Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Napětí  ›  Rozbité okno

Rozbité okno

Autor:
Jeffery Deaver
Originální název:
The Broken Window
Překlad:
Jiří Kobělka
Série:
Lincoln Rhyme
Pořadí knihy v dané sérii:
8
Žánr:
Napětí
ISBN:
978-80-7303-952-3
ISBN e-knihy:
978-80-7303-955-4
Počet stran:
592
Datum prvního vydání:
01. 12. 2008
Datum vydání dotisku:
02. 04. 2014
E-kniha:
Ano
Vazba:
pevná

299 Kč 239 Kč

Nakupte ještě za 2000 Kč a získáte DOPRAVU ZDARMA!

Rozbité okno

Popis: Rozbité okno

Můžeme se ubránit člověku, který o nás ví úplně všechno?

Svět se přehoupl do 21. století a ze sběratelů kostí se stali sběratelé dat. Klíč k penězům a moci drží ten, kdo disponuje největším počtem informací o našich kreditních kartách, zdravotní dokumentaci nebo nákupních zvyklostech. Může to být komerční firma, může to být slídivá vláda... a může to být i vraždící psychopat.

Ten muž získal přístup do databází největší informační společnosti v Americe a využívá získaných informací k tomu, aby pronikl do života vytipovaných obětí, které zavraždí a vinu následně svalí na nevinné občany. Vše nasvědčuje tomu, že nalezl recept na dokonalou vraždu – jenže pak se jedním z jeho obětních beránků stane bratranec kriminalisty Lincolna Rhyma.

Rhyme se uvolí zoufalému bratranci pomoci a postupně začne rozplétat zločinnou pavučinu upředenou pachatelem posedlým touhou sbírat: pouličním haraburdím počínaje a intimními detaily cizích životů konče. Během tří dnů zažije kriminalista desítky zápletek, zádrhelů a zvratů a odhalí bezpočet šokujících informací o krádežích totožnosti a obchodování s daty. Proti němu tentokrát stojí pachatel nového věku: muž vyznávající vizi, že nejspolehlivější smrtící zbraní jsou informace...


Dotaz k produktu Rozbité okno

Jméno:
Telefon:
E-mail:  (povinné pole)
Číslo "10" slovy:  (povinné pole)
Váš dotaz:   (povinné pole)
 
 

Autor: Jeffery Deaver

Jeffery Deaver

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli. V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů.

Mezi jeho prvními vydanými kriminálními romány (Voodoo a Always A Thief jsou dnes vzácné sběratelské kousky, které se dalších vydání nedočkaly) a dneškem uplynulo rovných pětadvacet let. Za ono čtvrtstoletí Deaver pomalu, ale jistě stoupal rytmickým krokem jednoho románu ročně na žánrovou špici. Vstup na pomyslný Olymp mu velkou měrou zajistila originální postava kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea. „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi, který zatím vystoupil v hlavní roli devíti jeho románů. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví."

Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.

Pro spisovatele jsou ale tohle všechno až druhotná měřítka úspěchu: „K psaní mě inspiruje čtenář. Jemu chci dávat všechno, co ho baví a co mu přináší vzrušení. V téhle branži je naprosto nezbytné, aby autor znal svého čtenáře a měl ho při psaní neustále na mysli."

ROZHOVOR S JEFFERYM DEAVEREM

Chtěl jste odjakživa být spisovatelem?

Ano. Svou první knihu jsem napsal v jedenácti letech.

Jakým způsobem hledáte a nacházíte nové nápady?

Na to se mě lidé ptají docela často. Abych mohl na tuto odtázku odpovědět, musím vysvětlit, v čem jako autor thrillerů spatřuji svůj hlavní úkol: musím čtenáři nabídnout co nejnapínavější příběh, jaký dokážu vymyslet. Inspiraci tedy nehledám v novinách nebo časopisech. Právě naopak. Většinu času, kdy se začínají rýsovat kontury příští knihy, sedím v temné místnosti a načrtávám si v hlavě linii příběhu, která dostojí tomu, co čtenáři od Deavera očekávají: silné postavy (nikoli však dokonalé), vyšinuté padouchy, kteří se neštítí ani nejhorších zločinů, krátký časový rámec (obvykle osm až osmačtyřicet hodin), spoustu dějových zvratů a scén, při nichž prudce graduje napětí.

