Nakladatelství Domino  ›  Seznam autorů  ›  Caroline Kepnes

Caroline Kepnes

Caroline Kepnes

Caroline Kepnes je autorkou celé řady povídek, ale na kariéru spisovatelky nikdy nepomýšlela. Jako novinářka se zaměřením na popkulturu pracovala pro celou řadu médií: počínaje časopisem Entertainment Weekly a konče Yahoo! TV. Psala také scénáře úspěšných televizních show.

Obojí zkušenost bohatě zúročila při psaní svého prvního románu, nazvaného pragmaticky TY. Recenzent prestižního časopisu Kirkus Review označil její debut za "až perverzně chytrý klaustrofobický román, při jehož četbě se čtenář díky bravurně užité du-formě stává částečně proti své vůli součástí děje". Autorka důmyslně užívá četné popkulturní odkazy jako dějotvorný prvek, což je neobyčejně sugestivní pro každého, kdo se alespoň trochu orientuje v současné literatuře, hudbě a filmu. TY je zkrátka thriller, který zcela naplňuje původní definici tohoto žánru: je to kniha, která vás pronásleduje, i když ji právě nečtete.

 

ROZHOVOR S AUTORKOU

Pojďme začít krátkým úvodem na téma ty – jako autorka, a TY – jako kniha.

Narodila jsem se... dělám si legraci. Takhle. Moc ráda zjišťuju, co dává lidem sílu žít. A taky si moc ráda vymýšlím, takže pustit se do psaní knížky vyprávěné vnitřním hlasem násilnického intelektuála bylo jako ocitnout se v ráji. Jsem Štír a Štíři jsou od přírody obsesivní a mají sklony číst knihy víckrát po sobě, poslouchat dokola stejnou písničku, dívat se sedmsetkrát na film Ladíme!. Myslím, že tahle moje vášeň se do knihy Ty výrazně promítla. Ráda se dívám na náš měnící se svět očima postav. Joe lpí na analogovém životě a prodává papírové knihy. Na druhou stranu Beck s pomocí Twitteru vytváří podobu sebe sama, které by mohla dosáhnout, kdyby nebyla tak moc zaměstnaná sebeprezentací. Ani jedno nefunguje. Neustále se snažím vciťovat do lidí. To mě pohání vpřed. A moc ráda se směju, takže jsem v sedmém nebi, když vidím, jak jsou lidi překvapení, že tenhle thriller je vlastně taky sranda.

V poděkování na konci knihy jsi nezapomněla zmínit hlavní postavu Joea Goldberga, které jsi vděčná za to, že se dožadoval, aby ho bylo slyšet. Kde jsi byla, když se ti poprvé v hlavě ozval jeho hlas?

Seděla jsem v kavárně a psala jsem o teenagerech a ani trochu mě to nebralo. Otevřela jsem nový soubor. Zírala jsem na prázdnou stránku. Chvilku jsem se poflakovala na Facebooku a pak mi najednou vlezl do hlavy takový nějaký Joe a řekl mi, abych už sakra vypnula ten Facebook a začala vyprávět jeho příběh. Zní to jako klišé, ale ono je fakt nejlepší, když vás při psaní vede nějaká vyšší moc, když kreativní část vašeho mozku převezme vládu nad tou racionální. Při psaní této knihy se mi to stávalo hodně často.

To, čemu se říká v angličtině stalking, je trestný čin a mně připadá, že k němu dochází čím dál častěji. Souhlasíš? A myslíš, že na tom může mít podíl i stále rostoucí využívání sociálních sítí?

Když se řekne stalker nebo šmírák, vidíme všichni zhruba totéž: úchylného týpka, se kterým bychom se my ženy neukázaly na veřejnosti a který je někde zalezlý a špehuje nás. Joe mi připadá zajímavý, protože je sečtělý, chytrý, naivní a někdy i roztomilý. Beck je tak trochu exhibicionistka a Joe je tak trochu voyeur. Ano, je to stalker, ale je to taky velmi výřečný romantik a zároveň cynický knihomol, o jakém my dámy sníme už jako malé holky. Joe by se nám měl hnusit, ale nejméně polovina toho, co řekne, dává hodně velký smysl.

