Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Napětí  ›  Iluze

Iluze

Autor:
Jeffery Deaver
Podtitul:
Série Lincoln Rhyme, 5. díl
Originální název:
The Vanished Man
Překlad:
Jiří Kobělka
Série:
Lincoln Rhyme
Pořadí knihy v dané sérii:
5
Žánr:
Napětí
ISBN:
978-80-7498-155-5
ISBN e-knihy:
978-80-7303-956-1
Počet stran:
560
Datum prvního vydání:
13. 10. 2003
Datum vydání dotisku:
13. 04. 2016
E-kniha:
Ano
Vazba:
pevná

329 Kč 263 Kč

Nakupte ještě za 2000 Kč a získáte DOPRAVU ZDARMA!

Iluze

Popis: Iluze

Další příběh geniálního detektiva Lincolna Rhyma se začíná odvíjet na prestižní hudební škole v centru New Yorku, kam se po útěku z místa činu uchýlí pachatel vraždy. Policie do několika minut obklíčí uzamčenou učebnu a chystá se s vrahem vyjednávat. Vzápětí se zevnitř ozve výkřik a výstřel, a tak policisté vyrazí dveře. Místnost je však prázdná.


Na pomoc jsou povolání Lincoln Rhyme s Amélií Sachsovou a okamžitě začínají s důkladným šetřením. Ochrnutý Rhyme musí i tentokrát spoléhat na pomoc své přítelkyně, pro ctižádostivou Amélii by zase úspěšné vyšetření případu mohlo znamenat povýšení. Proti nim však tentokrát stojí mistrný iluzionista přezdívaný Kouzelník, který si s nimi pohrává a burcuje jejich profesionální ctižádost prostřednictvím úděsných vražd, jejichž bestialita se neustále stupňuje.


Počet mrtvých narůstá a hodiny nelítostně ukrajují čas. Rhyme se Sachsovou proto musí co nejrychleji proniknout skrz kouřovou clonu a zabránit hrůzyplné pomstě, která se hrozí stát nejokázalejším zmizením v dějinách kriminalistiky...

 


Dotaz k produktu Iluze

Jméno:
Telefon:
E-mail:  (povinné pole)
Číslo "10" slovy:  (povinné pole)
Váš dotaz:   (povinné pole)
 
 

Autor: Jeffery Deaver

Jeffery Deaver

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli. V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů.

Mezi jeho prvními vydanými kriminálními romány (Voodoo a Always A Thief jsou dnes vzácné sběratelské kousky, které se dalších vydání nedočkaly) a dneškem uplynulo rovných pětadvacet let. Za ono čtvrtstoletí Deaver pomalu, ale jistě stoupal rytmickým krokem jednoho románu ročně na žánrovou špici. Vstup na pomyslný Olymp mu velkou měrou zajistila originální postava kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea. „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi, který zatím vystoupil v hlavní roli devíti jeho románů. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví."

Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.

Pro spisovatele jsou ale tohle všechno až druhotná měřítka úspěchu: „K psaní mě inspiruje čtenář. Jemu chci dávat všechno, co ho baví a co mu přináší vzrušení. V téhle branži je naprosto nezbytné, aby autor znal svého čtenáře a měl ho při psaní neustále na mysli."

ROZHOVOR S JEFFERYM DEAVEREM

Chtěl jste odjakživa být spisovatelem?

Ano. Svou první knihu jsem napsal v jedenácti letech.

Jakým způsobem hledáte a nacházíte nové nápady?

Na to se mě lidé ptají docela často. Abych mohl na tuto odtázku odpovědět, musím vysvětlit, v čem jako autor thrillerů spatřuji svůj hlavní úkol: musím čtenáři nabídnout co nejnapínavější příběh, jaký dokážu vymyslet. Inspiraci tedy nehledám v novinách nebo časopisech. Právě naopak. Většinu času, kdy se začínají rýsovat kontury příští knihy, sedím v temné místnosti a načrtávám si v hlavě linii příběhu, která dostojí tomu, co čtenáři od Deavera očekávají: silné postavy (nikoli však dokonalé), vyšinuté padouchy, kteří se neštítí ani nejhorších zločinů, krátký časový rámec (obvykle osm až osmačtyřicet hodin), spoustu dějových zvratů a scén, při nichž prudce graduje napětí.

Jste popisován jako autor "psychologických thrillerů". Považujete toto označení za správné? Odpovídá skutečnosti v tom smyslu, že se ve svých knihách do hloubky věnuji psychologii zločinu i jeho odhalování: nabízím nahlédnutí do mysli zločince i jeho lovce. Velkou pozornost věnuji také psychologickému propracování postav. Jinými slovy: hrdinové mých knih nejsou karikaturami a čtenář může mým prostřednictvím vstoupit do jejich mysli. Ale určitě bychom měli zmínit také to, že zejména v sérii Lincoln Rhyme poskytuji velký prostor forenzní kriminalistice, která má s psychologickým profilováním jen velmi málo společného.

Píšete snadno? Přepisujete hodně?

Neřekl bych, že píšu snadno, ale užívám si to. A přepisuju opravdu hodně. Nakladateli umožním nahlédnout do rukopisu obvykle až po dvacáté či třicáté revizi textu – a to skutečně nehovořím o drobných úpravách. Kde rád píšete? Dokážu psát kdekoli – v letadle, v hotelovém pokoji, kdekoli doma. (V pracovně mám občas takový nepořádek, že se musím přesunout do kuchyně. Jakmile zaneřádím poznámkami i kuchyň, dostává se na řadu koupelna. Přál bych si mít větší dům.) Vyhovuje mi psát v tichu, jen občas si tlumeně pouštím jazz nebo vážnou hudbu. A především potřebuju přítmí – zhasnu světla, zatáhnu rolety, zavřu oči a promítám si scénu, kterou se chystám psát. Ano, umím psát poslepu všemi deseti. Má to jen jedno negativum – někdy nasadím prsty na klávesnici špatně a pak na monitoru nacházím text, který ze všeho nejvíce připomíná kryptogram.

Dostihne vás někdy tvůrčí blok?

Často říkám, že tvůrčí blok neexistuje; správnější je nazvat tento problém ideovým blokem. Pokud člověk ovládá řemeslo, jazyk a základní techniky psaní, je schopen psát – pokud ovšem ví, co chce sdělit. Nechci však tuto autorskou strast zlehčovat, protože přijít na to, co vlastně chcete říct, je po čertech těžký úkol. Kdykoli při tvorbě zamrznu, ať už je to při psaní krátké pasáže nebo při vytváření celkové linie knihy, obvykle je to tím, že se snažím do textu vměstnat nápad, pro nějž tam není místo. A právě tehdy se sám sebe ptám: co tím chci říct? Pokud na tuto otázku nenaleznu odpověď nebo pokud mě ta odpověď neuspokojí, pak musím od onoho nápadu upustit a vydat se jiným směrem.

Proč je podle vás forenzní analýza v současných thrillerech a detektivkách tak populární?

To není nový jev, jeho kořeny sahají k Sherlocku Holmesovi. Současný nárůst zájmu nepochybně souvisí s rostoucím využitím moderních technologií v policejním vyšetřování. Pachatel může zmást nejlepší psychology nebo detektor lži, ale ze shody DNA se nevyvleče.

Kolik času věnujete rešerším? A jak při nich postupujete?

Rešerše a vypracování základní dějové linky mi zaberou přibližně osm měsíců. Většinu informací čerpám z knih a z internetu. Pochopitelně se také scházím s odborníky na daná témata, musím si ovšem dávat pozor, abych neměl informací příliš. Na hlubokém vhledu do problematiky není samozřejmě nic špatného, ale problém nastává, když získanými informacemi zahltíte knihu. Technické detaily jsou tady od toho, aby obohatily děj. Pokud tomu tak není, musí pryč.