Jste popisován jako autor "psychologických thrillerů". Považujete toto označení za správné? Odpovídá skutečnosti v tom smyslu, že se ve svých knihách do hloubky věnuji psychologii zločinu i jeho odhalování: nabízím nahlédnutí do mysli zločince i jeho lovce. Velkou pozornost věnuji také psychologickému propracování postav. Jinými slovy: hrdinové mých knih nejsou karikaturami a čtenář může mým prostřednictvím vstoupit do jejich mysli. Ale určitě bychom měli zmínit také to, že zejména v sérii Lincoln Rhyme poskytuji velký prostor forenzní kriminalistice, která má s psychologickým profilováním jen velmi málo společného.

Píšete snadno? Přepisujete hodně?

Neřekl bych, že píšu snadno, ale užívám si to. A přepisuju opravdu hodně. Nakladateli umožním nahlédnout do rukopisu obvykle až po dvacáté či třicáté revizi textu – a to skutečně nehovořím o drobných úpravách. Kde rád píšete? Dokážu psát kdekoli – v letadle, v hotelovém pokoji, kdekoli doma. (V pracovně mám občas takový nepořádek, že se musím přesunout do kuchyně. Jakmile zaneřádím poznámkami i kuchyň, dostává se na řadu koupelna. Přál bych si mít větší dům.) Vyhovuje mi psát v tichu, jen občas si tlumeně pouštím jazz nebo vážnou hudbu. A především potřebuju přítmí – zhasnu světla, zatáhnu rolety, zavřu oči a promítám si scénu, kterou se chystám psát. Ano, umím psát poslepu všemi deseti. Má to jen jedno negativum – někdy nasadím prsty na klávesnici špatně a pak na monitoru nacházím text, který ze všeho nejvíce připomíná kryptogram.

Dostihne vás někdy tvůrčí blok?

Často říkám, že tvůrčí blok neexistuje; správnější je nazvat tento problém ideovým blokem. Pokud člověk ovládá řemeslo, jazyk a základní techniky psaní, je schopen psát – pokud ovšem ví, co chce sdělit. Nechci však tuto autorskou strast zlehčovat, protože přijít na to, co vlastně chcete říct, je po čertech těžký úkol. Kdykoli při tvorbě zamrznu, ať už je to při psaní krátké pasáže nebo při vytváření celkové linie knihy, obvykle je to tím, že se snažím do textu vměstnat nápad, pro nějž tam není místo. A právě tehdy se sám sebe ptám: co tím chci říct? Pokud na tuto otázku nenaleznu odpověď nebo pokud mě ta odpověď neuspokojí, pak musím od onoho nápadu upustit a vydat se jiným směrem.

Proč je podle vás forenzní analýza v současných thrillerech a detektivkách tak populární?

To není nový jev, jeho kořeny sahají k Sherlocku Holmesovi. Současný nárůst zájmu nepochybně souvisí s rostoucím využitím moderních technologií v policejním vyšetřování. Pachatel může zmást nejlepší psychology nebo detektor lži, ale ze shody DNA se nevyvleče.

Kolik času věnujete rešerším? A jak při nich postupujete?

Rešerše a vypracování základní dějové linky mi zaberou přibližně osm měsíců. Většinu informací čerpám z knih a z internetu. Pochopitelně se také scházím s odborníky na daná témata, musím si ovšem dávat pozor, abych neměl informací příliš. Na hlubokém vhledu do problematiky není samozřejmě nic špatného, ale problém nastává, když získanými informacemi zahltíte knihu. Technické detaily jsou tady od toho, aby obohatily děj. Pokud tomu tak není, musí pryč.

Forenzní detaily bývají leckdy děsivé. Jak určujete hranici, kterou nesmíte překročit, abyste čtenáře neodradil?

To je těžká otázka. Ano, píšu krimipříběhy, takže musím popisovat násilí a jeho následky. Čtenáři (a lidé obecně) jsou fascinováni určitou mírou morbidity. Setkal jsem se ale se čtenáři, kteří mi řekli, že mě kvůli drastickým scénám - řekněme ve Sběrateli kostí – přestali číst, zatímco jiní mi říkají "ta scéna s krysami byla vážně skvělá" (jedna z nejdrsnějších, jaké jsem kdy napsal). Osobně si myslím, že méně je někdy více a že pokud čtenář mou knihu odloží, protože ji dál číst nedokáže, pak jsem vůči němu nedostál svému autorskému závazku.

Jak vybíráte místa, kde se bude odehrávat děj?

Pravidlo číslo jedna: piš o prostředí, které dobře znáš. Pokud zasadím děj mimo New York, kde jsem dvacet let žil, nebo mimo místo, kde žiju teď, vypravím se tam a strávím tam pár týdnů. Umožní mí to vnést do knihy barvy a náladu místa, ale i v tomto ohledu je méně více. Příliš mnoho místních popisů odtrhává čtenářovu pozornost od samotného děje.

Býval jste folkový zpěvák. Co vás k tomu přivedlo?

Ach, hudba je můj živel! Umí být svůdná, pohltí mě, zaplaví emocemi, je nekonečně proměnlivá... Zpíval jsem tenkrát vlastní písničky. Nedisponuju obzvlášť velkým hudebním talentem, ale hudební tvorba má pro mě nepopsatelné kouzlo. Spojit obsah i formu do jednoho kompaktního celku... to pro mě bývala velmi příjemná výzva. Hrál jsem v hudebních klubech okolo San Francisco Bay a v Chicagu, taky jsem tam učil. Ale už je to pryč a koncertování se dávno nevěnuju. 

Líbí se vám filmové zpracování Sběratele kostí? Podílel jste se na vzniku toho filmu?

Myslím, že ten film je dobrý. Pár věcí bych asi udělal jinak, ale já se vyznám v psaní knih, ne v natáčení filmů. Filmová režie je neskutečně náročná profese a já bych to nedělal za žádné peníze. Nechal jsem filmaře, aby si dělali svoje, a já jsem si dělal taky svoje. To považuju za dobré uspořádání věcí. Takže abych přímo odpověděl i na vaši druhou otázku – ne na vzniku filmu jsem se nepodílel.

Jak relaxujete?

Vařím a pak své kulinářské výtvory předkládám přátelům. Rád zkouším i velmi neobvyklé kuchyně, například středověkou nebo starořímskou. Když máte osamělou práci, musíte si to ve volném čase vynahradit.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Jak lehce může někdo ukrást vaši identitu?

04. 02. 2014  |  Recenzoval: Kristýna Pekárková - Books in Ashes

Rozbité okno patří do série knih s hlavním brilantním vyšetřovatelem Lincolnem Rhymem a jeho přítelkyní Amélií Sachsovou. Jedná se o osmý román s touto dvojicí, a přesto že na sebe díly navazují není třeba je číst postupně a všechny. To podstatné z předešlých dílů je vždy zmíněno.


Rhyme s Amélií řeší záhadný případ „dokonalé“ vraždy. Arthur Rhyme, bratranec Lincolna, je obviněn z vraždy mladé dívky. Všechny důkazy a stopy vedou právě k němu. Všechno se zdá být jasné, jen další vražda milenky. Jenže to Arthurově ženě moc nesedí a tak požádá Lincolna o pomoc, zda by se na případ nemohl podívat. I přes nevyřešenou minulost svolí a na povrch vycházejí nesrovnalosti. Podle všeho vrahem byl někdo jiný, někdo kdo si dal zatraceně dobrou práci se zjišťováním podrobných informací o oběti i o obětním beránkovi – vrahovi. A díky informacím, které Amélie s Lincolnem získají se podaří zabránit dalšímu falešnému obvinění. To už jsou společně s policií pravému pachateli na stopě. Ten však na poslední chvíli uniká.


V tomto románu je nebývalý důraz kladen na náš životní styl. Na to, jak o nás společnosti sbírají informace, jak nám chodí cílená reklama do schránek, jaké množství informací lze zjistit z jediné účtenky od nákupu. Deaver se zde nezaměřil na tradiční vrahy, psychopaty, sociopaty a podobně. Ukazuje, jak je nebezpečné sdílení všech informací na sociálních sítí, jak snadno se někdo může vydávat za nás, ukrást nám vlastní život. Samozřejmě zde opět balancuje na hraně „jasných“ pachatelů, kdy na konci ukáže prstem na toho, kdo za vším stojí, ale díky celému ději se zdá být kniha neuvěřitelně současná a blízká.

Přesto, že je to stránkově hodně obsáhlý román, čte se velice dobře a je napínavý od začátku do konce. Není to jen příběh o hledání vraha, ale vyvíjí se zde i vztah Amélie s Lincolnem, s mladou dívkou Pam, kterou zachránili při sebevražedném pokusu její matky a která se pro Amélii stala „dcerou“, i když byla umístěna do pěstounské péče. Prostě detektivní román se všemi lidskými aspekty.


Ukázka z knihy Rozbité okno