Miluju postavy, které ve mně vyvolávají smíšené pocity, jako bych sama byla trochu amorální. Sociální sítě udělaly ze šmírování každodenní záležitost. Chodíme na Facebook a/nebo na Twitter a víme, co dělají naši kamarádi, respektive co chtějí, abychom věděli, že dělají. Sociální sítě nám dávají pocit kontroly, že můžeme ostatní lidi odstavit od informací, soudit je. Dokonce i výraz „like" tak nějak ztratil na původním významu. Člověk může druhé beztrestně špehovat. Ve světě je najednou méně tajemství.

Jenomže zároveň tím všichni provádíme jakousi psychoanalýzu. Na základě toho, co se daný člověk rozhodne o sobě zveřejnit, se o něm dá spousta věcí odhadnout. Moc ráda jsem si s Joem užívala jeho rozpolcenost mezi tím, jak se Beck prezentuje veřejnosti, a jak se ve skutečnosti chová. Tohle mě na online šmírování fascinuje. Elektronický život vytváří pocit, že někoho důvěrně znáte, což ovšem dělá ze setkání s realitou mnohem větší dobrodružství. Člověk se může doma cpát čokoládovými tyčinkami, zatímco na Instagramu zveřejňuje fotky kapustových smoothies.

Neskutečně mě přitahuje zkoumat, co se lidé rozhodnou dávat na internet a proč. Joe soudí Beck na základě toho, jaké si kupuje knihy, a mně se tenhle začátek knihy moc líbí. Jako by ji otevřeně šmíroval v reálné situaci, tak nějak postaru, tváří v tvář.

Když jsem byl asi v polovině knížky, tweetnul jsem tuhle zprávu: „Už jsou to roky, co jsem naposledy četl někoho, kdo chápe popkulturu stejně jako @CarolineKepnes. Její (Joeovy) odkazy dokonale sedí." Jak moc je pro tebe popkultura důležitá?

Tenhle tvůj tweet se mi moc líbil. A mojí mámě taky. Popkultura je pro mě důležitá zcela zásadně. Tuhle knížku jsem psala skoro jako milostný dopis všem svým oblíbencům, hlavně filmu Hana a její sestry a Šifře mistra Leonarda. Úplně živě si pamatuji, jak jsem viděla Hanu poprvé, všechny ty odkazy na umění a hudbu. Nejde o to, že bych se s těmi díly nikdy nesetkala, ale nikdy jsem je neviděla takhle zakomponované do příběhu. A pak Šifra mistra Leonarda, to byl silný čtenářský zážitek.

Pracovala jsem v časopise Entertainment Weekly, kde se neustále vedly hovory o konceptu „radosti s pocitem viny". Fascinují mě všechny druhy radosti, které umění přináší. Miluju knížky Pauly Foxové. Svět je považuje za umění. Jsou pro člověka zdravé, jako třeba zelenina. Jenomže pak řekneš, že stejně miluješ Dana Browna, a spousta lidí reaguje ve smyslu, že to není ničím zvláštní, že Dana Browna milují milióny lidí a že něco tak přitažlivého a zábavného musí být zároveň špatné.

Já s tím nesouhlasím. Přitahuje mě stejně obskurní umění jako populární trháky. Nesnáším snoby. Nedávno jsem viděla film Pro dobrotu na žebrotu. Člověk si přečte pár recenzí a má pocit, že to je odpad. Jasně, že ten příběh má mezery. Ano, v tom filmu je dítě, které je jen občas a pohodlně hluché. Ale ten film mě bavil a nemám z toho výčitky svědomí.

Když se dívám na všechny ty odkazy na popkulturu, napadá mě, jestli sis dopředu udělala seznam všeho, co bys v knize chtěla mít, nebo jestli jsi prostě v určitém okamžiku během psaní cítila potřebu připojit nějaký odkaz. Nebo že by k tobě Joe přišel už obdařen všemi svými vědomostmi?

Žádný seznam jsem neměla, všechno mě napadalo přirozeně, za pochodu. Nikdy jsem se neposunula o víc než pár dní, aniž bych nějak nenarazila na Hanu a její sestry. Mám nádhernou vázanou verzi scénáře a dívám se na ni každý den. Elton John s Princem jsou moji dva oblíbení básníci, takže jejich texty nosím v hlavě. Cíleně jsem chtěla udělat z Joea někoho s hlubokým citem pro hudbu. Miluju scénu ve filmu Dobrý Will Hunting, kde Will prohlašuje, že všichni jeho nejlepší přátelé jsou mrtví slavní spisovatelé. Myslím, že Joe by se s ním ztotožnil.

Asi nic neprozradím, když řeknu, že se v knize velmi často objevují repliky inspirované písní „Nothing Compares 2 U." Autorem je sice zpěvák Prince, ale píseň je asi slavná spíše díky Sinead O´Connor. Prostě se musím zeptat: kterou verzi máš radši?

Ještě pořád si vypaluju na CD vlastní mixy oblíbených písniček. Kupovala jsem si auto a prodavač se na mě díval jako na blázna, když jsem byla naštvaná, že v autě není měnič na víc CD. Začal cosi mlít o telefonu a paměťových kartách, ale já mám ráda cédéčka! Když jsem psala, měla jsem na jednom CD obě verze. Nejsem schopna si vybrat mezi Princem a Sinead O´Connor.

Myslím, že dokonalá cover verze má právo na existenci. Umí ukázat písničku v novém světle. Princův originál je takový jazzový, jako by ho zpíval někde v baru. A ten, kdo ho opustil, tam možná sedí schovaný v koutě. Sinead do té písničky vnáší brutalitu a taky samotu; ten, kdo ji opustil, už je dávno pryč. Miluju obě. Klidně bychom se mohli bavit o cover verzích celý den. Další mojí oblíbenou je třeba verze Bena Leeho písničky „If You Were Here". Ráda bych si někdy udělala seznam všech, ale neudělám to.

Jak moc bylo těžké neposlouchat Joeův hlas, když jsi zrovna nepsala Ty? Když jsem knihu o víkendu četla já, byl celou dobu se mnou (a i teď se občas zastaví). Neměla jsi s tím problém, když jsi psala? A neděsilo tě to?

Ani teď ještě není úplně pryč. Pořád ještě napůl čekám, že ho potkám na ulici. Je přece skutečný, že jo? Je. Když jsem psala, bylo strašně těžké přestat a vrátit se zpátky do světa jako civilizovaný člověk. Psala jsem hodně na telefonu, někdy jsem spoustu věcí odkládala, třeba jsem nešla na oběd, abych se mohla zavřít do koupelny a psát jako šílená. Joeovi se nelíbilo, když jsem ho nechávala o samotě. Ale nechat se takhle vtáhnout do knihy je nádherný pocit. Občas mě napadaly děsivé myšlenky. Jako třeba, co když mě na parkovišti srazí kolo a já už nebudu moct psát dál? Cítila jsem se hrozně pod tlakem, ale užívala jsem si to.

TY je bezpochyby jedna z nejděsivějších knížek, jakou jsem kdy četla – asi proto, že je tak realistická a autentická. Všechno, co Joe říká, je syrově věrohodné. Které knížky děsí tebe?

Mám své tři koně, Misery, Americké psycho a Osvícení. Osvícení jsem viděla jako film dřív, než jsem ho četla, a je to pro mě jeden z nejsilnějších filmových zážitků. A táta mi říkal: „Přečti si tu knížku." A mě ta knížka děsila tak, že jsem ji musela dát do obýváku, protože jsem s ní odmítala spát v jedné místnosti. Stephen King v ní dělá věci, které do filmu dostat nejdou. Je to prostě Kniha s velkým K. A souhlasím, autentičnost je hrozně důležitá, právě proto na mě tak zapůsobilo Americké psycho, ty kecy o Whitney Houston v něm, a Misery vlastně taky. Měla jsem pocit, že by Annie Wilkesová mohla klidně bydlet vedle v domě. Tahle knížka zase ovlivnila můj pohled na usměvavé sousedy.

Vzhledem k tomu, že Joe pracuje v knihkupectví, hrají knížky v jeho příběhu významnou roli. Co pro tebe znamená knihkupectví jako místo?

Když jsem byla malá, chodívala jsem do jednoho kouzelného knihkupectví jménem Chart House Books. Rozbušilo se mi srdce pokaždé, když jsem šla kolem. Moc se mi líbila představa, že tam všechny ty příběhy přebývají vedle sebe a není v lidských silách je všechny přečíst, a přece jsem cítila touhu to zkusit. A v jednom antikvariátu jsem před pár lety pracovala. Četla jsem si v práci Lolitu a poslouchala album Stevieho Wondera Talking Book na kazetě tak často, až jsem ho znala do posledního tónu. Myslím, že to už je víc než patnáct roků. Joeův krámek jménem Mooneyho knihy je poskládaný z kousků všech mých oblíbených knihkupectví. A já doufám, že by tohle místo mohlo lidi přimět zase vejít do skutečného knihkupectví, i když se možná budou bát v něm zaplatit kreditkou.

Moc se mi líbí obálka TY. Vzpomínám si, jak jsem si vyzvedl recenzentský výtisk, a jak se mi líbila celá prezentace knihy (a jak jsem doufal, že mě výsledek nezklame – SPOILER: nezklamal!). Co na obálku říkáš ty?

Neumíš si představit, jak jsem byla nadšená, když jsem ji viděla poprvé. Okamžitě se mi líbila. Ani jsem nechtěla vidět další možnosti, spíš jsem měla chuť ji obejmout a polaskat se s ní. Přilepila jsem si ji k deskám průhlednou páskou, tak moc se mi líbila. Na světě je spousta talentovaných umělců, kteří navrhují obálky a snaží se převést ty tisíce slov do jednoho obrazu. Neumím si představit, jak to někdo dokáže, když navíc začne s bílým papírem. Já jsem schopna se poprat s prázdnou stránkou jedině ve Wordu. Myslím, že je na tom něco kouzelného, když si obálka žije svým životem a vy ji spatříte, až když knihu dokončíte.

Co čeká Caroline Kepnesovou teď? Můžeš mi věřit, že na tvůj druhý román bude čekat spousta lidí. Nechceš prozradit aspoň něco?

Nedávno jsem odevzdala první rukopis a jsem z něj nadšená stejně jako ze všech připomínek, které jsem dostala. Dělat úpravy mě moc baví. Nechtěla bych něco zkazit tím, že cokoli prozradím. Ale asi můžu říct tohle: Bude tam šampaňské. Bude tam krev. A bude tam obchod s potravinami.

Kdyby sis si mohla vybrat jen jeden formát knihy, který by to byl: pevná vazba, polotuhá vazba, paperback, nebo e-book? A proč?

Pevnou vazbu. Ráda používám přebal jako záložku. Mám ráda, když je knížka těžká, když působí vznešeně. Líbí se mi okamžik, když si začnete zakládat stránku zadní klopou přebalu místo přední. V tu chvíli víte, že jste za půlkou. Jako když jedete z dovolené autem domů, máte smíšené pocity, už tam chcete být, ale zároveň chcete, aby ten výlet nikdy neskončil.

 

Myslel jsem si, že jsem jediný, kdo používá přebal jako záložku :-)  A ještě poznámka pro ty z vás, kdo používáte SPOTIFY: najdete tam playlist k TY. Četba knihy díky němu získá další rozměr :-)  https://play.spotify.com/user/1230255468/playlist/5tOKXtpNkdoYmNjkdSb3Gf

 

Zdroj: Bolo Books 

 

Caroline Kepnes je autorkou těchto knih: