomného času, kdy hlavní postava vidí vše po svém a neustále dění kolem sebe sarkasticky glosuje.

Joe mi hodně připomíná Dextera, Carolinina amerického kolegy Jeffa Lindsaye. Jeho hlavní hrdina ale zabíjí ty, které si to podle jeho soudu zaslouží, protože nějakou chybou v systému unikli trestu. Joeovi jde v románu Skrytá těla pouze o to, zabít z pomsty bývalou přítelkyni. Ale stejně jako (ať chcete nebo ne) Dexterovi fandíte, i tady hlavnímu hrdinovi přejete, aby tu Amy, která ho podrazila a okradla, našel a dal jí co proto. Nebo třeba aby se podobně vypořádal s podivínským zarputilým policistou či nenáviděným sokem.

Skrytá těla jsou jako Dexter v Hollywoodu, v prostředí Vincentova světa (ale ne tak přikrášleného), s myšlením Henrika „HP“ Petterssena z románu [game]. „Oběti“ však nejsou vyloženě špatné a zkažené. Tím pádem představují „Těla“ (zase) tak trochu znepokojující příběh – ještě než zatneme vítězně pěst nad dalším Joeovým skalpem (vážně, některé postavy jsou opravdu na zabití), autorka zároveň zasadí čtenáři semínko pochybnosti: „Nemělo by ti ho být přece jenom trochu líto?“ Pak se ptáme sami sebe, zdali bychom tu či onu postavu vnímali v jiném příběhu jinak.

Jenže Caroline nám moc nedovolí nahlížet na Joeovi oběti jinýma očima. Nebo je to v každém případě moc těžké. Ruku na srdce – také máte chuť občas někoho zabít? Představujete si, jak ho topíte ve vaně? Musíte se usmívat a říkat to, co se od Vás čeká, i když si myslíte něco jiného? Pokud teď souhlasně kývete hlavou a říkáte „To víš, že jo, kámo!“, pak bude tahle kniha přesně pro Vás.

Právě hledání Amy v Joem nenáviděném Hollywoodu, v tom bláznivém světě nekonečných „pařeb“, kde je každý pumpař potencionální herec a každá servírka adeptkou na novou seriálovou hvězdu, Joe trousí na adresu těchto zoufalců jednu hlášku za druhou. Skoro každá druhá věta je perla a Vy se nenudíte ani na okamžik, i když se vlastně zrovna nic moc neděje. Chtěl jsem sem vložit nějaké ukázky – vím, že mnoho lidí to má v recenzích rádo – a při čtení mi pořád do mysli naskakovaly další a další odstavce, které by se daly k tomuto účelu použit. Ale nakonec jsem se rozhodl, že sem žádnou ukázku nedám! Je to ode mne ošklivé? Jenže to bych sem musel vložit celou knihu…

Přitom je to ve své podstatě obyčejný příběh o tom, „jak chudý do světa svou přítelkyni hledat se vydal a jinou lásku našel“. Ale v podání cynického vypravěče je z toho vtipně nastavené zrcadlo celému kolotoči kolem filmového průmyslu vůbec. Ani styl vyprávění není žádným „objevením Ameriky“, ale stále ještě je tak vzácný, že ho pokaždé rádi znovu uvítáme. Zapomeňte na Los Angeles, jak ho máte rádi třeba z románů Michaela Connellyho. Tady se nakazíte ironickým pohledem přistěhovalce z New Yorku a stejně jako Joe budete tímto městem a vším, co je s ním typicky spojené, pohrdat.

Kniha je doslova prošpikována řadou odkazů na různé seriály a filmy, a tak tu platí, že čím více jich znáte, tím více si příběh užijete. Přesně totiž budete vědět, jak to či ono hlavní postava myslí. Stejně tak si četbu užijí ti, kdo už si neumí svůj život představit bez Facebooku, Instagramu nebo Twitteru. Sociální sítě tu hrají – jak už je ve spoustě dnešních románů běžné – velkou úlohu. V románu se to hemží samými „heštagy“, „tweety“ apod., stejně jako moderním pojmenováním různých typů lidí („hipsteři“ atd.). Ale i když nedáváte světu každou půlhodinu najevo, že zrovna jdete na záchod či do hospody, nemusíte se bát, že byste příběh nepochopili. Pokud alespoň umíte zapnout počítač a spustit v něm nějaký soubor (což umíte, když čtete tuto recenzi), tak můžete být v klidu.

Všechno to ovlivnění postav filmy a sociálními sítěmi plyne především z autorčiny původní profese – jako novinářka se zaměřovala na popkulturu, pracovala pro různá média (včetně Yahoo!) a psala scénáře pro televizní show. Co ale rozhodně musím vyzdvihnout, to je Carolinina perfektní schopnost vcítit se do mysli své hlavní postavy, dnešního mladého muže. Příběh vyprávěný z jeho pohledu Vás nejen hladce vtáhne do děje, ale dost často zapomínáte, že příběh napsala žena, protože spousta postřehů a myšlenek hlavní postavy je pro mužské pohlaví velice trefná. A když se pak podíváte na autorčinu sympatickou tvář, budete se možná divit, jak tahle „něžná bytost“ hojně prokládá svůj černohumorný thriller s příměsí lehkého porna slovy jako „kráva“, „pták“, nebo ještě horšími. Ale k povaze hlavního hrdiny to sedí.

Kdo máte rádi herce Jana Zadražila (seriály Velmi křehké vztahy, Místo zločinu Plzeň), pak Vás možná bude zajímat, že namluvil audio verze obou románů Caroliny Kepnes. Myslím, že šťavnatý jazyk hlavní postavy Joea bude v podání tohoto herce, který také velmi dobře dokáže zahrát cynickou postavu, důvodem, proč si audioknihu z nakladatelství Tympanum pořídit.

Je celkem snadné a lákavé glosovat svět očima Joea. Je přece kolem nás tolik směšné hlouposti, nabubřelosti a namyšlenosti! Ale jen málokdo umí tak dobře, tak vytrvale a tak šikovně to vše zkombinovat s thrillerem, jako Caroline Kepnes.

Skrytá těla jsou ještě lepší než TY

18. 03. 2016  |  Recenzoval: Knižní-svět

Platím hotově a nesu si fialky na East Seventh Street. Na květen je pořádné horko a já čichám ke květům. Rhode Island. Na Rhode Islandu jsem byl. Minulou zimu jsem jel do Little Comptonu. Byl jsem strašně zamilovaný a paralyzovaný představou, že bych mohl přijít o svou dívku - Guinevere Beckovou, budiž jí země lehká - a to kvůli její emočně rozhárané přítelkyni - Peach Salingerové, budiž jí rovněž země lehká.

Joe Goldberg se opět vrací do akce ve strhujícím románu Skrytá těla, jen tentokrát s novou dívkou a vy mu opět budete držet palce a fascinovaně sledovat, zda mu to jeho štěstí bude přát i nadále.

Joe přišel o svoji přítelkyni Beck a je přesvědčený, že už nikdy nikoho nebude milovat. A právě v tu chvíli se objeví Amy Adamová, která je přesným opakem Beck. Beck milovala různé sociální sítě a Amy nemá ani emailovou adresu. Joe jí je naprosto uchvácen, ale než stihne udělat další krok, jeho vyvolená zmizí do Los Angeles. A našemu hlavnímu hrdinovi nezbývá nic jiného, než se vydat na další lov...

Volné pokračování úspěšného příběhu Ty nás opět přivádí k oblíbenému antihrdinovi, který má občas vražedné sklony, ale jeho snaha o najití dokonalé lásky obměkčila srdce již řadám čtenářek.

Pokud jste četli předchozí díl a opět se těšili na netradiční du-formu, musím vás zklamat. Autorka pozměnila styl psaní a vám se tak naskytne pohled na příběh psaný ich-formou. To ale nijak nesnižuje čtivost či napínavost příběhu. Právě naopak. Skrytá těla jsou stejně tak skvělým příběhem, jako bylo Ty.

Autorce se podařilo bravurně navázat na předchozí děj a i nadále rozvíjet příběhovou stránku v podobném duchu. Při čtení se vám budou střídat pocity jako na houpačce a vy se prostě musíte smířit s tím, že vraždícímu Joeovi fandíte a přejete život plný lásky. Ve skrytu duše vám vždy zatrne, když se mu v cestě za štěstím objeví nějaká ta překážka a vy jen doufáte, že mu zrovna nedojde štěstí, u kterého se zdá, že má nekonečnou zásobu.
Po celou dobu příběhu budete svědky pomalé proměny hlavního hrdiny, toho jak si rovná priority a stanovuje nové cíle. I když se může zdát, že vraždy a stalking ustupují trochu stranou, protože se děj soustředí právě na hlavního hrdinu, nemusíte se bát, protože Joe se v tomto ohledu moc nezměnil a prostě nehodící se lidi odstraní. Možná právě proto působí kniha mnohem napínavěji a vtipněji, než první díl.

Pokud jste slabší povahy a obáváte se detailních popisů mrtvol či způsobů jejich smrti, můžete se s klidem do knihy pustit, jelikož v tomto ohledu není příběh nijak zvlášť strašný. Jediné, s čím můžete mít trochu problém je občasná přehnaná vulgárnost, která se vyskytovala i v prvním dílu.
Kromě této drobnosti nelze knize nic vytknout. Takže jestli se cítíte na sympatického antihrdinu a nevadí vám nějaké to sprosté slovo či otevřená mluva o sexualitě, doporučuji tuto knihu vyzkoušet a užít si Joeovu vražednou posedlost.

Pokud se vám líbil předchozí díl, rozhodně byste si neměli nechat ujít ani tento, protože Skrytá těla jsou ještě lepší. Začátek je sice trochu pomalejší, ale vše vám vynahradí prostředek a hlavně závěr knihy, který je sice trošku otevřený, ale pořádně vydařený.

Joe: psychopatický vrah, kterého budete milovat

14. 03. 2016  |  Recenzoval: Dagmar Čechová

Joe je takový běžný knihkupec. Až na to, že běžného na něm vůbec nic není. Ve sklepě obchodu má klec, ve které už držel několik lidí, kteří nakonec neskončili moc dobře. A nejen oni – teď se ale vypravuje do Los Angeles, aby se pomstil. Nachází ovšem něco jiného – lásku. A taky pár nových obětí...

Pokračování románu Ty na sebe nenechalo dlouho čekat. Joe se ze smrti své bývalé přítelkyně Beck, kterou mimochodem zabil on sám, vzpamatoval rychle. Našel si novou přítelkyni, která je prostě dokonalá!

Ale jen do té doby, než mu šlohne pár knížek, zlomí srdce a zdrhne do Los Angeles. A tak se za ní Joe s jasným cílem vypraví. Jeho plány se ale rychle změní, když potká dceru místních zbohatlíků – Love. Zamiluje se – jako už poněkolikáté a zhruba stejně osudově. Chvíli to je s ním nahnuté, a když už to vypadá, že je z něj nový člověk, stane se něco ne zrovna předvídatelného.

Caroline Kepnes už v románu TY vytvořila líbivého „hrdinu", takového tak trošku chudáčka Joea. Postupně ovšem vyplouvá na povrch, že Joe není hrdina a už vůbec ne chudáček. Na triku má na konci knihy několik mrtvol a vždycky vyšel s čistým štítem. A ač to nezní nijak sympaticky, věřte tomu, že Joeovi budete fandit, ať chcete, nebo ne.

Podmiňující je v tomto případě totiž du-forma vyprávění (vypravování ve 2. osobě, pozn. red.), kterou autorka/vypravěč čtenářem manipulují. Joe je vlastně obětí všech těch hloupých, otravných nebo vypočítavých lidí a tím, že je zabíjí, provádí jim i světu velkou laskavost.

Skrytá těla nejsou knihou, u které se budete bát, až si okoušete nehty – naopak. Pozvolné tempo ve spojení s vtíravým vyprávěním hlavní postavy navozuje ideální atmosféru psychologického thrilleru.

Skrytá těla dalece předčí předchozí knihu Caroline Kepnes. Joe je zábavnější a vtipnější, nepůsobí až tolik odtržený od reality a vlivem nového prostředí a mnoha postav v příběhu má jeho chování i odůvodnitelné příčiny. Zabíjí, protože ho lidé štvou, protože mu stojí v cestě, protože jsou prostě a jednoduše zbyteční. A vám se to bude líbit!

Více na http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-kultura/379907/recenze-predstavujeme-psychopatickeho-vraha-ktereho-budete-milovat.html?utm_source=blesk.cz&utm_medium=copy


Ukázka z knihy Skrytá těla