Forenzní detaily bývají leckdy děsivé. Jak určujete hranici, kterou nesmíte překročit, abyste čtenáře neodradil?

To je těžká otázka. Ano, píšu krimipříběhy, takže musím popisovat násilí a jeho následky. Čtenáři (a lidé obecně) jsou fascinováni určitou mírou morbidity. Setkal jsem se ale se čtenáři, kteří mi řekli, že mě kvůli drastickým scénám - řekněme ve Sběrateli kostí – přestali číst, zatímco jiní mi říkají "ta scéna s krysami byla vážně skvělá" (jedna z nejdrsnějších, jaké jsem kdy napsal). Osobně si myslím, že méně je někdy více a že pokud čtenář mou knihu odloží, protože ji dál číst nedokáže, pak jsem vůči němu nedostál svému autorskému závazku.

Jak vybíráte místa, kde se bude odehrávat děj?

Pravidlo číslo jedna: piš o prostředí, které dobře znáš. Pokud zasadím děj mimo New York, kde jsem dvacet let žil, nebo mimo místo, kde žiju teď, vypravím se tam a strávím tam pár týdnů. Umožní mí to vnést do knihy barvy a náladu místa, ale i v tomto ohledu je méně více. Příliš mnoho místních popisů odtrhává čtenářovu pozornost od samotného děje.

Býval jste folkový zpěvák. Co vás k tomu přivedlo?

Ach, hudba je můj živel! Umí být svůdná, pohltí mě, zaplaví emocemi, je nekonečně proměnlivá... Zpíval jsem tenkrát vlastní písničky. Nedisponuju obzvlášť velkým hudebním talentem, ale hudební tvorba má pro mě nepopsatelné kouzlo. Spojit obsah i formu do jednoho kompaktního celku... to pro mě bývala velmi příjemná výzva. Hrál jsem v hudebních klubech okolo San Francisco Bay a v Chicagu, taky jsem tam učil. Ale už je to pryč a koncertování se dávno nevěnuju. 

Líbí se vám filmové zpracování Sběratele kostí? Podílel jste se na vzniku toho filmu?

Myslím, že ten film je dobrý. Pár věcí bych asi udělal jinak, ale já se vyznám v psaní knih, ne v natáčení filmů. Filmová režie je neskutečně náročná profese a já bych to nedělal za žádné peníze. Nechal jsem filmaře, aby si dělali svoje, a já jsem si dělal taky svoje. To považuju za dobré uspořádání věcí. Takže abych přímo odpověděl i na vaši druhou otázku – ne na vzniku filmu jsem se nepodílel.

Jak relaxujete?

Vařím a pak své kulinářské výtvory předkládám přátelům. Rád zkouším i velmi neobvyklé kuchyně, například středověkou nebo starořímskou. Když máte osamělou práci, musíte si to ve volném čase vynahradit.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Jeden z nejvydařenějších případů Lincolna Rhyma

24. 05. 2015  |  Recenzoval: Marek Zákopčan

České vydavateľstvo Domino sa pustilo do reedície Deaverovej série s Lincolnom Rhymom ako ústrednou postavou, čím upriamilo moju pozornosť aj na jej skoršie diely. Zatiaľ ich je dokopy jedenásť, posledný z nich má názov Zberateľ koží (čím odkazuje na úvodnú časť Zberateľ kostí). V ňom sa tím vyšetrovateľov už dávno stmelil a vyprofiloval, no cesta k danému stavu nebola vždy ľahká. A to nielen v prípade kvadruplegika Lincolna, ale aj jeho životnej družky a spolupracovníčky Amelie Sachsovej, ktorá práve v piatej časti Iluze stojí pred ďalším stupňom vo svojej kariére. Ako to už býva u Deavera zvykom, aj v tomto príbehu zavedie čitateľa do zaujímavej oblasti, kde sa vyčíňajúci vrah uplatní v najhoršej možnej miere. Tentoraz je to nevšedný svet kúzelníctva, eskamotérstva a imaginácie, a práve o to náročnejšie bude jeho dolapenie. Tím detektívov a konzultantov bude musieť využiť všetok svoj dôvtip, aby odhalil "Kúzelníkove" praktiky, ktorými ho (takmer) zakaždým zvedie z cesty...

"Manhattanská Škola hudby a performančního umění mohla hostit desítky duchú. Žádný z nich se však nenacházel v tak bezprostřední blízkosti jako ten, který se možná právě nyní vznášel nad teplým tělem mladé ženy ležící čelem k zemi v potemnělém vestibulu před malým koncertním sálem. Oči měla žena nehybné a vytřeštěné, byť dosud ne skelné, a krev na její tváři zatím nestačila zhnědnout. Přítomen byl rovněž muž, který ženu vraždil..."

Lincoln Rhyme je prizvaný ako konzultant k bizarnému prípadu. V priestoroch hudobnej školy bola nájdená zavraždená študentka, a hoci bol priamo na mieste činu prichytený jej vrah, akoby sa po ňom z ničoho nič zľahla zem. Až obhliadka dôkazov navedie vyšetrovateľov správnym smerom. Páchateľ sa očividne vyzná v kúzelníctve a iluzionizme, a teda aj jeho náhle zmiznutie sa dá racionálne vysvetliť. Na praktiky Kúzelníka je však aj Lincolnova bystrá myseľ prikrátka, a tak tímu vypomáha aj mladá nádejná iluzionistka Kara. Nielenže im pomáha v odhaľovaní pozadia kúzel, ale zároveň vďaka nej prenikajú do tajov imaginácie a eskamotérstva. Neobyčajný vrah akoby svojimi zločinmi ukazoval publiku, čo všetko dokáže a obete využíva na predvádzanie svojich čísel. Zdá sa, že mu ide o pomstu za krivdy, ktoré sa mu udiali počas jeho pôsobenia v cirkuse. No zároveň s tým prebieha príprava procesu s ďalším nebezpečným mužom, pričom neochvejnému prokurátorovi ide o život. Je možné, že by tieto dva zdanlivo nesúvisiace prípady boli napokon až príliš prepojené?

"Hodila na palubní dosku modrý majáček a zapojila ho do zdířky pro zapalovač. Oslnivé světlo začalo pravidelně komíhat, a když Sachsová opět dupla na plyn, přistihla se, že troubí přesně v intervalu otáčení majáčku. Před ní se objevila šedá šmouha. Sakra... Amélie prudce zabrzdila a současně se snažila nedostat auto do protisměru. Její camaro zastavilo pouhých třicet centimetrú od boku vozidla, jehož cena dvojnásobně převyšovala její ročný příjem. Znovu dupla na plyn... Během pár vteřin měla na tachometru sto dvacet."

Iluze sa u mňa zaradila medzi najvydarenejšie príbehy s Lincolnom Rhymom. A to tak vďaka zaujímavému pozadiu, ako aj množstvom akcie. Naháňačka Kúzelníka po meste, boj s časom, prepájanie s ďalším zločincom, to všetko sa spája v deji plnom napätia a dynamiky. Viac než na analýzu dôkazov v Rhymovom domácom laboratóriu je dôraz kladený na Ameliinu prácu v teréne. Navyše sa tu rieši aj ďalší námet - Ameliine seržantské skúšky. Je totiž čas zanechať pochôdzkarstvo a pripojiť sa k tímu detektívov. No ako to už býva, aj tu nastanú nepredvídané komplikácie. Jeffery Deaver je osobitý autor, ktorý vie, ako sa pohrať s mysľou čitateľa a zároveň odhadnúť správne knižné prísady. Nie nadarmo patrí medzi najúspešnejších autorov krimitrilerov súčasnosti.


Ukázka z knihy Iluze