Nakladatelství Domino  ›  Edice  ›  Napětí  ›  Dvanáctá karta

Dvanáctá karta

Autor:
Jeffery Deaver
Podtitul:
Série Lincoln Rhyme, 6. díl
Originální název:
The Twelfth Card
Překlad:
Jiří Kobělka
Série:
Lincoln Rhyme
Pořadí knihy v dané sérii:
6
Žánr:
Napětí
ISBN:
978-80-7303-652-2
ISBN e-knihy:
978-80-7303-630-0
Počet stran:
472
Datum prvního vydání:
29. 08. 2005
Datum vydání dotisku:
03. 10. 2011
E-kniha:
Ano
Vazba:
pevná
Mám zájem o tuto knihu
Dvanáctá karta

Popis: Dvanáctá karta

Středoškolačka Geneva Settleová se stala terčem nelítostného profesionálního zabijáka, který ji má z neznámých důvodů zavraždit. První pokus byl neúspěšný, ale vrah dal jasně najevo, že svůj úkol hodlá splnit: na místě činu zanechal dvanáctou tarotovou kartu, Viselce.


Vyšetřování se ujímá věhlasný kriminalista Lincoln Rhyme s Amélií Sachsovou a usilovně se snaží zjistit, kdo je oním profesionálním zabijákem a kdy hodlá udeřit znovu. Shromážděné indicie dovedou Rhyma k přesvědčení, že klíč k rozluštění záhady skrývá více než sto let starý případ bývalého otroka Charlese Singletona, který v 19. století sehrál významnou roli v hnutí za občanská práva, ale poté byl zatčen za krádež a zostuzen. Jeho pohnutý osud zpracovává Geneva ve své školní práci, mimo jiné i proto, že byl jejím předkem – a podle Rhyma nad ní právě z tohoto důvodu kdosi vyřkl rozsudek smrti.


Rhyme se Sachsovou mají pouhé dva dny na to, aby nalezli odpověď na celou řadu otázek, chtějí-li Genevě zachránit život. Jakého zločinu se Charles kdysi opravdu dopustil? Jaké tajemství svým potomkům zanechal? Podařilo se Genevě odhalit něco tak významného, že kvůli tomu má zemřít?

 


Dotaz k produktu Dvanáctá karta

Jméno:
Telefon:
E-mail:  (povinné pole)
Číslo "10" slovy:  (povinné pole)
Váš dotaz:   (povinné pole)
 
 

Autor: Jeffery Deaver

Jeffery Deaver

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli. V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů.

Mezi jeho prvními vydanými kriminálními romány (Voodoo a Always A Thief jsou dnes vzácné sběratelské kousky, které se dalších vydání nedočkaly) a dneškem uplynulo rovných pětadvacet let. Za ono čtvrtstoletí Deaver pomalu, ale jistě stoupal rytmickým krokem jednoho románu ročně na žánrovou špici. Vstup na pomyslný Olymp mu velkou měrou zajistila originální postava kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea. „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi, který zatím vystoupil v hlavní roli devíti jeho románů. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví."

Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.

Pro spisovatele jsou ale tohle všechno až druhotná měřítka úspěchu: „K psaní mě inspiruje čtenář. Jemu chci dávat všechno, co ho baví a co mu přináší vzrušení. V téhle branži je naprosto nezbytné, aby autor znal svého čtenáře a měl ho při psaní neustále na mysli."

ROZHOVOR S JEFFERYM DEAVEREM

Chtěl jste odjakživa být spisovatelem?

Ano. Svou první knihu jsem napsal v jedenácti letech.

Jakým způsobem hledáte a nacházíte nové nápady?

Na to se mě lidé ptají docela často. Abych mohl na tuto odtázku odpovědět, musím vysvětlit, v čem jako autor thrillerů spatřuji svůj hlavní úkol: musím čtenáři nabídnout co nejnapínavější příběh, jaký dokážu vymyslet. Inspiraci tedy nehledám v novinách nebo časopisech. Právě naopak. Většinu času, kdy se začínají rýsovat kontury příští knihy, sedím v temné místnosti a načrtávám si v hlavě linii příběhu, která dostojí tomu, co čtenáři od Deavera očekávají: silné postavy (nikoli však dokonalé), vyšinuté padouchy, kteří se neštítí ani nejhorších zločinů, krátký časový rámec (obvykle osm až osmačtyřicet hodin), spoustu dějových zvratů a scén, při nichž prudce graduje napětí.

Jste popisován jako autor "psychologických thrillerů". Považujete toto označení za správné? Odpovídá skutečnosti v tom smyslu, že se ve svých knihách do hloubky věnuji psychologii zločinu i jeho odhalování: nabízím nahlédnutí do mysli zločince i jeho lovce. Velkou pozornost věnuji také psychologickému propracování postav. Jinými slovy: hrdinové mých knih nejsou karikaturami a čtenář může mým prostřednictvím vstoupit do jejich mysli. Ale určitě bychom měli zmínit také to, že zejména v sérii Lincoln Rhyme poskytuji velký prostor forenzní kriminalistice, která má s psychologickým profilováním jen velmi málo společného.

Píšete snadno? Přepisujete hodně?

Neřekl bych, že píšu snadno, ale užívám si to. A přepisuju opravdu hodně. Nakladateli umožním nahlédnout do rukopisu obvykle až po dvacáté či třicáté revizi textu – a to skutečně nehovořím o drobných úpravách. Kde rád píšete? Dokážu psát kdekoli – v letadle, v hotelovém pokoji, kdekoli doma. (V pracovně mám občas takový nepořádek, že se musím přesunout do kuchyně. Jakmile zaneřádím poznámkami i kuchyň, dostává se na řadu koupelna. Přál bych si mít větší dům.) Vyhovuje mi psát v tichu, jen občas si tlumeně pouštím jazz nebo vážnou hudbu. A především potřebuju přítmí – zhasnu světla, zatáhnu rolety, zavřu oči a promítám si scénu, kterou se chystám psát. Ano, umím psát poslepu všemi deseti. Má to jen jedno negativum – někdy nasadím prsty na klávesnici špatně a pak na monitoru nacházím text, který ze všeho nejvíce připomíná kryptogram.

Dostihne vás někdy tvůrčí blok?

Často říkám, že tvůrčí blok neexistuje; správnější je nazvat tento problém ideovým blokem. Pokud člověk ovládá řemeslo, jazyk a základní techniky psaní, je schopen psát – pokud ovšem ví, co chce sdělit. Nechci však tuto autorskou strast zlehčovat, protože přijít na to, co vlastně chcete říct, je po čertech těžký úkol. Kdykoli při tvorbě zamrznu, ať už je to při psaní krátké pasáže nebo při vytváření celkové linie knihy, obvykle je to tím, že se snažím do textu vměstnat nápad, pro nějž tam není místo. A právě tehdy se sám sebe ptám: co tím chci říct? Pokud na tuto otázku nenaleznu odpověď nebo pokud mě ta odpověď neuspokojí, pak musím od onoho nápadu upustit a vydat se jiným směrem.

Proč je podle vás forenzní analýza v současných thrillerech a detektivkách tak populární?

To není nový jev, jeho kořeny sahají k Sherlocku Holmesovi. Současný nárůst zájmu nepochybně souvisí s rostoucím využitím moderních technologií v policejním vyšetřování. Pachatel může zmást nejlepší psychology nebo detektor lži, ale ze shody DNA se nevyvleče.

Kolik času věnujete rešerším? A jak při nich postupujete?

Rešerše a vypracování základní dějové linky mi zaberou přibližně osm měsíců. Většinu informací čerpám z knih a z internetu. Pochopitelně se také scházím s odborníky na daná témata, musím si ovšem dávat pozor, abych neměl informací příliš. Na hlubokém vhledu do problematiky není samozřejmě nic špatného, ale problém nastává, když získanými informacemi zahltíte knihu. Technické detaily jsou tady od toho, aby obohatily děj. Pokud tomu tak není, musí pryč.

Forenzní detaily bývají leckdy děsivé. Jak určujete hranici, kterou nesmíte překročit, abyste čtenáře neodradil?

To je těžká otázka. Ano, píšu krimipříběhy, takže musím popisovat násilí a jeho následky. Čtenáři (a lidé obecně) jsou fascinováni určitou mírou morbidity. Setkal jsem se ale se čtenáři, kteří mi řekli, že mě kvůli drastickým scénám - řekněme ve Sběrateli kostí – přestali číst, zatímco jiní mi říkají "ta scéna s krysami byla vážně skvělá" (jedna z nejdrsnějších, jaké jsem kdy napsal). Osobně si myslím, že méně je někdy více a že pokud čtenář mou knihu odloží, protože ji dál číst nedokáže, pak jsem vůči němu nedostál svému autorskému závazku.

Jak vybíráte místa, kde se bude odehrávat děj?

Pravidlo číslo jedna: piš o prostředí, které dobře znáš. Pokud zasadím děj mimo New York, kde jsem dvacet let žil, nebo mimo místo, kde žiju teď, vypravím se tam a strávím tam pár týdnů. Umožní mí to vnést do knihy barvy a náladu místa, ale i v tomto ohledu je méně více. Příliš mnoho místních popisů odtrhává čtenářovu pozornost od samotného děje.

Býval jste folkový zpěvák. Co vás k tomu přivedlo?

Ach, hudba je můj živel! Umí být svůdná, pohltí mě, zaplaví emocemi, je nekonečně proměnlivá... Zpíval jsem tenkrát vlastní písničky. Nedisponuju obzvlášť velkým hudebním talentem, ale hudební tvorba má pro mě nepopsatelné kouzlo. Spojit obsah i formu do jednoho kompaktního celku... to pro mě bývala velmi příjemná výzva. Hrál jsem v hudebních klubech okolo San Francisco Bay a v Chicagu, taky jsem tam učil. Ale už je to pryč a koncertování se dávno nevěnuju. 

Líbí se vám filmové zpracování Sběratele kostí? Podílel jste se na vzniku toho filmu?

Myslím, že ten film je dobrý. Pár věcí bych asi udělal jinak, ale já se vyznám v psaní knih, ne v natáčení filmů. Filmová režie je neskutečně náročná profese a já bych to nedělal za žádné peníze. Nechal jsem filmaře, aby si dělali svoje, a já jsem si dělal taky svoje. To považuju za dobré uspořádání věcí. Takže abych přímo odpověděl i na vaši druhou otázku – ne na vzniku filmu jsem se nepodílel.

Jak relaxujete?

Vařím a pak své kulinářské výtvory předkládám přátelům. Rád zkouším i velmi neobvyklé kuchyně, například středověkou nebo starořímskou. Když máte osamělou práci, musíte si to ve volném čase vynahradit.


Čtenářské recenze

Jak se vám tato kniha líbila? Zajímá to nejen nás, ale také celou řadu dalších čtenářů. Budeme tedy moc rádi, když se s námi podělíte o své názory a dojmy.

Pro odeslání recenze musíte být přihlášení.

Originální zápletka vás pohltí

04. 02. 2014  |  Recenzoval: Kristýna Pekárková - Books in Ashes

Šestý příběh Lincolna Rhyma a Amélie Sachsové se odehrává v New Yorku. Přesněji řečeno v Harlemu a jeho okolí v době současné i v dávné minulosti – v roce 1863. Obětí se stává šestnáctiletá černá dívka Geneva, kterou se vrah pokusí zabít v knihovně, když pátrá po svých předcích. Přestože se jí podaří vraha přelstít a utéct, nekončí tím záhada, proč se někdo snaží zabít mladou dívku, která se řádně učí a chodí do školy. Do případu se vloží samotný Rhyme a pouští se po stopách opravdu chytrého a precizního vraha. Ono jich je ale ve skutečnosti víc.

Příběh je typicky plynule propojen pasážemi vraha, Lincolna, Amélie, Genevy a dalších, kteří jsou do případu zapleteni. Jeffery Deaver je brilantní spisovatel, takže odhalit toho skutečného pachatele dá i těm nejzdatnějším čtenářům zabrat. A to si můžete být jisti, že pravý vrah se v knize objevil hned v první části. Jenže to by nebyl on, kdyby čtenáře nenapínal a neodhaloval postupně střípky, které ale děj ještě víc zamotávají. Jednou odhalí postavu, o které si celou dobu myslíte, že spojena s vrahem a ono to tak není. Pak je to zase naopak. A přestože čtete poctivě každou stránku, každé slovo, stane se, že tápete, kdo tedy je vrah. Tedy spíše kdo si najal vraha/vrahy, kteří se snaží Genevu zabít.

Opravdu úžasně byl vykreslen vrah se kterým jsem svým způsobem soucítila. Vlastně to byla oběť systému, povolání, které v něm vyvolalo, jak on říkal, strnulost. Při vraždění nepociťoval nic, vůbec nic. Ač se snažil být normální, cítit, vnímat, nějak se mu to nedařilo a jednal tak, jak jednal. Vraždil. Ani oběť – Geneva – není jen obětí, není jen černá nebo bílá. Její život není takový, jaký na první pohled vypadá a pomaloučku odhaluje nejen svojí rodinu, ale i sebe samotnou.

Částí příběhu se dostáváme i do nitra Lincolna Rhyma, který je kvadruplegik a pohybuje jen levým prsteníčkem, rameny a hlavou. Vše ostatní je takříkajíc mimo provoz. Přestože podstupuje fyzioterapii, která podle všeho zabírá na jeho svaly a kosti a celkový zdravotní stav, odmítá se podrobit testům, které by objektivně zhodnotily jeho celkový stav. I proto se pouští do případu Genevy Settleové (tak nerada píšu anglická jména s -ová). Amélie se na něho za to zlobí, ale netlačí na něho a i proto je jejich vztah tak stabilní.

Jeffery Deaver dokázal až neuvěřitelně vykreslit obraz černého Harlemu, přestože on sám je bílý, což mnohdy vede k moralizování a zkreslení prostředí. Je znát, že si dal na celé knize opravdu záležet a ukázal, že ne každý chce být ten černoch, za které je má společnost. Geneva se chce vymanit z pout minulosti, předků a stereotypu. Nevidí nic hezkého na Harlemu a na „černé“ minulosti. Postupně se ale dostává hlouběji do historie a ročníková práce – nalezení předků – ji ukazuje, jak stateční někteří byli.

Opět, kniha sice navazuje na předchozí díly, ale není potřeba být s nimi seznámen. Kniha je sama o sobě úžasná, čtivá a pochopitelná. Zápletka je originální a opravdu čtenáře pohltí. Přestat, odložit knihu, to byl nadlidský úkol. Měla jsem pocit, že když to nedočtu teď, neusnu. Prostě jsem potřebovala vědět, kdo za tím vším stojí a jak se Lincolnovi a ostatním povede případ rozlousknout.


Ukázka z knihy Dvanáctá karta


Hlídač dostupnosti Dvanáctá karta

Tato kniha není momentálně dostupná. Pokud si přejete být informování o případném dotisku, vyplňte prosím svou e-mailovou adresu.

Váš e-mail: